Hlavně nebýt sama (2. část)

Šelma, já a v mojí ruce meč.

Přesně ta situace, kdy přebírají velení zaklínačské reflexy.

Úkrok dozadu, ve spodním oblouku švihnout čepelí, meč zasviští vzduchem a zasáhne karotidu. Uskočit před kapkami krve a před ostrými zuby. Trochu se přikrčit, aby čelisti cvakly neškodně vedle, a další rána.

Znovu jsem rychle ustoupila z lintova dosahu. Krvácel rychle a samotného ho to překvapilo, oči mu těkaly mezi mnou a rudými stříkanci na kamenné plotně. Držela jsem se z jeho dosahu, když křečovitě chňapal všude kolem sebe a mrskal ostnatým ocasem. Netrvalo dlouho, než výpady přešly v křeče, a pak ochably i ty. Linto se bezvládně zhroutil na zem.

Krev mi hučela v uších pořád silněji, teď už mohla soupeřit s mořským přílivem. Bohové, stačilo takhle málo a umřela mi tu učednice! A to jsem chtěla bejt dobrá patronka?

Co když umře i tak? Co když to Theodor zvoral? Co když…? Strach a hysterie si v mém mozku uspořádaly dostihy. Ruce se mi lehce třásly, jak jsem se ohlédla po krvácející Laoise a modlila se, aby se napila protijedu, aby protijed fungoval, aby byla v pořádku.

Laoise ke mně zvedla pohled a zakvílela.

„To nic,“ pohnout rty mi dalo podivnou práci, „všechno bude dobrý-“

Levé rameno mi sevřely čelisti s proklatě ostrými zuby.

Reflex – švihnout mečem za sebe. Tenhle ještěr je drobnější, pohyblivější. A mnohem vzteklejší. Ona to bude spíš ještěřice. Na okamžik povolí sevření čelistí, aby na mě zařvala, ale neoddálí zuby dost na to, abych se jí mohla vytrhnout. Jenom si tím zranění ještě zhorším. Oháním se po ní čepelí meče, ale škube se mnou sem a tam a meč v ruce zkroucené za zády taky není nejefektivnější zbraň.

Hlavně žes varovala Laoise, ty káčo! Ve zhnusení sebou samou, které mi projede celým tělem, si něco malého spokojeně oddechne. Jo, hlavně že to neschytala Laoise.

Přehodím si meč do levačky, pravou rukou rychle hmátnu do pouzdra v botě a bodnu ještěřici do krku nožem. Měkká stříbrná čepel sotva prorazí šupiny a linto není na stříbro alergický jako třeba upír, ale okamžik překvapení stačí alespoň k tomu, aby mě konečně pustila. Rychle ustoupím o krok dozadu, nůž zahodím, meč si vrátím do zdravé ruky a s výpadem jí ho vrazím do prohlubně pod hrudní kostí.

Uskočím z dosahu posledních křečovitých kousnutí, protože ještěřice se pořád snaží vzít mě na onen svět s sebou, a ještě zvládnu dojít těch pár kroků ke k smrti vyděšené Laoise. Moje učednice, oči vytřeštěné, mi rozklepanou rukou podává lahvičku s protijedem. Se zbytkem protijedu. Z původního obsahu zbývá sotva čtvrtka.

Větší část mě už otupěla, ale někde vzadu v hlavě se něco snaží spočítat, jestli mi taková dávka bude stačit. Nedopočítám se ničeho. Před očima se mi začne dělat temno, já se na zemi stočím do klubíčka a usnu. Nebo omdlím.

To bolí.

Proč mě to tak bolí?

Otevřela jsem oči a rychle zamrkala. Rozhodně jsem nebyla nikde, kde to znám. A navíc mě vážně pekelně bolelo rameno.

„Au,“ postěžovala jsem si nahlas.

„Aisling?“ Majitelka roztřeseného hlásku sedí někde za mnou a lapá po dechu, jako by brečela-

V okamžiku mi to všechno došlo. Laoise. Lintové. Moje prokousnuté rameno.

