Slunovrat 2022

(Já to říkala, že bude Yule za všechny drobný.)

Váhám, jestli si vynadat (protože nechávám všechen úklid a kompletaci dárků na poslední chvíli a pak to chci udělat všechno a stříhám fotku, aby se vešla do rámečku, a přerážím se o šňůru od vysavače a lepím na okno světýlka a myju dřez a chci hrome vědět, jestli byl špatně rozměr rámečku nebo fotky) nebo se pochválit (protože jsem v práci zanechala víceméně čistý stůl a pofackovala jsem všechen potřebný úklid a povedlo se mi i napsat slunovratový střípek).

Budu nad tím dumat dál. Vy mějte krásný Yule, slunovrat, Vánoce a tak vůbec.

A pozor na slunovratové ohně!

Nesněží.

Slunce míří z nadhlavníku k obzoru, blíží se nejdelší noc v roce, kaluže se potahují tenoučkou vrstvičkou ledu, ale nesněží. A castelgrandeská děcka si na to neúnavně stěžují.

Naštěstí to nemusím poslouchat, jednoduše zamířím jinam, protože moje pochůzka nemá žádný jasný cíl. Prostě jsem chtěla vypadnout z tmavého bytu, ze stěn, které místo obvyklého útočiště najednou působí jako klec. Čím jsem starší, tím hůř snáším dlouhé zimní noci. Alespoň že teď už bude jenom líp…

Promotám se až k městským hradbám, chvíli kráčím podél nich a když se z kamenné zdi vyloupne brána, ohlédnu se po slunci. Ještě mám čas, můžu nachodit pár mil mezi poli místo dlážděných ulic. Pozdravím strážné, projdu branou a okamžitě sejdu z hlavní cesty, poseté postavičkami vesničanů mířících na slunovratové oslavy na hlavní castelgrandeský rynek. Hlavně nemuset přát stokrát dokola kolemjdoucím požehnaný slunovrat.

Úzká vyšlapaná pěšina mě vede ke vsi ukryté před Castelgrande cípem lesa. Kráčím pravidelným, úsporným tempem, přemýšlím, jestli se vrátím po vlastních stopách, nebo najdu jinou cestu zpátky, a nevšímám si okolí.

Až když vejdu mezi první stromy, všimnu si, že v lese nejsem sama.

Parta starších děcek – nejspíš by se ohradily, že už dávno nejsou děti, kdybych je tak oslovila – systematicky lozí mezi stromy a sbírá dřevo. Nejspíš si chtějí udělat vlastní slunovratový oheň. Nemít to domů tak daleko, taky bych si něco na podpal přinesla.

„Silje, zatraceně, už jsem řekl, mazej domů!“ ozve se mužský hlas. Odpovídá mu vysoké kňučení, nejspíš patřící mnohem menší siluetě.

„Ylvo, Silje, na tohle jste prostě ještě malý, jděte si za babkou pro pohádku,“ přisadí si protivně blahosklonná dívka.

Další škemrání.

„Ne, čemu na tom nerozumíte, prostě ne! Věštění není pro děti!“ vyjede na ně jiný kluk.

„Marš domů! Běda vám, jestli se potáhnete za náma!“ vyhrožuje jim první mluvčí.

Starší část osazenstva, která přes náruče plné větví pomalu přestává vidět na cestu, nabere směr kamsi hloub do lesa. Dvě malé postavičky se je neodváží sledovat, postávají mezi stromy a rozhlíží se na všechny strany. Už jsem skoro rozhodnutá přiblížit se k nim a poradit jim směr.

„Uděláme si vlastní věštící oheň!“ zavelí jedna z děvčat. „Náš tatí měl támhle na mezi ohniště, když tam na podzim klestil, tam si můžeme udělat jaký oheň chceme. Dělej, Silje, pojď nasbírat dříví!“

Dívenka zvaná Silje, které nemůže být víc jak osm, se s nadšením pustí do sbírání větviček ne silnějších než můj ukazovák. Pak se zarazí.

