Racionální rozhodnutí – 5. část

Jistým podivným způsobem jsem se na válečné přípravy těšila. Představovaly způsob, jak se zaměstnat a nemít moc času na přemýšlení o věcech, se kterými beztak nemůžu nic dělat. Jenže třetí týden tohohle režimu se na mě podepisuje víc, než bych pokládala za možné.

Po celém těle mám modřiny – od zásahů tréninkovým mečem, od židlí a hran stolů, když o ně zakopávám v laboratoři, od Iwarových obranných kouzel, když nezvládnu nekromantský trénink. Ráno se mi zatraceně těžko vstává, protože namožené svaly přes noc ošklivě ztuhnou.

Všechny alchymistické laboratoře jsou plně vytížené, Aisling dodala dlouhý seznam lektvarů a výluhů, které by se mohly hodit. Pít gahu je zakázáno, všechna musí přijít do bojových zásob, takže piju čaj, kávu, horkou vodu s medem, cokoli, co mi pomůže udržet se na nohou. Z domova do laboratoře, z laboratoře pod Aislingin dozor s mečem, pak se proběhnout zpátky na katedru, obsah některých nádob slít, jiný promíchat nebo pod ním zapálit plamen. Tou dobou už Iwar na nádvoří netrpělivě podupává, aby mě nahnal do experimentální místnosti proudařů, jejíž zabezpečení zesílil, abychom neztráceli čas vycházkami za město.

A pokud jsem po jeho výcviku náhodou ještě schopná něčeho víc než usnout na jakémkoli zhruba rovném povrchu, určitě si mě někdo vyžádá jako soupeře pro šerm. Nebo na radu v laboratoři. Na tréninkový magický souboj, ve kterém využívám energii z amuletů. Nebo dělám figuranta pro bojová kouzla, protože můj blokační amulet mě před jejich účinkem z velké části chrání. Že mi Iwar vyrobil slabší verzi jsem samozřejmě nikomu nehlásila, takže pokusy kolegů schytávám víc, než si myslí.

Jenže v tomhle maléru jsme namočení všichni úplně stejně a druhům ve zbrani se pomoc neodmítá.

Galdur už mi dávno přestal nadávat za moji umanutost a potřebu být vždycky v centru dění. Zjistil, že ho stejnak nejsem schopná vnímat. Stále odmítá jakkoli se zapojit do válečných příprav, jen se stará, abych doma našla dostatek jídla a od chvíle, kdy mě našel pojídat med po lžících, taky zásobu sladkostí. A v noci mě budí z nočních můr.

Nocí se bojím. Zvládnu svoji alchymistickou práci, zvládnu máchat mečem a pouštět Aislingin křik jedním uchem tam a druhým ven. Zvládnu používat pro všechna drobná kouzla energii z amuletů, abych vybudovala a udržela zdání, že jsem pořád spoutaná a úplně krotká.

Zvládnu dokonce trénovat na Iwarovi nekromantská kouzla, brát mu energii a zase mu ji vracet. Zvládnu přehlížet zrcadla a všechny možné lesklé plochy, a zvládnu neleknout se svých propadlých tváří, kruhů pod očima, které vypadají jako další modřiny, ani šedých záblesků ve vlasech, když už se náhodou podívám. Ale nezvládnu se probudit ze snu.

Několikrát za noc se proberu v Galdurově náruči. Házím sebou, peru se s ním, občas brečím a skoro vždycky vykřikuju jména. V každé noční můře kvůli mně někdo umře. Většinou někdo, koho až příliš dobře znám.

Galdur mě trpělivě utěšuje, snaží se mě vrátit do reality, zatímco vřískám Iwarovo jméno, nebo Blanchino, Aislingino, Theodorovo… A Galdurovo taky. Galdur to v mých snech schytává nejčastěji.

Chvíle, kdy mě Galdur konejší a přesvědčuje, že je v pořádku, jsou jediné, kdy mu z hlasu čtu soucit. Mimo ložnici je pevně přesvědčený, že mám, co si zasloužím.

