„Mám nápad,“ oznámím Blanche de Lestate, když na ni za tři dny náhodou natrefím v jídelně. „A Galdur má plán.“
Čarodějka zvědavě zvedne obočí, vmanévruje mě ke stolku v rohu síně a posadí se zády ke stěně, tak, aby měla přehled o okolí. Pak na mě kývne.
„Zabezpečená telepatie. Galdur napsal zaklínadlo, které chrání telepatický přenos před odposlechem. A když si k tomu pozveš fyziomagika, budeš vědět, jestli ti lžou nebo ne. Jen k tomu potřebujeme amulet, který měl u sebe ten jejich zvěd. Máš ho ještě?“
Nevěřím, že by se rektorka zbavila tak důležitého důkazu týden po Merfynově odhalení, ale jeden nikdy neví. Uleví se mi, když přisvědčí.
„Bude to fungovat?“
Věnuju jí útrpný úsměv.
„Galdur,“ pokrčím rameny. Víc říkat nemusím, obě víme, že můj přítel je výborný čaroděj, kterému ovšem přehnaná sebedůvěra čas od času vrazí pořádný pohlavek. Nějaké testy jsme na jeho kouzle provedli, ale z velké části nezbývá než doufat, že si ten pohlavek vybere na něčem jiném.
„Pošli Galdura za mnou, až bude mít chvíli,“ požádá mě Blanche. „Promluvím si s ním, přizvu k tomu ještě nějakého runaře, abych měla druhý názor, a pak vymyslíme, jak formulovat odpověď pro Acadaemii.“ Vemistryně Blanche de Lestate je stejně jako já alchymistka. Některé věci to komplikuje, když si k nim musí sezvat konsilium. Ale zase mi vždycky bez průtahů schválí výzkum.
„Jak sem ten dopis vlastně dostali, když se tak bojí?“
„Přinesl ho krkavec,“ odvětí rektorka a neubrání se u toho mírně překvapenému výrazu. „Ověšený amulety jako Draichtův svatostánek. Divila jsem se, že se vůbec udržel ve vzduchu…“
„A toho tu ještě máme?“
„Je v menažerii. Ale některá kouzla, která nesl, byla specifická pro cestu sem, nevím, jestli je dokážeme upravit, aby ho směrovala zpátky na Acadaemii.“
„V nejhorším dostane trochu kovu navíc,“ usoudím nemilosrdně a konečně se pustím do chladnoucí polévky.
Sedím v rektorčině salónku, u velkého oválného stolu spolu s kompletní školní radou, a poslouchám Galdurův výklad. Zabíhá do podrobností, popisuje energetické proudy, ze kterých je telepatické kouzlo vybudované, a jak je ovlivní ta která runa z jeho ochranného zaklínadla. Matně tuším, že bych tomu měla rozumět, že jsem se to kdysi učila, jenže vzhledem k tomu, že můj amulet, řetízek na krku, mi čarovat nedovolí, zapomínám. Proč si pamatovat věci, které nemůžu využít.
Uklidňuje mě, že soudě podle pootevřených úst a pomrkávání je na tom většina členů rady dost podobně. Samozřejmě s výjimkou šéfa katedry runové magie, který s rozzářenýma očima bezděčně přikyvuje. Zdá se, že Galdur odvedl dobrou práci. Přinejmenším na kouzle samotném.
Teď v sobě ale nemá obvyklý elán, který znají jeho studenti z přednášek. Sice mi vyšel vstříc a kouzlo přichystal, ale nadšený z toho úkolu není. Hryzne mě svědomí.
Domluví a ani nečeká na reakci, sesune se na židli vedle mě a stihne po mně střelit vyčítavým pohledem. Rada si toho nijak zvlášť nevšímá, protože nastalé ticho hbitě vyplní šéf runařů.
„To zní dost dobře,“ vyhrkne. „Fakt se mi to líbí. Mělo by to fungovat. Pokud skutečně mají na Acadaemii amulet, který můžeme využít jako kotvu…“
„Co se děje?“ syknu koutkem úst. Telepatie by v místnosti plné čarodějů byla mnohem nápadnější než obyčejný šepot.