„Laoise, jsi v pořádku?“ Pokusila jsem se převalit na druhý bok a zavyla bolestí, jakmile jsem na zraněnou paži přenesla váhu. Moje učednice seděla opřená o skálu, kolena obtočená pažemi a na košili mokré fleky od slz. V odpověď na moji otázku jen trhaně přikyvovala.

„Výborně,“ ucedila jsem rezignovaně, opatrně jsem se zvedla do sedu a rozhlédla se kolem. Mrtví lintové v kalužích krve, na zemi můj nůž a Laoisin meč, všechno tak, jak jsem to nechala.

„Už nechci!“ vyjekla najednou Laoise s nádechem hysterie. „Já… už nechci!“

„Co nechceš?“ zeptala jsem se automaticky a zkoušela se postavit. Její meč ať si tu zůstane, ale nůž bych tu nechala nerada.

Laoise se roztřásla čelist tak, že nedokázala promluvit, jen klouzala pohledem ze mě na linty a zpátky.

„Už nechceš lovit?“ tipla jsem si. Laoise tichounce zakvílela a mně došlo, že mě asi z obzvláštního taktu a empatie nepodezřívá. Hubená, k smrti vyděšená, zraněná, v roztrhaném, zakrváceném oblečení, Laoise teď vypadala jako ztělesněné zoufalství.

Až ji takhle přivedu na Graaff, Rayner mě přerazí.

„Aisling?“ Laoisin hlas byl zvláštní směs arogance a strachu. „Já se na Graaff nevracím.“

Prima. Tak to bychom měli tu moji báječnou kariéru školitelky.

„Nikdo tě nenutí,“ vypravila jsem ze sebe unaveně.

Klapot kopyt – Faichan na mě klidně čekal pod kopcem, Laoisina koně našli gaoithští sedláci na polích u městských hradeb i s ulomenou krušinovou větví v otěžích – kousek za mnou ustal. Ohlédla jsem se; Laoise zastavila koně před vesnickým hostincem.

„Já se nevracím,“ prohlásila důrazně.

Chvíli trvalo, než mozek zařadil informaci do správných souvislostí. Pak moje sebeovládání zmizelo v prachu.

„To si piš, že se vracíš!“ zaječela jsem, škubla otěží a přinutila Faichana otočit se na zadních. „Zejtra si dělej co chceš, ale dneska večer jdeš se mnou podat hlášení Raynerovi!“

„Nevrátím se tam!“ Laoise sebou v sedle škubla jako umanuté děcko.

„Už takhle mě Rayner nejspíš vyrazí za to, že tě přivedu bez lovu, zraněnou a odhodlanou s výcvikem praštit, ale ten průšvih, že bych tě nepřivedla vůbec, to mi neuděláš!“

Laoise sesedla, podala otěže stájníkovi z hostince, který se odněkud vynořil, a ušklíbla se na mě. „To už není můj problém, mistryně.“

Seskočila jsem ze sedla a doběhla k ní dřív, než stihla vzít za kliku. Popadla jsem ji za obvázané předloktí a vláčela ji po cestě k hradu.

„Co to děláš?“ vyjekla plačtivě.

„Kašlu si na budoucnost,“ plácla jsem první, co mi přišlo na jazyk. Laoise to zaskočilo tak, že mi zapomněla dál nadávat a vzpírat se. Za odměnu jsem jí pustila zraněné předloktí a chňapla ji nad loktem, kde to přece jen tolik nebolelo.

„Aisling?“ zeptala se Laoise opatrně a nechala tázavý tón viset ve vzduchu. Prosit jsem se nenechala, potřebovala jsem to ze sebe dostat a jestli to chce Laoise schytat, tak proč ne.

