Tak pravila věštba

Někdo zaklepal na dveře a v souladu s dobrými mravy čarodějů Acadaemie vešel řečenými dveřmi do místnosti dřív, než jsem ho k tomu stihla vyzvat.

„Dále,“ poznamenala jsem rezignovaně. Příchozí mi sice stál za zády, ale mých očí v sloup si stejně nejspíš všimnul v zrcadle, před kterým jsem si rozčesávala vlasy.

„Už Theovi balíš, Ling?“ zeptal se Lyall a rychle se rozhlédl po pokoji. „Nebalíš,“ konstatoval. „Začni.“

Obrátila jsem se k Lyallovi čelem.

„Zaprvé, jmenuju se Aisling. Zadruhé, co bych mu měla balit?“

„Věci na cestu?“ navrhnul Lyall konverzačním tónem a zcela samozřejmě se posadil na Theodorovu postel.

„Jakou cestu?“ Hřeben jsem položila na stůl s trochu větší silou, než bylo nutné.

Lyallovi pomaloučku mizel z tváře vyzývavý úsměv.

„Do Tosaithu? Zítra ráno?“ Zněl tázavě, skoro až nevěřícně. „On se nepochlubil, že ho rektor posílá jako vyslance jednat s tosaithským králem o přístupu do jejich palácový knihovny?“

V hlavě se mi vynořilo celé hejno otázek, ale závod k hlasivkám nevyhrála zrovna ta nejdůležitější.

„O přístupu do knihovny se musí jednat?“

„Je-li to knihovna s knihami o magii a nachází-li se na území vazala Adoru, pak ano,“ potvrdil mi Lyall s mírně zvednutým obočím.

„Aha,“ spojilo se mi všechno v hlavě do smysluplného celku. „Magie je v Adoru nesmírně citlivé téma, a tedy tam ze všech vašich mágů jede jednat zrovna Theodor, jelikož spoléháte na to, že ho bude krýt diplomatická imunita jeho otce, se kterým už asi šest let nepromluvil?“

Lyall pokrčil rameny a udělal grimasu. „Víceméně tak.“

„To je prima,“ padla jsem na postel vedle něj. Svému drahému příteli zřejmě nestojím ani za to, aby mi řekl, že zítra odjíždí na kdovíjak dlouho a prakticky na nepřátelské území, a to v den, který jsem si na něm, málem za použití vydírání, po dlouhé době vymohla pro sebe. Kdesi pod bublajícím vztekem to zabolelo. Lyall mě úkosem pozoroval a rozpačitě se kousal do jazyka.

Pak se dveře rozletěly znovu a do pokoje vrazil sám jeho obyvatel.

Lyall vyskočil z postele a s trochu křečovitým „Mějte se“ se ztratil na chodbě, já zírala na Theodora a nenapadalo mě jediné slovo, které bych mu mohla říct.

„Lyall ti řek, že jedu do Tosaithu.“ Theodor se neptal, ale i tak jsem přikývla. „Pokoušel jsem se z toho vyvlíct.“ Posadil se vedle mě a položil mi ruku na stehno. „To se mi nepovedlo, rektor na tom dost fanaticky trvá. Ale mohla bys ject se mnou… jestli chceš.“

Rty mi škubnul úsměv. „To zní líp,“ připustila jsem. „Ale myslíš jako tvoje stráž, nebo jako tvůj doprovod?“

„No, to je těžký. Doprovod by asi líp odpovídal tomu, co jsem ti slíbíl-“

„Těší mě, žes nezapomněl,“ nedokázala jsem si odpustit drobnou jedovatost. Theodor se na mně zadíval maličo vyčítavě – nepodceňuj mě tolik – než pokračoval: „Ale jako mojí stráži by ti Acadaemia zaplatila.“

„Platit mi za to, že budu s tebou?“ Drapla jsem polštář a přetáhla s ním Theodora po hlavě. Rychle mi ho sebral, pevně mě chytil za obě zápěstí, přitáhnul si mě blíž a nádherně se usmál.

Pak jeho pohled pohasnul a změnil se.

„Ais, jestli to má znamenat ano, tak by sis měla sbalit.“

„Bála jsem se, že to řekneš,“ povzdechla jsem si a rezignovaně vstala. Jít v noci na graaffský hrad není zrovna nejpříjemnější cesta.

Tosaith má své kouzlo.