Takže když po třech týdnech horečné činnosti rektorka vyhlásí den odpočinku, po kterém se vydáme na cestu, vlastně se mi uleví. Skoro.

Sedím u kuchyňského stolu a přesto, že je srpnové dopoledne, přiživuju oheň v kamnech. Teplo je příjemné namoženým svalům a na magické zahřívání nemám energii, vůli ani chuť. Chci jen odpočívat.

Nechat odpočívat tělo není problém, ale mysl se odmítá zklidnit. Zkouším tomu pomoct vínem. Kašlu na to, jaká je denní doba. Zítra táhnu do války, co bych se nenametla hned, jak vstanu z postele.

Někde uprostřed druhé sklenky se mi to začíná pomalu dařit. Nechám dvířka od kamen otevřená, pozoruju plameny, srkám víno a pár poklidných chvil nemyslím vůbec na nic. Pak mě vyruší vrznutí dveří.

„Na zdraví,“ zamumlám, když Galdur vejde do místnosti.

„Dobrý poledne?“ odvětí tázavě. Obhlédne džbánek na stole, skleničku v mé ruce, přejede mě pohledem od hlavy k nohám, které mám natažené na druhé židli, a rozhodne se můj momentální stav nekomentovat.

„Jak ti je?“ zeptá se místo toho a opře se o stůl, jelikož třetí židli nevlastním.

„Teď to docela ujde.“ Významně se zadívám do skleničky.

„Když alespoň tak…“ zabručí Galdur. Pohledem těká ode mě k plamenům, na džbán s vínem a zase zpátky.

Únavou a vínem si probojuje cestu pocit, že čaroděje cosi trápí. Jen neplácnout nějakou hloupost, kterých mi alkohol v krvi našeptává víc než dost.

„Co se děje?“

„Rektorka mi málem vymluvila díru do hlavy,“ nenechá se prosit. „Chce, abych jel s vámi. Zabezpečení, maskovací iluze, chráněná telepatie… žádný boj, to opakovala pořád dokola, bohové, jako by v tom byl nějaký rozdíl, být ve válce jako voják nebo jako jeho štít!“

Chci Galdura s sebou na válečné výpravě?

Kdo by mě budil ze zlých snů?

Ale co když se mu něco stane? Přijde k úhoně v bojích, se kterými nechtěl mít nic společného?

Jestli existuje správné řešení, já ho nevidím.

Odložím skleničku na stůl a poněkud ztuhle vstanu. Asi se lehce zakymácím, horko od ohně a víno v krvi dělají své, ale na Galdura nespadnu, Galdura zcela kontrolovaně a z vlastní vůle obejmu, protože nemám jediný nápad, co mu říct.

Jednu paži mi položí kolem pasu, druhou křížem přes záda a já se spokojeně opřu o jeho rameno. Tohle jsem potřebovala, bleskne mi hlavou, tenhle klid a pocit bezpečí.

„No jo, asi mi nezbejvá než jít s vámi,“ zamumlá mi do vlasů. „Dám na tebe pozor.“

Já nepotřebuju, abys na mě dával pozor, já tě prostě potřebuju poblíž, pomyslí si lehce střízlivější část mé mysli, ale nahlas to nevyslovím.

Galdurovy paže mi sklouznou na boky a lehce mě odstrčí.

„Jsi horká, Reinuš,“ prohodí poněkud omluvně.

„Když ono je to příjemný,“ zamumlám. Bylo mi dobře. Chci se objímat dál. „Galdure, mrzí mě, že na tebe poslední dobou nemám čas. Chybíš mi.“

Galdur ke mně překvapeně zvedne pohled, lehce pootevře rty, ale mlčí.

Teď máš šanci, našeptává mi víno v hlavě, jen to řekni. V nejhorším se později můžeš tvářit, žes byla opilá. Dělej, otevři pusu, mluv!

„Galdure…“ hlesnu, zírám mu do očí a pátrám po odvaze, kterou jsem ještě před okamžikem měla.