„Ty, Ylvi, a jak ho zapálíme?“

Ylva se zarazí jen na okamžik.

„Nanos dřevo k tomu ohništi,“ zamává rukou kamsi k okraji lesa, „a já donesu lucernu se svíčkou.“

Děvčata se rozběhnou každá za svým cílem a mě je jasné, že moje procházka tady končí. Chci vidět, jak si poradí s rozděláním ohně, a být po ruce, kdyby se jim to vymklo z ruky.

Ylva musí bydlet blízko, protože se vrátí se slíbenou lucernou v ruce, zatímco Silje nese třetí náruč klacíků.

„To bude stačit,“ usoudí odborně Ylva. Svěří lucernu své kamarádce a urovná nasbírané dřevo do křivé hranice. Z kapsy vyloví cosi světlého a šustícího, možná kus březové kůry. Ten ochotně chytne od svíčky v lucerně, Ylva ho šikovně přistrčí dospod hranice a za pár chvil mají děvčata docela pěkný ohýnek.

„Neměly jsme říct nějaké zaklínadlo?“ ozve se Silje.

Zaklínadlo?

Vlastně ano, padla zmínka o věštění… a děti si pořád hrají na to, že ke kouzlení stačí podivná slova. Kéž by to bylo tak jednoduché, dámy.

„Možná…“ znejistí Ylva.

A já neodolám. Ty dvě jsou mi sympatické, je mi líto, že by jejich snaha měla přijít vniveč – a to, že celé věštění je nesmysl, necháme pro dnešek stranou, když už je ten slunovrat.

Opatrně se kradu blíž, přikrčím se za křovím a trsy seschlé trávy a sáhnu po plamenech zbytky své magie. Pyromancie je naštěstí jeden z nejjednodušších triků.

Ujistím se, že ty dvě cácory stojí v bezpečné vzdálenosti, a nechám plameny šlehnout do výšky.

„Jé,“ vydechne Ylva. Nezdá se mi polekaná.

„Co to znamená?“ Silje má oči navrch hlavy.

„Asi… Asi že to funguje?“

„A bude to ukazovat věci samo, nebo se máme ptát?“

Znovu pošlu plameny k obloze. Nevím přesně, co tím míním, ale děvčata už si to nějak domyslí.

„Asi ptát? Myslím, že se má člověk ptát,“ usoudí Ylva.

„A na co se chceš ptát?“

„Třeba jestli bude dobrá úroda, povodně a tak.“

„A jestli mě Kare vezme tancovat na zábavě?“

„Na takový hlouposti se neptá! Co si o tobě budou bohové myslet?“

Pravděpodobně nic zlého, usoudím. Aby řeč nestála, znovu sáhnu po ohni, tentokrát na chvíli plameny utiším.

„Tak já to zkusím,“ rozhodne Ylva. „Ahem… Bude dobrá úroda?“

Plameny šlehnou k nebi.

„Bouřky a kroupy?“

Většinou bývají, to risknu. Plameny k nebi.

„Zlé povodně?“

Do čeho jsem se to navezla… Přitáhnu oheň k zemi a poprosím případné kolemjdoucí bohy o shovívavost.

„A vezme mě ten Kare tancovat?“ vykvikne Silje.

Plameny vzhůru, naděje neuškodí.

„A Vidar mě?“ dožaduje se Ylva.

Oheň k obloze. Začínám své aktivity maličko litovat.

„A vdám se dřív než Ylva?“ zajímá Silje, a já usoudím, že je načase s divadlem skončit. Zklidním plameny, počkám pár úderů srdce a pak je uhasím úplně. Nemíním zahánět slunovratovou noc lesním požárem.

„A-ale…“ zajíkne se Ylva.

„Asi to nemáme vědět,“ hlesne Silje a vezme kamarádku za ruku. „Pojď domů, Ylvi, začíná být zima.“

Počkám, než se dostanou z doslechu, posbírám se z podrostu a vyrazím na cestu domů. Zimu, která se mi zaklousla do kostí, vyženu rychlou chůzí. Musím sebou hodit, jestli nechci přelézat hradby.