Už dlouho se tu neobjevila žádná iluze, z toho prostého důvodu, že mě dlouho nic nenapadalo. Až když jsem teď v pondělí prohlížela blog Klubu Snílků, vynořil se konečně náznak nápadu.
Napsat těchhle pár řádek mi rozhodně trvalo kratší dobu než přelouskat několikero článků o Samhainu a keltské mytologii, ale nelituju ani jednoho.
Mějte pěkný Samhain!
(Zdroj inspirace: obrázek od Solange Lâm, doputovalo přes Snílky.)
Oni vědí.
Nebo si alespoň myslí, že vědí…
Na kopcích hoří ohně a od nich se zapalují louče, svíce, krby. Jen oheň může být ochranou v noc jako tato, v noc, kdy duchové bloudí světy a hledají cestu. Jen plameny představují bezpečí.
Těch pár lidí, kteří mě potkají, si většinou myslí, že jsem blázen. Putovat sám, v noci o Samhainu, a k tomu bez lucerny? Jistojistě buď blázen, nebo přízrak.
Nezamyslí se natolik, aby si uvědomili, proč se nemusím bát.
Kráčím tmou a počítám ohně.
Tolik lidí se snaží zaplašit tmu, zimu a smrt. Jako by snad mohli zastavit kolo času… Vážně doufají, že to dokáží? Nebo jen potřebují alespoň náznak naděje?
Mimo dosah ohňů se mihotají ztracené stíny. Byl to zlý rok.
Ještě chvíli. Pak vám ukážu cestu…
Kráčím tmou a počítám stíny.
Stezka se vnoří do lesa. Husté listoví ještě zdůrazňuje temnotu, ale ve tmě já jsem doma. Cestu mezi kmeny si vybírám stejně jistě jako za denního světla, bez zaváhání mířím ke skupině lidí, která na mě čeká.
Nejstarší z nich sklání hlavu na pozdrav.
„Donne… Pane.“
Také kývnu. A pak zvednu k ústům roh a zatroubím.
Na to znamení se ke mně začnou slétat duchové. Někteří čekají jen několik dní, někteří téměř rok. Protože já přicházím jen jednou za rok, abych je odvedl dál. Do podsvětí.
K sobě domů.
Pěkně napsáno. Přečetla jsem to jedním dechem. Nechápu, jak jsem to tak dlouho mohla odkládat.
Díky 🙂 Někdy prostě není nálada na čtení, to je u mě zcela běžné 🙂