Čaroděj na okamžik sklouzne pohledem stranou. Nakloní se ke mně, jeho rty mi přejedou po hraně čelisti a dech šimrá na uchu.

„Co myslíš, neodpočívalo by se ti líp v posteli?“

Než se rozhodnu, nakolik je to péče a nakolik návrh, Galdur šeptá dál.

„Nerad bych, aby sis uhnala úpal ve vlastní kuchyni,“ prohodí laškovně.

Zamručím něco na souhlas a nechám se jemně dostrkat do ložnice.

Tu noc mi sice noční můry dají pokoj, ale ráno se mi nevstává o nic líp. Děsí mě vědomí, že teď už mezi mnou a čarodějnou válkou nestojí nic, a trochu se vztekám, protože jsem se včera vykašlala na sbalení batohu.

S Galdurem spolu téměř nepromluvíme, oba poletujeme po bytě a cpeme do zavazadel všechno, co nám přijde pod ruku. Nejrůznější kusy oblečení, lžíci, křesadlo, plechový hrnek, v Galdurově ruce zahlédnu dlouhou vlněnou šálu. Hromadu amuletů s nastřádanou energií, abych mohla pokračovat ve svém divadýlku. Dva krátké meče. Mám pocit, že s sebou povleču polovinu bytu. I tak zamykám dveře a schovávám si klíč do kapsy mnohem dřív, než je mi milo.

„Pojď, půjdem se projít.“ Galdur se urputně snaží o lehký tón, bere mě za loket a vede východní branou z města.

Oficiální verze událostí zní tak, že vyrážíme na Acadaemii Magicu na botanickou konferenci, ale i tak máme pokyn na sebe zbytečně neupozorňovat. Zkoumavějšímu pozorovateli by mohlo připadat podezřelé, kolik se mezi osazenstvem Školy najde nadšenců přes kytky.

Nemyslím, že se tajemství udrží dlouho, ne když by se zhruba za měsíc měl na Škole otevřít nový ročník, přičemž by ho teď neměl kdo učit. Ale rozkaz je jednou rozkaz, takže se během dne asi padesát čarodějů, nás dva nevyjímaje, ukrutně nenápadně loudá do lesů za Castelgrande. A pak je pár takových, kteří pokyny ignorují – třeba Iwar, dorazivší pod maskovací iluzí s obrovským tlumokem na zádech, nebo Aisling na hřbetě koně, kterého rezolutně odmítne zanechat v Comharu.

Blanche de Lestate na Aislingina šimla zpovzdálí zahlíží, prohrát hned první hádku jí na už tak mizerné náladě nepřidalo. Když neobřadně zavelí k odchodu a sama vykročí v čele zástupu, zaslechnu ji mumlat, že u zaklínačky to alespoň nikomu nepřijde divné.

Nechám jí pár délek náskok, věnuju Galdurovi spiklenecký úšklebek a pomalým krokem vyrazím taky. Cítím, jak se kolem nás vlní magie. První směna proudařů zodpovědných za maskování se dala do práce, protože padesát lidí pohromadě by rozhodně nikdo nepovolaný vidět neměl.

Banda comharských čarodějů nepřipomíná armádu ani náznakem. Civilní oblečení, často poznamenané ne zcela povedeným experimentem, ani náznak řad nebo vojenského kroku. Na první část výpravy, pochod na Acadaemii Magicu, se elita Školy vydává v různě velkých hloučcích, jejichž převažujícím tématem hovoru jsou špatně sedící boty.

„Jak to vidíš?“ kývnu na zaklínačku, když se ocitne poblíž, a popleskám jejího oře po krku. Aisling střelí pohledem nejdřív po mé ruce, pročež jí přestanu omatlávat koně, a pak po čarodějích v dohledu.

„Kdybych opravdu musela, dojdu za čtyři dny,“ odpoví. Přeměřuje si u toho skupinku Iestynových kamarádů, kteří se snaží přepočítat cestu do Dhamsy na násobek vzdálenosti mezi Školou a jistým nechvalně proslulým hostincem pár mil za Castelgrande. „Vám dávám tejden.“

Od jiné skupinky k nám dolehne kuňkavý hlásek čerstvé mistryně z katedry magiomechaniky, stěžující si na ramena otlačená od popruhů batohu.

