Racionální rozhodnutí – 1. část

Začíná to pravé léto. Prázdniny, dobrodružství… a čas na čtení! Za tím účelem přináším nový příběh čarodějky Reine, ve kterém se odvypráví všechno to, co načali Hlídači.

Doufám, že vám Reine trochu zpříjemní léto. Za předpokladu, že jsem neudělala chybu v nastavení článků, máte teď do září každé úterý co číst. Ať se líbí!

Obrovské poděkování samozřejmě patří Michalu Havlovi za betareading a literární diskuze.

(Ilustraci z obálky už Snílci znají, objevila se v Creatiu. Fotka pochází odněkud z Krkonoš. Je to trochu symbolické, protože právě na výletě do Krkonoš jsem celý příběh vymyslela, ale hlavně se hodila jako pozadí pro vymyšlený motiv.

Myslím, že tyhle věci by se správně měly dělat obráceně, nejdřív najít fotku a do ní pak nakreslit obrázek… nebo ne?)

Tajná záchranná výprava, byť úspěšná, má i své nevýhody. Comharská Škola magických umění o tom rychle zjistí své. Nebezpečí pro Leitín bylo sice odvráceno, ano, ale hrozba bojů se nad zemí vznáší dál. Comharští to zjistí v okamžiku, kdy ve škole odhalí zvěda.

A to ještě netuší, že dhamský špion je jejich nejmenší problém…

Dopis, který s plesknutím přistane na mém stole, nese rozlomenou pečeť Acadaemie a fleky od vína.

„Pospíšili si.“ Hlas Blanche de Lestate, představené Školy magických umění, je pečlivě neutrální. Popadne nejbližší volnou židli, přitáhne ji vedle mě a špičkou ukazováčku šťouchne do přeskládaného papíru. „Jen si to přečti.“

Poslušně natáhnu ruku, list rozložím a jedu očima po řádcích.

Ctihodná velmistryně de Lestate,

přijměte prosím naši nejpokornější omluvu za nepříjemnosti, které Vám a Vašim kolegům způsobil Merfyn Bragg-

„Merfyn je ten výtečník, kterého jsme nachytali s aktivním komunikačním kouzlem nasměrovaným přímo na Acadaemii? To ho rektor hodil přes palubu rychle, vzhledem k tomu, že nám ho sem sám nasadil na výzvědy,“ bručím. Pisatel dopisu je mi každým slovem méně a méně sympatický.

Pozorně jsme vyslechli vše, co nám Merfyn vyložil o loňských událostech v Adoru, a pokládáme to za pravděpodobnou verzi událostí. Sdílíme ovšem Vaše obavy, že vévoda Frolik by měl pro celou záležitost poněkud menší pochopení.

Nejsme si jistí, jestli jsou Vám známy veškeré důsledky oněch adorských událostí a zejména toho, co jim předcházelo. Rádi bychom Vás v tomto směru uvedli do obrazu.

Ctihodná kolegyně, věříme, že chápete, jak nespolehlivý prostředek je dopis. Domníváme se, že je potřeba pohovořit si osobně. Do té doby zachováme o všem přísné mlčení a věříme, že Vy taktéž.

Budeme netrpělivě očekávat Vaše návrhy.

„… v dokonalé úctě, podepsaná kompletní školní rada včetně služebnictva a vrátného, aby na nás udělali dojem.“

Znovu dopis přeskládám, aby nebylo vidět písmo, a přistrčím ho zpátky k rektorce.

„Co si o tom myslíš?“ zeptá se vážně.

