Lištička (2. část)

Společenské povinnosti komtesy, to zní tak důstojně a elegantně… zkrátka ne úplně jako Laoisin styl. Ale i tak se Lištička činí. Hlavně proto, že má své důvody, proč tentokrát chvíli setrvat pod rodnou střechou.

(Mimochodem, já vám ani neřekla, kolik čtení vás čeká, co? Teď jsme zhruba v půlce.)

Večeře a zábava, na kterou se sjedou otcovi zemani, se podle mého soudu vydaří dobře, podle zemanky Aldiny, která s radostí svěřila všechny čtyři ratolesti pod dohled bývalé kantorky, přímo výtečně. Jiné názory se ke mně nedonesou a já se po nich nijak zvlášť nepídím, strávím den s kuchařkou nad recepty a seznamy a ve stájích s hřbílkem v ruce, ať se na to podkoní tváří, jak otráveně se mu jen chce.

Od otce žádnou pochvalu nečekám, takže mě lehce zaskočí, když si mě k večeru předvolá.

„Lov?“

Zůstanu na otce zírat s otevřenou pusou. Srdce se snaží přerazit mi žebra, na hrudník mi někdo upustil mlýnský kámen. Nebo tři.

„Co lovíme?“ zasípu tím zbytkem dechu, který dokážu protlačit staženým hrdlem.

Linto tu nežije, přesvědčuju se v duchu, tady by se mu nedařilo, lesem létat nedovede, lintové tu nejsou. Pořád ale cítím jílec meče ve ztuhlých prstech a studenou skálu za zády. Linto tu nežije… ale kraujas by klidně mohl a tólanovi by se tollnachská honitba taky zamlouvala, kam můžou jezdci na koních, tam je to pro přerostlého příbuzného vlků učiněná vycházka. Jestli se v našich lesích naučil lovit tólan… Ach bohové, hrozně moc jsem nechtěla, ale asi bych si ten meč měla vzít s sebou.

„Jelena, možná dva. Stádo teď vede výstavní kousek, taková trofej se bude vyjímat nad schodištěm, uvidíš.“

Jelena. Otec chce lovit jelena…

Uklidni se, Laoise. Na jelena meč nepotřebuješ, ten nemá jedové zuby ani šest palců dlouhé drápy a nepokusí se tě zabít jen proto, že se mu přichomýtneš do cesty. Bude to v pořádku. Tohle není Graaff… tohle není lov.

„Společnost tu bude s druhým ranním zvoněním. Přichystej nám koně. Včas, Laoise.“

Ráno, ještě ztuhlá a rozespalá, osedlám koně, dojdu se otce zeptat, jakou chce s sebou zbraň, ale sama si nakonec nevezmu ani luk. Po svém jediném, naprosto zpackaném zaklínačském lovu jsem se zapřisáhla, že už nikdy lovit nechci, a vyjížďka s otcovými zemany není dost dobrý důvod tu přísahu porušit.

Lovci se prozíravě dostaví řádnou chvíli před druhým zvoněním, vědí nejspíš skoro tak dobře jako já, že hrabě z Tollnachu si potrpí na dochvilnost. Každý má koně a luk, dva třímají kuše, Arned s sebou má dokonce tři lovecké psy. Otec to musel plánovat, to jen mě se neobtěžoval varovat předem.

Arnedovi svítí oči vzrušením, na ostatních vidím spíš lépe nebo hůř zamaskovanou povinnost podtrženou únavou. Já vím, pánové, já vím.

Otec se dostaví v okamžiku, kdy vzduch přestane vibrovat ozvěnou zvonů. Vezme si ode mě přichystaného koně, na okamžik zaváhám, jestli čeká, že mu pomůžu do sedla, ale poradí si sám. Podám mu toulec a doprovodím ho tázavým pohledem. Ještě něco jsem zapomněla? Žádné reakce se nedočkám, takže se vytáhnu na hřbet vlastního oře a čekám, kdo dá povel k odjezdu.

„Můžeme vyrazit, pane?“ přeptá se Arned s pohledem upřeným na mě. Co se mu zase nelíbí? Moje přítomnost? Nepřítomnost mých zbraní?