Za dhamskými hranicemi jsem zatím byla jenom jednou a elfy jsem taky potkávala málokdy. V prváku na léčitelství nás jeden elf učil botaniku, z kteréžto doby pochází veškeré moje povědomí o jeho národě. A teď jsem byla v jejich zemi, já jsem tu cizinka, o mně si budou elfí děcka večer špitat, že viděly amháin – a mně to nevadilo. V zemi elfů jsem se cítila podivně příjemně, rozhodně líp, než tenkrát v Castelgrande. Líp než ve spoustě míst, kam jsem přijela za prací. Tosaithské lesy, kopce a města mají svou zvláštní, domáckou auru.

Cesta k tosaithské hranici nám trvala týden. Většinu té doby Theodor zachmuřeně mlčel, pořád dokola pročítal několik listin označených erbem Acadaemie a spíš než na okolní zemi se díval kamsi do svých představ. Já žádné takové starosti neměla, v hlavě se mi mlela spousta otázek, nápadů, někdy jsem se až třásla, jak jsem silou vůle držela jazyk za zuby. Jenže už dávno jsem se naučila, že lámat z Theodora odpověď násilím je efektivní přibližně stejně jako jít na válečného mága ozbrojen práchnivou plaňkou z plotu. Tak jsem si tiše užívala tosaithskou auru a nejpalčivější myšlenky broukala do ucha Faichanovi.

Tosaith je malá země, za další dva dny se za obzorem vynořil obrys věží královského hradu. Faichan spokojeně pohodil hlavou a zrychlil – nějak jsem si komoně rozmazlila, vyloženě se do stáje těší – a já si ani nevšimla, že klapot kopyt Theodorova koně za mnou utichnul.

„Aisling?“ Faichan se se mnou otočil a vyrazil opačným směrem jen s krajní neochotou. „Doprovod, ne stráž, pamatuješ?“

„Pamatuju, co s tím?“

„Byl bych rád, kdybys schovala ten meč. A medailon.“ Zvlášť na medailon se zaklínačským erbem se Theodor zadíval dost nevrle. Až tak, že jsem si honem sáhla za krk, rozvázala tři uzly na koženém řemínku, na kterém odznak cechu nosím, a schovala ho do kapsy. Meč jsem úplně uklidit z dohledu nemohla, ale alespoň jsem ho připnula k sedlu místo k vlastnímu opasku, aby nebyl tak nápadný.

Když ani to Theodora nijak viditelně nepotěšilo, uvědomila jsem si v plné míře, jak moc je nervózní.

„Co se děje, proč-“ Možná nebyl dobrý nápad se ho přímo zeptat, ale nakonec to vyšlo nastejno jako mlčení, protože Theodor, bez jediného náznaku, že mě slyší a vnímá, pobídnul koně a zamířil do podhradí.

Otěže, které mi odírají prsty už desátý den, mi najednou v rukou připadají podivně cizí. Chvilku trvá, než mi to dojde – že pokud se něčeho bojí Theodor, asi bych se měla bát taky.

Ještě přede dveřmi audienčního sálu královské rady, omalovanými tak, aby připomínaly mramor, mě Theodor nevybíravě nabral loktem pod žebra. Asi další připomínka, abych povolala do akce svoje vybranější chování, které jsem podle jeho mylných představ nabrala v raném mládí doma v Cill Airne. A pak mě skrz ty dveře prostrčil do místnosti.

Tosaithskou královskou radu představovalo pět postarších, důstojně a klidně vyhlížejících elfů oblečených v měňavých tmavozelených pláštích. Okamžitě na mě dolehla jemná atmosféra samozřejmé, nevynucené autority a i bez Theodorova šťouchance by mě bývala usadila stejně účinně.

Elf sedící u půkruhovitého stolu uprostřed nás pozdravil úklonem hlavy a promluvil.

A já si uvědomila, že jsem tu beztak úplně k ničemu, protože elfštinou neumím ani kváknout.

Že Theodor ovládá elfský jazyk celkem plynně, mě nakonec asi překvapit nemělo. Sice mu chyběla melodická intonace a působivý přízvuk tosaithských reprezentantů, ale zřejmě alespoň rozuměl, co mu vykládají. Já se celou tu dobu, co se mi kolem uší ovíjely vlnky nesrozumitelných slov, snažila nepřešlapovat, nehrát si s okrajem tuniky a nerozhlížet se moc nápadně kolem. I tak se na mě co chvilku některý elfí rádce zadíval s nevstřícným výrazem, asi nemohli přijít na to, proč si čaroděj vybral jako doprovod zrovna mě. Radši jsem se těm pohledům vyhýbala a prohlížela si vysoké ebenové skříně s mnoha policemi plnými knih v odřené vazbě a nedbale převázaných pergamenových svitků, zlatem rámované obrazy bývalých tosaithských králů a těžké, trávově zelené závěsy na oknech.

