Má (zasloužená) dovolená se chýlí ke konci. Stihla jsem během ní nasbírat hromadu zážitků, spáchat pár více či méně hrdinských skutků, dvakrát v noci spadnout z hamaky a zredigovat jeden z textů, o kterých jsem se zmiňovala v minulém článku.
Při pročítání webu Triumvirátu jsem někdy na jaře narazila krom mnoha dalších hodnotných rad pro psavce i na poučení, že je dobré si ujasnit, pro koho píšu a co by ona cílová skupina chtěla číst. I řekla jsem si, že za pokus nic nedám, a zeptala jsem se Michala, jestli je něco, co by si z Aislingina světa rád přečetl nebo co mu chybí.
Michal odpověděl, že by ho zajímalo, proč vlastně po Lécích a jedech zůstala Aisling poslušně v Castelgrande coby lékárnice.
A tak jsem o tom napsala povídku. Pokud by vás to zajímalo taky, račte číst dál.
„Vezmu si deset uncí nati rulíku, dva svazky pelyňku a proskurníkového kořene kolik máte,“ kývnu na postarší bylinářku. Žena nehne ani brvou a úspornými pohyby mi vyžádané byliny balí do plátna, zato její syn, který je zrovna na odchodu z chalupy, si neodpustí komentář.
„Ste se dala na travičství?“ táže se konverzačním tónem.
„Ale ne, pořád ještě jsem na tý správný straně,“ brouknu nazpátek. Pohled nad balíčkem rulíku se za svého potomka tiše omlouvá. Pokrčím rameny na znamení, že jsem na takové poznámky zvyklá. Není každý lékárník nebo botanik, aby si uvědomoval, jak tenoučká je hranice mezi lékem a jedem.
Na stůl položím stříbrnou minci. Je to víc, než zač byliny stojí, ale srovná se to při příští návštěvě. Nebo při té další.
Zapnu poslední z řemínků batohu a hodím si ho i s cenným nákladem na záda.
„Mějte se dobře. Já se zase brzo ukážu,“ rozloučím se.
„Jen přijďte,“ odpoví bylinářka, když za mnou zavírá dveře.
Dokořán otevřenou branou se snadno dostanu zpátky do města a zamířím nejkratší cestou ke své lékárně. Kráčím napříč rynkem, už mám své dveře na dohled, když se za mnou ozve dusot.
„Paní Aisling? Paní lékárnice?“ vyhrkne možná desetiletý klučina, celý zadýchaný od běhu.
„Může být. Copak?“
„Posílá mě jedna Orthova sestra,“ oznámí důležitě. „Eis… Ais… nějak se jmenovala,“ ujistí mě. Já se ani nesnažím jméno uhodnout, žádnou orthenu osobně neznám. „Jak šly v průvodu k chrámu, mávla na mě a poslala mě sem. A prosí vás, abyste za ní hned přišla do chrámu u královského paláce, je prý to ohromně důležité.“
„Mně se to teď ale vážně nehodí, nepočkalo by to?“ zamrmlám.
„No to asi ne,“ zarazí se kluk. „Ony se hned po obřadech zase vrací do kláštera, víte, až za Ballynou, a přijdou zas za měsíc. Ona je to sláva, když přijdou Orthovy sestry…“
„No fajn, půjdu,“ povzdechnu si a vydoluju z kapsy klíč od lékárny, jen abych batoh odložila za dveře, znovu zamkla a namířila si to ke královskému paláci.
Cestou přemýšlím, co mě asi čeká, že si nějaká orthena dala tu práci a zjistila si mé jméno. To nemají v klášteře felčara? Určitě by byl pro řádové sestry přijatelnější než já, která s bohy a jejich uctívači nikdy neměla moc co do činění.
Orthův chrám je zvláštní budova. Rovné, ostré linie, se kterými se kamenický cech musel hmoždit dlouhé měsíce, některé kameny hladké jako říční oblázky, v jiných, těch obvodových, jsou vyryté složité obrazce, spirály a propletence. Orth, pokud si dobře vzpomínám, je bohem změn, vychyluje rovnováhu světa a uvádí v pohyb čas a život.
