Lištička (3. část)

Laoise má své důvody, proč by ráda zůstala na Tollnachu, ale to zdaleka neznamená, že skutečně zůstane…

Celý půlden mám od povinností klid, především proto, že se mi povede vytratit se do zahrady s rytířským románem a utábořit se s ním uprostřed habrových keřů. Kniha mě ale nemůže upoutat nadlouho, ne když vím, že odpoledne má Drystan volno a chce ho věnovat mně.

Když se pokusím proplížit do svých komnat, abych se převlékla do jezdeckého, všimne si mě správce a vyřídí mi předvolání k otci, bez průtahů a hned.

„Laoise, jistě si uvědomuješ, že musíš dokončit své vzdělání,“ začne otec, jen co se usadím před jeho stolem.

„Já se na Graaff nevracím!“ vyjeknu. Jeden lov mi stačil. Asi tak na čtyři životy dopředu.

„Nemluvím o Graaffu, Graaff byl omyl.“ Při slově omyl uhne pohledem. „Kdosi se mi o něm zmínil jako o alternativě k Dhamské velkoknížecí akademii.“

„Alternativa, to tedy. Na velkoknížecí se učí léčitelství, hudba, literatura a jazyky. Na Graaffu se učí léčitelství, boj a lov potvor.“

„Graaff byl omyl,“ zvýší otec hlas, „ale to neznamená, že zůstaneš bez vzdělání. Tosaithská Škola vysokých umění má výbornou pověst-“

„Tosaith?“ zavřísknu. „Chceš mě poslat k elfům? Ani omylem! Nikam nepojedu, nikam!“

Nohy židle zaskřípou po dlaždicích, když se otec za stolem pomalu postaví.

„Laoise Móirín Finn,“ pronese hlasem, kterým pronáší rozsudky nad vrahy a vlastizrádci, „náležíš do mého rodu, žiješ pod mou střechou a budeš se podle toho chovat.“

Vzteky vidím rudě a chrlím ze sebe všechno, co se mi kmitne hlavou.

„Nikdo se mě neptal, jestli chci patřit k rodu a žít zavřená tady! A taky tu žít nebudu a tvoje jméno taky nosit nebudu, neboj se, určitě si nikdo nevzpomene, co jsem zač, až budu baronka z Tooru!“

„Baronka z Tooru.“ Takový tón se obvykle používá u slov hromada hnoje. „Nechceš patřit do rodu Finnů z Tollnachu, chceš si vzít Drystana Toora.“

Několik úderů srdce si bojovně zíráme do očí.

„Jenže Drystan Toor si nechce vzít tebe.“

„Co ty o tom můžeš vědět?“ Do vzteklého vyjeknutí se mi prodere bublina nevěřícného smíchu. „Před pár dny jsme spolu mluvili a na rozdíl od tebe vím přesně, co Drystan chce a nechce!“

„Drystan Toor si chce vzít dědičku Tollnachu. To ty nebudeš.“

„Proč by chtěl…“ Z mého hlasu se vytratí výška i síla, když si uvědomím, co můj otec právě řekl.

„Máš bratra.“

Šok z té zvěsti trvá jen chviličku, pak mi dojde, co všechno na něm nesedí.

„Matku jsi před lety vypakoval na venkov a tvrdils, že je těžce a nevyléčitelně nemocná. Kde bych vzala bratra?“

Ta otázka má samozřejmě nejednu snadnou a velmi nepříjemnou odpověď. Skoro mě zamrzí, že jsem se ptala. Skoro.

„Je těžce nemocná, ale ne natolik, aby nemohla mít další dítě.“ Výrazem tváře mu přeběhne stín, téměř okamžitě zahlazený škleb, který hlásá, že nezazněla celá pravda.

„Další dítě, o kterém se velice příhodně dozvím ve chvíli, kdy se mi snažíš překazit zásnuby?“

Ne že by se Drystan vyslovil, ale to je v tuhle chvíli jedno.

