Co její jest (2. část)

Minule jsme Ais opustili na útěku od orthského kláštera, kam se vypravila, aby zjistila, proč poslední dobou řádové sestry mizí. Na to už Aisling přišla a s viníkem si to vyřídila (ortheny se asi leknou, až otevřou bránu), zakázka pro zaklínače tady končí, ale Ais má do klidného spaní pořád daleko…

Užijte si závěr povídky!

Když se probudím, slunce zalévá mou ložnici sytě oranžovým světlem.

„Do pytle,“ zasténám, když mi dojde, co to znamená. Tohle okno směřuje k západu. Prospala jsem celý den.

„Co se děje?“ Theodorovy světlé vlasy vypadají v západu slunce stejně rezavé jako moje, když nakoukne do ložnice.

„Zaspala jsem! Co lékárna? Spravím něco, když otevřu alespoň teď? Už je po večerním zvonění, že jo?“ Snažím se zároveň vymyslet řešení, vstát a neopřít se o žádnou modřinu a naraženinu, kterých po těle cítím spoustu.

„Ais…“ Mám pocit, že šedé oči mě litují, ale snaží se nedat to najevo. „Dneska bys stejně měla zavřeno, je glasen.“

„A jo vlastně,“ zamumlám a předstírám, že počítám. „No, to akorát znamená, že tam budu muset zítra.“ Při tom pomyšlení rozhodím ruce a ze sedu padnu zády zpátky na matraci.

„Jo,“ potvrdí mi nelítostně Theodor a zmizí za dveřmi. „Jestli máš hlad, je tu chleba, máslo a víno,“ dodá z kuchyně.

Ukrutně se mi nechce, ale vím toho o účincích Hachtu dost na to, abych se vyštrachala z postele a nasoukala do sebe tři krajíce. Radši tak, než padnout vyčerpáním uprostřed rozhovoru v lékárně. Hacht takové věci umí.

Ráno se mi nevstává o nic snáz, ale donutit se musím. Skolila jsem jolara, u všech bohů, tedy já a Theodor jsme ho skolili, přece zvládnu den v lékárně!

Zvládnout další den se ovšem mnohem snáz řekne, než udělá.

Házím na táru další a další dávky čaje proti kašli, vrbovou kůru proti horečce, pilulky na zahubení tasemnice i žaludeční kapky. Drmolím pořád dokola pár vět o správném užívání, nacvičenými pohyby beru zásobnice z polic, lžičky, závaží i peníze. Připadám si jako loutka ovládaná jakýmsi schopnějším lékárníkem. Kašel, pít, žaludek, chci pryč, nesmažit a nekořenit, nespavost, co tu dělám, omezit čaj…

Až zamčení dveří na rynek mi přestřihne vodící provázky. Dopotácím se do materiálky a najdu láhev s kořeněným vínem, na kterou se tak dlouho těším.

Vydržím to tady další den. Ale nedokážu si představit, že to tu vydržím věčně.

Ráno jsem vzpomínala na jolara jako na noční můru, teď bych si klidně připnula meč a vyrazila na další lov. Vyrostla jsem jako zaklínačka, živila jsem se jako zaklínačka, do tohohle maléru jsem se dostala jako zaklínačka. Nepatřím do lékárny, chci pryč!

Pryč, prostě pryč, zavrní mé podvědomí, to zní krásně. To se bude Blanche de Lestate určitě moc líbit, však víš, té dámě, která se mocně přimluvila za tvůj azyl a zařídila ti práci, nájem lékárny, zaplatila vybavení a první zásoby, aby ses měla čím živit?

Chtěla, abych se uživila, ne abych tu shořela a zešílela, namítnu sama sobě, ale nejsem si tím tak úplně jistá. Blanche de Lestate je rektorka Školy magických umění a taky politička. Nijak zvlášť jí na mně záležet nebude, hlavně chtěla přivést zpátky k životu castelgrandeskou lékárnu.

Což nic nemění na tom, že ti zachránila krk.

Prozatím, upozorním své podvědomí a rozhlédnu se po zšeřelé místnosti. Prozatím.

Teď je čas uklidit láhev na své místo a vydat se nahoru do bytu, trochu si postěžovat Theodorovi, nachystat večeři. Místo toho bezděčně přejíždím špičkami prstů po glazuře, zírám do prázdné zdi a v duchu sestavuju seznam.

Blanche de Lestate zařídila nájem lékárny. Ten poctivě platím.

Vybavení a zásoby. Splácím, byť mi ještě hodně zbývá.

Azyl. To je problém.

Musím zjistit, jaké má moje bezpečné útočiště podmínky a zařídit se podle toho.