„Můžeme,“ kývne otec a pobídne koně.

Honitbě se při projížďkách spíš vyhýbám, odmalička mi tloukli do hlavy, že tam můžu narazit na divoké kance a pytláky. Takže když projedeme třetí křižovatkou, přestanu si být jistá cestou zpátky a umíním si, že nesmím pustit společnost z dohledu.

Pravděpodobně nejedeme až tak daleko, to jen ranní vstávání a vlezlý chlad působí, že se mi zdá jako věčnost, než se mezi stromy začne světlat. Arned zvedne paži ohnutou v lokti a ostatní na ten signál zastaví koně, já o maličko později, protože jsem úplně zapomněla, kdo nám velí.

„Tam nejspíš budou,“ naznačí rty a ukáže před sebe. „Připravte se. Dostaneme se blíž, pak pošlu psy. Střílejte opatrně.“

Otec přikývne rázně, zbytek společnosti rezignovaně a já vůbec. Můžeme s touhle záležitostí pohnout a mít to z krku, prosím?

Jak se do akce vrhnou Arnedovi psi, věci se pohnou snad až moc.

Možná jsou honiči špatně vycvičení, možná jeleni nepředvídatelní. Jisté je, že se nám před nosem prořítí dva nositelé celkem impozantního paroží v patách se třemi zuřivě štěkajícími psy.

Několik šípů mine. Jeden zasáhne, ale postřeleného jelena ani v nejmenším nezpomalí.

V dalším okamžiku se jezdci cvalem řítí za zvířaty.

„Je to vážně nutný?“ zasténám si jen tak pro sebe, přitáhnu svému koni pravou otěž a stisknutím holení ho vyšlu za ostatními.

Snažím se sledovat terén před sebou, záda mých společníků i štvanou zvěř, nevím, kam se dívat dřív, ale přece jen si všimnu, když se jeleni rozhodnou vydat každý jiným směrem. Psi si buď nevšimnou, nebo se konečně shodli, koho loví, uhánějí přímo vpřed za druhým jelenem a uprchlíka ignorují.

„Za ním, někdo,“ houkne Arned a neurčitě zamává pravačkou s kuší.

Pokyn poslechne jen jeden z jezdců. Hnědý kůň, tmavomodrý kabátec, mám pocit, že je to Aldinin manžel, jméno si takhle po ránu nevybavím. V jedné ruce drží luk, ale nejsem si jistá, jestli by z něj dokázal za jízdy vystřelit, drží se v sedle dost ztuha a otěže svírá jako tonoucí stéblo. Obrátím koně za ním. Být na lovu sám je hrozně špatně, to jsem se na Graaffu naučit stihla.

Vedu ryzáka ve stopách mého zbývajícího společníka a málem do něj vrazím. Zastaví oře prakticky na místě, až se mu kopyta zaryjí do půdy. Jelena nikde nevidno, ale odkudsi před námi se ozve zvířecí zaskučení.

„Opatrně, komteso,“ štěkne po mě zeman.

Dojde mi, po čem se dívat, a průrvu v zemi, kterou jelen přehlédl, už najdu snadno.

Další zasténání mě zamrazí v zádech.

Lovec přehodí pravou nohu přes koňský zadek a nejspíš špatně došlápne, protože se složí k zemi a skrz zaťaté zuby nadává.

Jelen skučí.

Roky na Graaffu mi víří v hlavě, hlasy učitelů šeptají do uší.

Seskočím ze sedla, dám si dobrý pozor, kam dopadnu. Seberu luk, který zeman při pádu naštěstí upustil a nezlomil, posloužím si šípem z jeho toulce.

Blížím se opatrně, nechci skončit v podobném stavu jako zraněné zvíře. Musím se dostat až na samý okraj strže, abych jelena zahlédla. Zdá se mi, že si zlomil obě zadní nohy. Natáhnu luk. Zamířím. Vystřelím.

Minu, samozřejmě, co jsem čekala.

Vrátím se a seberu lovci další dva šípy. Nemá ze mě radost.

Trefím se hned prvním. Jelen se přestane trápit.

„A co vy?“ obrátím se k zemanovi.

Oči se mu rozšíří hrůzou.