„Není zdravý.“ Otcův pohled se zarývá do podlahy. „Není to ideální dědic. Doufal jsem, že budu moci ponechat dědická práva tobě. Ale pokud trváš na tom, že si vezmeš Drystana Toora, nedáváš mi jinou možnost.“

Stojím s otevřenou pusou a přemýšlím. Je možné, aby ta historka byla pravdivá?

Je to možné, odpovím si upřímně. Matka žije na venkově od mých dvanácti let. Když mi bylo dvanáct, předávaly si mě vychovatelky a domácí učitelé a moje každodenní zábava byla utíkat jim, zpravidla přes stáje do lesů. Nikdy mi nepřišlo na mysl, že by matka nemusela být zdravá, nepozorovala jsem ji a nezkoumala možné příznaky. Prostě tu večer byla jako vždycky a ráno ji odvezl kočár.

Nejdřív mi chodily dopisy. Podezřele dobře čitelné. Říkala jsem si, že matka se samozřejmě snažila víc nad dopisem než nad poznámkami k vedení domácnosti. Pak postupně chodit přestaly, jenže to už jsem byla v první z řady škol a na Tollnach jezdila jen občas. A pod neustávajícím přívalem nových zážitků jsem se nad neexistujícími dopisy nepozastavila.

Mohl ji otec jezdit navštěvovat?

Mohl. Před svou dcerou utajíte leccos, když ji pošlete do školy do hlavního města.

Mohli mít další dítě?

Mohli úplně cokoli.

„Drystan si mě vezme,“ křiknu. Sama slyším, že zním jako trucovité děcko.

„V tom mu nemůžu zabránit. Ale Tollnach si nevezme. Nolane!“

Když volá na písaře, je se mnou hotov. Otočím se k odchodu.

„Zůstaň tady. Nepropustil jsem tě,“ ozve se mi otec za zády. Jeho hlas by dokázal zmrazit celé moře. Ztuhle se otočím a zůstanu zírat na otcův stůl, protože do obličeje se mu podívat nedokážu. Písař se zarazí mezi veřejemi, když mě zahlédne.

„Nolane, pojď dál, budeme psát edikt o nástupnické linii rodu hrabat z Tollnachu a k tomu náležejících majetkových právech.“

„Jistě, pane,“ odpoví písař profesionálně netečným hlasem, posadí se k menšímu stolu u stěny, během několika úderů srdce si na něm nachystá veškeré psací potřeby a ohlédne se po otci, aby dal najevo, že je připraven.

„Já, Iomhar Tighe Finn, hrabě z Tollnachu, tímto zbavuji všech případných nástupnických práv svou prvorozenou dceru, komtesu Laoise Móirín Finn-“

„To nemůžeš,“ zakvičím. Mám snad nějaká práva, ne? Narodila jsem se do šlechtického rodu, na Tollnach patřím po právu i po krvi, to žádná listina nezmění!

„Můžu,“ ujistí mě otec chladně. „Dědicem titulu a panství je nejstarší potomek, pokud,“ vloží důraz na slovo pokud, „je ke správě panství způsobilý. Žena, která si vezme marnotratníka, lháře, opilce a vydřiducha, způsobilá není. Nolane?“

„Prvorozenou dceru, komtesu Laoise Móirín Finn,“ přečte po sobě písař poslední slova.

„A svým nástupcem a dědicem jmenuji svého syna Wilmota Finna,“ pokračuje otec. Mě, ztuhlé šokem s čelistí u země, si nevšímá. „Dhamskému dvoru bude představen na oslavách slunovratu a tollnachským poddaným o Lugnasadu. Datum, pečeť, všechno jak se patří.“

„Ano,“ potvrdí písař.

