Racionální rozhodnutí – 11. část

Probudím se bolestí a vlastním nářkem.

„Jen klid, tak zlé to zase není,“ upozorní mě hluboký mužský hlas.

„Jo? A že to tak přesně víš?“ ozve se druhý, trochu vyšší a v tuhle chvíli nesmírně uštěpačný. Znám je oba.

„Někdo mě zasáhl?“ zamumlám. Třeba se přestanou dohadovat.

Odpoví mi oba naráz. Galdur zamumlá „jo“, zatímco Iwar mírně učitelským tonem praví „no, ne tak docela“.

„A proč to tak bolí?“ skučím. Je to podobný pocit, jako když se mi ráno vrací krev do přeleželé paže, ale takhle bolest neustupuje. A kromě toho mě něco tíží na krku.

„Máš-“

„Dostalas-“

Znovu začnou mluvit najednou. Zmlknou, nálada na okamžik připomíná napětí před soubojem a pak se slova ujme Iwar.

„Někdo přišel na to, že mu bereš sílu, a použil proti tobě energetický proud.“

Víc nic. Otočím hlavu jeho směrem. Pozoruje mě jako učitel na praktikách. Ten pohled znám – předložil otázku a čeká na odpověď.

„To nedává smysl,“ chraptím a převracím to v hlavě ze všech stran. „Už tak jsem mu odčerpávala sílu, tím mi jen snadno věnoval další…“ Nečekám, že Iwar přisvědčí, ale udělá to.

„Přesně tak. Dal ti všechnu sílu, kterou měl. Tolik ani ty neuneseš.“

Cítím, jak mi klesá čelist. Možná překvapením, možná únavou.

„Pořád jsi zvyklá čarovat rukama,“ pokračuje Iwar. „Neuvědomuješ si to, ale posíláš energetické proudy z těla přes prsty, většina lidí to tak má. Došlo k tomu, že se ti do ruky nahrnulo mnohem víc energie, než jsi dokázala zpracovat. Vybavuješ si magické přetížení? To jsou potíže způsobené poškozením nervů. V tomhle případě…“ Iwar uhne pohledem. „U tebe jde spíš o zničení. Spálilo ti to nervy od špiček prstů až někam k lokti.“

Až k lokti. Ta otupělost, jako po noci s rukou pod hlavou. Odporná palčivá bolest. Jak to říkali na přednáškách… I dávno amputovaná končetina může bolet. Dává to smysl.

„Fajn.“ Zadívám se zpátky na strop. Tmavé dřevo, trámy. Nevybavuju si, že bych ho kdy viděla.

Už už vyslovím další logickou otázku, totiž kdy to přejde, ale něco v okolní náladě, něco v tichu, které se po Iwarově výkladu sneslo, mi v tom zabrání.

Nervy regenerují špatně, to si z fyziologie pamatuju. Bude to trvat dlouho.

„Dobrá. Díky,“ pronesu ke stropu. Ať se o to ti dva podělí.

„Budeš v pohodě?“ zeptá se Iwar. Když kývnu, vstane, i když nemám tušení, na čem doteď seděl, kývne na pozdrav a zmizí za dveřmi

Galdur zůstane. Sedí nejspíš na zemi vedle mého lůžka, hlavu má těsně vedle mé.

„Vyhráli jsme,“ šeptá. „Nepotřebuješ velkou armádu, abys dobyla zemi, stačí parta šikovných čarodějů, kterým padne k nohám hlavní město a vládce. Ještě se jedná, ale tím, že nestojíme o Ador jako takový, že nám jde jen o Frolika… Vévoda tu vážně moc přátel nemá. Mělo by to vyjít.“

Je v tom problém, obrovský problém. Slyším ho v každém slově.

„Kdo… tam zůstal?“ vypravím ze sebe.

„Tři kluci z Acadaemie. Od nás Torgh a Ebbe z proudové, Sindri z botaniky…“ V krku mi roste knedlík. Vím, že přijde něco ještě horšího. „Iestyn. Anfi… a Blanche,“ vydechne Galdur.