„To brzy,“ syknu jen tak pro sebe.

„Osm dní, a budu ještě příjemně překvapená,“ opraví Aisling svůj úsudek.

Třetí den máme překročit dhamské hranice. Pod bránicí mi hlodá nervozita ruku v ruce se zvědavostí. Jak může padesát čarodějů oficiálně a přitom nenápadně překročit hranici?

Vyzvídání na Galdurovi se nesetkalo s úspěchem. Theodor, který si drží pravidelný krok stejně jako odevzdaný výraz a každou chvíli se ohlíží po Aisling, by mi to nejspíš řekl, jenže vzhledem k Blanchině nedůvěře to pravděpodobně neví. Než se rozhodnu, koho se ještě zeptat, dospějeme až k příhraniční pevnosti v mělkém sedle Slaithenského podhůří. Alespoň se tedy držím na dohled rektorky, když chystá naše dokumenty, cestovní povolení a speciální lejstro potvrzené Acadaemií.

Překvapením mi klesne čelist, když ucítím, jak Blanche čaruje.

„Tvař se důstojně,“ napomene mě kdosi a doprovodí to šťouchnutím lokte pod má žebra. Poslušně zavřu pusu a až pak se ohlédnu. Iwar nade mnou třese hlavou jako nad ztraceným případem.

„Určitě je dobrej nápad začít spolupráci s Acadaemií fixlem hned na hranicích?“

„Jakej fixl, prosím tě?“

„To Blanchino kouzlo-“

„Co si myslíš? Že schovává půlku bandy pod iluzi? Že mění naše papíry?“

Jo, něco takového mi prolétlo hlavou, ale radši si prokousnu jazyk, než abych to přiznala nahlas.

„Je to jenom takové drobné vylepšení. Máš pravdu, že tlupa čarodějů není úplně obvyklý zjev. Blanche se jen stará, aby na tom strážným nic zvláštního nepřišlo.“

„A neměli nutkání o tom žvanit,“ doplním, když mi svitne.

„Tak. A Acadaemia dělá to samé. Nepotřebujeme, aby se někdo zamýšlel nad tím, jestli ta ohlášená botanická konference nemá ještě nějaký jiný účel.“

Nakonec se potvrdí optimističtější Aislingin odhad, na Acadaemii dorazíme po týdnu, během kterého si většina osazenstva skvěle procvičila iluze, pyrokinezi a bariérová kouzla na ochranu před deštěm.

Přesněji řečeno, sedmý den v poledne se ocitneme na dohled od Scamallu a hradeb Acadaemie. Za další hodinu procházíme impozantním vstupním portálem a kolegové vesměs soudí, že dlouhá tradice dhamské magické školy má něco do sebe.

Na mě mají známé zdi spíš lehce tísnivý účinek. Snažím se vzpomínky na své studium zasunout do nevědomí. Ohromně se mi uleví, když zjistím, že nebudeme přespávat v křídle, kde jsou ložnice studentů.

V jednom z pokojů, které Acadaemia používá pro ubytování hostujících učitelů a účastníků magických konferencí, si hodím batoh pod stůl, opláchnu si obličej studenou vodou a musím se chytit okrajů umyvadla, abych uklidnila třesoucí se ruce.

Žádné zahálení se netrpí. Máme jen chvilku na oddech, pak nás čekají ve velké posluchárně na válečné radě.

Na válečné radě.

Tohle není hra. Tohle není výlet s partou kolegů na energeticky zajímavá místa. Tohle je válka.

Vrznutí pantů mi projede každým nervem.

