Slibovala jsem iluzi, takže tady je.
Snílci, já vážně nevím, jestli to dělám správně. Zhruba v polovině případů mě iluze oslím můstkem dovede do některého koutu mého světa – často do takového, o jehož existenci jsem do té chvíle neměla tušení, ale zapadne do Leitínu jako dílek puzzle, aniž bych bych k tomu využila výraznějšího násilí.
Tentokrát jsem nechtěla. Jenomže když otevřete článek a okamžitě si pomyslíte „Hele, Daith!“, už s tím moc jiného dělat nejde. Alespoň se mi k vzniklému nápadu pěkně přiřadila i iluze pro Všeslava, ke které mě na první pokus nenapadlo zhola nic.
Tak snad příště.
(Zdroj inspirace: Petronela – Howard Lyon, Všeslav – obrázek, s jehož původem je to podivné, protože v portfoliu ho má Bartijhamela a v mírně pozměněné verzi Marisa Oh.)
Nemůžu si pomoct. Ten chlap je psychopat.
Ne, vážně – nejenom že chce uvést do praxe kouzlo, které spotřebuje víc energie než veškeré osazenstvo Acadaemie Magicy za měsíc intenzivní výuky, ale ještě si nás k tomu bere jako svědky.
Náš všechny, kteří jsme byli natolik pitomí, že jsme na pozvání doklusali k němu domů. S amulety naládovanými silou.
Jsme opravdu hodně pitomí.
Ale pořád ne tolik jako tenhle maník, který je přesvědčený, že s naší magickou energií v kapsách dokáže otevřít přemisťovací portál.
Jistě, v několika pořádně starých grimoárech se o tom píše. Údajně to byl majstrštyk těch největších čarodějů. S dovolením bych poznamenal, že žádný čaroděj nikdy neproslul svou ctí a pravdomluvností. Samotný fakt, že provozujete magii, vás v očích běžného dhamského občana automaticky degraduje na kejklíře, kterému není co věřit. A čím větší čaroděj, tím míň mu věří i jeho vlastní kolegové.
Já bych to měl vědět. Nejsem mezi čaroději úplně nejmenší.
Až na to, že si připadám hodně maličký, jak tu tak sedím u stěny, na rukou pouta pokrytá runami, a vyměňuju si zoufalé pohledy s podobně postiženými kolegy.
Náš věznitel si nás nevšímá. Soustředěně rozmísťuje po místnosti svíčky, vybroušené krystaly a sem tam vymaluje na podlahu nějakou tu runu.
Všechno, co jsem se kdy o magii naučil, se ve mně vzpíná a vykřikuje, že tohle přece nemůže fungovat.
Ale pod tlustou vrstvou vzdělání se o pozornost hlásí takový ten divný pocit. Ten psychopat neví, že to nefunguje. On to klidně udělá.
A když si s těmi všemi amulety nedá pozor, nadělá si z domu hromádku štěrku a z nás růžovou mlhu.
Jsem tak zabraný do mohutné výměny zoufalých pohledů, že si toho málem nevšimnu. Ale nakonec se ten zvuk probojuje až do mé hlavy.
Hvízdání.
Někdo stojí pod oknem a píská si melodii ze značně nemravného kupletu.
Pravděpodobně píská docela nahlas, když je ho slyšet i za zavřenými okny. Buď to, nebo má sídlo našeho velectěného hostitele někde vysklenou tabulku.
Ale to je teď jedno.
Důležité je, že téměř jistě vím, kdo to hvízdá.
Pomyšlení, že možná nejsme v téhle bryndě úplně sami, mnou projede s intenzitou blesku a já povolám veškerou magii, která mi koluje v žilách, aby se vzepřela poutům.
Na pořádné kouzlo to samozřejmě nestačí, ale telepatie naštěstí moc síly nepotřebuje. Ne když má přesáhnout jen vzdálenost jednoho poschodí a najít člověka, kterého dobře znám a který je navíc na magii přirozeně citlivý.
Fajn. V jednom bodě žvaním.
Ten, kdo si hvízdá pod oknem, není člověk, ale elf. Elfka, když už to mám vyklopit komplet.
„Ber, mám problém,“ vyhrknu na ni okamžitě, jak ji ucítím telepatickým spojením.
„To je mi jasný. Co mám dělat?“ odpoví Berit. Zní, jako by šeptala do šumění listí opravdu velké osiky. To dělá ten nedostatek sil.