„To samé co ty.“ Unaveně pohodím hlavou. „Bojí se. Sami nevědí, jestli nám mají věřit, takže se jistí a naznačují, že nás kdykoli můžou naprášit u dvora.“

„Samozřejmě, ale co ta nabídka k jednání? Je to léčka, návnada? Nebo to myslí vážně?“

„Já nevím,“ zaúpím a opřu si obličej do dlaní. „Já už je neznám o nic víc než ty, mám dvanáct let po škole! Tehdejší rektor by se snažil zachovat si všechny cesty otevřený a určitě by měl pár bojových proudařů v záloze, ale tehdejší rektor už je deset let z obliga a od té doby se mohlo stát cokoli. Já ti chci pomoct, Blanche, vážně, ale tohle nemá cenu.“

„Reine…“

Čarodějčin hlas je přísný a vemlouvavý zároveň. Zvednu hlavu a střetnu se s jejím pohledem.

Acadaemia má pravdu v tom, že komunikace na dálku je v mnoha ohledech nebezpečná, ale já nemůžu připustit osobní setkání s čaroději znepřáteleného státu, dokud jim nebudu věřit. A tys je znala alespoň před těmi dvanácti lety, jinak než z banketů a konferencí. Pořád jsi pro mě důležitý rádce.“

„Co Theodor, proč tu na rady nemáš jeho?“ vypravím ze sebe. „Theodor byl na Acadaemii ještě roky po tom, co já odešla, působil ve vedení, zná i adorský dvůr…“ Rektorka téměř neznatelně přikyvuje a mě dojde, že to není souhlas. „Ty mu nevěříš,“ hlesnu.

Blanche neodpoví hned, snad pátrá po vhodných slovech, možná chce být diplomatická, ale nenajde.

„Nevěřím,“ přisvědčí. „Nemyslím, že by nás podtrhl, ne tady a teď,“ pokračuje téměř omluvně. Drmolí rychle, bez pauz, abych je nestihla využít k protestům. „Má toho ale za sebou hodně, na obou stranách, jak říkáš, a s jeho povahou… Nevím, co udělá tváří v tvář bývalým kolegům. Netroufám si ani hádat. Do téhle věci ho zasvěcovat nebudu.“

Zírám do světlých, chladných očí své nadřízené a dokážu myslet jen na to, že se zatraceně potřebuju napít.

Bez zaklepání otevřu jedny z mnoha obyčejných, neoznačených dveří na chodbě, která náleží katedře runové magie.

Obyvatel pracovny sedí u stolu zády ke mně a ani se neohlédne.

„Co tě přivádí, zlato?“

„Potřebuju poradit ohledně zabezpečení proudových kouzel.“

„Alespoň jednou bys mohla zalhat, Reine,“ napomene mě. V hlase mu zní pobavení, takže jeho výtku pustím z hlavy, usadím se na područku Galdurovy židle, obejmu čaroděje kolem ramen a čelo si opřu do jeho krátkých hnědých vlasů.

„Špatný zprávy?“ broukne soucitně. Jeho dlaň mě zahřeje na bedrech a pomalu stoupá po páteři.

„Asi jo. Blanche mi ukázala dopis z Acadaemie, kde se omlouvají za to, že jsme odhalili jejich zvěda, naznačujou, že naše výprava měla dalekosáhlý důsledky, prosazujou osobní setkání a jen tak mezi řečí podsunuli, že pokud se o naší loňské výpravě dozví Frolik Adorský, máme válku na krku.“

Galdur si unaveně povzdychne. Teď cítím jeho prsty ve svých vlasech, skoro stejně hnědých jako jeho, ale mnohem delších. Odhrnuje si z obličeje moji dávno odrostlou ofinu.

„A proč výhrůžky ukazuje rektorka z celé školy zrovna tobě?“

„Protože trpí utkvělou představou, že znám lidi z Acadaemie líp než ona.“ Snažím se do té věty propašovat alespoň něco z pocitu zoufalství, který to ve mně probudilo.

„Má pravdu,“ odtuší Galdur nevzrušeně. Vztek mnou cukne tak, že málem skončím na podlaze.

