Lištička (1. část)

(Ještě je červenec, to stíhám!)

Onehdy mi došlo, že jsem psaním a úpravami Lištiččina příběhu strávila rok. Na mou obranu, byl to rok podivný a náročný. A jak si můžete všimnout, ani rok nestačil, abych povídce vymyslela nějaký zajímavý název… no, co už. Co růží zvou, i zváno jinak, víme, známe.

První draft jsem psala v programu Manuskript, který umožňuje rovnou si příběh členit do kapitol, napsat si k němu osnovu, dělat poznámky k jednotlivým postavám a dějovým linkám a další zajímavé věci. Háček je jen v tom, že já, léta zvyklá na jeden textový soubor a vedle obyčejný sešit s poznámkami, tyhle vychytávky moc neužiju, a navíc formátování textu, když si ho konečně vytáhnete do writeru, potřebuje notně doladit. Experiment zajímavý, ale asi ho opakovat nebudu.

Lištička do dnešního dne prošla rukama dvou betačtenářů s výrazně odlišným vkusem, další nová a poučná zkušenost. A pevně věřím, že stran kvality krok správným směrem. Pánové, máte můj dík!

A teď už skončím s průvodním slovem a nechám vás v klidu číst, ano?

Doma.

Mám takový pocit, že pro většinu lidí to slovo znamená místo, které znají jako své boty, kudy dovedou chodit i o půlnoci bez svíčky, hořící krb, postel s povlečením sepraným doměkka, tyhlety nesmysly.

Místu, kam mám namířeno, sice říkám doma, ale hlavně proto, že „sídla mého otce“ je plná pusa. Zvlášť když se to snažíte zabručet přes rameno, zatímco máte plné ruce práce s balením zavazadel. A to by se správně mělo říkat „zámek Tollnach, sídlo jeho Jasnosti Iomhara Finna, hraběte z Tollnachu“. Jděte mi k šípku.

Svému doupěti a bezpečnému přístavu říkám Graaff. To je ještě kratší.

Kousnu se do rtu, když si uvědomím, co jsem si právě pomyslela. Hrad Graaff, potažmo škola, která v něm sídlí, pro mě byla asi nejblíž tomu, čemu se říká domov. Do předvčerejška, kdy jsem se vrátila z prvního a posledního skutečného lovu a okamžitě šla oznámit velmistrovi, že se zaklínačským výcvikem končím. Takže když se to vezme kolem a kolem, Tollnach nakonec bude můj domov i v tom tradičním smyslu slova, protože lepší momentálně nemám.

Pohodím hlavou, až mi dlouhý hnědý cop na zádech poskočí.

A co by nebyl. Jasně, posledních sedm let jsem se tam ukázala jen málokdy, ale předtím jsem si na Tollnach vytvořila nezadatelné právo, když jsem v napůl zašněrovaných šatech a matčiných parádních střevících běhala po chodbách, tiskla ucho ke dveřím plesového sálu a snažila se uloupit nějakou laskominu z podnosů, které sluhové nosili ke slavnostně prostřené tabuli. Místo, kde jako děcko děláte vylomeniny, s vámi vždycky tak nějak zůstane. I když jste najednou dospělí, místo atlasového živůtku nosíte lněnou košili a taneční hodiny vyměníte za trénink s mečem.

Bude to v pořádku.

„Bude to v pořádku,“ sdělím odhodlaně svému koni a poplácám ho po krku. Nic mi na to neodpoví, jen klidně dál klade kopyto před kopyto a nese mě po formanské cestě.

Samozřejmě že to bude v pořádku. Vybavím si silný svazek obálek, momentálně bezpečně uložený na dně sedlové brašny, a vím, že moje budoucnost bude mnohem lepší než jen v pořádku.

„Lištičko moje,“ začíná dopis, který je v paklíku navrchu, „včera jsem v knihovně listoval Siggovými básněmi i legendou o Logheire, ale v žádné knize jsem nenašel slova, která by vyjádřila, jak moc mi chybíš a jak se na tebe těším…“

V pořádku? Moje budoucnost bude nevyhnutelně a naprosto skvělá, na to vemte jed.

Tollnach je stejný jako kdysi, nízká, rozložitá budova s průčelím plným velkých oken. V zimě, když za nimi hoří stovky lamp a svíček, to vypadá efektně, ale teď máme konec jara.

Štolba, kterému po sesednutí podám otěže, mírně zaváhá, ale neprotestuje. Správce si mě chvilku přeměřuje, zatímco kráčím přes nádvoří, možná si místo mé košile zkouší představit bohatě vyšívaný korzet.