Hranatá, vyřezávaná vrata jsou ještě otevřená, z obou stran stojí řada orthen se zbožně skloněnými hlavami a tím tmavým špalírem procházejí pobožní měšťané. Zaváhám, do útrob kamenné budovy se mi pranic nechce, ale ten kluk přece řekl do chrámu… Zhluboka se nadechnu a vykročím.
„Ais!“ sykne kdosi po mé levici, když procházím mezi černě oděnými sestrami. Ohlédnu se a strnu. Zpod jedné kápě na mě hledí zpropadeně známé oříškové oči a pobízí mě, ať jen jdu dál.
Poslechnu. Uklidím se za jeden z nejbližších sloupů, abych měla dobrý výhled a krátkou únikovou cestu, přitáhnu si kabátec k tělu, protože v chrámu je pěkná kosa, a přemýšlím.
Eilís, to je to jméno, které si posel nezapamatoval. Eilís, kterou jsem poznala v poslední válce, sloužily jsme spolu jako ošetřovatelky. Eilís, která přece patří k roselliánskému řádu a žije v Dhamse…
Ano, vlastně jsem měla s uctívači nějakého boha co do činění. Ale mám tendenci Roselliny sestry z náboženských výčtů vynechávat, protože ony místo pompézních obřadů a dlouhých modliteb mumlají stručné prosby, zatímco se ohánějí ve špitálech a ošetřovnách.
Chrámová vrata se zaskřípěním zapadnou na své místo. Vzápětí si na dlažbu vedle mě klekne orthena.
Obrátím se k ní a chci ji pozdravit, ale Eilís se upřeně dívá k oltáři, kde kněží pronáší první slova modlitby k Orthovi. Jen varovně sykne a lehounkým úklonem hlavy naznačí, že si mám kleknout k ní.
„Ais, díky, že jsi tu,“ šeptá do slov obřadu, která ozvěnou duní po celém chrámu. „Potřebujeme zaklínače.“
Zaklínače? No dobrá, nejspíš jsou i v klášteře věci, se kterými si felčar neporadí.
„Co se stalo?“ syknu. Rukama se přitom snažím napodobovat gesta kněžích, jelikož zbytek přítomných to vehementně činí a Eilís zjevně chce, abychom byly nenápadné.
„Mizí sestry z nočních bdění.“
„Někdo se vám vloupal do kláštera?“ Pak mi dojde plný význam Eilísiny věty. „Víckrát?“
„Ne.“ Do jediného slova dokáže Eilís vložit tolik pohrdání, až mi zatrne za krkem. „Noční bdění u nás znamená, že celou noc obcházíš klášter kolem dokola a hlídáš, jestli se něco neděje, v klášteře nebo kdekoli jinde v dohledu. Protože náš pán Orth nikdy nespí a všechno vidí, rozumíš.“ Z šeptaných slov přímo kape znechucení.
„Sama. V noci. Venku. Počítám, že beze zbraně?“ Protože jejich pán Orth se jistě postará, jak tak orthské řády znám.
„Jistě.“
„A našly jste něco, nějaké stopy, krev, známky boje?“
„Jednou maličko krve,“ Eilís zbledne, když si na to vzpomene, „ale jinak nic. Představená tvrdí, že utíkají, ale já ty holky znala, řád pro ně byl celý život…“
„A jak to zatím vaše představená řešila?“
Nevidím jí do obličeje, ale cosi mi říká, že pod kápí obrací oči v sloup.
„Nijak. Jest to vůle našeho pána Ortha,“ zasyčí jedovatě. Vzápětí se jí hlas zlomí. „Já se bojím, Ais.“
„Já vím. Budu tam.“
„Ais…“ Eilísin hlas se pořád třese. „Já… nemám ti jak zaplatit a…“ Věta zůstane nevyřčená, ale je mi jasné, co má na mysli. Orthův řád se s výplatou pro zaklínače taky nepřetrhne.
„Neblázni, přece tě nenechám sežrat,“ šeptnu tím nejklidnějším, nejsamozřejmějším tónem, na jaký se zmůžu, a lehounce ji šťouchnu loktem.
„Děkuju,“ zamumlá Eilís.
