Perokresba

Zase jednou zapřu své malé, nicméně existující výtvarné vzdělání. Já vím, že na perokresbu se používá perko na násadce, které se namáčí do tuše či inkoustu, a dokonce vím, že pero na perokresbu není totéž co redispero, anžto to prvé má ostrou špičku a to druhé je zakončené placičkou. Nikde se v této technice nehovoří o peru bombičkovém, se kterým píšou prvňáci. (Dneska už možná ani to ne… jsem stará či co?)

Směr, kterým se vyvíjí mé výtvarné pokusy, je do značné míry ovlivněn nedostatkem skladovacích prostor a mou (ne)šikovností. Proto vede tablet, který nic nezašpiní, nezmáčí a na archivaci děl ještě dlouho bude sloužit jeden externí disk, proto se nehrnu do experimentování s akrylem, protože fakticky nevím, kam ty obrazy budu dávat. Bombičkové pero s černým inkoustem není sice tak jemné jako správné kreslířské perko, ale zato nese prakticky nulovou pravděpodobnost kaněk a převržené lahvičky s tuší.

(Vůbec se pak nebudeme bavit o kvalitním papíru, protože v duchu environmentální zodpovědnosti mám ve stole jako pracovní papíry nepoužité volební lístky.)

Včera se mi ale k mému překvapení zastesklo po téměř meditativním šrafování větších tmavých ploch, jako tenkrát na gymplu, když jsem si pro átrojkový výkres vymyslela motiv, který ze dvou třetin zabírala noční obloha, a co by bylo snazšího než popadnout relativně čistý papír a pero?

Jako obvykle, výběr motivu za mě obstaral nový příběh. Tři texty jsou teď u ledu a čekají na redakci, včetně jednoho, kde se Reine opět ocitá v roselliánském hábitu.

(Suknice měla být kratší, lépe řečeno nohy delší, ale nějak mi v klíčovém momentu ujela ruka… V plánu jsem měla nelichotivou, leč praktickou délku kousek nad kotníky, aby se lem neurousal a nepletl pod nohy.

V ruce drží závoj a obrací oči v sloup při představě, že si ho bude jednou rukou nasazovat. Výraz je, uznávám, nepovedený až absentující. Co si budem, na tak malou kresbu má to pero vážně silný hrot…)