Hlavním úkolem, který jsem si dala na Velikonoce, bylo dopsat povídku. A přeťápla jsem to jen o den, to se pořád počítá jako úspěch!
Zmíněný text je momentálně ve fázi zapomínání, kterou odhaduju minimálně na měsíc (jak závidím autorce, která zmínila, že text nechává uležet do druhého dne jako těsto na perníčky…), následovat bude nějaké to úpění, zoufání, co jsem to zase vymyslela, doplňování pozapomenutého, a pak zas dostane betačtenář čtyři ústřely.
Ačkoli jsem poslední třetinu dotáhla ve dvou velkých večerních dávkách, pořád se mi nepovedlo vpravit se to psacího flow. Věčně jsem brouzdala po nesouvisejících webech, zkoumala taneční videa, případně nakládala myčku. Věděla jsem, co chci říct, ale nedařilo se mi to vyjádřit slovy.
Mimo jiné proto, že mi z toho vůbec nebylo dobře.
Před nemálo lety (šesti? Sedmi? Něco tak) se mi do spárů dostaly dvě příručky tvůrčího psaní. Ani jednu jsem nepřečetla řádně od začátku do konce, obě jsem prolistovala a vyzkoušela některé postupy. Jedním z nich (podle Celie Brayfield) bylo vyplnit hlavním postavám, řekněme, dotazník – co jsou jejich hlavní vlastnosti, co chtějí, co je nad nimi, za nimi, pod nimi… a kde skončí. Jelikož jsem se už pohybovala ve světě útržkovitě tvořeném hromádkou povídek, odpovídala jsem na otázku, kde mají postavy skončit, až už nebude co povídat.
Moc jsem se k těm zápiskům později nevracela, ale jeden závěr si pamatuju přesně – „v hluboké depresi“.
Nebyla a není to efektní póza, je to (alespoň jsem o tom pevně přesvědčená) jediný logický závěr již vyřčených událostí. Proto se mi s tím nedaří hnout, ani když mám teď pocit, že se v psaní motám dokola v úzkostech a smutcích. A proto se mi nijak nechtělo psát celou zimu, kdy jsem s mizernými náladami bojovala i bez jejich přiživování na stránkách writeru.
(Mimochodem, nevěřila bych, kdybych to nezkusila, ale pomohlo mi světlo – i taková pitomost jako vánoční světýlka v okně. Měla jsem je tam snad do února.)
Jako další tvůrčí úkol jsem si vytkla najít nějaké lehčí náměty na psaní.
A/nebo dát dohromady sbírku z povídek o Kaessi. Aisling už má dvě, Reinuš není tak povídkový materiál (když jsem Hlídače přistrčila k Racionálnímu rozhodnutí, zbývají tam ne-pédeefkové čtyři), ale Kaessi by si to zasloužila.
Post scriptum: Za ty dva psací večery náleží poděkování hudebnímu doprovodu. Zvládla jsem alba Renaissance a Pagan od Faunu a dlouhou směs Two Steps from Hell.
Na sbírku povídek o Kaesi se těším. To by mohla být zajímavé.
Snad bude 🙂 Díky!
Mě psaní pořádně nejde minimálně půl roku, prostě moje depresivní bipolární období, no jen se to stupňuje a zhoršuje, po minimálně půl roce jsem napsal něco na tři díly, ano něco co má vůbec nějaké díly, možná se mi alespoň trochu začíná zase dařit dejme tomu psát, ale moc tomu nevěřím. A události tomu už vůbec nepomáhají, navíc mi před pár dny zemřel dědeček, takže je mi ještě mnohem hůř. No je to na hovno vše…
A Fauny naprosto miluji, před pár lety jsem byl na jejich koncertě v Praze, moc jsem si ten koncert užil. 💗
To mě moc mrzí. Drž se!
Snažím se, asi…
Psaní – dneska jsme si zrovna dělala revizi toho, kdy jsem naposledy něco napsala. Dva roky zpět. Jednu ušmudlanou povídku. Ale ty dny, kdy jsem tvořila docela pravidelně, byly před 11 lety! To je… zkrátka děs.
Chybí mi to. Hodně… 🙂 Chtěla bych se k tomu vrátit. Tak snad se zadaří.
A Tobě přeji, ať se také brzy dobře píše! Tyhle věci zkrátka chtějí čas. 😉
Díky moc. I Tobě!
Já nic nenapsala strašně dlouho. Bavilo mě psát hlavně pro mamku, protože byla vděčný čtenář, který hltal, co jsem mu nabídla – tedy pokud to bylo aspoň trochu zajímavé a na úrovni – ale co umřela, zamrzla jsem a vlastně ani nevím, o čem bych chtěla psát. Často jsem teď ale taky přesně vzpomínala na různé pokyny k tvůrčímu psaní. Na jedné besedě jsme se učili, že všechno by mělo vycházet z hlavní postavy, a tudíž nejdůležitější je mít zmáknutou její osobnost, její motivace, a klidně si i předčrtnout děj podle jejího vnímání. Ne vždy to funguje. Asi to bude zbytečně překomplikovaná varianta těch tvých dotazníků.
V každém případě přeji, ať se daří 🙂 on je asi propad někdy potřeba, aby měl člověk od své práce odstup, jenom nesmí v odstupu zůstat moc dlouho 😀
I Tobě ať se daří. Odstup je potřeba, ale někdy bolí 😀 („Na co jsem tehdá myslela? Tohle chci fakt nechat přístupný? Jakože jsem to vymyslela?!“)