Iestyn, který dokázal do každé práce zamotat vtip a který mi pomáhal při epidemii spály. Anfitha, ze které jsme společnými silami vychovali vážně dobrou alchymistku. Velmistryně Blanche de Lestate… to ona všechno začala. Tuhle bitvu, tuhle válku… Ne, začala to mnohem dřív, tím, že Aisling, Theodora a mně vzala pod ochranu Školy. Teď složila konečný účet.

Jak to vůbec přijde, že já z toho vyváznu jen s pošramocenou rukou, že já budu živá a zdravá a oni…

Nepřijde.

Nepřijde, protože já zdravá nebudu, uvědomím si vzápětí. Nervy regenerují pomalu, ano. Tak pomalu, že téměř neregenerují. Celé předloktí? Ani ve snu.

Cítím, jak se mi do očí tlačí slzy. Ne nad Anfi nebo nad rektorkou, ale nad mojí zmrzačenou rukou.

Ubohá malá sobecká čarodějnice…

„Běž pryč,“ vypravím ze sebe. Chtěla jsem dodat „prosím“, ale utopilo se cestou.

Galdur beze slova vstane a odchází.

Vstát z postele dokážu celkem rychle, ale vůbec se mi nechce vystrčit nos z pokoje, dočasně pasovaného na marodku. Už před bitvou se na mě většina oddílu dívala s podezřením. Jaký názor na mě asi mají teď?

Ležím a lituju se, to je převažující náplň dne. Vydržela bych to i déle než dva dny, ale třetí ráno se u mé postele objeví Kaessien a chce si povídat.

„Jak ti je?“ zeptá se na úvod. Sedí na okraji lůžka a přátelsky se usmívá. Bude tu nejspíš jediná, kdo ke mně ještě chová nějaké kladné pocity.

„Mám ruku v háji a všichni se mě bojí, děkuju za optání,“ odtuším v co nejlepší imitaci zdvořilého tónu.

„Ne víc než předtím,“ pokrčí rameny elfka a přesedne si tak, aby mi mohla šeptat do ucha. „Nikdo neví, co se vlastně stalo. Galdur vysvětluje, že si tě ten jejich čaroděj pamatoval ze školy. Iwar jen štěká, že přece máš svůj amulet.“

A ty víš, že oba lžou, nebo přinejmenším hodně ohýbají pravdu, doplním si v duchu.

„Co vy, jak jste to přečkali?“

Kaessien mi na změnu tématu neskočí.

„Nebyli jsme v první linii, dlouho si nás nikdo nevšímal. Asgeir si zlomil zápěstí, když se vložil do souboje na meče, za pár týdnů bude v pořádku. Takže když jsme všichni více méně zdraví, je čas trochu se vzchopit. Čím déle se tu budeš schovávat, tím horší se o tobě rozšíří pověsti, Reine. Chceš pomoct s česáním?“

Ve skutečnosti ji chci vyhodit a vrátit se k sebelítosti. Už už otevírám pusu a tentokrát si nemíním brát servítky, lhostejno o kolik je elfka starší a zkušenější než já. Zadívám se jí do očí, abych výstupu dodala správnou váhu, a všimnu si, jak se proměnil její úsměv. Vyzývavý a trochu škodolibý. Má mě samozřejmě přečtenou.

„Kartáč mám v pravé kapse batohu, díky.“ Můj tón musí být pořádně falešný, ale Kaessien stačí.

V okamžiku, kdy vyjdu ze dveří hostince, vím přesně, kam chci jít. V knihovně adorského hradu je podle Theodora řada zajímavých knih o magii.

Jednání už jsou téměř u konce, dolaďují se detaily. V podstatných věcech se Comhar, Dhamsa, Tosaith a zástupci adorské šlechty shodnou. Téměř to vypadá, že naše ubohoučká válka bude do dějin zanesená jako zásah pro ochranu míru. Já už ani nemám sílu se smát, jen usoudím, že do té knihovny by mě pustit mohli.

