Amare

Nehodlám se dát ve velkém na recenzování knih, ale Amare je kniha naprosto speciální – měla jsem totiž možnost stát (obrazně) u jejího vzniku a uštědřit jí pár dobře míněných štulců.

Koho by to napadlo, když jsem v březnu 2013 otevírala novou fantasy povídku, která se objevila na Písmáku?

Faktem je, že jako první mě na ní zaujal rozsah. Mám z té doby pocit, že na Písmáku v próze převažovaly krátké, hluboce filosofické povídky, které člověku mávaly před nosem ponaučením, nebo texty, které na mě působily jako úvod k románu a když jsem zjistila, že žádné pokračování nemají, proklínala jsem autora až do pátého kolena. U Michalova textu jsem hned v úvodu přehlédla poznámku, že se skutečně jedná o kus románu, vesele jsem se prokousala na Písmáka neobvykle dlouhým textem a v závěru k němu napsala pár poznámek. Druhý den jsem měla v písmácké poště vzkaz – jestli bych se nechtěla podívat na celou tu knížku a krafat do ní ještě mnohem víc?

Jestli bych nechtěla? No jistě že bych chtěla!

A tak mi v mailu přistál stostránkový (A4, devítka font) román Michala Havla, já povolala do služby své betačtenářské a korektorské šedé buňky a dala se do toho.

Amare je hrdinská fantasy. Hlavní hrdina, elf Xaren, je svou vlastí vyslán najít starého druida, jenž by snad mohl vědět o způsobu, jak porazit rozpínající se černokněžnický řád. O jeho poslání se ale zřejmě ví, protože se mu na paty lepí nezvaní hosté, včetně posledního příslušníka rasy gargoylů a jeho oběti. Mno, možná ne tak úplně jeho oběti…

Jak zlomit prokletí gargoylů?

Jak přišla vesnická dívka k magickým dovednostem?

A jak velký bude muset být narozeninový dort téhle party?

Odvaha, vytrvalost, odhodlání obětovat se pro větší dobro, pakliže to bude potřeba – a mezi tím vším drobné výměny, které zčistajasna dělají postavy zcela lidskými. (Zejména toho pětisetletého druida.) Příběhem se prolíná i historie jednotlivých postav a zapadá do skládačky, kterou Amare je.

Zdálo by se, že to není úplně můj šálek čaje. Michalovy postavy mají jasně nastavený morální kompas (v jednom případě tedy jasně nastavený na nefunkčnost, o čemž se, doufám, dozvím ještě mnohem víc), hluboce věří v dobro, přátelství a lásku a perspektiva záchrany světa je celkem láká. Já mám v oblibě spíš protagonisty, jejichž životní ambicí je zabydlet se někde stranou všeho a v klidu si číst, a to se nejspíš i odrazilo v připomínkách, které jsem k textu místy měla. Ale jakýmsi zvláštním způsobem jsem se na příběh naladila a potřebovala jsem vědět, jak to dopadne.

Michal na Amare odvedl velký kus práce, vyměnili jsme si za tu dobu desítky mailů s připomínkami, obhajobami a diskuzemi. V obou směrech, neb kromě Michalova Amare jsme probírali řadu mých povídek. A já už jsem všechno, jen ne objektivní, ale za sebe říkám, že je Amare zajímavá četba a pro mě svým způsobem srdeční záležitost.

(Což vůbec ani trochu nesouvisí s tím, že mám v knihovně výtisk s podpisem a věnováním. Díky!)

(Když jsem vytáhla tu metaforu morálního kompasu, zamyslela jsem se, jak to mají moji hrdinové.

Theodorův ukazuje zeměpisný sever místo magnetického, Reine usilovně předstírá, že se jím neřídí a správný směr si vybírá jen náhodou, a Galdur s ním myslím provedl sérii experimentů obsahujících hodně silný magnet. Tož tak.)