„Budu rád, až tohle bude za námi,“ zavrčí Galdur a založí si ruce na hrudníku.
Chtěla bych se vyptávat dál, vytáhnout z něj, co ho trápí, ale zasedání školní rady je tou nejméně vhodnou příležitostí, jakou si dokážu představit. Galdura tedy odsunu na později a soustředím se na rozhovor kolem stolu.
„Rizika budou vždycky, můžeme je jen umenšit,“ říká vážně runař a pár dalších učitelů přikyvuje.
„Taky nechci vést všechna jednání telepaticky.“ Blanchiny ruce, položené na stolní desce, jsou zaťaté v pěst. Galdur není jediný, komu rada začíná lézt na nervy. „Chci vědět, nakolik je Acadaemia důvěryhodný partner pro jednání a co budu riskovat, když se s nimi sejdu osobně.“
„Fyziomagická sonda je samozřejmě možná, ale myslíte, že to nebudou čekat? Stačí jim obyčejný štít, abychom nezjistili nic,“ přemítá postarší čarodějka v tmavomodrém svetru s několika puštěnými oky.
„Pak budeme vědět, že na nás zkouší levárnu,“ zasáhnu do diskuze. „Otázka je, jestli nedovedou tu sondu oblafnout.“
„Magicky ne,“ odpovídá modrý svetr. „Jen staromódním způsobem… nechat komunikaci na někom, kdo jejich lžím upřímně věří,“ vysvětlí, když vidí můj výraz.
„Poznáme rektora Acadaemie?“ zeptá se pochybovačně vysoký chlapík s plnovousem.
„Já ho poznám,“ odsekne Blanche. Kolem stolu se rozhostí ticho.
„Podívejte… a je celá tahle anabáze skutečně nutná?“ ozve se opatrně Iwar, zástupce oddělení amuletové magie. „Chci říct, musíme se s Acadaemií scházet? Vysvětlili jsme jim přece, o co šlo, o čem se hodlají bavit dál?“
Blanche naprázdno polkne a mírně se zamračí.
„Je to nutné,“ pronese opatrně. „Acadaemia věří, že Frolik Adorský je nebezpečný, a tvrdí, že náš zásah měl širší důsledky, než s jakými jsme počítali. Potřebuji zjistit, co ví dhamští čarodějové. Pokud mi to neřeknou na dálku, pak se s nimi budu muset sejít.“
„Nemohli bychom ho prostě nechat, ať si všimne sám, že se věci spravily?“
„Ne.“
Slovo dopadne s rázností vrženého nože. Čarodějové vyplašeně přikyvují a nikdo se neodváží otevřít pusu, dokud se Blanche nesebere a neposune debatu dál.
„Dobrá. Teď si řekneme, co přesně napíšeme do odpovědi Acadaemii, abychom to neodskákali v případě, že padne do nepovolaných rukou.“
Velké, mocné kouzlo by mělo být působivé.
Soustředěný výraz, zaříkávání v prastarých jazycích, plameny měnící barvu, hlasy odnikud a vichřice v místnosti, něco na ten způsob.
Naše velké a mocné kouzlo působivé není.
Jistě, Blanche a chlapík z katedry fyziomagie stojí v runovém kruhu, načrtnutém na podlaze nepoužívané učebny – tedy Blanche stojí, fyziomagik si přitáhl stolek a štokrle a brblal něco o psaní poznámek.
Poznámky si píše, to je pravda. Působí dojmem, že poslouchá nepříliš zajímavou přednášku. Udělám pár kroků stranou, abych mu viděla pod ruku. Zatím poslední řádek zní je to arogantní nafoukanec, ale ohledně adorských plánů asi nekecá.
Blanche se dívá do zdi a gestikuluje způsobem, který dobře znám z jejích občasných debat s kvestorem. Vypadala by jako každá jiná dáma z lepší společnosti zabraná do rozhovoru, kdyby ovšem měla nějakého viditelného konverzačního partnera.
