Racionální rozhodnutí – 4. část

„Co se od nás vůbec čeká?“

Alchymista Iestyn přejíždí pohledem pár našich kolegů, zoufale pohazuje hlavou, až mu kudrnaté vlasy padají do očí, a usilovně doufá, že někdo z nás má odpověď.

„Já nevím, možná šéfová potřebuje otrávit město?“ Myslím, že se Anfitha snaží o vtip, ale úplně jistá si nejsem. Když čarodějka zachytí můj pohled, pokrčí rameny. „Nedělám teď na ničem kromě datury, takže pokud se nemíníme dát na travičství, na mě nekoukejte.“

Nikdo na ni nekoukáme, pětičlenné osazenstvo katedry alchymie pro jistotu kouká do podlahy, ven z okna a vůbec se snaží uniknout pozornosti. Iestyn se opírá o dveřní rám, Anfi a El se společně uchýlily do kouta mé maličké pracovny a Rhis se usadil na okenním parapetu. Těžko mu to můžu vyčítat, protože já sedím na stole. Pokud se vůbec dá říct, že sedím, protože Aislingina dopolední lekce šermu na mě zanechala stopy. Všelijak se ošívám, ulevuju místům, na kterých se začínají vybarvovat modřiny, a snažím se neohýbat naražené levé koleno.

Alespoň v tom nejsem sama. Aisling drezíruje polovinu školy a za těch pár dní už je ze zahrady vyšlapaná cestička k ošetřovně.

„Rektorka chce gahu,“ prozradím kolegům. „Jestli vymyslíme ještě něco dalšího, bude to fajn, ale hlavně gahu. Životabudič. Něco, co nás udrží na nohou, až půjde do tuhýho.“

Dobrá, ten dramatický tón jsem možná maličko přehnala. Teď už El strach z očí nesmažu. No co, život po absolutoriu je někdy i takovej. Zvlášť když se čarodějové chystají vytáhnout do války.

„Náš hlavní úkol,“ věnuju každému po řadě významný pohled, „je zjistit, kolik suroviny máme k dispozici, určit, co konkrétně z ní připravíme, a odhadnout, kolik dávek a s jakým výsledkem můžeme přichystat. S Iestynem máme hromadu podkladů pro různá vyluhovadla, ale ten experiment běží, zatím jsme ho nehodnotili. Takže navrhuju začít tak, že urovnáme naše poznámky a zjistíme, na co jsme vlastně přišli.“

Žádné námitky se neozvou. Mám určité pochyby o tom, jestli mě Rhis vůbec vnímal, ale odsunu je coby nedůležité.

„Rhisi, Iestyne, vy se podíváte na moji větev výzkumu,“ plesknu dlaní do stohu papírů, který mi leží na stole, „Anfi, El, my se mrkneme na Iestinovy výsledky. Popište účinek, zjistěte, o kolik to zvedá puls, jak se lidi cítí, jestli jim je špatně, jak dlouho trvá, než efekt odezní. Všechno, co vás napadne. Pak to porovnáme. Jasné?“

Než si to kolegové srovnají v hlavách, přeruší poradu čísi klouby na dveřích.

„Reine? Rektorka tě chce, pokud možno ještě včera.“ Pootevřenými dveřmi na mě kývne Torill, proudařka specializující se na magické katastrofy. Ve světle jednání s Acadaemií je mi jasné, proč rektorka potřebuje ji, ale co může tak nutného chtít mně? Na okamžik ztuhnu a usilovně o tom přemýšlím, pak sklouznu ze stolu a zamířím to zjistit.

„Holky, dejte se do toho zatím samy, já se pak kouknu, co vám vyšlo,“ hodím přes rameno, pohled upřený na Torillin dlouhý cop pohupující se chodbou. Natáhnu nohy, abych čarodějku dohnala.

