Lištička (4. část)

Z Laoisina působení na Tollnachu nezůstal kámen na kameni a Lištička vyráží hledat odpovědi…

Závěrečná část příběhu.

Nevím, co dělat, za kým jít pro radu, komu se schovat za sukně. Protože v mém věku už nemám nárok schovávat se za cizí sukně, rýpne si další kousek podvědomí, naopak…

Mohla bych na cestu vyrazit už ráno, měla bych, nejspíš bych měla, ale neodhodlám se. Sama před sebou předstírám pečlivé přípravy, kontroluju každý kus oblečení, ostří meče a nože, koňský postroj i křesadlo. Loudím v kuchyni sýr, placky a trochu sušeného masa a nechápu, proč se při zmínce o sušeném mase kuchařky ošklíbají. Zírám do map a snažím se vybrat nejlepší cestu, přestože kromě zřejmé a přímé trasy jsou to všechno ukrutné zajížďky.

Zdržuje mě strach a sama před sebou se za to stydím.

Další ráno už nenajdu nic, čím bych odjezd mohla pozdržet. S žaludkem plným čaje a opečeného chleba si osedlám koně, kývnu na pozdrav štolbovi, který se mi plete pod nohy, protože sedlání podle něj pořád ještě není práce pro komtesu, a vydám se na cestu. I můj kůň ze mě nejspíš cítí nejistotu, pohazuje hlavou a nedokážu ho přimět k rychlejšímu pohybu než mírný klus.

Celý den strávím na cestách mezi poli a pastvinami, jen tak tak stihnu projet městskou branou, než ji stráž na noc zavře. Pokusím se otupit myšlenky medovinou, ale zachovají se stejně jako osazenstvo výčepu pod mou ložnicí, jsou o to zmatenější, hlasitější a agresivnější. S polštářem přitisknutým na uši si broukám hospodské odrhovačky, dokud kdosi ve vedlejším pokoji nezačne bušit do zdi a dožadovat se ticha. Já poslechnu, roj myšlenek v mé hlavě ne. Ráno na mě ze zrcadla hledí oči v kalužích inkoustu.

Únava ale určitou výhodu má, protože mi nedovoluje přemýšlet. Potřebuju se dostat do Cheltu, takže ráno si osedlám koně, přeptám se na cestu a vyrazím za nosem. Krok. Klus. Krok. Krátký odpočinek. Klus. Krok. Vedu koně dávno navyklými pohyby a připadám si jako v transu.

Když se přede mnou otevře výhled na městečko, instinktivně zamířím k honosně vyhlížející budově, která na zbytek domů shlíží z mírného svahu a je přinejmenším třikrát větší než kterékoli další cheltské stavení. Nepletu se, nad bohatě vyřezávanými dveřmi, do kterých bych se vešla i na koňském hřbetě, se skví lehce opršelý erb Tollnachu.

Ani se nezamyslím, než sevřu v dlani klepadlo. Na přemýšlení jsem příliš unavená.

„Jsem Laoise Móirín Finn,“ odrecituju dutě, jakmile se mezi křídly dveří objeví skulina, a podržím před sebou dopis s otcovou pečetí. „Hledám hraběnku Bethan.“

Mladík v košili bez nákrčníku, který otevřel dveře, po mně jen sklouzne bezradným pohledem. Za jeho zády se vynoří postarší žena v tmavých šatech a pokusí se na mě společensky usmát.

„Vítejte, komteso. Já jsem tu správcová, Meraud se jmenuju. Pokud si přejete navštívit hraběnku hned…“ Viditelně znejistí a několik úderů srdce trvá, než se odhodlá pokračovat. „No, teď je asi celkem dobrá doba.“

Nezarazím se nad tím, nepřemýšlím, jaká může být špatná doba a co přimělo Meraud zaváhat.

„Ano, děkuju,“ kývnu a vkročím do domu. Meraud si ode mě vezme rozepnutý plášť a vrazí ho do rukou sluhovi, který se z mého náhlého zjevení nejspíš ještě úplně nevzpamatoval, přikáže mu sehnat podkoního, který se postará o mého oře momentálně uvázaného ke klepadlu, a vede mě po širokém schodišti do patra. Mávne na mě gestem přikazujícím čekat a zaklepe na jedny z řady dveří.

„Paní hraběnko, smím dál?“

Odpověď z hloubi místnosti je nezřetelná a téměř neslyšná, stejně mi ale projede každým nervem. Mami…

„Přišla za vámi na návštěvu Laoise. Pamatujete si Laoise?“ vemlouvá se Meraud odkudsi z matčina pokoje.