My s Galdurem posedáváme po okenních rámech, protože jedinou sesli má fyziomagik, naléváme se čajem a čekáme, až budou s tím rozhovorem konečně hotoví. Galdur má dohlížet na své kouzlo a já… no, já ani pořádně nevím, co se ode mě čeká, ale Blanche si přála, abych tu byla, tak tu tedy jsem.
„Ne,“ zasténá tiše Blanche. Trhnu sebou. Galdur přiskočí k hranici runového kruhu, svaly napjaté, připravený zasáhnout. „Tak jsem to nemyslela,“ mumlá si rektorka pro sebe.
Galdur číhá na další příznaky potíží, ale žádné se neobjeví. Nakonec se uvolní, nahrbí ramena a zamíří zpátky k našemu parapetu.
„Ne že bych měla zkušenosti, ale hádat se telepaticky s někým, koho nevidíš, víc jak hodinu v kuse musí jednomu krapet lézt na mozek,“ zamumlám potichoučku.
Když Blanche konečně kouzlo zruší, třesou se jí ruce a kolem očí má vyryté vrásky.
„Celkem vzato bych řekl, že s námi mluvil na rovinu… Přepíšu to načisto, do hodiny to máte v kanceláři, může být?“ prohodí fyziomagik. Kalamář už má v brašně, pero zastrčené za uchem a své poznámky pečlivě drží písmem od Blanche. Rektorka by pro jeho vyjadřovací styl nejspíš neměla přehnané pochopení.
„Může být,“ hlesne Blanche. Zní jako vyčerpání samo a vezme zavděk stoličkou, kterou se fyziomagik neobtěžoval uklidit.
Překročím řádku neaktivních, v tuhle chvíli úplně neškodných run a nabídnu rektorce svoji misku s čajem. Vděčně kývne a napije se, což jen dokládá, jak zničená je. Čaj nesnáší.
„Může nás někdo slyšet?“ zašeptá. Galdur pokrčí rameny a vzápětí se místností prožene vlna magické energie.
„Už ne.“
Blanche zamručí poděkování a pokusí se nasadit vážný výraz.
„Acadaemia tvrdí, že loni v Adoru jsme z politického hlediska nevyřešili vůbec nic a Frolik je pořád nebezpečný všem kolem, nám zejména, ale odmítá vysvětlit proč.“
Mám na jazyku něco jako tohle už mě vážně přestává bavit, ale na poslední chvíli si to rozmyslím. Blanche má svých starostí dost.
„A co Acadaemia navrhuje?“ přeptám se místo toho.
„Sejít se a všechno důkladně probrat, co jiného.“ Blanchinou únavou si probojuje cestu sarkasmus.
„A nám nezbude než to přijmout, protože jinak se zjevně nic nedozvíme,“ dovodím si. Rektorka kývne.
„Ještě si promluvím s Oisem, ale pokud já můžu soudit, past to není. Věří, že jsou v nebezpečí – proto sem poslali Bragga, báli se, že válka může přijít z každé strany. Teď chtějí naši pomoc. Zítra to přednesu radě a začneme plánovat… dneska už bych to nezvládla.“
Předvedu soucitný obličej. I když sama už čarovat nemůžu, mám určitou představu, kolik síly stojí energetické spojení na několik set mil. Vůbec bych se nedivila, kdyby Blanche usnula rovnou u toho fyziomagikova stolku.
Nakonec neusne, zavěšená do Galdura se doplouží do své ložnice, zamumlá přání dobré noci a zamkne za sebou. Trochu mě pak překvapí, kolik studentů se pořád potlouká po chodbách, když s Galdurem míříme k bráně, než zazní zvon ohlašující pátou odpolední. Mám z pohledu na Blanche úplně rozhozený pojem o čase.
Držím se Galdurovi po boku, když prochází školní branou a mlčky míří domů. Nevím, jak bych v téhle náladě měla začít rozhovor, a upřímně řečeno se mi nad tím nechce přemýšlet, takže mlčím taky. Přesně do chvíle, než vejdu do vlastní kuchyně a najdu na stole tmavě glazovanou láhev a dva vysoké pohárky.
Dva stejný skleněný poháry? Určitě jsem nikdy nevlastnila dva stejný poháry na víno.