„Rektorka je u sebe?“

„Jo, něco tam vymýšlejí s Iwarem,“ přikývne Torill. „Chudák Blanche už neví, čí je. Od rána jí mluvila do hlavy školní rada a vyslanec od dvora, pak chtěla vysvětlit, jaké zhruba následky může mít bitva vedená magií, pokud budou adorští stejně silní jako my. Co ti budu povídat, moc jsem ji nepotěšila.“ Čarodějka pokrčí rameny, jako by se s rektorkou neshodly na sázce v kartách. „Moc spěchá, nejradši by měla válku připravenou za týden. Dřív nebo později se jí to vymstí.“

„Kdyby plánovala pomalu a pečlivě, většina lidí by zapomněla, proč se vlastně nějaká válka má vést. Blanche potřebuje využít šok, který nám uštědřila Acadaemia.“

„Taky pravda. No, Reinuš, jdi na Blanche opatrně a mně drž palce.“ Torill zasmušile vyhlédne z okna, než zamíří po schodišti dolů. Na okamžik za ní nechápavě zírám a pak se přes parapet nakloním taky. Stojím na chodbě s výhledem do školních zahrad a přímo pod mým oknem cvičí čarodějové s dřevěnými holemi o délce jednoručního meče. Torill se zřejmě na lekci šermu netěší.

Já se vydám schodištěm nahoru, směrem k rektorčině pracovně. V okně na odpočívadle chybí jedna z mnoha malých skleněných tabulek a ke mně zřetelně dolehne Aislingin křik.

„Už jsem učila kde koho, učila jsem slepý a zchromlý a děti, a ty děti to zatraceně pochytily rychlejš než vy!“

Rty mi cukne úsměv. Aislingin zaklínačský výcvik je pro čaroděje comharské Školy něco jako léčba šokem. A já si přes všechny modřiny, naražené koleno a křeč v prstech myslím, že je to nejlepší věc, jaká se nám mohla stát.

Když natahuju ruku ke dveřím rektorčiny pracovny, abych o sobě dala vědět, panuje kolem naprosté ticho. Zdá se mi, že se mé zaklepání nepříjemně nese chodbami, stejně jako Blanchin hlas, když mě zve dál.

Stisknu kliku, vejdu a okamžitě se zarazím pod Iwarovým ostrým, skoro nepřátelským pohledem.

„Zdravím,“ zamumlám. Čaroděj zabručí cosi v odpověď, rektorka přikývne a drobným, unaveným gestem mi nabídne volnou židli. Sedám si s přesvědčením, že se něco ošklivě pokazilo.

Iwarovy překřížené nohy a paže založené na hrudi naznačují, že od něj se žádného vysvětlení nedočkám, a je to znovu Blanche, kdo musí kousnout do kyselého jablka.

„S Acadaemií jsme se shodli v tom, že musíme proti Frolikovi využít veškeré síly, zasadit jediný silný, rozhodující úder,“ pronese unaveně a nadechne se k pokračování, jenže už ze sebe nevypraví ani slovo. Iwar si odfrkne a obrátí pohled ke stropu.

Část mě by se nejradši zvedla, práskla za sebou dveřmi a utekla, protože chování Iwara, kterého znám jako klidného a celkem vstřícného člověka, mi nahání strach. A jiná část se chce dobrat řešení, abychom se hnuli z místa.

„Co znamená veškeré síly?“ optám se opatrně.

Blanchin pohled škemrá o pochopení. Iwarův mě varuje, ať si moc nevyskakuju.

Co to zatraceně má…

Počkat. To nemůžou myslet vážně.

Zbláznili se úplně?

„Myslím, že se špatně chápeme,“ hlesnu.

„Ale dobře se chápeme,“ procedí Iwar mezi zuby. „Velmistryně ti chce sundat ten vázací amulet a použít v boji nekromancii.“

Jo. Zbláznili se úplně.

„Já jsem zásadně proti.“ Čarodějova slova zní jako skřípění taseného meče.

„Jo, já jsem taky proti,“ vyjeknu. Ne že by nebylo báječný zbavit se řetízku na krku, konečně využít roky a roky studia a postavit slušné kouzlo – zapálit oheň v krbu, když se nechci otravovat s křesadlem, nebo prohodit pár slov telepaticky a nemuset čekat, až mě někdo zahrne do vlastního kouzla – ale ne za cenu toho, že budu něčí zbraň. Ani zbraň velmistryně de Lestate, které sice hodně dlužím, ale hodně už jsem jí taky splatila.