Trvalo nepříjemně dlouho, než Theodor předal radě seznam témat a materiálů, ke kterým si chtěl vybojovat přístup. Ale konečně, když už jsem pod protivnými pohledy elfů začínala dostávat křeče a z nudy si v duchu recitovala trubadúrské balady, elfové sklonili hlavy na pozdrav. Koutkem oka jsem zahlédla, jak jim to Theodor oplácí, honem taky škubla hlavou a ráda z audienční síně vypadla.

„Nerozuměla jsem jim ani slovo – co říkali, jak to šlo?“ zeptala jsem se nedočkavě. Než mi Theodor stihnul odpovědět, vrhnul se ke mně mladý plavovlasý elf s vlasy svázanými do ohonu a chňapnul mě za paži nad loktem.

“Go bhfuil tu bheannearch!” vyhrknul a zíral na mě rozzářenýma očima.

Překvapením jsem ztuhla a nezmohla se na víc, než zběsilé pomrkávání a šilhání po Theodorovi, aby mi pro všechny bohy vysvětlil, o co tomu klučinovi jde.

Ani čaroděj neměl zrovna nejrychlejší reakce.

Uhm, teda… on… vlastně… on říká, že jsi… že jsi fénix,” přeložil mi nakonec váhavě.

„Ne. Ne, rozhodně nejsem. Ne. Jak se řekne elfsky ne?“ obrátila jsem se na Theodora.

„Ty mi nerozumíš, já nemyslím fénixe ptáka, já myslím tvoje…“ Místo výrazu, na který si elf v dhamštině nemohl vzpomenout, si sáhnul přes rameno a namotal si na ukazováček pramen vlasů.

„Aha,“ brouknul Theodor, kterého situace zničehonic zaujala. „Bheann – hlava, earch – plamen, pěkná slovní hříčka.“

„A co z toho? Nejsem snad jediná zrzka na světě, ne?“

„Ty jsi… my jsme… je psáno… pojď!“ škubnul mi světlovlasý, v dhamštině zjevně slabý elf paží a táhnul mě chodbou kamsi do útrob královského hradu.

„Hej! Hejhejhej – hele -“ Tváří v tvář elfovi mě v nadávání brzdilo vědomí, že by mi dost možná nerozuměl, ale vytrhnout ruku z jeho sevření bylo mezinárodně srozumitelné gesto.

„Okamžitě s tím něco udělej!“ zasyčela jsem na Theodora a navyklým pohybem k němu přiskočila tak, abych ho měla těsně za zády. Obyčejně podobnému účelu sice slouží zdi a stromy, ale nikdo mi nebude tvrdit, že je tohle normální situace.

„Co asi?“ zabrblal mi za hlavou ublíženě.

„Nevím, já jsem tu jako doprovod, ne ochranka, pamatuješ?“

Plavovlasý elf na nás zíral nejistě, ovšem s rostoucí netrpělivostí.

„Poslouchej,“ oslovil nakonec Theodora, „já jsem ze školy, ze školy vysokých… vysokých umění. Víme o bheannearch,” ukázal na mě, “a rádi bychom se s ní… seznámili.”

Poprvé jsem si doopravdy uvědomila rozdíl mezi lidskýma a elfíma očima. Oči elfů jsou takové… jasnější. Zářivější. Pokud jde o tohohle konkrétního chlapce, tak skoro fanaticky zářící.

„Na co potřebuje škola Aisling?” zeptal se Theodor ostře. „Na co potřebujete bheannearch?”

Elf asi vyhodnotil čaroděje jako způsobilejšího ke komunikaci než mě samotnou, ale nepřestával po mně střílet nadšenými pohledy.

“Bheannearch je bojovnice. Bude bojovat s démonem, jenž nás trápí. A přemůže ho.”

Doprovod, ne ochranka!” zaduněl mi v hlavě Theodorův hlas, zatímco mi pravá ruka navyklým, tisíckrát provedeným pohybem sjela k levému boku a hledala jílec meče.

“Aisling není žádná bojovnice-” Div že se čaroději od pusy neprášilo. Já si nervózně přejížděla prsty po opasku.

“Ten boj bude muset chvilku počkat, než si dojdu pro meč.”

“Bheannearch! Ta sé bheannearch!” šuškaly si skupinky elfů shromážděných podél stěn školní knihovny. Šuškaly si vážně intenzivně, protože tam nebylo víc než patnáct studentů školy vysokých umění, ale uctivý šepot se nesl místností v mnoha – poněkud znepokojivých – ozvěnách. Žádnému z nich nemohlo být víc jak dvacet.

