Racionální rozhodnutí – 3. část

Neexistuje nějaká střední cesta, do pytle? Nebyl by nějaký kompromis, že bych nebyla úplně ze hry venku, ale taky ne první na ráně?

Nevyslovím to nahlas, nejsem blázen, ale i tak se trochu bojím, jestli to nezachytil náš telepat.

Nebo telepat Acadaemie, zaručeně si nějakého taky přivedli. Je jich pořádná banda, určitě nenechali nic náhodě.

Dívám se na skupinu čarodějů za hranicí magického kruhu a na jednoho, který je před ní. Uvnitř kruhu. Se mnou.

Nemůže mi nic udělat, vím to. Náš kruh je obrovský a spletený z tolika ochranných zaklínadel, že se v něm nedá ani pořádně nadechnout. Galdur a pět dalších čarodějů se na něm nadřelo skoro týden, další tři dny ho zkoumali runaři Acadaemie. Dvě čarodějnické školy na nohou, dva mocně utajované průvody k zapadlému údolí v pohraničních horách. Hromada ochranných a maskujících kouzel, odborníci na odhalování lží napjatí jak kočky na číhané. Zkrátka pořádný humbuk, jehož jediným cílem je přesvědčit se, že protistrana chce taky jenom spojence pro politické hrátky.

Jsem přímý aktér historické události, první vyslanec v bezprecedentním setkání zástupců comharské Školy a dhamské Acadaemie.

Vyvléknout se mi nepovedlo, tak se alespoň snažím mít to co nejrychleji z krku. Bojím se, zatraceně se bojím. Dvacet čarodějů pohromadě je recept na potíže. Dvacet čarodějů zatížených historií vzájemných válek, nedůvěrou a lehkou paranoiou není ani tak recept jako pokrm připravený k servírování.

Hlava ví, že i kdyby na mě dhamští zaútočili, i kdyby náhodou selhalo tohle několikrát jištěné ochranné kouzlo, celá comharská delegace mě bude bránit – ne proto, že jsem to já, ale proto, že v tuhle chvíli reprezentuju celou Školu. I tak se ve mně vzpíná panika.

Nezastavuju se, prkennými kroky se blížím ke středu kruhu, můj protějšek z Acadaemie se pohybuje jako loutka a konečně je dost blízko na to, abych rozeznala jeho obličej.

„Carthe?“ vyjeknu překvapeně. Čekala jsem bojovníka, některého z čarodějů zběhlých v proudové magii nebo v obranách, ne bylinkáře. Ne Cartha. Co, pro všechno na světě, tu dělá můj dávný bývalý přítel?

„Uhm, no jo.“ Carth pořád vypadá jako školák, když krčí rameny. „Rektor čekal, že pošlou tebe. Vymyslel kvůli tobě úplně novou fyziomagickou sondu.“

Čekám, až se dostane k pointě, ale další vysvětlení se zjevně nechystá, musím si domýšlet sama.

„A soudil, že zrovna tebe budu mít zábrany… zranit?“ Chtěla jsem říct zabít, ale to slovo mi nejde z pusy, ne ve spojitosti s mojí osobou.

„Zhruba tak,“ odbroukne botanik a podezíravě si mě prohlíží. Když se mi jeho pohled zastaví na klíčních kostech, ani mě to nepřekvapí, tam mi koneckonců zírá každý čaroděj.

„To není náš amulet,“ oznámí mi, vytřeštěné oči upřené na runami pokrytý řetízek kolem mého krku, a udělá dva roztřesené kroky vzad.

V hrudníku se mi sbírá zaječení, ale ovládnu se a promluvím tiše, tiše a unaveně.

„Není. Loni jsem se připletla k maléru s kouzlem a ten váš blokační amulet to prostě nevydržel. Comharští mi vyrobili nový. Silnější než váš, neboj,“ dodám jedním dechem, ale paniku v Carthově obličeji už vymazat nedokážu.