Alespoň že už je po ekvinokci, blahopřeju si, když věším na dveře lékárny ceduli o tom, že až do odvolání budu otevírat později. Orthské noční bdění trvá od soumraku do rozbřesku, k tomu cesta tam a zpátky, ani tak se v příštích dnech moc nevyspím. Přesto se po dlouhých měsících v lékárně na noční vartu těším.
Mám pokojnou, bezpečnou, užitečnou práci a těším se, až budu uprostřed noci číhat na neznámou šelmu. Theodor to zarputile odmítá pochopit.
Hned dnešní noc připadá na Eilís, proto byla v chrámu tak vyděšená. Zabalím si do batohu fiolu Hachtu, dryáku na potlačení únavy, a lahvici s kávou, která sice nemá takovou sílu, ale výrazně líp chutná. Sionnach stojí ve stájích Školy magických umění, to je jedna z výhod Theodorovy práce, takže mi jen stačí přemluvit čaroděje, který má zrovna službu u brány, aby mě pustil dovnitř. Naštěstí lozím do stájí dostatečně často na to, abych jim už byla povědomá.
Město projdeme krokem, ale sotva se dostanu z městské brány, pobídnu Siona do cvalu. Tohle potřebuju, pocit volnosti a svobody, žádné čtyři stěny…
Mám ovšem rozum, nebo si to alespoň ráda myslím, takže koně zase přiměju zpomalit a dál pokračujeme mírným, vytrvaleckým klusem. Orthův klášter se objeví na dohled zhruba za hodinu. Jak dlouho to asi trvá orthenám pěšky?
Co udělám u kláštera s koněm, o tom jsem moc nepřemýšlela. Naštěstí je sotva půl míle od orthského sídla vesnice, kde si vyberu od pohledu nejchudší statek a nemusím čeledína ani moc přemlouvat, aby našel pro Siona místečko v maštali. Zatím dostane drobnou minci za snědenou píci, vyšší odměnu přislíbím na ráno, pakliže koně najdu ve zdraví.
Blížím se ke klášteru a ukrývám se v lesním podrostu. Orthovi představení jsou pitomci, ulevím si, když se mi do lýtka i skrz kalhoty zasekne prut ostružiny. Barák mají sice na kopci, aby všechno viděli, za jasného dne možná dohlédnou až na věž paláce v Castelgrande, ale nezvaná návštěva se jim nespatřena dostane až pod okna, protože s výjimkou cesty k bráně je celý kopec zarostlý lesem.
Mladým a hustým lesem, zpřesním své pozorování. To vylučuje tólana, dost možná i kraujase, tenké větvě by ho neunesly. Obyčejný vlk by tu byl spokojený, ale půjde obyčejný vlk dávit řádové sestry?
Orthský klášter je nezdobená čtverhranná budova. Podle umístění brány a absence oken kolem ní soudím, že má klášter tvar hranaté podkovy a zeď s bránou uzavírá nevelké nádvoří. Když se houštím proplížím až téměř k obvodové zdi, zjistím, že si les přece jen drží trochu od těla. Kolem klášterní zdi se vine na sáh široká dlážděná cestička a křoví někdo zastříhává tak, aby pozorovateli na cestě nebránilo v širokém rozhledu. Okamžitě jsem si téměř jistá, že tu loví nějaký létavec.
Tak to se bude pěkně mizerně hlídat. Ale co. Tuhle noc bdí Eilís, to nebude problém, a na ty další už něco vymyslím.
Pro tuhle chvíli vymýšlení odložím, protože za vzdálenějším rohem budovy se vynoří černě oděná postava.
Počkám, dokud se nepřiblíží natolik, kolik jí jen dlážděná cesta dovolí, abych si byla jistá, že v rozvrhu služeb nedošlo k žádné změně.
„Eilís!“ syknu tiše.
„Ais!“ Mávne na mě gestem, které nelze vyložit jinak než jako přivolání. Poslechnu celkem ráda, válet se v ostružiní není nejpohodlnější.
„Neuvidí nás?“ zajímám se.
„Museli by se hodně snažit, a pokud nebudou mít nějaké podezření, snažit se nebudou. Teď jsou navíc všichni na večerních prosbách.“
„Fajn. Řekni mi, když ty sestry zmizely, vážně nikdo nic neslyšel? Cokoli?“
„Vůbec nic,“ otřese se Eilís.