No dobrá, asi jsem ten luk měla nejdřív odložit.

Stihnu uložit zbraň, zničit zemanovi vysokou botu a sobě plášť. Když se ozve blížící se psí štěkot, už mu utahuju pruh vlněné látky kolem zvrtnutého kotníku.

„Pomůžete mi do sedla, prosím?“

Podkoní na mě vykulí oči a přikývne. Nemůžu se mu divit, včera jsem pobíhala po stáji v kalhotách, chystala koně lovcům a veškerou pomoc odmítala, zatímco teď mám na sobě světle modré šaty s širokánskou jezdeckou sukní a kobylu jsem si pracně nasedlala dámským sedlem. Oficiálně jedu do vzdálenější vesnice obhlédnout tamní maličkou školu, nad kterou má otec patronát. Ve skutečnosti jsou tam na mě zvědaví asi jako já na ně, totiž vůbec, a nevidím důvod kazit nám všem odpoledne.

„Budete si přát doprovod, komteso?“ dotáže se, když si vzpomene, jak se v takovéhle situaci běžně postupuje.

„To nebude nutné, děkuji,“ usměju se z koňského hřbetu, čímž mu iluze zase zkazím. Vezmu si od něj bičík a pobídnu klisnu do kroku. Na víc si v bočním sedle netroufám, proto jsem si na cestu nechala spoustu času.

Nejsem ale ještě ani v polovině cesty k Tooru, když se v zatáčce vynoří tmavý hnědák se zatraceně povědomou postavou na hřbetě.

„Drysi… jedu pozdě?“

„Vůbec.“ Drystan zastaví koně tak, že se dotýkáme koleny, nakloní se ze sedla a obejme mě. „Jen jsem se tě už nemohl dočkat, Lištičko.“

Zvuk, který udusím v Drysově límci, je něco mezi vzlyknutím a smíchem. Pro pocit, který ho ze mě vyloudil, jsou všechna slova krátká.

Celé odpoledne jezdíme křížem krážem po okolí. Tahám z Drystana novinky, i když on to za novinky nepovažuje, ale já se chci dozvědět všechno, co se tu událo, zatímco jsem byla ve škole. V první řadě samozřejmě jak se měl Drys. Vykládá mi o honech a o sklizni, o oslavách zimního slunovratu a o imbalkovém plese-

„Beketta? Zrovna Beketta pro tebe přišla tancovat?“ Neudržím jazyk na uzdě. Co má plavovlasá zemanská dcerka co sahat na mého Drystana?

„No jo, zrovna Beketta,“ ušklíbne se Drys, „účes jako stoh slámy a nemá tušení, co je to rytmus. Škoda, žes tu nebyla ty, Lištičko…“

Málem mě stáhne ze sedla. Vůbec mi to nevadí.

Dva dny nato mám na Tollnachu zastávat roli kurýra. Otec mi předá celý stoh listin, něco má dostat faeltský právník, něco burza, něco poputuje dál v brašnách velkoknížecích poslů. Tollnach má samozřejmě na takové věci vlastního člověka, ale to by pak nebylo čím mě zaměstnat, takže mi nezbude než nasedlat si svého ryzáka a zhostit se úkolu sama.

„Dobré ráno,“ pozdravím vychovaně oko, které na mě vyhlédne pootevřenými dveřmi. „Nesu panu Sawinovi nějaké dokumenty.“

„Mistr Sawine nic nečeká,“ odsekne rázný ženský hlas.

„Ne? Hrabě Iomhar říkal, že jo,“ podivím se a podržím před sebou obálku s tollnachskou pečetí.

„Od pana hraběte… to samozřejmě… ale vy… Pan hrabě neposlal Echana?“

„Jestli je Echan otcův jízdní posel, tak ten má dneska řízení úplně opačným směrem, tak to vezu já.“

Mezera ve dveřích se rozšíří, už jsou vidět obě oči a hranatá čelist.

„Komteso?“

„Dobrý den,“ kývnu, jelikož nemám tušení, jak bych na překvapený tón měla správně zareagovat.

„Pojďte… pojďte dál, samozřejmě.“

Dveře mi ustoupí z cesty úplně, odhalí pomenší ženu v strohých šedých šatech, která teď mluví podivnou směskou uctivosti a podezíravosti.