Co čekáš, holka, napomenu se v duchu. Právě se dozvěděl nejen že comharští mi věří natolik, že mě pošlou vyjednávat, ale taky že jsem přežila zničení svého poutacího amuletu, kterým kdysi Acadaemia pojistila mé nebezpečné magické sklony. Podle všech pravidel by energie uvolněná při zničení amuletu měla dotyčného čaroděje zabít. Měla jsem obrovské štěstí a další velkou černou skvrnu na už tak dost ušmudlaném štítě. Nekromancie je radost, fakt.

„Carthe, myslíš, že by si Škola nechala pobíhat po chodbách nezajištěného nekromanta?“ zeptám se nejschlíplejším hlasem, na jaký se zmůžu.

Znávala jsem Cartha celkem dobře. Teď málem vidím, jak se mu za očima pere zdravý rozum, logická úvaha, že ani v cizině nemůžou žít takoví hazardéři, s podezíravostí a tušením podrazu. Hasím v sobě uhlíky uraženosti hned v zárodku. Taky bych byla podezíravá, kdybych neměla za zády dva fakticky dobré fyziomagiky a nevěděla, že v případě jakýchkoli potíží mě varují. Dhamští se museli zařídit podobně…

Přejíždím pohledem zástup dhamských čarodějů a pátrám po povědomých obličejích. Nenajdu nikoho, koho bych si dokázala spojit se specializací na magické proudění v lidském těle, takže křiknu tak nějak všeobecně na všechny.

„Prý jste kvůli mně vymysleli novou fyziomagickou sondu. Funguje vám? Víte, že vám nelžu? Že ani mizernou telepatii nezvládnu navázat sama, protože Škola si na tom bloku dala vážně záležet?“ Ukazovák levé ruky si mimoděk obmotávám smyčkami řetízku, o kterém je řeč. „Víte, že ať to navenek vypadalo jakkoli, vážně jsme loni chtěli jenom pomoct Adoru? Víte, že s nikým bojovat nechceme?“

Vítr v korunách borovic a vlastní zjančené srdce, neslyším nic jiného.

Carth se upřeně dívá na mě, pak na comharské čaroděje rozestavené za linií ochranných zaklínadel, šlehne pohledem přes rameno na své kolegy a konečně se rozhodne.

„Nechali jsme se unést, nezdá se ti?“ prohodí o něco lehčím tónem a kývne na mě, jako by těch patnáct let nikdy neuběhlo a on mě zval na pár doušků tajně na Acadaemii propašované pálenky.

„Je to nakažlivý,“ souhlasím, pod hrudní kostí cosi jako náznak naděje. „Mám návrh, pojďme prostě mluvit na rovinu. Představ si, že máme každý v sobě žejdlík vína.“

„Představuju si,“ potvrdí Carth. „Tákže, pověz mi,“ napodobí opilecké protahování slabik, „co vod nás čekáte?“

„Pravdomluvnost a spolupráci,“ pronesu odhodlaně.

Kdyby to náhodou nebyla správná odpověď, můžu to svést na imaginární víno.

Jenže to naštěstí je správná odpověď, nebo se přinejmenším nikdo neodváží mě opravit. Telepati a fyziomagici obou zúčastněných stran zjevně dospěli k názoru, že Carthovy a moje úmysly jsou více méně čisté, a pod ochranu kruhu vstoupí důležitější lidé. Blanche si vyměňuje zdvořilosti s rektorem Acadaemie, kterého si matně vybavuju ze seminářů o runové magii. Vzájemně si blahopřejí ke schopným týmům a k úrovni magických vzdělávacích institucí, hádám, že ani jeden nechce být první, kdo nakousne téma války.

Já stojím pár délek za představenou, na okraji řady čarodějů, kteří se snaží tvářit jako Blanchina osobní stráž. Fyziomagik Oise. Proudaři Ebbe a Ghislaine. Runařka Deryth.