„Už se to na nás řítí,“ pronese Galdur ponuře a doprovodí to bouchnutím dveřmi. „Proto jsem vůbec začal řešit ten adorský problém, proto jsem se nechal tím jejich amuletem málem zabít, aby k tomuhle nedošlo, zatraceně…“

Přiblížím se k němu několika topornými kroky, položím mu ruce kolem pasu a svoje čelo si opřu o to jeho. Zmlkne uprostřed věty, namáhavě oddechuje. Vím, že je nervózní, že tohle místo a čas představuje všechno, čemu se kdy snažil vyhnout. Ale o tom teď mluvit nechci.

Až vyjdu z téhle místnosti a vkročím do posluchárny, zapojím se do války. Budu součástí vojenských plánů, budu voják a zbraň v jednom. Nestojím o to. Ale ještě víc nechci posílat za sebe do boje někoho jiného, takže pokud se bude válčit, budu se s tím muset nějak smířit.

Potřebuju předtím ještě něco říct.

Konečky prstů přejíždím Galdurovi po páteři, hladím napjaté svaly a v duchu si usilovně opakuju pár slov. Možná, když si je přeříkám stokrát dokola, dokážu je vyslovit i nahlas.

Otevřu pusu, nadechnu se, ale nevydoluju ze sebe ani hlásku. Galdur se na mě zkoumavě podívá a já vím, že pokud se nevyžvejku teď, nedokážu to už asi nikdy.

Ještě jednou zkusím přinutit hlasivky ke spolupráci. Marně.

Čaroděj tázavě zvedne obočí a přemostí téměř neexistující mezeru mezi námi telepatickým kouzlem.

Klid. Fajn. To by mělo fungovat. Konec konců telepatie není nic jiného než usilovné soustředění na konkrétní slova. Přesně o to jsem se před chvilkou snažila. Uklidni se, Reine, a sestav z toho chaosu ve své palici normální větu!

Je to hrozně sobecký, ale jsem ráda, že jsi tady.“ Mumlat se zjevně dá i telepaticky.

Galdur mlčí. Energetickým spojením ke mně dolehne matný pocit, že mu došla slova.

Když už jsem Galdura jednou vyšokovala do mlčení, rovnou si to můžu odbýt všechno, vybízím sama sebe. Vyšlu svoje prsty k citlivé kůži na bedrech a nutím svoji mysl vrátit se k těm pár slovům, která jsem si omílala.

Miluju tě.“

Cítím, jak Galdur ztuhne. Slyším, jak se mu na okamžik zastaví dech.

Místo slov mi telepatické kouzlo donese pocit viny.

Viny?

„Cože?“ vyhrknu nahlas.

Teď Galdurovi vidím v očích strach a nechápu už vůbec nic. Právě jsem mu nabídla zranitelné místo k rozcupování, proč by se mě měl kvůli tomu bát?

Odpověď se mi mihne hlavou a bez varování mě roztřese jako osikové listí ve vichřici.

„Kdo?“ procedím mezi zuby „Kdo to je?“

„Reine, byla to hrozná hloupost, nic to neznamená, přísahám.“ Galdur skoro šeptá a váhavě ode mě couvá. Jen ať se bojí.

„Kdo?“ zopakuju. Snažím se znít úplně klidně. Za žádnou cenu nechci dát najevo, že mi ublížil. Nic jsme si neslíbili, vím to zatraceně dobře. Naivní Reine, pitomá Reine, spoléhat na nevyslovené náznaky je pěkně mizernej nápad. Dobře ti tak.

„Mairwyn,“ hlesne.

Hlava mi okamžitě nabídne živý obrázek. Vysoká, rozhodně ne hubená postava, zplihlé černé vlasy, výrazný hlas schopný překřičet halas v jídelně… Školní specialistka na obrannou magii. Chválená učitelka. Schopná výzkumnice.

Teď bych se měla otočit a zmizet, zachovat si nějakou důstojnost. Místo toho chci sebemrskačsky vědět víc.

„Odkdy?“

Čaroděj vypadá jako vyplašené zvíře. Rád by mi zmizel z dosahu, ale zírá mi do očí jako zhypnotizovaný.