„Nemá,“ syčím. „Za posledních dvanáct let jsem neměla s Acadaemií co do činění. Tři roky předtím se mi vyhýbali, báli se mě, nevěřili mi-“

„Já vím, Reine, a rektorka to ví taky, ale pořád to znamená, žes na Acadaemii pěkných pár let žila a že někdo ze tvých spolužáků touhle dobou pravděpodobně bude na vyšších pozicích, ne? Pořád je to o hodně víc než absolvovat pár přednášek a večeří na magických konferencích, což je všechno, s čím může pracovat ona.“

„Je to úplně stejně na nic,“ zamumlám.

„Tak řekni rektorce, ať si to vyřeší bez tebe. Nenech se do toho zatáhnout.“

„To nemůžu,“ vyhrknu bez rozmyslu. Cítím, jak Galdur ztuhne.

„Proč ne?“

Jasně, proč ne?

Hledám si cestu labyrintem vlastních myšlenek a úvah a když dospěju na konec, vím, že Galdur z toho nadšený nebude.

„Dlužím jí to,“ vypravím ze sebe. „Útěk do Comharu mi zachránil existenci a Blanche měla hodně co mluvit do toho, že mi rada dovolila zůstat. Takže pokud si Blanche myslí, že jí můžu být něčím prospěšná…“

„Obětuješ volnej čas, vlastní klid a budeš se užírat tím, že toho nemůžeš udělat víc. Výborný, Reine, vážně výborný,“ dokončí Galdur kysele a šťouchne do mě, abych vstala. „Chtělas poradit se zabezpečením. O co jde?“

Acadaemia nechce psát dopisy. Blanche se s nimi nechce sejít, protože jim nevěří. Šlo by upravit telepatické spojení, aby k takovému rozhovoru byla Acadaemia svolná? Ochránit proti odposlechu, sondovat fyziomagií…“

Galdur přemýšlí, zírá do knihy, kterou má rozevřenou na stole, a předními zuby si mimoděk přejíždí po kloubu ukazováčku.

„Zkusím něco napsat,“ zamumlá po dlouhé chvíli. „Úplně neprůstřelné to nebude, ale porovnat poznámky a domluvit schůzku by si mohli.“

„Díky,“ přikývnu. „Máš tu ještě nějakou práci?“

„Jako že bych se do toho měl dát hned?“ táže se čaroděj nezúčastněně. Jsem v pokušení přisvědčit, požádat ho, ať trochu uleví mým obavám, ale vím, že vtáhnout Galdura do svých potíží tímhle tempem by nic dobrého nepřineslo.

„Já už mám hotovo a jdu domů,“ odpovím místo toho. „Jdeš taky?“

„Proč ne?“ Vstane ze židle, hmátne po klíčích, které si odložil na roh stolu, před veřejemi mi dá přednost a zamkne za námi.

Když vykročíme chodbou, Galdurovy prsty mě zašimrají na zápěstí. Chytnu se jeho dlaně a pobaveně se u toho ušklíbnu.

Nikdy a nikde jsem nebyla nijak extra oblíbená a od chvíle, kdy se u mě projevila nekromancie, se mě většina čarodějů bojí – i přesto, že nosím na krku amulet, který mi práci s magickou energií znemožňuje, ať už pochází z něčí životní síly nebo ne. Taky jsem se loni zúčastnila oné výpravy do Adoru, jejíž následky taky vyděsily osazenstvo Acadaemie Magicy, a pověsti, které se od té doby šíří, mi nasazují hlavu ne psí, ale málem vlkodlačí.

Galdur vyloženě touží zkazit si pověst.

Ze školy to k mému bytu není daleko. Brzy už sedíme u kuchyňského stolu a ukusujeme krajíce chleba s máslem. Čaroděj, zdá se, nevnímá nic jiného než svoji porci večeře. Já jako už tolikrát ohmatávám náladu v místnosti. Její obvyklost, normálnost toho, že v mé kuchyni sedí Galdur a chová se jako doma, mi podivně těžkne na hrudníku.