A to nemluvím o tom, že nekromancii vůbec nedovedu používat. Od okamžiku, kdy se u mě projevila, jsem buď omezená blokačním amuletem nebo polomrtvá únavou. To nechcete, vy čarodějničtí šílenci.

„To není otázka k diskuzi. Jsme tu, abychom vyřešili prostředky.“

Už dlouho jsem neslyšela Blanche de Lestate rozkazovat. Skoro bych nevěřila, že promluvila stejná žena, která před chvilkou unaveně hovořila o využití veškerých sil. Je to zvláštním způsobem uklidňující. Rektorka poprvé za příliš dlouhou dobu působí dojem člověka, který má situaci pevně v rukou, a já se momentálně klepu tak, že bych se velení podřídila s radostí. Kdyby nevelela k tak nebetyčné pitomosti.

„To nedopadne dobře,“ hlesnu. „Nemám zkušenosti. Budu ohrožovat i naše čaroděje.“

Iwar je podobného názoru, dává mi ho najevo znechuceným pohledem. Ovšem Blanche zřejmě své rozhodnutí bere za nevratné a teď, zdá se, čeká, až opadnou prvotní emoce.

„Ty to zvládneš,“ oznámí mi tónem, na který se nedá odpovědět jinak než ano, paní. Já neodpovím, koušu se do rtu a usilovně doufám v zázrak. „Něco se ke mně doneslo o tvé historii s magií, zejména na vaší loňské výpravě do Adoru.“

Místností zazní ostrý nádech skrz zuby. To Iwar vyžvanil rektorce, že můj starý amulet, ten z Acadaemie, mi přece jen trochu síly na jednoduchá kouzla dovoloval a já toho využívala? Naprášil mě a teď toho lituje? To jsme dva, kolego.

„Tohle ber jako další výzvu, další obor, který ovládneš. A neboj se, úplně bez kontroly tě nenechám. Iwar tě bude hlídat. Dokáže pro tebe vyrobit slabší verzi vázacího amuletu i ochránit sebe, až se ti pokusy vymknou z rukou.“

Až, ne jestli. Rektorka si o mně nedělá přehnané iluze, dojde mi. Ví, že mi nakládá těžký úkol, a počítá s tím, že ho nezvládnu. A přesto jí to pořád přijde jako dobrý nápad.

Zatraceně, zatraceně, zatraceně.

„Nikdo další o tom vědět nebude. My tři a rektor Acadaemie, dál ani slovo.“

Chabě přikyvuju na souhlas a myšlenky mi pádí zmateným tryskem.

Nekromancie je nebezpečná. Každá země na kontinentu má zákony zakazující nekromancii a omezující nekromanty. Blanche ten zákon dodneška ctila a prosazovala. Pokud se odhodlala ho porušit…

Já ale nechci být ničí zbraň!

Jenže Blanche se něčeho bojí víc než nekromancie. Víc než války.

Jakou cenu má svoboda?

A ještě líp – jakou cenu má svoboda pro člověka, který si svoje vězení nosí od osmnácti na vlastním krku?

„Nemyslíš, že budu trochu nápadná?“ plácnu, abych odvedla pozornost od chaosu ve své hlavě. „Celá škola ví, že nemůžu čarovat, tak proč mě potáhneš s sebou?“

„Protože máš zkušenosti z předchozích válek,“ odtuší Blanche.

„A pokud ji někdo zahlédne čarovat?“ dožaduje se Iwar.

„Některá kouzla se dají napájet i z amuletů, v tom jí blok nebrání. Vybavils ji, aby se v případě potřeby dokázala bránit.“

Když se na sebe s Iwarem zadíváme teď, vidím mu v obličeji směs strachu, rezignace a nabídky ke smíru. Pokud v tom jedeme jen my tři, rozhodně bude bezpečnější, když spolu budeme vycházet. Alespoň já s Iwarem, protože se vážně obávám, že Blanche z toho stresu přeskočilo.

Když tápu z rektorčiny pracovny a doufám, že mě nohy donesou alespoň za roh, dojde mi ještě jeden zádrhel.

Jak, pro všechno na světě, dokážu mlčet před Galdurem?