„Mistr Sawine je v pracovně, jistě vás okamžitě přijme,“ zarecituje s podivným zaváháním, načež mě máchnutím ruky pošle po schodech do patra.

„Děkuju,“ usměju se, když ji míjím.

Schody vržou, mistr právník o mně zaručeně ví, ale stejně čeká, než zaklepu na jeho dveře.

„Vstupte!“ houkne panovačně.

Vstoupím, co taky jiného.

„Dobrý den, tady vám vezu od otce nějaké dokumenty,“ oznámím, abych předešla zbytečným dohadům, a umístím tollnachskou pečeť na obálce úhledně doprostřed právníkova zorného pole.

„Slečno, já nechápu, proč vás Marga-“ Zamrká a zaostří na dávno ztuhlou loužičku červeného vosku a pečeť, která je v ní otištěná. „Komteso?“

„K vašim službám,“ vyseknu pukrle s úsměvem tak širokým, až mě začíná chytat křeč.

„Komteso, kdybych věděl, že přijedete osobně…“ Sawine nechá větu splynout do ztracena a načne novou. „Margaret vás samozřejmě měla ohlásit, omlouvám se za to opomenutí.“

„To nic,“ máchnu rukou. „Mně na tom vážně nezáleží. Přivezla jsem vám…“ bradou ukážu na obálku od otce, „v pořádku jsem vám to předala, tím je to za mě vyřízeno, ledaže byste náhodou chtěl něco poslat otci zpátky? Nebo někam jinam, kde to mám při cestě?“

Měla jsem pocit, že mu nabízím laskavost. Působivé záhyby, do kterých se poskládá jeho čelo, mě vyvedou z omylu.

Právník vstane ze své židle, donese z kouta pracovny druhou, od pohledu výrazně méně pohodlnou, postaví ji k opačné straně svého psacího stolu a důstojně mi pokyne. Poslechnu a posadím se, až pak se na své místo vrátí on.

„Komteso, dovolte mi vysvětlit vám situaci.“

Čekám, jak bude pokračovat. Nepokračuje, tázavě mě pozoruje. Přeříkám si v hlavě jeho poslední větu a vlídně přikývnu, jako že dovoluju. Když už tedy na té etiketě trvá.

„Rozumím tomu, že jste ve škole odvykla, ale tady zastupujete Tollnach a hraběte Iomhara.“

Přes stolní desku se díváme jeden na druhého, on káravě, já pravděpodobně dost pitomě.

„Mhm?“ brouknu v náznaku otázky, jelikož se zase nemá k vysvětlení.

„Vaše pozice s sebou nese jistá očekávání a vaší povinností je jim dostát.“

„Očekávání?“ prsknu. Tohle bude pěkně dlouhý rozhovor, jestli z něj budu muset dolovat každou větu zvlášť.

„Hrabě je významný a značně zaneprázdněný muž, na jeho bedrech leží správa kraje ve jménu koruny. Významný a značně zaneprázdněný muž má na doručování pošty služebnictvo, nechodí osobně bušit na cizí vrata oblečený jako podomek. Jezdí s doprovodem, nechává se ohlásit. Dělá dojem velkého muže, komteso, protože pokud ho lidé jako velkého muže neuvidí, těžko jím bude.“

„Pokud já vím, otec tohle všechno dělá,“ přisvědčím.

„Váš otec ano. A stejně tak se musíte chovat vy jako jeho zástupkyně a dědička.“

„Já nejsem jeho zástupkyně, já jsem jeho jízdní posel.“ A hospodyně, štolba a obřadník, jenom co jsem si za posledních pár dní stihla všimnout.

„Jste komtesa Laoise Móirín Finn, dědička hraběcího titulu a tollnachského panství.“

Díky za připomenutí, odseknu ledovému hlasu jen v duchu, já už ten titul skoro zapomněla, ještě že vás mám.