Galdur se zúčastnit odmítl, zmizel hned, jak dokončil ochranný kruh. Theodor trpělivě postává za liniemi magicky nabitých run, rektorka mu nevěří natolik, aby ho vzala dovnitř, ani tolik, aby ho nechala bez dozoru. Najednou si uvnitř kruhu připadám podivně sama a bezbranná.

Nevyruší mě hlasy, ale ticho. Dva velmistři magie se vzájemně častují významnými pohledy a atmosféra houstne jako kaše, nad kterou se kuchaři utrhla ruka s krupicí.

Nakonec je to Blanche, komu povolí nervy.

„K čemu se chystá Ador?“ zeptá se, v hlase dobře nabroušenou čepel. Nebo přinejmenším slušnou napodobeninu.

„K dobytí Comharu,“ odtuší rektor Acadaemie bezvýrazně. Pohledem přitom sklouzne z naší představené na Oiseho a tázavě zvedne obočí. Oise jen drobně přikývne. Rektor zjevně nepřehání.

„Proč?“

„Moře. Přístavy. Obchodní možnosti.“

„Teď už je to přece zbytečné.“

„To je úplně jedno…“

Klidná, téměř vlídná rektorova věta mi položí na ramena ledové tlapy strachu. Podle ostrých nádechů z řady po mé levici a podle Blanchiných křečovitě sevřených rukou soudím, že nejsem jediná.

„I kdyby si byl vědom toho, že akutní hrozba hladomoru pominula, Frolik se nemíní nechat zaskočit podruhé. Chce si vybudovat rezervní možnost, únikovou cestu.“

Úniková cesta. Plán v záloze. Sama jich vždycky pár mám, jinak si připadám jako v kleci.

Kousnu se do rtu. Vážně jsem si právě pomyslela, že chápu pohnutky člověka, který posledních čtrnáct let v jednom kuse vede nebo plánuje války?

Mít rozmyšlenou rezervní variantu událostí přece není nic špatného, je to přirozená reakce inteligentního člověka…

Tentokrát se hryznu zevnitř do tváře a zaryju si nehty do dlaní, aby mě bolest přivedla k rozumu. Frolik Adorský vedl několik válek, v jedné z nich si podrobil moji rodnou zemi a taky učinil slušný pokus dostat mě na šibenici. Žádné porozumění. Žádné omluvy. Dokud mu bude zbývat jen špetka sil, nepřestanu proti němu bojovat jakýmkoli způsobem, který budu mít.

Což se krásně řekne, jen se nesmí moc přihlížet k faktu, že čarovat nemůžu a největší kus železa, kterým jakž takž vládnu, je lovecký nůž, rýpne si jiná část mé mysli. Měla bych poprosit Aisling, aby mě naučila alespoň základy šermu. To by ovšem znamenalo se jí nejdřív omluvit. Nebo bych měla naše dávné neshody prostě ignorovat a doufat, že Aisling to pojme stejně? Už je to pár let, ale bude ochotná přejít fakt, že jsem se jí pokusila svést muže? Tedy ne že by mi to nějak extra šlo…

„Co je s tebou?“ sykne hlas u mého levého ucha. Trhnu sebou a chvilku na Ebbeho hledím se zmateným pomrkáváním, než si uvědomím, jak daleko od reality mě moje úvahy zanesly. Musel něco vycítit, všichni jsme v jednom runovém kruhu, který on sonduje telepaticky.

„Nic,“ vydechnu a snažím se udržet si v hlavě pořádek, soustředit se na rozhovor těch důležitých lidí.

„Obchodní možnosti jsou jen část Frolikova plánu,“ pronese rektor. „Vévoda chystá razantní omezení používání magie, zejména mimo magické školy… mimo jednu magickou školu podléhající přísné kontrole.“

„Zřejmě nemyslí Acadaemii, což?“ nadhodím do tísnivého ticha. Několik čarodějů po mně loupne vyčítavými pohledy, ale rektor se mé skoro drzé otázce přizpůsobí.

