Už je to pár dní, co jsou na světě kompletní výsledky letošního ročníku soutěže Vidoucí. A já tentokrát musela čekat až do konce, abych se dozvěděla svoje umístění.
Ale vezměme to vyprávění popořadě.
Soutěže jsem se už účastnila v roce 2016, skončila na prímovním devátém místě a říkala si, že by stálo za to zkusit to zas. Jenže jak čtenáři tohohle blogu vědí velice dobře, vězím až po uši v Leitínu, vyprávím další a další příběhy své party (ne)hrdinů a málokdy se přiměju prozkoumat jiné vody. A posílat do soutěže kus série je značně ošemetná záležitost.
Takže jsem to nechávala tak nějak plavat a předsevzetí účastnit se literární soutěže jsem si odškrtávala na základě příspěvků do Gondorského semenáčku, kterého se účastním v duchu hesla Pierra de Coubertina. Až jednou mi v mailu přistála od Michala kritika k nové povídce s Kaessi v hlavní roli – a byla až podezřele dobrá. Takže místo abych si příběh připravila do koncepů k publikování, začala jsem přemýšlet, jestli by z ní čirou náhodou nešel udělat soutěžní materiál.
Stálo to pěknou řádku večerů a pár dalších mailů, než jsem měla pocit, že se mi povedlo upozadit nedůležité a předestřít podstatné, aby laskavému čtenáři při čtení nic nescházelo. Pak jsem se ještě hluboce zamyslela nad podmínkou anonymity – to by mi scházelo, aby si některý z porotců otevřel můj text, spatřil Kaessino jméno a šmahem mě disknul, protože mé příběhy zná. (Já vím, pravděpodobnost mizivá. Ale sichr je sichr.) Takže Kaessien an Sliabh pro tohle dobrodružství vyfasovala ještě slušivý pseudonym, jak se na příležitostnou vyzvědačku sluší.
A pak už jsem ji vydala všanc porotcům. (A schovala si do zásoby Tobleronku, abych měla čím zajíst komentáře.)
Prolezla jsem do druhého kola a přistihla se, že jsem to tak nějak čekala. Řádně jsem se za to zpražila a opakovala si, že s povídkou, která vůbec soutěžní být neměla, je to úspěch a že mě nesmí překvapit, když skončím jednadvacátá.
Jenže pak se objevily nominace. Moje jméno bylo ve finální pětce a moje čelist na stole.
A v tom stavu se do jisté míry nacházím pořád, i když už je to měsíc a i když už vím, že jsem s konečnou platností čtvrtá.
Čtvrté místo mě přitom napadlo už v okamžiku, kdy jsem viděla bodovací tabulku. Rozložení bodů pro čtvrté místo nápadně odpovídalo mým bodům z roku 2016 – tak nějak ani první, ani poslední, není to špatný, ale něco tomu trošku chybí.
(Akorát že letos mě někdo ve svém žebříčku na první místo dal. Z toho mám největší radost.)
Dneska mi ve schránce přistál balíček s knižní cenou a průvodním dopisem. (Ručně psaným. Kdy jste naposledy dostali poctivý, ručně psaný dopis?) A já jsem pořád poněkud překvapená a hlavně hrozně ráda, že se mi konečně něco povedlo. Že mám nějaký výsledek všech těch večerů, které prosedím u klávesnice a které jsem proseděla u klávesnice před nějakými dvanácti roky, čelíc dotazům přízně, co to provšechnonasvětě pořád píšu, monotónní odpovědí „povídku“.
Psala bych, i kdyby měly veškeré texty skončit v šuplíku. Ale vědět, že to nedělám úplně nejhůř, je nesmírně příjemné.
Díky za to, organizátoři.