„Jak jsme vymýšleli tu chráněnou telepatii. Šel jsem za Wyn pro radu… a nějak se to zvrtlo,“ dokončí téměř neslyšně.

Měla jsem jiné starosti, říkám si otupěle, hnala jsem se do věcí, se kterými Galdur nechtěl mít nic společného. Proč mě překvapuje, že se mu nechtělo jen čekat, s jakou novou hloupostí se vrátím?

„A nikdo o ničem nevěděl,“ zamumlám sarkasticky.

Telepatické kouzlo se přerušilo ve chvíli, kdy jsem na Galdura začala vrčet. Teď ho ale nepotřebuju, rozpačitou grimasu si dovedu přeložit i bez magie.

Klidný hlas už neudržím.

„Nebo jenom já jsem o ničem nevěděla? Jsem celý škole pro smích?“

Galdur zamumlá odpověď a vzápětí mi uskočí z cesty, když se vyřítím na chodbu.

Tohle si vypije.

Aisling

Sedím v okenním výklenku a pohled mi zas a znovu klouže k obzoru, po linii kopců, za kterými se skrývá graaffský Institut. Část mě je ohromně zvědavá. Ráda bych se podívala, jak trénují studenti šermu a co nového se ocitlo v léčitelských osnovách od doby, kdy jsem Graaff absolvovala já. Chtěla bych dát řeč se zaklínači, abych tušila, na co všechno v horách a za nimi můžeme narazit. Ale ty časy jsou dávno pryč. Silně pochybuju, že by mě přivítali jinak než krátkým, chladným rozhovorem a významným gestem k bráně.

A to já jsem na tom ještě dobře, povzdechnu si. O mně alespoň nikdo nemůže říct, že jsem své škole vrazila dýku do zad.

Zadívám se níž, do zahrad Acadaemie. Mezi keři a záhony se Theodorova světlá hříva nápadně vyjímá, když čaroděj bezcílně bloumá po úzkých dlážděných cestičkách.

Měl by být na poradě. Kdo jiný, když ne on – zná Ador jako málokdo z čarodějů, on byl první přírůstek do adorské armády, když se vévoda Frolik rozhodl překonat svoji averzi k magii. Jenže Blanche se Lestate mu nevěří a Acadaemia, do jejíhož vedení byl Frolikem po vyhrané válce dosazený, ho vesměs nesnáší. Překvapuje mně, že vůbec přesvědčil Blanche, aby ho vzala s sebou.

Je mi ho strašně líto.

Zaslechnu na chodbě rychlé kroky, ale nevšímám si jich. Okolní ruch se mě málokdy týká, v magií i hradbami chráněné budově Acadaemie nebývá pro zaklínače do čeho píchnout.

Leknutím vyjeknu, když se dveře našeho pokoje rozletí a pod nárazem kliky odpadne ze stěny kus omítky. Dovnitř vrazí Reine rozčílená tak, jak jsem ji v životě neviděla, práskne za sebou dveřmi, až se divím, že zůstanou v jednom kuse, a vříská.

„Tys o tom věděla!“

Neodvážím se ani pohnout, abych ji náhodou nevyprovokovala ještě víc.

„O čem?“ zeptám se opatrně.

„O Galdurovi a tý čubce z obrany!“

A do pytle.

Čarodějka si všimne mého váhání a ke vší smůle si ho vyloží správně.

„Věděla. Celou tu dobu. A nic jsi neřekla. To mám za poslední válku? To mám za ten čaj? Dobře vyčekaná pomsta, co?“

Reine syčí jako nepříčetný had a já se přistihnu při úvahách, kolika kroky se dostanu pro meč. Nechci jí ublížit, ale mám pocit, že by neuškodilo mít i jinou zbraň než slova.

„Co sem pleteš comharskou válku a čaj?“ vypravím ze sebe. „Nechci se ti za nic mstít, vážně, vždyť to byla prkotina.“ Prkotina, která měla za cíl přebrat mi Theodora. To ale moudře nevyslovím. Beztak to nevyšlo, tak co.