„Nanejvýš tak podle jména,“ přisvědčí. „Pravděpodobně ani to ne. V Adoru se už delší dobu formuje pracovní skupina čarodějů – ze začátku to byli váleční mágové, postupně se jejich pole působnosti rozšiřovalo.“

„Jestli si myslí, že s pár bojovníky založí školu, tak ať ji mají,“ zabručí Ghislaine.

„Dokud proti Adoru stojíte vy, nemůže si dovolit přijít o čaroděje,“ rektor se mírně ukloní Blanchiným směrem, „ale v okamžiku, kdy bude mít pod kontrolou Comhar, mu nic nebrání. Založí si magickou školu, nad kterou bude mít plnou kontrolu. Fungování ostatních ústavů, nás, vás, Rangsu, by bylo buď výrazně omezené, nebo rovnou postavené mimo zákon.“

„Nejde jenom o školu,“ hlesnu. Copak to nikdo jiný nevidí? „Jestli má Frolik čaroděje – ne jednoho nebo dva, ale oddíl čarodějů, kteří jsou zvyklí ohýbat magii k boji, pak je pro nás Ador rovnocenný a hodně nebezpečný soupeř.“

„Přesně tak, kolegyně. Z toho plyne, že dokud bude Frolik vládnout, dokud bude pokračovat v realizaci svých záměrů, bude nebezpečný.“

Rektorovým slovům mimoděk přikývnu. Až pak na mě dolehne hrozba, kterou v sobě nesou.

„Co navrhujete?“ Blanche vyslovuje pečlivě a bez emocí.

Rektor si dá načas s odpovědí, přejede pohledem své čaroděje i nás a každému se na okamžik zadívá do očí. Dva z jeho kolegů pod jeho pohledem lehce přikývnou a já cítím, všichni určitě cítíme, jak ochranným kruhem projíždí nová vlna energie.

„Vytáhnout do boje,“ pronese rektor. „Dhamsa nás může formálně podpořit – vzbouřená adorská provincie vyvolá občanskou válku – ale budeme bojovat jako čarodějové za svobodnou magii.“

„Dvě magické školy proti celému Adoru?“ zajíkne se Ghislaine.

„Naším nepřítelem není Ador, vážená kolegyně.“ Rektorův hlas vibruje uhrančivě hluboko. „Naším nepřítelem je vévoda Frolik. Jistě, budeme se muset vypořádat s adorským vojskem, pokud ho proti nám Frolik pošle, ale není to náš cíl. Jediným cílem je zbavit Leitín Frolika. Veškerými silami, jakýmkoli způsobem.“

Mám pocit, jako by na celý kruh padla pokrývka těžkého, mokrého sněhu.

Nadechnu se, jako bych chtěla křičet. A pak křičím, křičím alespoň v hlavě. To nikomu nevadí, že se tu navrhuje vražda?

Prohlížím si ostatní čaroděje, zkoumám tvář za tváří a hledám náznaky myšlenek za nimi. Překvapení, šok, ano, skoro vždycky je najdu… jenže když se dívám dál a prvotní emoce ustupují, vidím váhavý souhlas. Někdy souhlas zvířete zahnaného do úzkých, s jedinou únikovou cestou, ale v žádném z obličejů nenajdu chuť postavit se rektorovi na odpor, chuť, která pálí pod bránicí mě.

Ne, odpovím si v duchu zaraženě, nikomu v zásadě nevadí, že se tu navrhuje vražda.

Theodor

Snažím se nebrat nedůvěru osobně. Od rektorky de Lestate je to pochopitelná reakce. Velkoknížecí dvůr v Dhamse, Acadaemia Magica, adorská armáda – můj životopis je přinejmenším podivný, pro leckoho vyloženě podezřelý.

Ale o to nejde. Chtěl jsem tu být. Jestli se chystá výprava do Adoru, potřebuju u toho být. Nedůvěra je směšná cena.

Když pozoruju tváře adorských čarodějů, bývalých kolegů, když sleduju rektorčina ztuhlá záda a Reininy paže jakoby v křeči, je mi jasné, že mají k diskusi mnohem závažnější témata než moji loajalitu. Už v tu chvíli se bojím.

