Lištička

Chvíle po dopsání příběhu jsou zvláštní.

Ne vždycky. Někdy mám ve frontě další jednu až třiadevadesát událostí, o kterých vím, že potřebují zpracovat, a rovnou se můžu po hlavě vrhnout do dalšího psaní. Ale někdy dopíšu poslední slovo, zavřu soubor s tím, že teď se na něj minimálně měsíc nesmím ani podívat, a… a tak nějak nic. Jako by si život v Leitínu plynul poklidně a bez zádrhelů, neděje se nic zajímavějšího než připálená večeře…

Když se mi to stalo tentokrát, trvalo pár týdnů, než jsem si vzpomněla, že už roky chci napsat příběh o Lištičce.

A tak jsem se do toho dala, zase jednou jsem to zkusila s Manuskriptem, který v zásadě dovede zastat funkci writeru a pracovního zápisníku v jednom. Docela mu začínám přicházet na chuť.

Příběh má před sebou ještě dlouhou cestu, ale v mezičase jsem zase jednou vzala do ruky tablet. Zjistila jsem přitom jednu zásadní věc – na kreslení kudrnatých vlasů mi chybí trpělivost. Obrovská hromada trpělivosti.

Až k těm vlasům mi to ale šlo docela od ruky…

Popsala jsem ji jako dívčinu se střapatými hnědými vlasy, na jedné prehistorické kresbě má cosi jako střapaté mikádo, protože jsem nedomyslela, že by to pro ni byl naprosto nepraktický účes. Tak jsem jí chtěla nakreslit kudrnaté vlasy poletující všude kolem, s takovou tou aurou odstávajících zelektrizovaných vlasů. No…

Prosím. Představuji vám Lištičku.

Ta přezdívka mě napadla teprve před pár dny, ale mám pocit, jako by s ní byla od začátku a jenom čekala, až si jí všimnu. Má úplně jednoduchý původ, je odvozená z jejího jména. Veselá modrooká brunetka je totiž Laoise, se kterou jste (možná) měli tu čest v povídce Hlavně nebýt sama.

Akorát tedy kdybych měla v celém textu psát Laoistička, asi by mě švihlo.