To nesvědčí mé teorii, že tu pytlačí linto, ten si většinou na své skřípavé řvaní potrpí. Ale co to tedy je? V duchu probírám lovecké přednášky z Graaffu a celé se mi to přestává líbit.
„Budu chodit s tebou,“ oznámím Eilís.
Ulehčeně přikývne a sama od sebe zaujme místo na vnějším okraji cesty. I když se tím vystavuje nebezpečí zvenčí, dává to určitou šanci, že pohled z kláštera uvidí ji a nebude u paty zdi pátrat po mně.
V temnícím tichu několikrát obejdeme klášter, až mi to nedá.
„Eilís, kde ses tu vlastně vzala? V Comharu a ještě u Ortha?“
„Taky mě chytili, zajali a soudili,“ vysvětlí. „Zachránila mě pověst Rosellina řádu a orthovci, kteří nabídli všem roselliánským zajatkyním útočiště v Comharu.“
„Ale proč Orth?“
„Rosellin řád nemá v Comharu jediný konvent,“ povzdechne si Eilís. „Ale Orthův řád je…“ Vypadá to, že namáhavě polyká nadávky. „Jiný. Hodně uctívání a modliteb. Žádná pomoc, ne tak, jak ji známe.“ Věnuje mi významný pohled plný obvazů, léčivých dryáků, útěchy a krve.
„Ty chceš pryč.“ Nedám té větě přízvuk otázky, protože to otázka není.
„Patřím Roselle,“ pronese Eilís prostě.
K tomu už nemám co dodat, takže se vrátím k pozorování temné oblohy a vyhlížení šelmy.
Noc uteče bez pamětihodných událostí. Ráno se rozloučím s Eilís, vyzvednu si Sionnacha výměnou za pár měďáků a zamířím nejkratší cestou do Castelgrande. S trochou štěstí si před otevřením lékárny stihnu zdřímnout. Pokud se mi povede Theodora dostatečně rychle přesvědčit, aby mi pomohl.
Vstoupit do oficíny je jako probudit se ze sna. Zpátky mezi čtyřmi stěnami, kde mysl putuje po vyšlapaných pěšinách a zpracovává pořád stejné úkoly.
Stařík přede mnou významně zakašle. Nemusí tedy ani promluvit, abych sáhla do otevřeného šuplíku pro sáček s čajem. Plicník, sléz, divizna, roztuka, plný kotel téhle směsi míchám obden, protože kašle snad celé Castelgrande.
“Potřebuju něco na kašel,” oznámí mi muž důležitě. “Však jste slyšela.”
“Dám vám čaj, ty byliny na kašel fungují skvěle.” Sama slyším, jak ploše zním. To se stává, když tutéž větu opakuju dokola a dokola.
“Počkejte, vy mi nic nenamícháte?” durdí se stařík, jakmile v mé ruce spatří laciný plátěný sáček. Kdo chce napříště za své léky ušetřit, nosí mi ho prázdný zpátky.
“Tenhle čaj je nejlepší, co na kašel mám,” odpovím téměř popravdě. Zlým případům dávám i sirup, ale už ho mám poslední zbytky a dodávka cukru mešká.
“Ale to… to tu jenom tak máte! Měla byste mi přeci namíchat čaj podle toho, jak kašlu já, ne jak si myslíte, že možná jednou někdo kašlat bude!”
Zajímavá teorie. Troskotá ale na tom, že typů kašle je jen pár a jeho vystoupení před okamžikem mi více než jasně sdělilo, že ten jeho chce čaj.
“Tohle je nejlepší, co tu mám,” zopakuju. Na chvíli to vypadá, že stařík i se svým kašlem odejde bez nákupu, ale nakonec mi na táru mrskne měďák a sáček si odnese v ruce odtažené od těla, jako by se ho štítil.
Podá si kliku s ženou ve středním věku, která si stěžuje na oteklé nohy. Tenhle čaj jí odvážím z velké zásobnice, nemám ho nachystaný v sáčcích, ale taky je to směs se spolehlivě vysokým odbytem.