Nejzvláštnější na tom je, že garda, která hlídá ulice v podhradí, je adorská. Adorští vojáci se starají, aby se mi cestou na hrad nic nestalo – což ale nejspíš nehrozí, protože ani místní lidé nejsou z Frolikova pádu nijak zvlášť nešťastní. Neměli v jeho zemi lehký život, jen co je pravda.

Na náznak potíží narazím až u vstupní brány, u které hlídkuje Lyall.

„Kampak?“

„Do hradu. Za vstup už jsem zaplatila.“ Významně zvednu pravé rameno. Bezvládnou ruku mám naaranžovanou v kapse kalhot, aby byla co nejméně nápadná.

„Madame Laragh, sice jsme tu za vítěze, ale že bychom se střídali ve vévodských komnatách, tak to nefunguje,“ ušklíbne se Lyall.

„Vévodské komnaty si klidně nech, mě zajímá knihovna.“

„Vy šprti jste neskuteční.“ Teatrálně nade mnou zakroutí hlavou a stručně mi popíše cestu.

Ještě v chodbách se ve mně mele strach, nejistota a vztek, ale jak vkročím do knihovny, na všechno zapomenu. Theodor měl pravdu, je úžasná. Podél všech stěn vysoké regály, v osmi stopách se táhne ochoz, který zpřístupňuje vyšší police. Sloupy, které ho podpírají, stejně jako police, čtecí stolky a židle nejsou nijak zvlášť zdobené, poznám v nich ale pevné, ušlechtilé dřevo z východních lesů. Účelnost je znát na každém kroku. Sem se nechodí pro krásno, ale pro vědomosti. Už dlouho jsem se necítila tak dobře.

Knihovně je věnovaný celý řetěz místností s vysokým stropem. Loudám se jimi a snažím se pochopit, podle jakého klíče jsou knihy uspořádané. Nejspíš je tu někde knihovník, kterého bych se mohla zeptat, ale chci systém pochopit sama. Určitou nápovědou je mi oddíl plný rytířských románů, z nichž už mám zhruba polovinu přečtenou. Ve vedlejší polici se mačkají díla s milostnou tematikou, o které zájem nemám. Přímo před ní mě přimrazí na místě hluk. Některá z knih spadla na zem.

Nejdřív se rozhlédnu, jestli jsem něco neshodila já. Neshodila. Oddechnu si a pátrám dál. Proti vší pravděpodobnosti se zvuk ozve znovu. Něco je v nepořádku.

„Haló?“

Na mé neurčité zavolání se nikdo neozve, ale podle hluku skončí na podlaze půlka police. Konečně mám tušení, ze kterého směru zvuk vychází, a vyrazím mezi regály dál.

Úplně poslední místností knihovny je cosi jako archiv, místo pevně vázaných knih jsou skříně plné nejrůznějších svitků a desek s papíry.

Theodor stojí zády ke mně, bere ze stolu jedny desky za druhými a s rozmachem s nimi práská o zem.

„Theodore?“

„Zařídím, aby ho pověsili.“ Čarodějův hlas zní dutě a neživě. Mám z něj strach.

„Koho?“ odvážím se.

„Frolika. Za tohle zaplatí.“

Dívám se na rostoucí hromadu papíru na podlaze. Na jednotlivé listy nedohlédnu, abych si je přečetla, zachytím jen popisky na některých deskách. Výslechy, 4. – 10. 653. Velvyslanectví, 651. Diplomatická činnost, 650 – 653.

„Víš, co se stalo s mým otcem?“ zeptá se Theodor.

Byl dhamským velvyslancem v Adoru a co jsem slyšela, párkrát celému vévodství zachránil zadek. Je mi ale jasné, že tohle nebude správná odpověď.