Celkem snadno, alespoň prozatím, konstatuju, když druhý den ráno postávám na školním nádvoří a čekám, až se Iwar vynoří ze své laboratoře.

Galdur mi za celý večer řekl asi tři a půl slova a zjevně měl plnou hlavu svých starostí. Usnout s rukou položenou na jeho hrudníku a ráno zabalit konvici s horkým čajem do utěrky, aby nevychladla, víc jsem toho pro něj udělat nedokázala. A teď se dívám, jak se ke mně kráčí postarší odborník na magii amuletů s velkým batohem na zádech a říkám si, jestli jsem Galdurovi neměla napsat vzkaz na rozloučenou. Co kdyby.

„Kus za městem je jedno místo,“ informuje mě Iwar.

„Jaký místo?“

„Jestli ti to nevadí, půjdeme pěšky, koní mám z loňska víc než dost na zbytek života.“

Dobrá. Stejně to zjistím dřív, než je mi milo.

Vyjdeme školní branou na ulici a zamíříme k západu, drobná, prošedivělá postava s nákladem a já s popruhem malé brašny na rameni.

„Nechceš s tím batohem pomoct?“

„Ne.“

Další pokusy o navázání rozhovoru vzdám a městem projdeme bez dalšího slova.

Až když nám castelgrandeské hradby zmizí z dohledu a kolem nás jsou na hony daleko jen rovná, přehledná strniště, odhodlám se znovu otevřít pusu a nakousnout závažnější téma.

„Iware, podívej, já se vážně bojím, že tohle špatně dopadne.“

„To mi povídej.“

„Nemusíme přece… Blanche mě nemůže nutit, abych se toho bloku vzdala, nebo ano?“

Z Iwarova povzdechu tuším, že jsem právě propadla u zkoušky.

„Reine, blokační amulet je myšlený a v zákoně zakotvený částečně jako trest, částečně jako ochrana pro okolí. Pakliže rektorka usoudí, že nezasloužíš potrestat a nejsi nebezpečná…“

Cítím, jak se mi srdce pod žebry podivně škube.

„Ale já jsem nebezpečná,“ zachraptím. V krku mi vyschne, mám pocit, jako bych se nadechla ohně.

„To zatraceně jsi,“ kývne Iwar. „Viděl jsem tě umést si únikovou cestu skrz vojenský oddíl a na odchodu málem podpálit barák.“

Skloním hlavu a upřeně se dívám do země. Na ramena se mi snese tíha ošklivých vzpomínek – podkrovní pokoj hostince, vojáci s pochodněmi, rozkaz k našemu zatčení za provozování magie, kolegové z posledních sil se bránící mnohanásobné přesile… a rozervaný amulet padající z mého krku, obrovský příliv magické energie, který se mi z něj vlil do těla, má vlastní obranná kouzla.

A taky to, že mě magické přetížení málem zabilo a vzpamatovávala jsem se z něj celé týdny.

„Ale to ti těžko můžu vyčítat, ne u nás ve Škole. Když se to vezme kolem a kolem, nebezpečný je každý, koho začneme učit aktivně používat energii. Kdyby se někdo, kdo prolezl mistrovskou zkouškou, rozhodl, že udělá nějakou vážně velkou ohavnost, lidi by se nestačili divit. Proto si taky dáváme pozor, koho do Školy vezmeme a koho necháme vyjít. V tomhle smyslu se tě nebojím, Reine, máš to v hlavě docela slušně srovnané.“

„Ale chybí mi zkušenosti?“ zamumlám, překvapená Iwarovým obratem.

„Částečně,“ přizná kolega. „Nevědět, s čím vlastně pracuješ, je velký risk. Dá se to samozřejmě dohnat. Zkušený čaroděj si dokáže nové kouzlo ohmatat za pár hodin.“

„Ale?“ pobídnu ho, když se odmlčí, a zároveň mi na hrudníku těžkne strach, protože už mě nenapadá jiný důvod pro tak silný Iwarův odpor.