„Komteso,“ skloní uctivě hlavu, když otevírá široká, zdobně okovaná dveřní křídla a ustoupí z cesty, abych mohla vejít do vstupní haly.

„Kde najdu otce?“ zeptám se neobřadně první služebné, na kterou narazím. Buď si mě pamatuje, což ji ctí, protože já jí tuhle poklonu vrátit nemůžu, nebo jí napoví zmínka o otci. Každopádně bez váhání vysekne pukrle a odpoví, že ve své pracovně.

„Děkuju,“ kývnu na ni.

Pracovna. Za předpokladu, že otec nepřesídlil, musím chodbou podél jídelny a doprava až na její konec. Otec nemá rád, když ho při práci ruší kroky, hlasy a obecně cokoli, takže si vybral nejodlehlejší místnost, jaká na Tollnachu je. Před odhodlanou návštěvou ho to ovšem uchránit nemůže.

Broukám si melodii beze slov, muziku, kterou jsem slýchala na plesech, tuším, že se na ni tančil leim. Bezmyšlenkovitě zvednu ruku a špičkami prstů jedu po ozdobné štukové římse, která se táhne všemi chodbami. Dělám to tak od dětství, jen jsem dřív musela zvedat ruku nad hlavu, teď mám římsu ve výši lokte. No, nikdo nemládnem.

Před nejobyčejnějšími dveřmi, jaké jsem kdy viděla, si setřepnu z prstů prach, pořádně se nadechnu a zaklepu.

Dva údery srdce je dokonalé ticho.

„Ano?“ Rozladěný hlas se rozlehne po chodbě s lehounkou ozvěnou.

Vezmu za kliku, rozhodným pohybem dveře otevřu a zastavím se dva kroky před otcovým stolem.

„Dobré poledne.“

Tentokrát je dokonalé ticho výrazně delší než dva údery srdce.

„Laoise… Nečekal jsem tě. Výuka na Institutu přece končí až po slunovratu.“ Z těch slov nedovedu vyčíst ani náznak hraběcí nálady.

„To je pravda. S výcvikem jsem sekla,“ pravím věcně. Nemá cenu chodit kolem horké kaše. „Beztak by ze mě pořádná zaklínačka nikdy nebyla.“

Jeho Jasnost hrabě z Tollnachu se zdá být tou zvěstí nepříjemně překvapen. Nehlasně si přeříká slovo zaklínačka, zaškaredí se na poškrábanou stolní desku a pak tu grimasu předvede načisto publiku, totiž mně.

„Poslal jsem tě na školu, abys dosáhla vzdělání, aby ses jednoho dne dovedla postarat o sebe i o domácnost. Nemůžeš z ní jen tak odejít!“

K čemu mi v domácnosti bude, že dovedu skolit linta?“ zajímám se. Pořád přitom otci zírám do očí. Jejich tvar jsem zdědila po něm, ale moje modré jsou rozhodně hezčí než jeho bouřkově šedé. Hlavou mi problesknou vzpomínky na můj jediný zaklínačský lov – ještěří tlama plná jedových zubů, záblesky čepele v ruce mé patronky a krev prosakující mým oblečením.

„Asi k tomu, že po lintovi už se nebudu bát pohádat se sebedrzejším hokynářem?“ odpovím si.

„Jednou jsi nastoupila do školy, kterou ti platím, máš tedy vůči svým učitelům a ke mně závazek, dokud studium nedokončíš!“ zahřmí otec. V prstech žmoulá okraj listiny, na které před mým příchodem pracoval. Kdyby byl pergamen o něco křehčí, nejspíš by ho cupoval na kousky. Má zvláštní pohled, ostrý a nepřítomný zároveň, jako když nahání v hlavě stádo rozutíkaných myšlenek.

