Stejně jako strach z létání při dostatečně silné motivaci překonám (vůbec poprvé jsem, úplně vyklepaná, letěla do země zaslíbené na Smaragdový ostrov), i s neoblibou větších shromáždění lidí se dá v mezích něco dělat. (A je to jeden z benefitů mé současné práce – nepracuju s lidmi, takže mi o něco více sociální baterky zbývá na volný čas.)
A Svět knihy je dobrá motivace.
Na větších skautských akcích se mi vždycky líbilo, že i misantropní introvert mého ražení zapadne o něco snáz, když ví, že má s ostatními něco zásadního společného – v tomhle případě hodnoty skautského zákona, zážitky z hor a lesů a vědomí, jaká umí být v červenci kosa, když jsou zrovna tři ráno.
Tohle samozřejmě funguje i na Světě knihy – všichni jsme tam proto, že máme rádi knížky, což automaticky generuje témata k hovoru prakticky s kýmkoli, koho vidíte.
A tak jsem vyrazila sama, s plánem bloudit a až dojde energie, vrátit se domů – ale najednou jsem nebloudila sama, u stánků společensky konverzovala a v mezičase směňovala tipy na odpočinkovou (až guilty pleasure) literaturu. Kopla do sebe kafe ze stánku Audiolibrix a vysvětlila reprezentaci z irské ambasády, proč mi stačí umět irsky napočítat jenom do osmi. Získala tip na přívětivou knihovnu, zatížila batoh první knížkou (o záložkách, letáčcích a brožurce s první kapitolou Čtvrtého křídla hovořit netřeba).
Až mi bylo líto zamířit na první zarezervovaný program, ale šla jsem, a dobře jsem udělala. Františka Vrbenská povídala o detektivech ve fantastice a povídala tak nadšeně, že si to potřebuju všechno do posledního co nejdřív přečíst. Zejména něco natřikrát prokletého!
Fantastika – detektivka – humor!
(Já vím, jsem fotograf na houby. Snažila jsem se být decentní a nenápadná, přišla jsem si hloupě – jenže jsem zároveň chtěla mít alespoň jednu fotku. Vím, že jich bude k vidění hromada lepších, ale nebudou moje. Z mého úhlu pohledu, tentokrát naprosto doslova.)
Pak jsem se šla ještě podívat na křest knížky Přísně tajné ostudy Jaroslava Mareše a na povídání o knížkách Aleše Palána s důrazem na Muže, který sází borovici blatku a Náčelníka. Je vždycky zajímavé slyšet autora, jak hovoří o své knížce – jaký má styl práce, s čím se potýkal, co šlo samo, co je pro něj nejoblíbenější část – a pak se chci podívat sama, co z toho v knížce najdu a jestli z toho budu mít podobný pocit.
(Nad Náčelníkem jsem uvažovala, už když jsem viděla program, ale Přísně tajné ostudy byly impulzivní nákup. A Borovice blatka se mnou nešla domů jenom proto, že Host měl stánek úplně jinde než Kazda, já už byla hrozně unavená a chtěla jsem jít.)
V mezičase mezi programy jsem zvládla probloumat (doufám) všechny postory vystavovatelů, počíst si anonymní přiznání ke knižním guilty pleasures (a žádné nepřidat, protože mě nenapadlo nic, co už tam nebylo), probrat u stánku Pevnosti prostorovou náročnost sběratelství různých edic děl Terryho Pratchetta, objevit novou knížku z dílny Bez frází (a koupit si dvě), zamyšleně postát u stánku nabízejícím vydání knihy a poslechnout si, jak Václava Chaloupka pokousal jezevec.
A i když obloha vyhrožovala bouřkou, zvládla jsem se dvěma papírovými taškami s knížkami v rukou dojít domů za sucha.
Post scriptum: Na to, že se snažím profilovat jako autor a čtenář fantastiky, jsem nezmínila zrovna ty dvě koupené knížky, které přináleží tematicky, tedy to napravím alespoň teď: Na doporučení z ranního setkání jsem zkusila Tábor zavržených a když jsem se v Pevnosti ptala po dobrém sci-fi, odnesla jsem si Vodíkovou sonátu.
Úspěšnost budu reportovat.
Post post scriptum: Kde jsou moje Karpatské hry?! Než se dám do Náčelníka, chtěla jsem si znovu přečíst Stezku odvahy (o Náčelníkovi od Miloše Zapletala) a Karpatské hry (od Náčelníka), jenže vůbec netuším, kam přišly moje Karpatské hry!
Je dobře, že sis veletrh užila. Já sama mám také veliký introvert a mým prokletím je práce, ve které mám spoustu kolegů, se kterými člověk musí chtě nechtě komunikovat. A to je ten důvod, proč také po práci nikam nechodím. Lidi už prostě po celém dnu sociálních interakcí nechci potkávat. Člověk to sice je schopen překonat, ale také si někdy potřebuje odpočinout.
To znám, je potřeba hodně odpočinku… A i když jsou nějaké zásoby, najednou hrozně rychle dojdou. V jednu chvíli jsem se vlnila mezi stánky a divila se, co ze mě padá za konverzační klenoty, a za pár minut jsem se zmohla akorát na “tohleprosim, kartouprosim”.