„L-lháře? Vydři…?“ Nadávky, které otec s takovou lehkostí přisoudil Drystanovi, se mi zadrhávají v krku. „Drys takový není!“

„Není? Jen se poptej. Začni třeba v hornolovské hospodě. A u tamního rychtáře. Dám ti adresy několika dhamských právníků a jednoho tosaithského, mají ti hodně co vyprávět. Stejně jako dámy ze Soumraku. Ne že bys měla jít pro informace do Soumraku, to ať tě ani nenapadne, ale dokázal bych zařídit-“

„Nikam nejdu!“ zaječím z plných plic a v přímém rozporu se svým prohlášením se vyřítím na chodbu. Musím si promluvit s Drysem, co nejdřív, okamžitě…

Nemíním se zdržovat ani převlékáním do jezdeckého, šaty, které mám na sobě, mají naštěstí dost širokou sukni. Ve stáji se zastavím jen na tak dlouho, co mi trvá osedlat koně. Soustředím se na svoji práci, správně zapnout řemeny podbřišníku, přetáhnout nátylník přes uši, vyvést koně ven.

Nekoukám kolem sebe a proto v uličce mezi stáními málem vrazím do olivrejovaného mladíka, který si vede nervózního hnědáka. Okamžik na sebe překvapeně zíráme, pak přiměju svého oře udělat dva kroky dozadu a mávnutím ruky dám muži přednost. Kývne místo poděkování, koně si odvede skoro klusem a jen co se na dvoře vyšvihne do sedla, oba rychlým cvalem zmizí ve zvířeném prachu.

„Díval ses? Přesně tohle uděláme,“ oznámím svému koni, pohladím ho po rezavé srsti a nasednu. Zhoupnutí v sedle, stisk holení, povolené otěže, a už mě zběsile bušící kopyta nesou k Tooru.

Není to pravda. Není. Všechno bude v pořádku. Drystan se o mě postará.

Říkal sice, že nechce namíchnout moji rodinu, ale moje rodina už zjevně naštvaná je, to mění situaci. Všechno bude dobré.

Když se kůň se mnou na hřbetě přižene před toorský zámek, první, na co mi padne zrak, je nervózní a potem zbrocený hnědák, kterého někam vede štolba.

Hnědých koní je přece spousta…

Zpomalím koně do kroku a dojedu až k bráně. Ze sedla seskočím hned vedle sloupku s kamenným orlem, který střeží vstup do zámečku a přes jehož peruť teď přehodím otěže. Štolba má co dělat s jedním koněm, musím si poradit sama.

Nečekám, až mi někdo otevře, vrhnu se proti dveřím a zalomcuju klikou, dokud nepovolí.

„Komteso…“ Nejsem si jistá, jestli výraz v komorníkově tváři znamená pohoršení nebo soucit. Možná trochu od obojího.

„Kde je Drystan?“ zachraptím na něj. „Prosím?“

„Přijímá posla vašeho otce,“ odtuší bezvýrazně.

Hnědých koní je spousta, ale tenhle patřil tomu muži v livreji, otcovu jízdnímu poslovi.

„Drysi,“ zakňučím. Skoro zavzlykám. Rozběhnu se ke schodišti, vyběhnu do patra a rozhlížím se po Drystanovi. Knihovna? Salónek? Spíš knihovna, posel není dost urozený host na brokátem tapetovaný salón.

Přede dveřmi knihovny stojí sluha, což moji úvahu podpoří. Neustoupí mi ale z cesty tak, jak jsem zvyklá, naopak se víc rozkročí a přísně se mi podívá do očí.

„Pan Drystan si nepřeje být rušen.“

Seberu všechno své sebeovládání, abych mu dokázala důstojně odpovědět.

„Mě se ta záležitost týká stejně jako jeho.“

„Pan Drystan si nepřeje být rušen,“ zopakuje mi sluha.

Teď už mi sebeovládání stačí jen na to, abych se nerozbrečela naplno. Slzy se mi sbírají v očích a ani nepřemýšlím, co říct, protože bych ze sebe stejně nedostala slovo bez vzlykání.

Za několik okamžiků se dveře knihovny otevřou a vyjde z nich otcův posel. Za ním zahlédnu Drystanovu siluetu, lejstro v ruce, skloněná hlava.