Ta myšlenka mě přinutí ztuhnout jako srna, když zavětří lovce. Co když je můj azyl navázaný na lékárnu? Comharské království samozřejmě není útulek pro chudé, mají plné právo vybrat si za chráněnce jen lidi, kteří mu budou užiteční. Třeba lékárnici do dávno zavřené lékárny ve městě, které je na jednoho felčara příliš velké. Když už jim řečená lékárnice sama přiběhne do náruče…

Pokud smím zůstat v Comharu jen jako lékárnice, zůstanu?

Kašel, pít, žaludek, chci pryč, nesmažit a nekořenit, nespavost, co tu dělám, omezit čaj…

Ne. Budu si hledat živobytí jinde.

Jsem zaklínačka, pro všechno na světě, a včerejší noc mi to připomněla. Dovedu se o sebe postarat spíš v divočině než uprostřed města.

A pokud můj azyl na lékárně nezávisí, stává se pro mě svoboda otázkou peněz.

Obracím tu představu v hlavě ze všech stran a zamlouvá se mi čím dál víc. Samozřejmě že práci najdu. V Comharu zaklínače znají jen z doslechu, určitě bude v kraji pár potíží, se kterými bych mohla pomoct.

Poloprázdnou láhev vracím na místo v neobvykle dobrá náladě. Mám plán. To ostatní už nějak vyplyne.

Další dny v lékárně ubíhají s vizí vysvobození ochotněji. Ve volných chvílích procházím účetnictví a počítám, jak rychle dokážu splatit dluh, pokud obchody půjdou stejně dobře, pokud si odepřu víno, pokud budu méně kupovat od bylinářky a víc si sbírat sama, pokud seženu další zaklínačský kšeft… Pokud seženu zaklínačský kšeft, opravím se. Toho jolara počítat nemůžu, Orthův řád mi za něj nezaplatí a vzhledem k tomu, že má jediná trofej je zakrvácené oblečení, se těžko můžu ucházet o odměnu na castelgrandeské radnici. Příště musím na lovu myslet hlavou.

Ve chvílích, které volné nejsou, mám s pacienty mnohem větší trpělivost a dokonce se mi daří propašovat do omletých pokynů trochu výrazu a starostlivosti. Matné obrysy mého odvážného plánu fungují jako talisman, jako zaklínačský medailon na krku, připomínající, kdo jsem a že tohle všechno přejde.

Zjistit podmínky azylu je nakonec to nejjednodušší. Stačí počkat na den, kdy má Theodor od brzkého rána přednášku ve Škole magických umění, a prohledat skříňku s důležitými listinami.

Asi bych ani nemusela čekat, až Theodor nebude doma, ale chci si nejdřív situaci ujasnit pro sebe, než se svěřím někomu dalšímu. A tak se nestačím divit, jaká všechna lejstra pokládá Theodor za nepostradatelná. Rukama mi projde jeho diplom z Acadaemie Magicy i mé mistrovské osvědčení, dopisy, které jsem si vyměnila s caldarvanskou městskou radou, i hromada zápisků ze schůzí vedení Acadaemie.

Když konečně narazím na temně červenou pečeť Comharského království, na okamžik se zarazím. Bude moje svoboda obchod, nebo útěk?

Paní Aisling Seamairg…

…velitelka sboru ošetřovatelek…

…bez ohledu na příslušnost…

…zachránila život…

…obviněna z vlastizrady…

…uděleno právo pobytu a ochrany…

O lékárně ani slovo.

Pročtu úctyhodně vyhlížející pergamen třikrát, abych si byla jistá. Dokud žiju na comharském území, král mě zpátky do Dhamsy k potrestání nevydá, žádné dodatečné kličky a podmínky. Takže jediné, co mě váže k lékárně, jsou peníze.

Do oficíny seběhnu téměř tanečním krokem a přemýšlím, jestli se prvně poptat po zaklínačské práci, nebo vyrazit na bylinářskou výpravu. Nejspíš lov, rostliny neutečou.

Jelikož není důvod čekat, dám se do toho hned. Moje lékárna patří k místům, kam si měšťky rády zajdou na kus drbu, zpravidla mezi sebou, jelikož rychle zjistily, že se mnou se o místních klípcích a skandálech bavit moc nedá. Ale dneska si dám za cíl zeptat se každého pacienta, jak se mu daří, nebo projevit zájem o jeho nářky, abych ho pobídla k dalšímu mluvení. Třeba se doslechnu něco zajímavého.