„Galdure? Nějaký vysvětlení?“
„Počítal jsem, že budeme potřebovat trochu vylepšit náladu.“ Čaroděj pokrčí rameny a počastuje zátiší na stole zkoumavým pohledem.
„To přijde vhod,“ usoudím, sloupnu vosk, který drží zátku na místě, a naliju do skleniček přiměřenou dávku vína. Červené. Dobrá.
„Tak ať žijem.“ Vložím do tří slov všechen sarkasmus, kterého jsem schopná, a spláchnu ho z jazyku vínem. Suché, kořeněné. Není špatné. Věnuju Galdurovi uznalé pokývnutí.
Oba se složíme na židle pohybem, který připomíná dávno přesluhující horníky nebo válečné veterány. Chvilku ten obrázek převracím v hlavě a pak usoudím, že máme nárok.
„Poslyš, přemýšlela jsem – pokud se má uskutečnit setkání dvou velkých magických škol, pochybuju, že se to odbude třemi, čtyřmi vyslanci z každé strany. Ať to bude kdekoli, zaručeně tam potáhnou dva zástupy čarodějů. Jak je dokážeme utajit? Nemyslím, že si vystačíme s převlekem za měšťany na výletě. Jaký dosah mají ozvěny od iluzí, nemáš zkušenost?“
Galdur se na mě dívá přes okraj skleničky, zírá bez mrknutí, pomalu, soustředěně dýchá.
„Ne,“ procedí skrz zuby. „A popravdě řečeno mě to ani moc nezajímá.“
Překvapeně zamrkám a zbytek vína do sebe hodím jedním douškem. Co se to stalo?
„Do tohohle už se nemíním dál plést, Reine. Já pro Leitín udělal, co se dalo, já pomoh uhasit magickej malér. Tohle už není magie, tohle je politika. S tím nechci mít nic společnýho. A taky nechci, abys s tím měla něco společnýho ty.“
V hlavě mám najednou hučící roj myšlenek.
Galdur pomohl Leitínu, ale co já? Já byla většinu naší cesty problém a závaží. A dá se oddělit magie od politiky, zejména když jí vládnou dvě ze tří zúčastněných stran? A když je magie prapříčinou oněch politických rozbrojů?
„Neříkej mi, co mám dělat,“ vyhrknu. Sklenicí o stůl třísknu malinko víc, než jsem měla v úmyslu, naštěstí zůstane v jednom kuse. Pořezat se o střepy je to poslední, co dneska potřebuju ke štěstí.
„Ty mně taky ne,“ odtuší Galdur a hlavu nakloní k levému rameni. „Nemám žádnou povinnost vymýšlet ti ochrany, štíty a iluze.“
Nedokážu odtrhnout pohled od Galdurových očí, neobvykle tvrdých a rozzlobených. Jen matně si uvědomuju, že mám překvapením otevřenou pusu.
„Já se nechci hádat,“ pronese pečlivě kontrolovaným tónem. „Půjdu se na chvíli projít.“ Na můj názor nečeká. Zvedne se od stolu, zmizí v chodbě a zámek za sebou zajistí kouzlem.
„Tak si běž,“ zavrčím si jen tak pro sebe do další dávky vína.
On mě prostě musí naštvat ještě připomínkou, že si na rozdíl ode mě může život ulehčovat kouzly. Jako by si nemohl vzít klíč.
Galdur
Jdu Reininou ulicí, skoro běžím, a musím se kousat do jazyka, abych nezačal nadávat nahlas. Ona si nedá pokoj! Kdyby šlo o její obor, specializaci, fajn, to bych dokázal pochopit. Rozumím rektorce, že se s Reine radí nad vzkazy z Acadaemie. Ale zabezpečená telepatie? Utajené mezistátní čarodějnické setkání? Politika a války? To zatraceně není moje starost a neměla by to být ani Reinina starost, nebyla by to její starost, kdyby se do celé věci neustále nevtírala.
Vědět a mít přehled? K čemu ti je přehled, čarodějnice, když nedokážeš změnit okolnosti, co?