„Nemysli si, že ses vyvlékla z jakékoli zodpovědnosti,“ promluví po chvíli. Já se za tu dobu neodvážila ani pohnout, vyrušit otce z úvah je nejstrašnější hřích, jakého se na Tollnachu lze dopustit. „Pokud se nemíníš vrátit ke studiu, ujmeš se okamžitě společenských povinností komtesy. O glasenu se tu sejdou mí zemani a jejich rodiny, zůstanou dva nebo tři dny. Sestavíš chody pro hostinu, zasedací pořádek, zajistíš hudbu po hostině, tanečního mistra, chůvu pro děti. Dej se do toho, času moc nemáš.“

Otec mě gestem posílá pryč a já bych i šla, ale samým překvapením si nevzpomínám, jak pohnout nohama. Právě jsem přijela přes půl země, jen s koněm a vybavením, které jsem pobrala do sedlových brašen. Stehna mě bolí od čtyř dnů v sedle, ruce mám poškrábané, nutně potřebuju lázeň, a mám se dát do chystání nějakého zemanského sedánku? Ano, otec na mě vždycky přehodil chod domácnosti, když jsem se na léto vrátila, ale nikdy takhle rychle. A nikdy takovýhle úkol, odkdy zemani potřebují zasedací pořádek a tanečního mistra? Vždycky jim stačila zvěřina na rožni a úslužný sklepník.

„Neslyšelas, Laoise? Máš práci!“ houkne na mě otec.

Konečně si vzpomenu, jak se ovládají svaly. Vyploužím se z otcovy pracovny a namířím si to do kuchyně. Ať jde o co chce, jídlo je základ.

S kuchařkou dáme hostinu do kupy během chvilky, alespoň tedy zářnou představu hostiny. Ta dobrá žena se ani v nejmenším nediví, že se do kuchyně přihrnula komtesa školou povinná, z čehož soudím, že drby se mezi osazenstvem Tollnachu šíří jako požár. Nemám nic proti tomu, pravděpodobně mi to ušetří hromadu vysvětlování.

Další na programu je někdo, kdo pohlídá děti. Moje stará chůva už tu léta není, co by tu taky dělala, ale vzpomínám si, že dva nebo tři roky zpátky se do tollnachského podzámčí přistěhovala bývalá učitelka z dhamské velkoknížecí akademie.

Vyžádám si od správce váček stříbra na organizační výdaje, stáji se vyhnu obloukem, protože sedlo nechci několik dní ani vidět, a vydám se na obchůzku. Nejdřív madame učitelka, pak muzikanti, upřímně doufám, že si vedle hraní na hospodských tancovačkách udrželi i krapet vznešenější repertoár. A až tohle bude vyřízeno… Rázuju si to po cestě do vsi a cítím, jak se mi po tváři rozlévá připitoměle šťastný úsměv.

Učitelka ve výslužbě kapituluje po krátkém, stříbrem vylepšeném přemlouvání, kapelník jen zmateně praví, že ano, s glasenem večer samozřejmě počítá. Dohodneme se na tancích, ke kterým není učitel potřeba, neb by si pravděpodobně zoufalstvím vyrval vlasy, a tím prohlásím zemanský sedánek za více méně nachystaný.

Pořád tedy zbývá zasedací pořádek, květinová výzdoba a tak, ale to už se nějak splácá. Zemani jsou si titulem rovní, takže to vezmu tak, aby si měli s kým poplkat, a zahrada je v plném květu, pár hodin s nožem výzdobu jistí. Je v podstatě hotovo.

Není to jen uspokojení ze splněného úkolu, co mě šimrá v žaludku, když se blížím k sídlu barona z Tooru. Ani hlad, přestože po takovém pochodu bych ho určitě mít měla.

Dopisy jsou pěkná věc a dlouho mi musely stačit, ale teď, když jsem zpátky na Tollnachu…

„Komteso.“ Majordomus, který mi přidrží dveře, uctivě skloní hlavu a ani nečeká, až položím otázku, rovnou odpovídá. „Pan Drystan je v hudebním pokoji, ohlásím vás.“

Děkuji,“ usměju se. Snažím se zamaskovat nervozitu a nedočkavost, udržet dekórum, ačkoli každé živé duši na Tooru je všechno dávno jasné. A kdyby doteď náhodou nebylo, Drys nenechá nikoho na pochybách, když se zjeví mezi dveřmi.

„Lištičko!“ zahaleká na celý zámek, načež mě sevře v náruči. Nevzpírám se, naopak, chytnu se ho kolem pasu a tisknu se k němu vší silou, která mi po dnešních eskapádách zbývá.

Já přes etiketu a dekórum nikdy moc nebyla.

K večeři dorazím vyhládlá jak po šermířském tréninku a nechci nic než naházet do sebe zeleninu i kusy králičího masa tak rychle, co mi ruka se lžící bude stačit. Ale mám samozřejmě smůlu, protože otec se ptá, jak jsem na tom s přípravami. Opakovaně. Napoprvé jsem zjevně odpověď odbyla.