„Ale nekromancie je prostě špatně!“ zasténá kolega s hlavou vyvrácenou k obloze. „Proti přírodě! Nemorální! Popírá zákony magie!“

Nemorální. Prostě špatně. Takže celý výstup vůbec nebyl o mně, o Reine Laragh, co pracuje u alchymistů a tráví trochu moc času v knihovně, ale o tom, že sama podstata mého magického nadání by vůbec neměla existovat? No dobrá, alespoň to není moje vina.

V tomhle světle mě ještě víc zajímá, proč se tedy Iwar nakonec podvolil, a už už mám tu otázku na jazyku, ale soudím, že čaroděj k tomu dospěje sám.

Iwar ještě chvilku posílá lamenty do oblak, pak jaksi pohasne, shrbí ramena a zadívá se do země.

„Jenomže když rektorce v téhle šílenosti nepomůžu já, najde si někoho jiného. Až na to, že ve Škole nikdo jiný nemá s nekromantskými blokačními kouzly tolik zkušeností, takže to dost možná zmastí. A následky bys vidět nechtěla, Reine…“

„No, já bych je stejně neviděla,“ ucedím koutkem pusy. „Pokud to někdo zpacká, já to odskáču první.“

Na kolegu můj chabý pokus o vtip žádný dojem neudělá. Loupne po mně pohledem a hovoří dál.

„Když odmítnu osvobodit tebe, rektorka dodá jiného nekromanta. Nedělej si iluze, nejsi vzácnost. Ale jak říkám, tebe znám, tobě věřím, že nezpůsobíš víc škody, než bude potřeba…“ Iwarova stažená ústa napovídají, že i škoda, která potřeba bude, je na jeho vkus příliš velká.

„A i kdybych strhnul celou školu, všichni se rektorce postavíme a použití nekromancie odmítneme, tak…“

Kousne se do rtu a obrátí se ke mně.

„Já si vůbec nejsem jistý, že válku s Adorem vyhrajeme.“

Pod Iwarovým pohledem mi strach na hrudníku rozkvete v cosi podobného hrdosti. Iwar si vybíral ze samých špatných možností a zvolil mě. Věří mi.

Tíha zodpovědnosti se dostaví vzápětí.

Iwar znovu vykročí po cestě a zadívá se k obzoru.

„Teď jdeme na místo, kde občas testujeme náročná kouzla. Je odstíněné lépe než školní laboratoře a…“

„A kolem stejně nikdo není, pro případ, že by odstínění nestačilo,“ doplním ho věcně.

Čaroděj přisvědčí a rozpačitě uhne pohledem.

„Iware, klid, já vím, co jsem zač. Klidně to můžeš říct.“

„Fajn.“ Chvíli pozoruje cestu před sebou a kope do kamínků. „Počítám, že zdrojovat kouzlo energií z amuletu umíš?“

„Neumím, na Acadaemii se to skoro nepoužívalo.“

„U nás taky ne. Ale má to být tvoje krytí, takže se to naučíš, jasné?“

Iwar

Medailon s ochranným kouzlem, který mám zavěšený kolem krku, se ani nezachvěje, zato zem pod nohama se otřásá.

Není divu. Reine se s nově objeveným přílivem energie vypořádává tím, že rozbíjí kus skály na štěrk. Hubená, poněkud křehce vypadající žena, od níž odletují balvany podle toho, jak pohne dlouhými prsty, je vážně pohled pro bohy.

Ze sundání svého blokačního amuletu byla nejspíš nervóznější než já. Nedivím se tomu, když si vzpomenu, jakou paseku napáchala v jistém adorském hostinci. Ale všechny comharské trestné amulety, ať je jejich účel jakýkoli, k sobě mají vypracovaný postup pro bezpečné zrušení kouzla, a já to nekromantské znám do nejmenších detailů.

Řetězec kouzel, který chrání zhruba míli suché, kamenité louky před nezvanými hosty a okolí před nezvedenými čaroději, bezpečně pohltil přebytečnou energii, nasadit nekromantce slabší blokační kouzlo bylo otázkou chvilky. Od té chvíle se jen dívám, jak se Reine baví.

Zvuky tříštícího se kamene se postupně ztišují, jak se čarodějka propracovává k menším a menším kouskům, pak ustanou úplně. Nekromantka zaujatě hledí do trávy, ruce má zvednuté před sebou, i když je k čarování nepotřebuje. Někdo to tak má, gesto nebo pohyb prstů mu pomáhá se soustředit. Vím, že čaruje, cítím slabou ozvěnu její magie, ale můj ochranný amulet zůstává nehybný.