A pokud se té role neujmete s patřičnou důstojností, jen si zakládáte problémy do budoucna.“

Podívejte, jestli ze mě otec chtěl mít důstojnou dědičku,“ vstanu ze židle a nechám její nohy zaskřípat po podlaze, „měl to se mnou probrat a ne mě posílat na Institut. Nic tedy zpátky dovézt nechcete? Tak já zas pojedu, mějte pěkný den,“ kývnu na pozdrav, otočím se na patě a odcházím.

Pověst Tollnachu je i vaší pověstí, komteso, a naopak.“ Karatelský tón mi zní za zády jako nakřáplý zvon.

„Tak to aby si okolí začalo zvykat,“ brouknu přes rameno, když beru za kliku.

Obcházíme už třetí kolečko zahradami a Drysova paže se za celou tu dobu nehnula z mého pasu. Ne že bych si stěžovala.

„Já už vážně nemůžu,“ povzdechnu si a na okamžik se opřu hlavou o Drystanovo rameno, abych své utrpení názorně předvedla. „Přísahám, že zastanu polovinu práce na celém Tollnachu, od rána jsem ve stájích, dneska jsem jezdila s poštou, včera třídila ubrusy a povlečení a den předtím kontrolovala účty. Pořád je něco, co se musí udělat, co já nutně musím udělat… jako by se mě otec chtěl zbavit,“ plácnu.

„Zbavit? Zabavit,“ opraví mě Drys pobaveně.

„A proč jako? Abych se celé dny neválela na lenošce? Jako bych neměla co dělat,“ durdím se naoko. Místo tečky za větou Dryse líbnu na tvář, aby mu bylo jasné, jakou zábavu mám na mysli.

„Myslíš, že se nějak domáknul…“ Neurčité gesto obsáhne mě, Dryse i významnou část zahrady.

„Vím já? Jak mě otec zmerčí, zadá mi další práci, rozhodně jsme nediskutovali můj společenský život.“

„Bylo by to mrzutý. Myslím kdyby se tě snažil udržet ode mě dál.“

„Můj táta je sice hrabě a všechno, ale na tohle tedy nemá,“ rozesměju se. „A kdyby se mu to hodně nelíbilo, můžu se přestěhovat k tobě, ne?“

„Zas tak moc ho provokovat nemusíme, Lištiško,“ brouká smířlivě.

„Co, provokovat? Můžeme to udělat ve vší počestnosti, ne? Plnoletá už jsem, tak jakýpak copak.“

Když se Drystan hned nerozesměje ani neodpoví dalším vtipem, maličko se leknu, jestli jsem to nepřehnala. Ale není to poprvé, co jsme v rozhovoru narazili na téma manželství, a pokaždé se zdálo, že se mnou Drys počítá…

Asi je mi nejistota vidět ve tváři. Drystan přesune paži na má ramena a konejšivě mě stiskne.

“Laoise, dělat tyhle věci natruc je hloupost.“ Najednou zní jako baronův syn, moudrý a důstojný. „Samozřejmě že si tě chci vzít, ale nechci tím proti nám poštvat celou tvoji rodinu. A taky nechci být hlavní hrdina v nějakém zamilovaném románě,“ ušklíbne se.

„To chápu.“ Na dvě slova mi blahosklonnost vystačí, dál už ne. „Ale otec mě doma zjevně nechce, Drysi, určitě mě zase bude chtít vypakovat někam do školy, a já už si nechci jenom psát dopisy a čekat, jestli se ti alespoň jednou za půl roku povede na chvíli přijet.“ Dál už tu myšlenku nerozvádím, ale nejspíš ji mám do detailu vypsanou na čele, když na Dryse upírám oči a doufám, že změní názor.

„Dočkáš se, Lištičko,“ šeptne mi do ucha. Není to úplně odpověď, po které toužím, ale vzhledem k tomu, čím se Drys zabývá po tom šeptání, mu to odpustím.

Příspěvek byl publikován v rubrice Povídky. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

2 komentáře: Lištička (2. část)

  1. Raja Luthriela napsal:

    Přečetla jsem jedním dechem první i druhou část a už teď mě zajímá, jak to bude pokračovat. Jsem ráda, že jsi opět zveřejnila nějaký svůj příběh.
    Vlastně se mi po tom stýskalo. I když je pravda, že na tvém blogu se i tak dost věcí, které jsem ještě nečetla.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..