Vykládám o jednotlivých chodech hostiny a co ukrojí z tollnachských zásob, o tanečním pořádku, o nejvhodnějších písních, o ratolestech hostí, které jsem bývalé učitelce vylíčila v pestrých barvách, aby se na ně mohla nachystat. Žvaním svým nejlepším zaklínačským tónem, ve kterém vynikali graaffští mistři, do jednoho schopní vymluvit z jalové krávy ne tele, ale bílé hříbě. Jen dokázat, že jsem s prací pokročila, ať se konečně můžu dát do jídla.

Na svůj plný talíř se dívat nechci, ale než abych oplatila pohled otci, bloudím po celé jídelně. Je jiná. Někdo ji hrozně mizerně vybílil, takové šmouhy po stěnách zaručeně nebývaly, a pak přeházel obrazy. Možná chtěl zamaskovat ty nejhorší fleky. Ten lovecký výjev přece nebýval v čele, tam visel portrét pradědečka, který mám teď někde za levým ramenem, ale co tam původně bylo za obraz… něčí portrét, jsem si skoro jistá…

„No dobrá,“ zabručí otec. „Jsem rád, že ses toho chopila tak důkladně. Jez.“

Rázem je mi špatně vymalovaná jídelna úplně jedno. Popadnu příbor a jím, jako by mi měli každou chvíli talíř vzít.

Přes vlastní žvýkání a škrábání lžíce o glazuru jen tak tak slyším, jak si otec unaveně povzdechne.

Už jsem dospělá, nic mi nebrání být celou noc vzhůru. Stejně si ale večer lehnu do postele, občas se štípnu do paže, abych neusnula, a mám z toho dětinskou radost. A pak, když ke mně otevřeným oknem slabounce dolehne to správné volání ponocného, vstanu, obleču se a přiberu i šátek kolem krku, vyplížím se chodbami ke kuchyni a vyklouznu ven.

Myslela jsem si, že znám tollnachské zahrady dobře, ale to platí jen za světla. Ve tmě vypadají keře a stromy mohutnější, cestičky delší, zvuky cizí. Nemám Tollnach naposlouchaný tak jako Graaff, tím to je. Na hradě a v jeho okolí mě po čase nepřekvapilo nic, v žádnou denní hodinu, ale Tollnach…

Trhnu sebou a zarazím se. Co to bylo? Kroky? Znělo to jako kroky…

Poslouchám dlouho a usilovně.

Potok. Uzoučký, mělký potok, který protéká spodní částí zahrad.

To ale znamená, že tady někde…

Ze stínu zastřiženého habrového plotu se ozve odfrknutí. Otočím se na patě, ruka mi sjede k pasu, kde ale samozřejmě žádný meč nemám, nešla jsem na lov ani na hlídku, bohové, šla jsem jen-

„Snad se mě nebojíš, Lištičko?“ Drystan zní navýsost pobaveně a zvuk jeho hlasu ze mě okamžitě smyje všechen strach.

„Tebe? Nikdy a nikde,“ odseknu. Zároveň se mu ovšem pokusím vlepit symbolický pohlavek, což mé hrdinské prohlášení poněkud podkope a jen přiměje Dryse znovu se rozesmát. Pak mě obejme.

„Neviděl tě nikdo?“ vydechne mi do vlasů.

„Nikdo.“

Ještě to tak. Drystan má plné ruce práce, mě otec zahrnul úkoly až po uši, nenechám si vlastní neopatrností zkazit žádný uloupený moment v Drysově společnosti.

„Je ti zima?“ zajímá se, když mnou projede třes. Není to zimou, oblékla jsem se do podzimního rána, i když je léto, ale to Drysovi prozradit nechci, protože když řeknu, že mi zima je…

Ale nakonec je to úplně jedno, protože Drystan na odpověď nečeká. Přitáhne mě k sobě blíž, zabalí nás oba do svého pláště a jeho dlaně mě zahřejí na lopatkách. Na bedrech. Jednu paži mi položí přes záda, druhou rukou zkoumá zapínání mé vesty.

„Lištičko, bylo to nutný?“ zamumlá, když zjistí, že mám na sobě dvě košile.

„Není zrovna teplo,“ bráním se chabě. A nepravdivě. V tuhle chvíli, pod Drystanovýma rukama, je mi teplo až až.

„O to se přece postarám já,“ šeptne, jeho rty těsně u mých. A pak na mých.

Netuším, jak mi může být horko a zároveň naskákat husí kůže.

A je mi to naprosto jedno.

Příspěvek byl publikován v rubrice Povídky. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..