Student Školy. Kašel. Mladá matka. Kašel. Jakýsi řemeslník. Zanícená rána. Starší žena. Kašel. Uchrchlaný koloběh skončí těsně před zvoněním, které hlásí konec pracovního dne.
Nejraději bych si chvíli poseděla v materiálce s lahví kořeněného vína, ale není čas, dnes večer ne. Vyběhnu schody do patra, kde se přímo nad lékárnou nachází můj byt, a otevřu dveře tak razantně, až Theodor u kuchyňského stolu nadskočí leknutím.
„Máš sbaleno?“
Theodorův pohled jasně říká, že z taktu a empatie mě nikdy nepodezíral. Do orthské záležitosti se mu vůbec nechce, ale připouští, že nechat nějakou potvoru lovit řádové sestry by od nás nebylo pěkné.
„Jdem,“ shrne to věcně, popadne batoh, který si opřel o nohu stolu, z věšáku shrábne plášť a zamíří pryč. Jen za ním zamknu dveře a jsem mu v patách.
Na statku na mě tentokrát čeká sám hospodář, ale příslib více než poctivé platby za ustájení ho přesvědčí, aby nám pomohl. Buď, a nebo to je pohled na můj meč a Theodorovu uniformu Školy. Na každý pád mají koně i pro tuhle noc střechu nad hlavou a my s Theodorem se plížíme podrostem ke klášteru.
Nevymyslela jsem nic lepšího než obsadit vhodná křoví u protilehlých rohů budovy tak, že každý vidíme dvě strany obdélníkové vnější zdi. Chvála Orthovi, byť jedině za to, že si potrpí na stavebně jednoduché svatyně.
Vydržet vzhůru na číhané v křoví je těžší než za pochodu kolem zdi, proto jsem Theodora i sebe vybavila koňskou dávkou povzbuzujících nápojů. Vyžádá si to svou cenu, dvakrát se tiše modlím ke všem kolemjdoucím bohům, aby mě šelma nepřekvapila v nepříjemně zranitelné pozici, ale neusnu. A žádný dravec se nedostaví.
„Ty vypadáš,“ zabručí Theodor, když si mě cestou zpátky prohlédne v neúprosném ranním světle. „Jak dlouho se chceš držet na nohou stimulanty?“
„Učili mě, jak s tím zacházet,“ zívnu, div si nevykloubím čelist. „Pravidelně jím, hlídám si pití. To přežiju.“
Přežiju to, ano, ale co ten den v lékárně dělám, tím si nejsem úplně jistá. Věřím svým naučeným řečem, věřím rukám, které reagují na slovo kašel spolehlivěji než má hlava. Snad to stačilo. Snad.
„Nikam nejdeš,“ oznámí mi Theodor, když si nalévám do lahvice čerstvou várku kávy a hledám v truhle teplejší svetr. „Spadneš z koně, necháš se sežrat nebo tam někde usneš. Doma budeš.“
„Nenechám je v tom. Ortheny za to nemůžou, že je nutí v noci lozit po venku,“ odpovídám rozespale plochým tónem.
„Aisling, já vím, co vydržíš, a tohle už je za hranou.“ Theodor změnil taktiku, teď stojí proti mně, dlaně na mých ramenou, a promlouvá mi do duše. „V tomhle stavu nemůžeš bojovat, utíkat, jezdit, nemůžeš vůbec nic. Orthenám nepomůže, když se někde zabiješ. Mně to taky nepomůže, nikomu to nepomůže.“
Jeho pohled na věc je lákavý. Jenom jednu noc, pořádně se vyspat, nabrat síly… Jenže Hacht, kterého jsem do sebe kopla štědrou dávku už dole v oficíně, mi začíná hořet v žilách a povykovat kdesi mezi ušima. Žádný odpočinek pro zaklínače, dokud loví šelma, copak nás na Graaffu kdy učili něco jiného?