„Nechali ho umřít hladem. Po všem, co pro ně udělal, kolik dohod zachránil, kolik spojenců udržel přes všechno, co Frolik napáchal. Dhamsa se ho pak zřekla, mého otce, prohlásila ho za vlastizrádce, a on se stáhl do ústraní, ale pořád Frolikovi radil, dobře radil… a pak přestal být užitečný. Tak z něj dostali veškeré informace, které se jim mohly hodit, zavřeli ho do vězení a prostě ho tam nechali.“

Čarodějův hlas dopadá jako popravčí sekyra. Když švihne o zem další složkou papírů, mám pocit, že počítá. Jedna usvědčující složka. Dvě usvědčující složky. Tři usvědčující složky. Se vztekem to nemá nic společného.

„Frolika budou soudit, za Tosaith a za všechny jeho války. Postarám se, aby visel.“

„Slíbili mu shovívavost, když odstoupí bez dalších bojů,“ vyhrknu bez rozmyslu. Okamžitě toho lituju.

„Tak se s ním srovnám sám,“ odtuší Theodor pořád tím neživým hlasem a zamíří k východu.

Vím, že je toho schopný. Kdyby řval, nadával a trhal papíry, nebála bych se, cestou do vězení by z něj vztek vyprchal. Jenže Theodor není vzteklý, Theodor si naprosto chladně a analyticky spočítal pomstu.

„Neblázni!“

Chci ho chytit, zadržet a nedovolit mu žádnou hloupost, ale s chromou prackou se to dělá hůř.

V dalším okamžiku ho prakticky objímám, zdravou ruku ho svírám kolem pasu a do nosu mě tlačí jeho klíční kost. Co dělá moje nezdravá ruka, to se bojím podívat.

„Nedělej žádnou hloupost, já vím, že ho nenávidíš a jsi v právu, já tě chápu, ale nikomu tím už nepomůžeš.“ Fráze ze mě padají jedna za druhou, aniž by se mi povedlo Theodora jakkoli nahlodat. Snaží se mě setřást. Naštěstí mě zároveň lituje a nechce mi ublížit, takže se krotí, zatímco já se ho držím vší silou. Stejně už ho ale dlouho neudržím. Potřebuju ho něčím zasáhnout, a jestli to má být rána pod pás, tak budiž.

„Chceš jeho život? Zub za zub? A jak se ti pak bude spát, s jeho krví na rukou? Jsi soudce? Jsi kat? Vidíš, já taky ne, a můžu ti říct, že v takovým případě se s cizí krví na rukou spí fakticky špatně.“

Na okamžik se zarazí a já útočím dál.

„Tys byl na Acadaemii ve stejnou dobu jako já, musels slyšet, co se o mně povídalo. Něco z toho byla pravda. Takže když ti říkám, že se ti bude špatně spát, věř, že vím, o čem mluvím,“ syčím mu do ucha. Z odstupu musíme skýtat skutečně půvabný pohled. Bohové, to by byl fofr, kdyby nás zahlédla Aisling.

„Už dávno spím mizerně,“ odsekne Theodor a tentokrát mě za zdravé zápěstí popadne větší silou.

„A co Ais?“ vyhrknu. „Co bude s ní, až jejího muže odsoudí za vraždu a porušení mírových dohod, to jsi domyslel? Samozřejmě, je to Aisling, ona si z toho, co si kdo myslí, nic nedělá, ale nemyslíš, že by mohla mít maličko problém se zjištěním, že si vzala vraha?“

Ztuhne, bolestivě mi svírá zápěstí a prozkoumává novou stránku problému.

„Jdi k ďasu, Reine,“ zabručí a pustí mě.

„Nikam nejdu, chci mít jistotu, že neprovedeš žádnou pitomost.“

„Neprovedu,“ broukne. Konečně mu v hlase slyším nějaké emoce. Věřím mu, ale pořád mi nepřipadá jako dobrý nápad nechat ho tu samotného.

Čaroděj se posadí na podlahu způsobem, který podezřele připomíná pád, opře se zády o stěnu a otupěle pozoruje rozházené složky. Chvíli váhám, pak si sednu vedle něj.