Ale jak moc se bojím, to mi dojde až ve chvíli, kdy spatřím rektorčinu tvář.

Budou se dít věci, uvědomím si. Strach se mi usadí na bedrech a já vím, že se ho dlouho nezbavím. Moje představivost pracuje naplno, závodí sama se sebou, když mi předvádí jeden obraz za druhým, výjevy a nápady, které by mohly proměnit tvář Blanche de Lestate v masku ze zvětralého, drolícího se kamene.

Nikdo se neodvažuje zeptat a ani rektorka nepromluví. Když se comharská vyslanecká skupina přiblíží hranici kruhu, pomůžu kolegům stáhnout z run sílu, která kouzlo udržuje. Bariéra zmizí, unavené kroky překonají řádky run stejně snadno jako čáru vyrytou do země špičkou boty. Oči velmistryně de Lestate připomínají skleněné korálky.

Na okamžik sklouznu pohledem k Reine. Ruce má schované v kapsách, dělá dlouhé, sebevědomé kroky, svaly na čelisti má zatnuté, jenže pak se i ona podívá mým směrem. Má pohled vyděšeného zvířete.

„Tohle bude ještě vostrý,“ broukne Aisling po mém boku.

„Taky mám ten pocit,“ vydoluju ze sebe. Aisiny studené prsty se konejšivě ovinou kolem mé dlaně.

„Nějak to zvládnem.“

Hlouček comharských čarodějů, už zasvěcených i těch, kteří doteď stáli mimo, se sevře trochu těsněji a tiše čeká.

„Frolik Adorský je nebezpečnější, než jsme předpokládali.“ Rektorčina slova jsou tichá, váhavá, přesto nikomu neuniknou. „Acadaemia přednesla dost přesvědčivé argumenty a navrhla jediné východisko.“

Strach mi zatne zuby do páteře a hlava předloží celou paletu scénářů, variace na jedinou věc, která zajistí Leitínu mír.

„Chtějí Frolika odstranit.“

Ais mi zaryje nehty do ruky. Runaři, kteří měli na starosti udržování kruhu, překvapeně mrkají a jeden z nich rychle, hlasitě dýchá. A já… mně v hlavě zuří bouře.

Frolik Adorský má na rukou tolik krve, že by naplnila všechny kašny na adorském hradě, v podhradí a ještě by zbylo. Veškeré boje, spousta porušených zákonů, soudů a trestů za poslední roky má u kořene právě jeho.

Přesto se mi příčí představa, že ho za to všechno potrestá někdo z nás.

Zmatené myšlenky ještě zrychlují, jedna se zaplétá do druhé a míří k podivným koncům. Sevřu Aislinginu ruku jako zábradlí, jako kotevní řetěz.

Frolik má na svědomí obrovskou spoustu věcí, ano. U některých jsem byl, stál jsem v tu chvíli na adorské straně, jakkoli nedobrovolně. O jiných jsem se dozvěděl od svého otce, který se z dhamského diplomata postupně stal adorským rádcem. Vím, co k nim Frolika vedlo.

Snažil se zachránit a zabezpečit vlastní zemi.

Způsob, který si zvolil, je zavrženíhodný, Frolik udělal skoro nekonečnou řadu špatných rozhodnutí, ale na úplném počátku byl dobrý úmysl a já se nedokážu přinutit vyřknout soud, ani v duchu.

Jenže pokud neuděláme nic, Leitín se vřítí do další války. A pokud se ta Aisina kolegyně hraničářka neplete, tentokrát by tu válku rázně ukončila Liga elfských států. Jaká spoušť by v zemi zůstala po zásahu elfů, to si nechci ani představovat.

Takže nám nezbývá než… jak to rektorka řekla? Odstranit Frolika.

Je nějaká šance, že to dokážeme bez krve na rukou?

A je nějaká šance, že po takovémhle návrhu neskončím za mřížemi a v runových poutech?

Příspěvek byl publikován v rubrice "Racionální rozhodnutí". Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..