Hospodáři za útočiště pro koně vmáčknu do dlaně první minci, kterou nahmátnu v kapse. Že byla nejspíš zlatá, to si uvědomím, až když se táhnu houštím ke své včerejší pozorovatelně pod rozkošatělým bezem. Musím se příště víc soustředit, co jsem mohla rozhazovat jako zaklínačka, to si nemůžu dovolit coby zadlužená lékárnice. Před příštím kšeftem si připravím do kapes drobné, poptám se na místní ceny, pořádně se vyspím…
„Aisling.“
Málem odpovím nahlas. Jsem tak unavená, že jsem si nevšimla telepatického kouzla, které ke mně Theodor natáhl.
„Nespi,“ pokračuje hlas v mé hlavě rozmrzele.
„Ále, s lintem si poradíš,“ odbudu ho. Do pytle, Hacht odezněl rychle. Takovéhle lovy jsem přece zvládala bez problémů, to stárnu nebo co? No, je pravda, že jsem jako zaklínačka z povolání měla trochu víc času na spaní, ale i tak.
Alespoň jednu věc mi lékárna nevzala. Zem mi pořád dokáže připadat pohodlná…
„Vzbuď se!“
Tentokrát Theodor křičí. A není sám.
Netuším, odkud se vzal, ale najednou se nad severní zdí kláštera objeví jolar. Podivně jemné hvízdání a křídla tak široká, že by jedním pohodlně pleskl Sionnacha po čumáku a druhým po zadku, nemůžou patřit ničemu jinému. Orthena na hlídce kvílí, utíká mým směrem a stín rýsující se proti noční obloze se řítí za ní.
Naučené reakce naštěstí fungují i při lovu. Než si hlava poskládá, co a kde se vlastně děje, nohy mě už nesou k ortheně, kterou proti světlé zdi vidím skvěle, a v dlani mi pevně sedí jílec meče.
„Pojď sem, kde se flákáš?“ houknu k obloze a rychle hodnotím své možnosti. Vidím slušně, tenhle elixír ještě neodezněl. Fyzicky nejsem v nejlepší formě, v tom má samozřejmě Theodor pravdu. Pokud se ale vyhnu jolarovým spárům a dosáhnu mu čepelí na krk, může to být rychle odbyto.
Nebo taky nemusí, bleskne mi hlavou podivně nezúčastněně. Linto by se po mně ohnal tlamou, protože spoléhá na jedové zuby, ale jolar loví pařáty napřed.
Nastavím jim čepel, ale než stihne zaskřípat o píď dlouhé drápy, strhne je z cesty kouzlo. Stočím čepel hrotem k obloze, rozpářu překvapenému jolarovi hrdlo a druhým pohybem mu přeseknu krkavici.
A pak se nechám přimáčknout k zemi zmítajícím se křídlem.
„Aisling!“
Netuším, jestli Theodor zařval telepaticky nebo nahlas. Snažím se odkulit z jolarova dosahu, ze zvětšující se louže krve a zlámaných per. Jen ať mě nechytí pařátem, ne teď, když už to má spočítané, ať mě nevezme s sebou…
Nevezme. Naposled se pokusí odlepit od země a klesne na zakrvácenou, zválenou trávu. Já jsem pořád pod jeho křídlem, ale teď už nehrozí, že mi zlomí žebra nebo vykuchá střeva, takže to ani nevadí. To už se mi spíš nezamlouvá, že mi kdosi cloumá ramenem a když se ohradím, začne mě zpod jolara vytahovat.
„Aisling, zatraceně, žiješ? Zranil tě? Máš něco zlomenýho? Mluv se mnou!“ Theodorova telepatie rychle nabírá hysterický tón, je to tak nepříjemné, že si raději vzpomenu, jak mu odpovědět.
„Jsem v pohodě, myslím. Tenhle dáreček už tu lovit nebude, tak mě nech konečně vyspat…“
„Ortheny tě stejně vyspat nenechají, tak sebou hni, ať si to ušetříme,“ zavrčí Theodor.
Ortheny?
Když čaroděj na chvíli přestane hudrovat, zaslechnu i já hlasy z konventu, volání po pochodni a skřípání odsunované závory.
„Fajn, mizíme odsud,“ souhlasím s povzdechem a vyhrabu se na nohy. Theodor mi sevře prsty kolem zápěstí a táhne mě k ušlapané cestě do vsi.
„Uvidí nás,“ zkusím protestovat.
„Nedoženou nás,“ odsekne Theodor a rozběhne se.
