Iluze pro Ervína

Tahle maličkost mi leží na disku už čtvrt roku  –  přesně od Nového roku, jelikož jsem ji datlila v povzneseně silvestrovské náladě, usazená mezi hořícím krbem a rozsvíceným vánočním stromečkem, a prohlásila za hotovou chvilku před půlnocí.

Předsevzala jsem si, že se v téhle podivné době budu snažit psát víc, aby měl laskavý čtenář kam utéct před realitou a přijít na krapet jiné myšlenky. Než podrobím poslední kontrole novou povídku, užijte si iluzi.

(Zdroj inspirace: obrázek od Mansik Yang, doputovalo přes Snílky.)

Nebudu tvrdit, že je tohle normální kavárna, to bych vážně hodně lhal.

Ale když řeknu, že je to moc pěkná kavárna, bude to čistá pravda. Antické sloupoví, vlysy pod stropem, složitá mozaika na podlaze a strop jedna velká freska jak od Michelangela. Tohle je místo, kde by si většina lidí tu kávu dala, ale samozřejmě to není tak snadné.

Celkem vzato se sem dostanou dva typy klientů.

První skupina je vlastně dost různorodá. Afektované středoškolačky, které se rozhlíží vykulenýma očima a místo objednávky jen nesrozumitelně koktají. Afektované středoškolačky, které situaci zvládnou s přezíravým úsměvem a až mnohem později si uvědomí, co je návštěva bude stát. Unavené matky malých dětí, které jen shrábnou svoji kávu a na cenu rezignovaně kývnou. Unavené matky malých dětí, které se po tom zjištění snaží vymluvit, apelovat na city a svědomí obsluhy. Jo, ty mě vždycky pobaví. City místní obsluhy!

Spadají sem samozřejmě i další – zaměstnaní obchodníci, vyhořelí lékaři, učitelé, soudci, zdravotní sestry. Není profese, povahy ani osobnostního typu, který by sem někdy nezavítal. Téměř neúmyslně, prakticky omylem.

Na tyhle lidi se moc pěkně kouká. Jak překvapeně zjišťují, kde se to vlastně ocitli. Jak se ochotně nechávají oslnit starověkým luxusem, vůní kávy a vybraných laskomin, hudbou, která se line zdánlivě odevšad, bez jasného zdroje.

Cyničtější z nás se i sází, za jak dlouho se tomu kterému návštěvníkovi usídlí v očích strach. Někteří frajeři to dovedou odhadnout téměř přesně – s prvním hltem capuccina, se čtvrtou makronkou, při pohledu na stropní fresku.

Nepřestane mě udivovat, že to jen málokomu dojde při pohledu na personál. A přitom triky, které předvádějí s konvicemi plnými horké kávy, často popírají gravitaci!

Na to musí být druhý typ návštěvníků. My se vracíme opakovaně, platby pečlivě odměřujeme a užíváme si to tu. Protože když už, tak se vší parádou.

Pomalu projdu dvoukřídlými dveřmi, které mi portýři úslužně podrží otevřené, a prvního číšníka, kterého potkám, požádám o pořádného turka. Bolestně přivře oči, ale i takové zhůvěřilé přání se odebere splnit.

Cestou ke svému oblíbenému stolku minu postarší ženu, ve tváři bledou jako papír.

„Jak jsem to měla vědět?“ šeptá hrůzou bez sebe.

„Vyslovila jste to zcela zřetelně, madam, a ne jednou.“ Číšník to doprovodí mírnou úklonou hlavy a v ruce se mu zjeví zápisník. „Pokud byste si přála slyšet konkrétní data, časy a formulace…“

Dáma se zmůže na chabé zavrtění hlavou. Pak projdu kolem ní a co je dál, už neslyším, ale vím, jak to dopadne. Vždycky to skončí stejně. Kdo svá slova nevezme zpátky okamžitě a velmi, velmi pokorně, ten přislíbenou cenu zaplatí.

Rozdíl mezi mnou a jí je v tom, že já mám předem spočteno, co si můžu dovolit.

I poté, co řeknete „dal bych duši za pořádný kafe“, máte určitý prostor pro vyjednávání. Ale jen málokdo ho dovede využít v situaci, kdy mu v kulisách antického chrámu perfektně oděný ďábel servíruje tu nejlepší kávu na světě.

Příspěvek byl publikován v rubrice Zápisník. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

2 komentáře: Iluze pro Ervína

  1. Profilový obrázek Le fille Ash napsal:

    Wow… to bylo… úplně… skvělé. :O Krásně a lehce napsané, příjemně se to četlo, chytlavé a hlavně.. s šokujícím závěrem. Já čekala, že to nebude jen tak… ale tohle. Super!

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..