Večer si k dobru můžu připsat jen nevyspalého ovčáka, který po nocích hlídá své stádo, protože mu ovce mizí, ale je to začátek. Mluvil o cákancích krve a zbytcích masa, je určitá naděje, že to nebyl ten náš jolar, ale ještě něco dalšího. A vůbec, co můžu vyřídit hned…

Poslední údery zvonů ještě zní, když zamykám lékárnu a beru schody po dvou, abych si vzala z bytu svůj meč. Jistota je jistota. Proběhnu městem ke Škole, rychle nasedlám Sionnacha a už mířím k městské bráně. Tentokrát k té severní.

Cesta k ovčím ohradám je kratší než k Orthovu klášteru a ovčák mě navíc téměř čeká, slíbila jsem, že se v nejbližších dnech přijedu podívat. Vrazím mu do ruky otěže a přikážu chvíli Siona vodit, aby vychladl. Přes rameno ještě přihodím prosím, ale to už se ženu k místu, kde podle ovčákova popisu nejspíš najdu stopy.

Pořádně se nachodím, než najdu kousek vlhké hlíny, kam se otiskly tlapy, a pak jsem zklamaná. Otisky jsou jen o málo větší než moje dlaň, příliš malé na tólana, nejspíš i na tólaní štěně. Přesto si přihnu z lahvičky Scathu, abych v houstnoucím šeru něco viděla, a uvelebím se v rohu ohrady, abych měla na ovce i okraj lesa dobrý výhled.

Můj Scathem zbystřený zrak je nakonec pořád horší než ovčí instinkt. Zčistajasna jedna z ovcí varovně zabečí, zbytek stáda se probere z dřímoty a rozběhne se ke vzdálenému konci pastviny. Za nimi se z lesa vyřítí dva plavné, štíhlé černé stíny.

„Hej!“ houknu a ze všech sil se jim rozběhnu do cesty.

Tólan by mě vnímal jako další kořist, s tólanem bych mohla bojovat. Ale vlci mi věnují jediný rychlý pohled, zběžné zavětření, a raději od stáda zamíří zase pryč.

„S tím se nedá pracovat,“ povzdechnu si, když se vracím ke své pokrývce.

Poctivě zbytek noci hlídám, jestli se náhodou nevrátí. Nevrátí, nejsou hloupí. Já možná jsem, nenapadlo mě vzít si luk. No, beztak by mi byl k ničemu, už ani nevím, kdy jsem z něj naposled střílela. Jen bych celé ráno hledala ztracené šípy.

„Potřebuješ psa, hospodáři, ne zaklínače,“ řeknu místo pozdravu, když se ke mně v prvním světle blíží ovčák v omšelém plášti. „Poptej se, jestli někdo neprodá thaalského pasteveckého, nejsou tak velcí jako ti vaši hlídací medvědi,“ odtáhnu paže od těla, abych naznačila mohutné tělo a hustou srst comharských psů, „tolik toho nesežerou, ale od vlka si nenechají nic líbit. A já půjdu, musím se vrátit do lékárny.“

Kývnu na pozdrav a vydám se zpátky k jeho chalupě, abych si vyzvedla Sionnacha.

První, co doma spatřím, je Theodorův obličej, bílý jako mléko, s temnými kruhy pod očima.

„Kdes byla?“ zeptá se. Hrozně moc se snaží o strohý tón.

„U ovčáka z Podhájí, něco mu dáví ovce,“ odpovím opatrně. Jsem pitomá. Vypravila jsem se na lov, jak jsem si za těch pár dní zvykla, a úplně jsem zapomněla nechat Theodorovi vzkaz, když jsem ho nezastihla doma.

„To mi došlo, že lovíš, když mi Iestyn řekl, že sis vzala koně a meč,“ zavrčí čaroděj.

„Promiň, nedomyslela jsem…“

Zapomenu, co jsem chtěla říct, když si všimnu lejstra s comharskou pečetí na stole. Co se děje? Vyhání nás odsud? Má Blanche de Lestate nebo státní rada dojem, že neplním své povinnosti? Stěžoval si na mě někdo od Ortha, že jsem jim pod okny udělala jatka?

Udělám tři opatrné kroky blíž. Ne, nestalo se nic z toho, je to jen potvrzení o mém azylu, to, které jsem si včera ráno prohlížela sama. A na něm leží kousek mizerného papíru s mými výpočty splátek, nad kterými jsem se radovala.

„Hodláš utéct?“ zeptá se Theodor. Hlas se mu začne třást. „Už ses vzpamatovala z války, přestala tě lékárna bavit? Zase budeš po nocích lovit a ve dne se hádat o každý měďák?“

Chce se mi vykřiknout, že lékárna mě nebavila nikdy, že na takovou práci nejsem stavěná a musím pryč, než zešílím, ale místo toho jen zírám na Theodora a vidím všechno to, co jsem poslední dobou přehlížela.