„Když že už nemůžu bejt zaklínačská elita, protože na některý věci nemám sílu, když se nemám plést do šermu, protože nemám výdrž, když se nemám snažit léčit, protože na lidi nemám klid a trpělivost, myslela jsem si, že můžu bejt školitelka, právě že nejsem nejlepší, právě že znám ty problémy, a co se stane? Dostanu na výcvik tebe, ty to zvořeš, málem se zabiješ, já tě z toho musím vysekat, mě jde o krk taky, protože zapomenu na svoje vlastní poučky, teď už fakt nemám moc na výběr a ty mi chceš ještě dělat problémy!“ Hlas mi přeskakoval a s Laoise jsem cloumala jako s hadrovou panenkou, až zakopla a upadla. Chvíli jsem na ni nechápavě zírala, pak se ve mně něco zlomilo.

„Promiň,“ vyletělo ze mě automaticky. Podala jsem učednici ruku a pomohla jí na nohy. „Promiň, Laoise, já to tak nemyslela, promiň…“

„Ale myslela,“ povzdechla si Laoise odevzdaně. „A máš pravdu, zvorala jsem to. Ale…“

„Ale já to zvorala taky,“ přikývla jsem. Chvíli jsme se na sebe unaveně dívaly.

„To je tak, když se holky snaží dokázat, že na to maj,“ zafilozofovala Laoise pološeptem.

„No jo,“ uvažovala jsem nahlas, „jenže ty se alespoň máš kam vrátit, když víš, že na to nemáš. Já to budu muset předstírat dál.“

Střapatá modrooká brunetka, které se pomalu začínala vracet pochroumaná sebedůvěra, se na mě dívala podivně prázdnýma očima. Ten výraz jsem znala; Laoise se o něčem dohaduje sama se sebou.

Neměla jsem náladu čekat, jak ten boj dopadne.

„Pojď, ať máme ten virvál za sebou,“ vyzvala jsem ji a pohodila hlavou k vrcholu kopce, kde mezi stromy prosvítala hláska graaffského hradu.

Neodporovala.

Příště se laskavě snaž, s tím mě velmistr vyprovodil ze své komnaty. Nic víc. Prohlédl si zbídačelou Laoise, odkýval jí její proslov o tom, že už se nechce věnovat zabíjení v žádné podobě, a pak mi řekl, ať se příště snažím.

Pokud je tohle Raynerův přístup k patronátům, už se nedivím, že mě moh školit arogantní neumětel Helmold. Ale jestli to má znamenat, že mi Rayner přidělí učedníka i z příštích prváků, tak si nestěžuju.Cestou na Acadaemii jsem se zastavila v hostinci, kterému svěřila Laoise svého oře předtím, než jsem se na ní dopustila násilí. Tušení mě nezklamalo; čekal tam na mě Faichan v prostorném stání a účet za vodu a oves. Zaplatila jsem bez smlouvání, slíbila, že si ho ráno odvedu, a pokračovala čím dál hlubším šerem k důstojné kamenné budově.

Službu u brány měl naštěstí Lyall, jeden z mála čarodějů, se kterými mám víceméně přátelské vztahy, a pustil mě dovnitř bez řečí. Propletla jsem se bludištěm chodeb až do ubytovacího křídla a proti svému zvyku zaklepala na dveře.

„Ano?“ I v tom jednom slově jsem rozpoznala rozespalost a zmatek. Vešla jsem dovnitř.

Theodor ležel v posteli a vypadal, že jsem ho probudila.

„Ais, co tu…?“ nedořekl a nejistě se na mně díval.

„Děkuju.“ Asi to nebyla právě reakce, kterou čekal, ale na nic lepšího jsem se nezmohla.

„Za co?“

Věcná odpověď mě nenapadla a patetická jsem být nechtěla. Vylovila jsem z kapsy prázdnou fiólu a položila ji na pracovní stůl. Theodor mě sledoval a v očích se mu objevil strach.

„Aisling, co se stalo?“

Unaveně jsem pohodila hlavou, bez ptaní si lehla vedle něj a opřela si tvář o jeho rameno.

„Ais-“ zkusil to ještě jednou. A pak mě volnou rukou lehce obejmul.

Víc pro dnešek nechci.

Příspěvek byl publikován v rubrice Povídky. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..