„Drysi?“

Zaslechne mě, hlavu otočí po zvuku. Ale nepřijde blíž a ani nenaznačí, že bych měla vstoupit.

„Cos provedla?“ zeptá se. V hlase mu zní led a vítr a mlýnské kameny. Rozklepe mi kolena úplně jinak, než jak jsem byla zvyklá.

„Nic! Já jen… uklouzlo mi, že… že se chceme…“

„Říkal jsem ti, že tvému otci se to líbit nebude. Tak tady máš, cos chtěla, na vdavky můžeš zapomenout.“

Otevírám pusu, chci se bránit, ale než posbírám dech k prvnímu slovu, proletí mi hlavou hádka s otcem. Drystan Toor si chce vzít dědičku Tollnachu. To ty nebudeš.

Chci Dryse poprosit, ať všechny ty řeči popře. Že je lhář a marnotratník, že mu šlo o tollnachské panství. Nedokážu ze sebe dostat souvislou větu, takže to škemrání musím zkrátit.

„Drystane?“ hlesnu.

„Je konec, Laoise, tohle nemá cenu. Už sem nejezdi.“

Nebudu nikde, kde o mě nestojí, ozve se malá část mé mysli. Prkenně se obrátím, sestoupím po schodech, zamířím nejkratší ven a horko těžko se vydrápu do sedla.

Jen můj návrat na Tollnach není triumfální cval, ale schlíplý krok.

Nechci s nikým mluvit, nechci nikoho vidět, zejména ne otce. Ze stájí zamířím rovnou do zahrady, kde se málokdy vůbec někdo zdržuje. Obcházím zeleninové záhony a keře růži pořád dokola, nemusím přemýšlet, kam šlapu, nohy mě nesou samy a hlava má až příliš prostoru na přemýšlení.

Přišla jsem o Drystana. Ta myšlenka se mi zakousne pod žebra přesně tak, jak nám ve škole popisovali útok upírů, ostré zuby rvoucí kusy masa, vnitřností, cév, aby se dostali ke krvi… Mám světlé šaty, škoda jich. A k ďasu se šaty, když jsem přišla o Drystana! Další kousnutí. Přejedu si po břiše rukou a nahmátnu jen suchou látku. Nekrvácím? Jak můžu nekrvácet, když to tak hrozně bolí…

Znovu se přede mnou, pokolikáté už, zjeví Drystanův obličej, chladný a zlý, jak jsem ho dodneška neznala. Pohled mi hladce pobodne hrudní kost, slova řežou někde hluboko v hlavě a otcův hlas duní jako vzdálený hrom. To ty nebudeš. To ty nebudeš..

Roky dopisů, plánů, utajovaných schůzek, tajně vyměněných polibků a, bohové, tolik dalšího, přece to nemohl všechno dělat jen kvůli… jenom…

Zakloním hlavu a na okamžik mě ohromí pohled na Tollnach, než se mi pohled rozmaže slzami. Tollnach není jenom, Tollnach je víc než dostatečný důvod pro…

Drystana zajímal Tollnach, ne já. Konečně otcova slova pochopím, skutečně pochopím. A začnu brečet ještě víc.

Přišla jsem o Drystana. Přišla jsem o Tollnach. Přišla jsem o titul, jméno, rod… Vším tím teď bude můj bratr, kterého jsem v životě neviděla. Jehož existenci otec velice příhodně vytáhl na světlo až teď, když ho potřeboval. Zatraceně dobře načasované. Snad až příliš.

Otřu si tváře do krajky na rukávu, která už zažila mnohem lepší časy, a zatnu zuby, abych se přiměla soustředit. Potřebuju si promluvit s někým, kdo ví, co se tady skutečně událo, kdo mi dokáže říct víc.

Potřebuju mluvit s mamkou.

Ruce se mi samy zatnou do pěstí, dlouhými kroky vyrazím ke svým komnatám. Chci mluvit s mamkou, co nejdřív, okamžitě.