Ne. Ne a ne a ne. Do tohohle se zatáhnout nenechám. Ať se v tom Reine plácá sama.
Dusivým vztekem probleskne nový pocit. Ne, nechat v tom Reine samotnou taky nechci. Mám o ni strach.
Zatraceně, Galdure, ty pitomče…
Nechtěl jsem se zaplést, přijmout za někoho zodpovědnost. Nechtěl jsem nic vážnějšího než společnici k vínu, oponenta v diskuzi, příjemný večer, když se to hodí.
Rychle mi došlo, že Reine všechny tyhle škatulky překračuje. Zpříjemnili jsme si večer, jasně, a když nám pak dýchala za krk nepřátelská vojenská hlídka, dokázal jsem myslet jen na Reininu rozpálenou kůži. Vlítnul jsem do toho rychle a beze zbytku a snažil se nedat to najevo, protože Reine nevypadala, že by se jí ze mě podlamovaly kolena.
A teď mi strach o jistou urputně soběstačnou čarodějku tíží ramena jako batoh naložený kamením. Zrovna mně, který jsem se tak snažil podobným nákladům vyhnout. Možná mi to patří.
Proplétám se uličkami v okrajové čtvrti, nerozhlížím se, přesto mě nohy nesou s podivnou jistotou. Až když mi pod klouby prstů zaduní dřevo, uvědomím si, kam jsem celou dobu mířil. Chopím se jednoho z důvodů, které mi mysl nabídne, a ostatní se snažím umlčet.
„No nazdar.“ Vysoká, fortelně stavěná čarodějka, která dveře otevře, mě sjede částečně pobaveným, částečně povýšeným pohledem. Její přivítání je znechucenou poznámkou stejně jako pozdravem.
„Taky, Wyn, taky,“ vrátím jí lehce. Známe se od školy, to už je pěkných pár společných pitek, nocí beze spánku a nevyvedených pitomých nápadů. „Co máš dneska v plánu?“
„Co navrhuješ?“ Spolužačka se opře o veřej s rukama založenýma na prsou.
„Sehnat slušný víno a probrat u něj možnosti magických bariér.“
Wyn si povzdechne a nechá masku žoviálnosti spadnout.
„Ani jsem si nevšimla, kdy jsme tak zestárli,“ postěžuje si a ustoupí, abych mohl projít dveřmi.
„Nezestárli, jen to po absolutoriu občas musíme předstírat,“ zkusím ji utěšit.
Staří sice nejsme, ale děti už taky ne, děti nebývají tak vzdělané v magii. Tahám z Wyn rozumy o obranných kouzlech a vylepšuju je runami. Čarodějka se ani neptá na důvod, prostě ji baví osahávat hranice našich magických dovedností. Stavíme větrné zámky, hladina ve džbánku klesá a zdatně tvoří iluzi, že čas ubíhá nazpátek. Do dob před Reine, do časů, kdy měla samostatnost ještě půvab novoty a noci byly příliš dlouhé na to, aby je člověk trávil sám.
Když se s Wyn loučím, vina se mi v hlavě zuřivě pere s pocitem křivdy. Mumlám omleté fráze na rozloučenou, nezdvořile se obrátím ke spolužačce zády, ještě než za mnou zavře dveře, když koutkem oka zahlédnu jasně oranžový záblesk. Zrzavé vlasy, uvědomím si vzápětí, zrzavé vlasy a světlo Wyniny lucerny a jeho odlesk v očích, když se po mně žena na okamžik ohlédne. Pak se zadívá zpátky před sebe, uhne z obdélníku, který ze tmy vysekla lucerna za dveřním rámem, a rychle kráčí pryč. Nesmyslně se mi zdá, že jí ze zad čtu pohrdání.
Wyn za mnou přibouchne dveře. Všimla si zrzčina pohledu? Pochybuju, spíš prostě pokládá večer za skončený.
Aisling Seamairg, castelgrandeská lékárnice, vybavím si neobvyklé jméno patřící ke kaštanovým vlasům. Aisling, Theodorova žena. Aisling, Reinina známá.
Vina se vítězně vzedme a prolne se s vlnou strachu.