Plavovlasý mě napůl dovedl, napůl dovlekl doprostřed místnosti a při mém představování, díky bohům, použil dhamštinu.

“To je bheannearch a ona nás zbaví démona!” ohlásil skoro zbožně přihlížejícím spolužákům. A pak nastalo nepříjemné ticho.

Vhodná chvíle pro praktickou stránku věci.

“Uhm. Hezký den. Jmenuju se Aisling, jsem mistryně zaklínačka Graaffského institutu a lovit nestvůry je moje povolání. Potřebovala bych o tom vašem démonovi vědět co nejvíc, co všechno se tu stalo, jak ta šelma útočí, kdy se objevuje… cokoliv, co mi můžete říct.”

A nejdřív ze všeho mi řekněte,” vmísil se do věci Theodor, který nečekán nezván klusal chodbami za mnou a teď nervózně postával u dveří, “jak jste věděli, že je Aisling zaklínačka. V Tosaithu není pracovně a nikomu zde jako graaffská mistryně představena nebyla. Jak jste to zjistili?” Dívčina, která na čaroději doteď visela obdivným pohledem, ucukla, když Theodor nervózně mávnul rukou a ze špiček prstů mu vytryskly oranžové jiskřičky. Rozmysli si, co mu odpovíš, poradila jsem v duchu svému světlovlasému únosci, Theodor nervózní tak, že pořádně neovládá energii, je hodně nebezpečnej protivník.

“My jsme nevěděli, že bheannearch je za-klí-naška,” vyhrknul plavovlasý honem a mimoděk od čaroděje ještě o krok ucouvl, ačkoliv mezi nimi už tak byly dobré tři délky. “Věděli jsme, že démona nás zbaví bheannearch, protože… protože tak pravila věštba,” upřel na mě safírový pohled.

Já snad špatně slyším. Určitě jsem se přeslechla. Co já mám co dělat v nějaký elfí přepovědi?

“Jaká věštba?” zeptal se ostře Theodor a vykročil za plavovlasým. Ten, oči vytřeštěné strachem, teatrálně došmátral až k jedné z polic plných knih, chvilku hledal, než našel obzvlášť objemný svazek, odnesl si ho ke stojanu a začal v něm horečně listovat.

“Tady!” zabodnul pak vítězně prst do jedné stránky a pokynul Theodorovi, aby se přišel podívat.

Čaroděj se ke knize nehrnul nijak nadšeně, ale jeho výraz se maličko, téměř nepostřehnutelně uvolnil. Vztek a nejistota ustoupily akademickému zájmu.

“A město bude sužovat noční přízrak,” slabikoval si pomalu a trhaně, hádala jsem, že překládá z elfštiny, “bude čerpat z života lidu a nepřemůže jej nic, až přijde fénix a zbaví město oné kletby. No dobře, dejme tomu, ale jak víte, že se to týká právě Aisling?”

Safírový pohled zapátral v davu a ke knize jako na povel přiskočila vysoká, kostnatá elfka, krásné černé vlasy spletené do copu na zádech.

“Celá pasáž odsud,” přelistovala několik stránek dopředu, “až sem,” otočila hrst listů najednou, “se týká této doby, tohoto roku, dvě stě padesát let po konci velkého věku. My jsme studenti dějin, ale nesledujeme jen to, co se stalo – sledujeme i myšlenky za těmi činy, vize, se kterými se dějiny tvořily. Studujeme to, co čekali, že se stane. Víme, co bylo kdysi o dnešku psáno. A když zemřela Líadan, lékařova dcera, tak podivně, v noci… věděli jsme, že je to démon, o kterém mluví věštba. A hledali jsme bheannearch.” Za jejími zády se zableskl pyšný modrý plamínek. Plavovlasý mě vyčíhal v zámku, bude slavnej, že našel fénixe.

Čaroděj převracel stránky, oči se mu míhaly, jak cosi hledal. Neměla jsem tušení, po čem to pátrá a co s tím pak hodlá dělat. Ve svalech se mi usadila nepříjemná tíha nicnedělání.

“Fajn, věštba nevěštba, jsem zaklínačka a tohle vypadá jako práce pro zaklínače, tak jdeme na věc. Řekne mi někdo, jak ten démon útočí a co se tý holce stalo?”

Elfové váhavě přikyvovali, k řeči se neměl nikdo. Theodorův pohled mi nerozdrásal kůži do krve a neproklál mě skrz naskrz, ale rozhodně ne pro nedostatek snahy.

(Závěr povídky najdete tady.)

Příspěvek byl publikován v rubrice Povídky. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..