„Ale vědělas to!“ zavyje Reine. Skoro je mi líto i jí. Koutkem oka zachytím otlučenou zeď. Skoro.

Seber se, holka, už jsi zpacifikovala jinačí potvory, napomenu se. Zadívám se Reine do očí způsobem, který má být velitelský, a snažím se mluvit klidně.

„Viděla jsem je spolu. Nevěděla jsem, co to znamená, jen jsem je zahlídla spolu.“

Čarodějka se syčivě nadechne skrz zuby a chystá si další výlev.

„Přemýšlela jsem, jestli ti to mám říct,“ pokračuju rychle. „Nakonec jsem se rozhodla mlčet, protože…“ Čekám, dokud se mi nedívá do očí, abych si byla jistá, že mě vnímá. „Protože kdyby šlo o Theodora, já bych to vědět nechtěla.“

„Pitomost,“ prskne pohrdavě.

Nesouhlasně zatřepu hlavou.

„Nevím, jak to mezi sebou máte vy. Já…“ Hrome. Jak vysvětlit svoje stanovisko, uklidnit Reine a zároveň nevyžvanit celé své soukromí? „Pokud Theodor někoho někde má, pak má dost slušnosti na to, aby to přede mnou tajil, aby dělal všechno, co od něj chci a potřebuju, aby… no, aby byl můj muž. Beru to tak, že mu na mně záleží. A za takového stavu věcí prostě nechci nic vědět.“

„To mám předstírat, že se nic nestalo?“ štěkne Reine.

„To je na tobě.“ Pečlivě držím nevzrušený tón. „Já jen vysvětluju, proč jsem ti nic neřekla. Nechci ho omlouvat, to v žádným případě, je to podlost. Je mi to líto, Reine.“

Čarodějce se lehce třese brada a na okamžik čekám, že se složí na mou postel a začne nekontrolovaně brečet. Ale místo toho ohrne rty jako vrčící pes.

„Mělas něco říct,“ zopakuje umíněně, otočí se na patě a vypadne z pokoje jen o trochu méně razantně, než jak vstoupila.

Ne, vážně neměla, odpovím jí v duchu. Je mi ale jasné, že logické argumenty jsou poslední věc, která zrazenou čarodějku zajímá.

Galdur je hlupák, kmitne mi hlavou, když znovu vyhlédnu z okna. Vidím na něm, že má Reine vážně rád, a stejně tak je mi jasné, že Reine má ráda jeho. Proč provedl takovou hloupost?

Theodora už v zahradách nenajdu. Než si s tím ale stihnu začít dělat starosti, zaslechnu jeho kroky na chodbě.

Dveře otevře opatrně a jen tolik, aby se protáhl dovnitř. Seskočím z okna, zadívám se na něj jen na tak dlouho, abych zaznamenala jeho unavený, smutný úsměv, a obejmu ho.

Drží mě skoro křečovitě, jako tonoucí svírá hozené lano, a já se mu to snažím oplatit. Postupně cítím, jak se mu zklidňuje dech, jak se uvolňuje, ale nepouští mě a já ničím nenaznačím, že by měl.

„Nepotřebují tě dole v posluchárně?“ zamumlá mi do vlasů.

„Ne.“

Ne tolik jako on. Nějak už se z toho vymluvím.

Příspěvek byl publikován v rubrice "Racionální rozhodnutí". Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

2 komentáře: Racionální rozhodnutí – 5. část

  1. Profilový obrázek Raja Luthriela napsal:

    O Galdurovi jsem si nemyslela, že by si mohl najít jinou. Ale je fér, že si k tomu příznal dřív, než později. I když i tak to nejspíš řekl pozdě.

    • Alissa Alissa napsal:

      Mám pocit, že si to o něm nemyslel vůbec nikdo. (Takže bych možná měla popřemýšlet nad tím, jak ho v textech popisuju :-D)
      Ještě k tomu bude mít co říct.

      Děkuju za přečtení a komentář 🙂

Napsat komentář: Alissa Zrušit odpověď na komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..