…betačtenářových ústřelech a dalších potížích.
Během první stránky jsem třikrát dostal ústřel, kolikrát to měnilo směr, pravil mi betačtenář k textu, o kterém teď nebudeme hovořit. Co věta, to tři nový informace! A mně se chtělo kňučet to je tím, žes nečet těch předchozích deset…
Jenže měl samozřejmě pravdu, protože povídka má být srozumitelná sama o sobě.
Ledaže píšete povídkovou sbírku, kde budou potřebné texty pevně a nedělitelně spolu.
Nebo povídkový román.
Nebo…
Ne, web se podle mého soudu za nedělitelný literární útvar považovat nedá, tuplem pak ne formát blogu, kdy čtenář z principu přichází k článkům nejaktuálnějším a až pak, zaujmete-li ho, se mrkne do archivů.
A všechno výše uvedené nabývá na důležitosti desetinásobně, pokud vás popadne úmysl poslat dílko do literární soutěže. Tam totiž, jak se dočtete v každém poradním článku, na pátý díl sedmidílné série fakticky nejsou zvědaví.
A proto, když jsem se odhodlala něco do soutěže poslat, jsem posílala kousky Leitínu, že jo. Dvakrát.
Na mou obranu, poprvé to byla Nižší cena, kterou Reinina dějová linka začíná. Ovšem podruhé, s Věř mi, jsem si tím zajistila asi měsíc večerních redakcí navíc, abych příběh udělala co nejsoběstačnější, a i tak jsem mohla jen doufat, že porotci schroustnou pár předložených podivností jako danou skutečnost bez vysvětlivek. (Však taky jeden v hodnocení nadnesl, že elfka mezi lidskou posádkou pohraniční stráže je docela podivná situace a že by stálo za to vyprávět, jak k tomu došlo. Nebýt hodnocení anonymní, obratem bych příslušné texty poslala.)
Inu, trochu jsem si zavařila. Setrvávám v jednom světě, nechce se mi z něj pryč a vím, že si na to v textech musím dávat pozor – proto se je taky snažím všude přinejmenším zopakovat. Ale poslední dobou se mi do úvah dostává i opačná myšlenka – co když někdo, třeba, náhodou, všechny ty předchozí texty zná a opakování se mu začíná zajídat? A není to paradoxně trest pro věrného čtenáře, že se neustále musí vyrovnávat s vysvětlivkami pro nově příchozí?
I tady je odpověď vlastně celkem jasná – když se to napíše dobře, nevadí to nikomu. A můj jediný problém spočívá v tom, že to dobře napsat neumím.
Hrozně mi chybí psací flow. Ten pocit, že mám příběh v hlavě a sám mi teče skrz klávesnici do texťáku, možná bude později potřebovat hroznou spoustu redakce, ale prozatím plyne a unáší mě s sebou.
Poslední doba nebyla příběhům zrovna nakloněná, ale on se čas přikloní zase zpátky. Já si na něj v klidu počkám.
Opakování je někdy dobré i pro pravidelné čtenáře. Tedy alespoň v mém případě. Většinou mezi přečtením jednoho a druhého příběhu mám velký časový rozdíl a hodně věcí tak zapomenu. (A vždycky jsem to četla na přeskáčku, ale to pomiňme.) Na druhou stranu mi ale stačí i malý náznak a vybaví se mi všechno. Takže by to připomenutí zase nemusí být moc dlouhé. Ale v tvém případě jsem nenarazila na něco, co by mi v povídkách vadilo.
Díky moc za zpětnou vazbu, skvělé vědět 🙂 Já si teď budu sama muset spoustu věcí připomenout. Snažím se prorazit blok, mám pár matných nápadů a konzultanta, ale vůbec si nepamatuju, jestli některé detaily sedí k už řečenému… a fakt už nechci zpětně opravovat texty na celém webu a Písmáku, abych to dala do pořádku, stačilo jednou 😀 Nebo dvakrát… nebo kolikrát jsem se to vlastně zamotala do následků pubertálního (ne)plánování 😀
Samostatnost textů je ožehavá. Ale řekla bych, že ani lidem znalým předchozích „dílů“ nebude vadit vysvětlivka… pokud nezabije tok příběhu. Jenže ve chvíli, kdy jde skutečně o „prostředek“ děje, je velmi ošidné nenechat nového čtenáře tápat a zároveň mu nepředhodit dějepisnou přednášku, co se v daném světě již stalo. 😀
A se soutěžemi s postupem času přichází ještě druhá potíž – když se tvůj svět stane tak pevně spjatým s tebou a povídkou z něj vlastně nedodržuješ anonymitu, protože autorství bude všem jasné. 😀
Ano, v tom bylo moje jediné štěstí, že mě venkoncem nikdo nečte 😀 A i tak jsem radši přejmenovala Kaessi, aby to nebylo tak nápadné 😀