Světlovlasého, šedookého čaroděje, který mi krk zachránil naposledy před týdnem a poprvé ještě než mi oschl inkoust na mistrovském glejtu. Tichého, nespolečenského kluka z Acadaemie, který ze všeho nejvíc chce klid na čtení, ale málokdy ho má. Muže, který se někdy rozhodne špatně, ale pak se vší silou snaží to napravit. Čaroděje, který se teď mohl věnovat svému výzkumu na Acadaemii, kdyby mi nešel na pomoc v bitvě s comharskými. Který si našel místo na comharské Škole magických umění a postupně si buduje své nové útočiště, výzkum, pozici. Kluka, který v Comharu našel alespoň trochu onoho klidu na čtení.

Muže, který patří do mého života tak nepochybně a samozřejmě, že se ani nezastavím, abych se nad tím zamyslela.

Když se rozhodnu vypadnout, když si sbalím batoh a klíč od bytu odnesu rektorce, půjde se mnou. A znovu přijde o všechny jistoty a zázemí, které se tak snaží vybudovat, protože na rozdíl ode mě je potřebuje.

Hodlám utéct?

„Já jsem mizernej lékárník,“ vypravím ze sebe. „Nemám trpělivost, nemám empatii, nemám nervy dělat a říkat pořád dokola to samé. Hrabe mi z toho. Ale nehodlám utéct.“

„A co budeš dělat?“

„No to nevím.“ Hlas se mi vznese do panikou podbarvených výšek. Nemůžu takhle žít, protože se zblázním. Nemůžu utéct, protože Theodor si ode mě zaslouží konečně trochu ohledu. Třetí možnost mě nenapadá.

V dalším okamžiku mám nos zabořený do Theodorovy košile a jeho paže nás pevně tisknou k sobě. Jednou rukou ho chňapnu kolem pasu, druhou křížem přes záda a držím se ho jako lana nad propastí.

Nějak to všechno přežiju. Dokud je se mnou Theodor, všechno zvládnu.

Stojíme takhle dlouho, beze slova, bez pohybu. Když sebou Theodor lehce trhne a povolí sevření, vůbec se mi to nelíbí.

„Ais, vyjmenuj mi, kdo podle dhamského práva může vykonávat povolání lékárníka,“ zeptá se klidně, jako bych byla student u zkoušky.

„Vystudovaný lékař, lékárnický učeň, který na lékařské škole složí zkoušky, absolvent léčitelství na Dhamské velkoknížecí akademii nebo Graaffském institutu, příslušník řádu zaměřeného na léčitelství, který složí příslušné zkoušky,“ oddrmolím, jelikož jsem se celkem nedávno musela tyhle předpisy našprtat nazpaměť.

„A co comharské právo, uznává naše podmínky? Ty tu přece jsi na glejt z Graaffu, ne?“

„Uznává,“ odpovím poslušně. Nechápu, kam tím Theodor míří a proč se v tom chce hrabat zrovna teď.

„A ještě mi řekni, není složení příslušné zkoušky podmínkou přijetí mezi právoplatné členky Rosellina řádu?“

„Pokud vím, tak je, ale moc bych na to nesázela, rosellky toho v praxi moc neužijou a většinu zapomenou.“ Vzpomínám na dhamsko-comharskou válku a na roselliánské ošetřovatelky, kterým jsem velela. V ošetřování zraněných nedostižné, v použití bylin nejisté, o přípravě mastí a odvarů nemluvě.

„A komu přesně by to vadilo, když na to dotyčná má glejt a nad sebou zkušenou lékárnici jako dozor?“ nadhodí Theodor s nádechem potměšilosti a čeká, až mi to dojde.

Čeká dlouho, než se mi konečně rozsvítí, a pak se začnu neovladatelně smát, jak ze mě úzkost padá.

V Comharu je člověk, který bude pracovat v lékárně s radostí, jelikož je to jeho povaze bližší než dnem i nocí velebit bohy. Vzdělání a zkoušky na to má, co Eilís zapomněla, to jí zopakuju tolikrát, kolikrát bude potřeba. Já se lékárny nezbavím, neuteču z Comharu, ale časem nebudu muset v oficíně trávit tolik času, protože se budeme s Eilís střídat. Třeba zvládnu i lovit, kdyby to bylo potřeba. Já si odfrknu, Eilís uteče z kláštera, který ji ničí, a lékárna bude fungovat dál.

„Myslíš, že to Blanche skousne?“ zamumlám, když se konečně uklidním.

„Já jí to vysvětlím,“ slíbí Theodor, znovu si mě přitáhne k sobě a líbne mě do vlasů.

Post scriptum: Michal mě na základě téhle povídky označil za romantika. Já vám nevím, není to poněkud silné slovo?

Příspěvek byl publikován v rubrice Povídky. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..