Před chvilkou jsem se o Theodorovi Carwynovi dozvěděla něco nového a teď v něm vidím spřízněnou duši. Ne v tom pitomoučkém románovém podání. Theodor je člověk, se kterým si můžu porovnat poznámky o tom, jak sám se sebou přežít.

„Jak dlouho už mizerně spíš?“

Nemusíme se na sebe dívat, abychom věděli, že ta otázka ve skutečnosti zní úplně jinak.

„První válka. Hraničář od Ais z oddílu.“

Soucitně kývnu.

„A co ty, která z těch pověstí byla pravdivá?“

„Žádná nebyla úplně správně.“ Zavřu oči, abych dokázala pokračovat. Nikdy jsem se nikomu nepřiznala, i Galdur ten příběh slyšel trochu upravený. „Vikomt Ewald z Leynaru. Ale ne nekromancií, lektvarem, který jsem znala od řádu roselliánek.“

Teď kývne Theodor a dál už neříkáme nic.

Galdur

Pozoruju Reine, jak bojuje s oblékáním košile, a vší silou tisknu zuby k sobě, abych jí nenabídl pomoc. To už jsem zkoušel mnohokrát. Vždycky mě poslala pryč, občas i do horších míst.

Nejvíc mě žere, že nemám tušení, nakolik je to Reinina urputná soběstačnost a nakolik mi pořád vyčítá Mairwyn.

Že mi ji neodpustí, to mi bylo jasné už v okamžiku, kdy Wyn tenkrát vstala z postele a nalila nám další víno. Naivně jsem doufal, že se přes to dokáže přenést. Občas se přistihnu, že v to doufám pořád.

Zavřu oči a přinutím se vyslovit tu myšlenku alespoň v duchu.

Miluju tě, Reine. Měl jsem na tebe neskutečnej vztek, protože ses hnala přímo do věcí, kterým jsem se snažil vyhnout, ale to nebyl ten důvod. Důvod byl prostě ten, že jsem nepřemýšlel. U Mairwyn jsem skončil podobně, jako se chodí do hospody za kamarády ze starých časů, pro pocit, že je chvíli všechno tak, jak bývalo kdysi. A pak jsem se tím kdysi nechal moc unést. Jenže teď pro mě znamenáš něco, co Mairwyn neznamenala nikdy.

Když oči znovu otevřu, Reine už má košili na sobě a zápasí se šňůrkou v pase kalhot.

„Můžu ti-“

„Ne,“ štěkne čarodějka, než vůbec stihnu dopovědět.

„Budeš v pohodě?“

„Jo,“ odsekne o chlup mírněji. S tím ujištěním zmizím z Reinina pokoje a bez jasného cíle se vydám chodbou hostince.

Když začala politická jednání vypadat příznivě, směli jsme se ze stanů na polích přestěhovat do města, zabrali jsme si celkem tři hostince, kterým ubytování zaplatíme v poctivém stříbře. Pokoje působí dojmem studentských kolejí a výčep si v ničem nezadá se školní jídelnou.

„Pozdrav tě,“ ozve se ženský hlas. Rozhlédnu se a najdu Mairwyn, sedící u stolu nad velkou keramickou konvicí. „Horkej čaj?“

„S radostí,“ odpovím bez uvažování.

Nedělám znovu tu stejnou chybu?

Nedělám, odpovím si okamžitě. Mairwyn je moje kdysi, na tom se nic změnit nedá. Každý máme nějakou minulost a většinou se nám čas od času připomene, to není zločin. Navíc mám vážně chuť na čaj.

A v malém hostinci s tenkými zdmi se beztak nic skandálního stát nemůže.

Příspěvek byl publikován v rubrice "Racionální rozhodnutí". Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

2 komentáře: Racionální rozhodnutí – 11. část

  1. Profilový obrázek Raja Luthriela napsal:

    Uf, ať je to jak chce, každopádně doufám, že se Reinina ruka brzo uzdraví. Že se stane nějaký zázrak.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..