Nic jsme si neslíbili, věrnost, věčnou lásku ani příspěvek na nájem. Nějak se to prostě stalo. A pokaždé, když si to chci ujasnit a vyslovit nevyřčená pravidla, začnu se bát, abych to celé nezničila. Tak držím pusu a alespoň posílám Galdura nakupovat jídlo.

„O čem přemýšlíš?“ Zkoumavý pohled nad vyjedeným talířem mě vrátí do reality příliš rychle a já instinktivně zalžu.

„Ale nad tou Acadaemií. Co by se stalo, kdybychom je prostě ignorovali? Chci říct, celý ten problém spočíval v tom, že Adoru na magicky vyčerpané půdě nic nerostlo a hrozil hladomor. To jsme loni vyřešili, i když o tom Frolik Adorský neví. Pokud vedl války, aby dostal pod kontrolu nezasažené území a nové zdroje, letos přijde na to, že už to není nutné, a měl by být klid, ať nám Acadaemia věří nebo ne…“

Čekám na protiargument, ale Galdur jen mhouří oči a nehodlá se nechat zatáhnout do hovoru, takže si musím oponovat sama.

„Jenže co když ne? Už pár let mám pocit, že mu krapet šplouchá na maják, když přijde na politiku, a jestli má rozchystanou další válku proti Comharu, proč by ty přípravy nechal vyjít nazmar?“

„Tím se nežer, Reine,“ bručí čaroděj. „Tohle ať si mezi sebou vyříkají nejvyšší.“

„Ono se to řekne nežer se tím, jenže já nesnáším, když nevím, co se děje. Přece jen je to moje země.“

Galdur ironicky nakloní hlavu k rameni.

„Myslíš Comhar, nebo Dhamsu?“

Naštvaně se kousnu do rtu. Za svůj domov teď považuju Comhar a vím, že království leccos dlužím, ale v Dhamse jsem vyrostla, vystudovala Acadaemii, to dhamské zákony jsem soustavně porušovala, když jsem se motala ve válečném pohraničí. A z Dhamsy teď nezbývá nic než jméno na mapách. Ve všem ostatním jde o kus Adorského vévodství.

„Jsou to moje země,“ opravím se.

„Zodpovědná vlastenka.“

Nejsem si jistá, jak si vyložit Galdurův tón, může to být lament stejně jako sarkasmus. Nečeká, až se rozhodnu, vstane od stolu a najednou mám jeho ruce na ramenou, na bocích, na stehnech.

„Neřeš to,“ zachraptí mi do ucha a snaží se mě zvednout ze židle. „Pojď přijít na jiný myšlenky.“

Nechám se vytáhnout na nohy tak, že místo na židli teď sedím na hraně stolu. Srovná to náš výškový rozdíl, jsem o chlup vyšší než Galdur. A úplně stejně hubená, jak mě čaroděj upozorní, když mi zajede rukama pod košili. Za trest ho kousnu do ucha.

Galdur mě poctivě přivádí na jiné myšlenky, jeho dlaně hřejí, já mu doteky oplácím a ve vhodných momentech vzdychám, ale v hlavě mám pořád místo, kde se nerušeně melou starosti o budoucnost.

Blanche

Zaklepání na dveře je nesmělé.

„Dále,“ odpovím. Do mé pracovny vklouzne žena v bílé zástěře přes mužskou košili a kalhoty.

„Velmistryně de Lestate,“ sklání hlavu v uctivém pozdravu.

„Vrátný vzkazoval, že je to naléhavé. O co jde, paní Aisling?“

Když jsem uprchlíky z Dhamsy přijímala, dělala na mě Aisling Seamairg dojem drzé a nevycválané ženské, zatímco Reine Laragh působila jako tichá řádová sestra. Jak první dojmy klamou…

Tehdy s nimi přišel i Theodor Carwyn. U něj se můj první dojem potvrdil dokonale. Nevyznala jsem se v něm tenkrát a nevyznám se v něm dnes.