To je alespoň alespoň plán. Nacpat do batohu pár kousků oblečení a všechny peníze, které mi zbyly z Graaffu, přidat svůj meč, osedlat koně a vyrazit na otcovo druhé sídlo.

Jenže na které?

Příhodných míst je hned několik. Otec vlastní hrádek v horách, lovecký zámeček, několik městských domů rozesetých po celé Dhamse. A já, bohové, já nemám tušení, kam mou vlastní matku uklidil. Vím jen, že není na Tollnachu, teď už to vidím jasně. Odštípané okraje misek a talířů, špatně vymalované zdi, odřené ubrusy, tolik drobností, na které dbala a na které po ní už nikdo nemyslí. A její portrét, jak jsem si mohla nevšimnout, že otec schoval její portrét?

Vzteklá na otce, na sebe a povšechně na celý svět se přiřítím do tollnachské jídelny. Nikdo ze služebnictva nehne brvou, tím méně můj otec.

„Kde je mamka?“ vyhrknu, jen co mírným smykem zastavím před otcovým místem v čele stolu.

„Sedni si a vezmi si večeři,“ odpoví otec nevzrušeně.

„Kde. Je. Mamka?“ odsekávám.

„Sedni si a jez.“

„Kde-“ zaječím, ale další slova mi otcův pohled zmrazí v krku. Poslušně se posadím na nejbližší židli a bezradně zamžourám na sluhu, který prostřel tabuli a donesl jídlo pro jednoho strávníka. Kývne hlavou v symbolické úkloně a honem se vydá směrem ke kuchyni.

Otec večeří a je mu podle všeho úplně jedno, že na něj zkouším svou nejlepší imitaci uhrančivého baziliščího pohledu.

„Promluvíme si zítra,“ prohodí jen tak mimochodem mezi sousty dušeného králíka.

„Promluvíme si dneska.“ Nutím se znít klidně, věcně a velitelsky. Dospěle.

„Zítra.“

„Tajils mi to nejméně pět let, tak se to teď nesnaž ještě protahovat.“

Konečně, konečně vyvedu otce z rovnováhy.

„Nejdřív se najím,“ sykne na mě.

„Posluž si.“

Mám v úmyslu strávit dobu otcovy večeře s nosem namířeným ke stropu, ale talíř plný masa a zeleniny, který přede mě položí sluha, voní příliš lákavě. Chopím se příboru, etiketu stolování opustím ve prospěch vzpomínek na graaffskou jídelnu a házím do sebe jídlo s rychlostí a gustem žoldáka. Můj talíř je prázdný dřív než ten hraběcí.

Otec si dá načas, než konečně odloží příbor a věnuje mi další studený pohled.

​_„Chelt.“ Neznámé slovo dopadne s tíhou popravčího meče.

Počkat… Ne úplně neznámé, kdysi kdesi jsem to slyšela. Nebo spíš četla. Ano, četla, na mapě Dhamsy. Malé městečko na řece u comharských hranic. Nic z toho ovšem nevysvětluje, co se stalo s mou matkou.

„Co je v Cheltu?“ Snažím se mluvit stejně bezvýrazně jako otec.

„Mám tam dům.“ V jeho hlase zaslechnu lehce zahanbený tón. „Platím jí pečovatele, všechno služebnictvo a lékaře, který za ní jezdí každý týden.“

„Co jí vlastně je?“ zeptám se do ztěžklého ticha.

„Ona… To… Těžko popsat. Jeď za ní a uvidíš,“ vybídne mě.

Jedna moje část chce uhánět do stájí, hodit sedlo na hřbet koně, který ještě nevychladl po cestě sem, a hnát ho šerem po cestě k Cheltu. Druhá se děsí propasti, která se otevřela v otcových očích, a nic víc vědět nechce.

„Jdu spát,“ oznámím jen tak do prostoru. Nohy židle ohavně zaskřípají na dlaždicích, když ji odsunu od stolu, vstanu a zamířím nejkratší cestou ke své ložnici.