Medailon na krku by mě upozornil, pokud by se Reine úmyslně nebo mimoděk pokusila přivlastnit si něco z magické energie, která koluje mým tělem. Právě to dělá nekromanty tak nebezpečné a obávané.

Udělám několik kroků, pomalých, abych Reine nevyplašil, postavím se vedle ní a hledám, čím se teď zabývá. Z nejmenších kamínků, ne větších než palec, poskládala na ušlapané trávě mozaiku. Štít vyplněný vějířem zvlněných čar je celkem zdařilé vyobrazení znaku Comharské magické školy.

„Dobrá, beru to tak, že kinetická kouzla ovládáš,“ kývnu na Reine a čarodějka mi odpoví téměř šibalským úsměvem.

Na talenty od přírody a z milosti bohů nevěřím. Reine musela svého starého, slabšího amuletu zneužívat víc, než jsem si myslel.

Teď je to ale naše výhoda, takže jí to nebudu vyčítat.

Rozhlédnu se kolem sebe a rychle utrhnu několik lučních květin. Když si chabé kytice všimne Reine, tázavě zvedne obočí.

„Zkusíme něco náročnějšího. Aktivní čerpání energie. V těch kytkách jí moc nebude, ale něco by se ti podařit mělo. Takže prosím, je to tvoje. A jen z rostlin, Reine, ne ze mě!“

„Neboj,“ odbroukne nekromantka, ale hlas se jí najednou třese. A to o mém amuletu ví, ví, že já se od ní zranit nenechám.

Oči má upřené na barevné květy, pravou ruku napřaženou před sebou, prsty křečovitě ztuhlé. Z každého svalu v obličeji jí čiší zoufalé soustředění.

Květiny v mé ruce usychají. Amulet na krku se rozehřeje a začne lehce pulsovat, jako by uvnitř kamene tlouklo maličké, rychlé srdce.

„Pozor, holka, nesahat,“ houknu na Reine. Čarodějka okamžitě přestane kouzlit, uskočí ode mě a pozoruje mě zpod úzkého, nervózně zvlněného obočí.

„Uklidni se, vydýchej se a zkus to ještě jednou,“ vybídnu ji. Tentokrát se snažím o co nejvlídnější tón, mám pocit, že nekromantka je sama na sebe přísná dost. A tohle na první pokus nebylo špatné. Rozhodně bych to přežil bez vážnější úhony, i kdybych neměl svůj amulet.

Reine má v očích děs, ale poslušně napřahuje ruku, mhouří oči, tentokrát je její kouzlo ještě slabší a opatrnější. Z květů se pomalu vytrácí zbytky životní síly, chřadnou a usychají. Amulet mezi klíčními kostmi sebou dvakrát nebo třikrát chabě cukne, víc nic.

Kdybychom byli v obyčejné školní třídě, kdyby šlo o vyučování, pochválil bych ji a nechal pořádně odpočinout. Ale tolik času nemáme.

„Fajn,“ přikývnu. „A teď to zkus zpátky. To spotřebuje víc síly, uvidíš, jde o regeneraci a zpětné zavodnění. Pracuj pomalu, nestojím o to, abys mi silovým proudem urazila ruku.“

Nekromantka přikyvuje, pootevřené rty se jí třesou. Opatrně vpouští do zubožených rostlin magickou energii a dívá se, jak ožívají.

Jde jí to dobře, to musím přiznat alespoň sám sobě, i když nahlas to říkat nechci. Zatím jí to jde dobře. Ale pořád se pohybujeme v proudových kouzlech, která zvládne každý slušný čaroděj. Až pokročíme k typicky nekromantským záležitostem, může být všechno jinak.

V tuhle chvíli se ze všeho nejvíc bojím, že Reine odmítne zkoušet svoje kouzla na lidech. Na mně, abych byl přesný.

No, jestli ji budu muset přinutit, tak ji přinutím.

Příspěvek byl publikován v rubrice "Racionální rozhodnutí". Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..