Další matné ozvěny slov, kterým nerozumím.

„No, vyrostla, holčička už to úplně není, ale to víte, že vaše je pořád…“ V Meraudině hlase zaslechnu shovívavost, se kterou se mluví k dětem.

Bohové, já do toho pokoje jít nechci…

Správcová se vrátí do chodby, v ruce vyšívací rámeček s napnutým plátnem a napůl vytvarovaným květem, a probodne mě pohledem.

„Kolik vám hrabě řekl o hraběnčině nemoci?“ zeptá se tichounkým šeptem.

„Nic,“ vydechnu nazpátek. V Meraudině tváři se míchá soucit a rozpaky. „Ale došlo mi, že je to špatný,“ povzdechnu si, abych ji vysvobodila.

Konejšivě mi položí ruku na rameno a pohledem naznačí, že můžu vstoupit.

Já nechci, nechci, nechci…

Ale kormidlo převezme ta pragmatická, k smrti unavená část mé hlavy a já zamířím mezi veřeje, přes práh a do prosluněného pokoje. Žena v křesle u okna má bohaté, sytě hnědé vlasy stažené do uzlu a postavu svědčící pro spoustu dobrých obědů a málo vycházek v zahradě.

„Mami?“

Zvedne pohled od kousku brokátu, který různě překládá a muchlá, a ohlédne se po mně.

„Prosím?“ Tón hlasu i vrásky mezi obočím jasně říkají, že jsem ji zaskočila. Že…

Ale ne, to snad ne.

„Mrzí mě, že jsem nepřišla dřív. Otec mi nechtěl říct, kde jsi, vymámila jsem to z něj teprve před pár dny,“ plácám, protože mám pocit, že bych něco říkat měla. Vzápětí se vyděsím, nutně musí zaznít otázka, proč jsem se nezajímala dřív. Laoise, ty pitomče… „Je tu ale docela pěkně, že? Ta řeka. Jezdí sem lodě z Comharu?“ Korunovaný pitomče.

„A… a čí vy jste?“ zeptá se hraběnka Bethan.

Kdesi v odlehlém koutě hlavy vím, že by mě to mělo zarazit a šokovat, ale únava nařizuje mé mysli hledat nejkratší cesty. Jsem tázána, odpovím.

„Já jsem Laoise, mami. Laoise Móirín. Liška,“ přidám i dětskou zkomoleninu svého jména, kterou mě oslovovala jen ona a pak ještě Drys.

Bohové, během několika dní jsem si zvládla nadělat ze života sekanou.

„Liška,“ zazáří v modrých očích jiskřička poznání. „Je tady? Přišla s vámi?“

„Mami, já jsem Liška.“

Slyším, jak mi do hlasu prosakuje zoufalství. Kde se mezi vší tou únavou vzalo?

„Když jsi odjela, otec mě poslal studovat, učila jsem se jazyky a zeměpis a poezii a hrozně jsem to nesnášela, a pak mu někdo poradil Graaffský institut, slyšelas o něm?“

Zdá se mi, že jediné, na co matka v mých řečech alespoň trochu zareagovala, je zmínka o Graaffu, a nemám čeho jiného se chytit.

„Víš, co se na Graaffu učí, zjišťovala sis to někdy? Otec to neudělal,“ nadhodím s bláhovou představou, že otázku svého vzdělávacího omylu uplatním jako veselou historku.

„Graaff… slyšela jsem o něm, na jihu v horách, skoro u adorských hranic,“ přikyvuje matka. „Ale tam se přece cvičí bojovníci a zaklínači. Proč bych měla Lišku poslat do takové školy?“

„Byl to omyl, nikdo nic takového udělat nechtěl,“ snažím se to honem zamluvit, protože matčin pohled začne vyplašeně těkat po místnosti.

„To nepřichází v úvahu!“

„Klid, mami, nebudu se na Graaff vracet, když si to nepřeješ-“

„Nikdy! Slyšíte, nikdy! Mé dceři se dostane té nejlepší výchovy, etiketa, jazyky, diplomacie a tanec, a provdá se k velkoknížecímu dvoru! Nestrpím takové zvrácené řeči! Komtesa a bojovnice, taková zvrhlost! Moje dcera? Nikdy!“

Teď už matka křičí, vyskočí z křesla a bojovně se rozhání brokátovým odstřižkem. Je menší než já. Poprvé v životě je menší než já. A taky o mně poprvé v životě použila slovo zvrhlost.