„Dostala jsem dopis.“ Lékárnice jde rovnou k věci, vytáhne z kapsy zástěry mírně pomačkanou obálku a položí mi ji na stůl. Na okamžik zavřu oči a nutím se ke klidu. Jistě mi nenese ukázat list od strýce nebo milostné psaníčko, Carwyn ostatně není typ na psaní zamilovaných dopisů. Ne, pokud Aisling ten list pokládá za natolik důležitý, že mi ho donesla, věští to další problémy.

Vytáhnu z obálky papír do dvou třetin popsaný úhledným písmem a první si prohlédnu podpis.

„Kdo je Kaessi?“ Tuším, že to jméno má kořeny v elfštině, a zaváhám nad správnou výslovností.

„Kajsa je… no… za dhamsko-adorské války jsme spolu byly u pohraniční stráže,“ vysvětlí Aisling. Ona si s elfským přízvukem hlavu neláme. „Byla v armádě delší dobu než já a pokud vím, po válce zůstala u hraničářů. Zaslechla jsem pak od kolegů, že slouží v oddíle při tosaithském vyslanectví v Dhamse, a ten dopis by na to seděl.“

„Elfka?“

„Ano.“

„Dhamská armáda je plná překvapení.“

„Vy jste zase měli půlčíky,“ odsekne lékárnice.

„Pravda.“

Elfka má vypsanou ruku a čitelné písmo. Přelétnu srdečné pozdravy a ujišťování, komu všemu se daří dobře. Kvůli tomu tu Aisling jistě není.

Ais, budou problémy, začíná druhý odstavec a já zbystřím. Že se to v Adoru pořád mele, že Frolik nemá zájem o mír, to určitě vidíš stejně dobře jako my. Nevím ale, jak dobré má Comhar kontakty s Ligou elfských států, a co o Lize vím, spíš bych na to nesázela.

Věci se mají tak, že Ligu konečně naštvaly Frolikovy nekonečné bojůvky. Když padl Tosaith, spokojila se Liga jen s uzavřením obchodních cest přes Ador. Víš, Tosaith byl sice elfí stát, ale s politikou Ligy nechtěl mít moc společného. Jenže se nezdá, že by se věci jakkoli uklidnily, naopak, Frolik je k boji připravenější než kdy dřív.

Dozvěděla jsem se, že s tosaithskou královskou rodinou, tou starou, které Frolik sebral trůn, navázal kontakt posel Ligy. Podle všeho, pokud se situace v Leitínu rychle neuklidní, Liga je připravená sem vtrhnout a nastolit vlastní pořádek. Pro Tosaith by to až takový problém nebyl, ale lidské země…

Aisling, jestli máš koho varovat, tak to udělej. Ono se vám lidem zdá, že elfům všechno hrozně trvá – a je to pravda, Lize trvalo čtrnáct let se naštvat. Jenže taky jim bude trvat vychladnout.

A nesnaž se mi odpovědět, pokud nemáš opravdu důvěryhodného posla. Dopisy jsou ošemetná záležitost.

Odložím dočtený list a zvednu pohled k Aislinginu obličeji.

„Rozhodla jste se varovat mě,“ prohodím zbytečně. „Jak čekáte, že s tou informací naložím?“

„Nevím. Vy máte přehled o politice, já ne.“

„Správně píše, že posílat dopisy je nebezpečné. Proč to tedy udělala? Nemůže ten dopis být podvrh?“

„Možné je všechno, ale nemyslím si to. Kajsa má ohledně hledání spolehlivých poslů pár výhod.“ Lékárnice prohne rty do zasmušilé grimasy. „Akorát ten její člověk nemá v nejbližších měsících cestu zpátky, takže já se jí odpovědět bojím.“

Příspěvek byl publikován v rubrice "Racionální rozhodnutí". Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..