„Co jste chtěla s Liškou provést? Co? Přiznejte se, okamžitě se přiznejte!“ ječí.

Do pokoje vklouzne Meraud a bradou ukáže na dveře. Nemusí mi naznačovat dvakrát.

„Tak se měj, mami,“ zamumlám a vypadnu.

Dveře za mnou zůstanou pootevřené, slyším každé slovo, kterým správcová matku konejší. Ani se nenaštvu, když bez výhrad odsouhlasí, že ta graaffská flundra s nožem u pasu už nikdy nesmí překročit hraběnčin práh.

Zatápu po zábradlí, sejdu po schodech zpátky do vstupní haly, sednu si na poslední schod a rozbrečím se na celé kolo.

V cheltském domě zůstanu další tři dny. Připadám si neskutečně hloupě, zvlášť po tom ubrečeném zhroucení, které jsem předvedla, ale personál s Meraud v čele mě tak dlouho utěšuje a ujišťuje, že jim to ani v nejmenším nevadí, až se podvolím.

No, alespoň chápu, odkud ten klid a schopnost mumlat uklidňující fráze pořád dokola mají.

Meraud se mi několikrát omlouvá za to, že mě k matce pustila, aniž by mě na její stav upozornila. Pokaždé odpovím, že se nemá za co omlouvat, že vina jde plně za jeho Jasností hrabětem z Tollnachu. Nezdá se, že by ji to nějak zvlášť uklidnilo, ale nic dalšího mě nenapadá.

Sedím v jídelně pro služebnictvo, protože je příjemně vytopená a blízko zásobám kávy. Přemýšlím. Snažím se přemýšlet.

Moje hlava připomíná horské sedlo, kterým vede cesta do Cheltu – pusto, prázdno a vítr.

Otec mě vydědil.

Matka mě nepoznává a navrch tvrdí, že moje vzdělání v boji je zvrhlost.

Z Graaffu jsem utekla a vrátit se po tom příšerném zážitku při lovu na linta nedokážu.

Škrtám ze sebe všechno, co už nejsem.

Nejsem komtesa. Nejsem příští baronka z Tooru. Nejsem ani zaklínačka.

Jsem…

Jsem pustá cesta v horách, po které se prohání vichřice.

Což neřeší například co budu jíst nebo kde budu bydlet, ozve se cosi vzadu v mé hlavě.

Umím trochu máchat mečem, trochu obvazovat rány, základy čtyř leitínských jazyků a dvorní tance. Co z toho jsem ochotná dělat?

Ta otázka zní jinak, napomenu se. Co z toho mě dokáže uživit?

Chvilku obracím v hlavě možnosti.

Dvacetiletou holku nikdo jako stráž nenajme. Lidí, kteří ovládají cizí jazyky lépe než já, je víc než dost, v tom mě vzpomínky na řady lavic ve školní třídě nenechávají na pochybách. Snad jen ty základy léčitelství by se mohly hodit, ženské dělají léčitelky často…

Jo. Často, a vždycky jsou to Roselliny sestry, vzpomenu si. Vstoupit do kláštera je pravděpodobně lepší než umřít hladem, ale ne o moc.

Taky to docela umím s koňmi, možná bych se mohla uchytit v nějaké stáji nebo hřebčíně. Pokud mi ovšem někdo bude věřit, že mě turnajový hřebec poslechne a nezašlápne.

Možná bych tu mohla zůstat navždycky. Pokojů je tu dost, Meraud je milá a kuchařka skvěle vaří.

A kdykoli bych tu mohla narazit na svoji matku, která přiměla Meraud slíbit, že už mě nenechá vstoupit do domu… nemluvě o scéně, kterou by otec pravděpodobně ztropil, kdyby se z účtů za domácnost mého příživnictví domákl. Takže ne, Chelt nepřipadá v úvahu.

Tollnach? Pod jednou střechou s otcem, po všem, co se poslední dobou stalo? Jako holka bez titulu, bez majetku, čekající, komu nakonec bude vnucena její v zásadě bezcenná ruka? Leda ve snu. V noční můře.

Probírám se neutěšenými možnostmi, počítám zbývající peníze a dělím je cenou slušného noclehu v hostinci a začínám se znovu roztékat v ubrečenou louži.

„Komteso, jak vám můžu pomoct?“ ozve se nade mnou Meraudin hlas.

Otřu si oči rukávem a usilovně předstírám, že jsem naprosto klidná. Usilovně a marně. Hlava překotně pátrá po přiměřené variantě pravdy.

„Chtěla bych tu zůstat, kdyby náhodou… kdyby mamce bylo líp,“ pravím ke svému talíři. Meraud za mými zády cosi chápavě zabručí.

„Myslím si ale, že otce by úplně nenadchlo, kdybych se sem prostě nastěhovala, takže… nevěděla byste tu kolem o nějaké práci?“

„Práci?“ Meraud to slovo převrací v ústech jako jazykolam.

„Práci. Za plat. Abych si dokázala zajistit vlastní jídlo a bydlení a nemusela spoléhat na hraběcí pohostinnost.“ Jsem nepatřičně hrdá na ironii, kterou jsem okořenila poslední slova.

„Práci pro komtesu.“ Správcová se k té myšlence zjevně nechce příliš přibližovat.

„Jakoukoli práci, to je jedno. S koňmi to umím, jazyky umím, tedy, ne dokonale, ale základy, třeba by se to tady někomu…“ Ani nedořeknu. Neschopnost a méněcennost se mi zase stáhnou kolem krku.

Meraudina ruka mi přistane na rameni.

„Komteso, váš otec by to jistě neschválil-“

„Můj otec si může trhnout nohou,“ odvětím důstojně.

„Zkuste se zeptat u rychtáře. Má čtyři děti a chůva už na ně přestává stačit, užil by nějakou pomoc a mohl by být rád, že se jeho děti od vás přiučí způsobům.“

Způsobům? Ode mě? Meraud, potkaly jsme se my dvě někdy? A navíc, děti? Čtyři? Nemohlo by to být stádo koní, prosím?

„To zní jako výborný nápad, děkuju,“ řeknu místo toho.

Když konečně Meraud přijme myšlenku, že se budu ucházet o zaměstnání, prohlásí, že v jezdeckém nevytáhnu paty z domu. Z matčina šatníku mi donese jemně vyšívaný živůtek, z vlastního sváteční šaty, do kterých mi chybí ještě mnoho spořádaných opulentních obědů, ale dohromady to ze mě udělá celkem ucházející nápodobu mladé dámy z dobré rodiny. S vlasy složitě zapletenými a sepnutými půjčenou sponou, v cizích střevících bez podpatku, aby mi sukně nebyla příliš krátká, jsem pak správcovou prohlášena za dostatečně reprezentativní.

Můj instinkt je hledat rychtáře na radnici, ale Meraud mě pošle k němu domů, promluvit si nejdřív s rychtářkou. Takže znovu klepu na cizí dveře, znovu před sebou držím dopis od otce, kde vysvětluje, co jsem zač. Služebná, která mi otevře, mě usadí do křesla u studeného krbu a odběhne pro paní domu.

Když rychtářka vstupuje do místnosti, otevřenými dveřmi zaslechnu minimálně dvouhlasné dětské hulákání. To je správně, připomínám si, to jí jen připomene, že pro ni budu užitečná.

„Komteso.“ Rychtářka předvede unavený náznak úklony.

„Paní,“ kývnu v odpověď.

„Co vás přivádí?“

„Přijela jsem do Cheltu za matkou a ráda bych se tu zdržela déle. A…“ Nemluv o penězích, nemluv o penězích, jen se neprořekni, že potřebuješ peníze. „Doslechla jsem se, že hledáte guvernantku, a přišla jsem nabídnout své služby,“ usměju se tak sladce, až mě rozbolí zuby.

Ticho.

Ticho.

Prásknutí dveří a další vlna dětského řevu.

„Jistě se dohodneme,“ odpoví rychtářka.

O hodinu později, po rozhovoru o velkoknížecím dvoře a etiketě a sklonu nejstarší dcery k experimentům s ostrými nástroji, odcházím z rychtářova domu s příslibem rozumného platu, tří denních jídel a pokoje v podkroví.

Vychovatelku určitě nedokážu dělat moc dlouho a nemám nejmenší tušení, co se mnou bude dál, ale rozhodně z toho vytřískám všechno, co půjde.

Na to vemte jed.

Příspěvek byl publikován v rubrice Povídky. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

2 komentáře: Lištička (4. část)

  1. Raja Luthriela napsal:

    Abych pravdu řekla, moc jsem nevěřila, že je na tom Laoisina matka tak vážně. Ale asi tomu tak opravdu je.
    Jinak další skvělá část. Myslím, že se Lištička stala mou oblíbenou postavou. 🙂

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..