„Zavřel nás tu jeden blázen a hodlá čarovat. To kouzlo mu nemůže vyjít, ale může nadělat obrovský škody. Je nás tu na něj pět, ale spoutal nás. Potřebujeme sílu… Ber! Sežeň někde magickej amulet!“
„Na který ulici se válej?“ táže se elfka sarkasticky.
„Na Leynarském zámku! Pracuje tam mistr Daith, je sice alchymista, ale něco určitě mít bude.“ Snad ano, snad i alchymisti mají svoje zásobárny magie pro nouzi nejvyšší, doufám, když Berit popisuju, kde přesně má Daith pracovnu. „Hoď sebou!“
„Fajn,“ potvrdí elfka a rychlým krokem vyrazí.
Přestanu se namáhat s udržením kouzla a zkusím se u zdi uvelebit pohodlněji.
Nezbývá mi než doufat.
Před půlhodinou jsem se úplně v klidu vracela z hospody, a teď utíkám ulicemi k zámku a přemýšlím, na co narazím uvnitř.
Naštěstí lidi vycítím celkem zdaleka a můžu se jim pohodlně vyhnout. To je jedna z výhod elfky žijící v lidském městě – málokdo tu vůbec ví, že elfí empatie má dosah v řádu koňských délek, natožpak aby proti tomu dělal nějaká opatření. Tak jsem taky úplnou náhodou našla Sawyla – pět panikařících, k smrti vyděšených lidí se přehlédnout v zásadě nedá.
U zdi obklopující zámeckou zahradu mi stačí jen chvilka, abych si byla jistá, že kolem nikdo není. Pak se celkem pohodlně vyškrábu nahoru – špičky bot se mi tak tak zachytí ve spárách mezi cihlami – a seskočím na pěstěný zámecký trávník.
Fajn. V zahradě bych byla. Sawyl říkal naproti fontáně se sochou koně. Vodu do ní sice na noc nepouští, ale takovou věc přece nemůžu přehlédnout, ne?
Přikrčím se ve stínech pro nepravděpodobný případ, že by se někdo díval z okna, a rozhlížím se po zahradě. Šlo by to líp, kdyby majitel tamtoho okna konečně zhasnul a šel spát…
Popolezu křovím kousek stranou. Do žlutého obdélníku okna se dostane černý tvar, který je mi poněkud povědomý.
Kopyto?
Baeritte, tobě to po tom víně už vůbec nemyslí, pokárám se. Ano, nehybné kopyto ve vzduchu dává smysl, když hledám fontánu se sochou koně, a dlouho do noci bude celkem pravděpodobně vysedávat vědec alchymista, ne dvorní dáma nebo kuchař, viď?
Každopádně to stojí za pokus.
Opatrně přeběhnu přes trávník a snažím se vnímat okolí. Cítím několik lidí, ano, ale všichni jsou jaksi nevýrazní, klidní… spící.
Až na mistra alchymistu, konstatuju, když nahlédnu do osvětleného okna.
Nejrůznější laboratorní sklo, mnohdy s nepopsatelným obsahem, a neuspořádané hromady knih dávají tušit, že jsem na správné adrese.
Obyvatel nespí. Při světle svíčky si ukazuje v obzvlášť použitém a olezlém svazku a soustředí se na něj tak usilovně, že bych na něj pravděpodobně mohla mluvit, aniž by si toho všiml.
To samozřejmě neudělám. Jen natáhnu ruku a seberu s poličky pod oknem jadeitovou sošku, ze které magie sálá na sto honů. No vážně. On vlastní tak silný amulet a nechá ho jen tak válet pod otevřeným oknem!
To si jako myslí, že když má okno ve druhém patře, může se k němu klidně otočit zády?
Nacpu si sošku za opasek. Naštěstí má ten kus kamene tvar lidské postavy, čili uprostřed užší. Snad se mi za tím páskem chvilku udrží. Protože na lezení zpátky na zem budu rozhodně potřebovat obě ruce.
Do seznamu dnešních požehnání bych pravděpodobně měla zahrnout i architekta, který tenhle zámek navrhoval. Za denního světla sice budova vypadá jako kompost poté, co stará paní Seidhe ostříhá ten svůj věčně přerůstající břečťan, ale mám se za co chytit. Na zemi jsem díky tomu raz dva, přeběhnout trávník a zdolat zeď je dílem okamžiku.
Teď jen nesmím zabloudit cestou zpátky.
Kličkuju tmavými ulicemi, s mizivým úspěchem se snažím poznávat orientační body, přemítám, jestli těch červených luceren vždycky viselo po městě tolik, nebo běhám kolem několika pořád dokola. Ale pak mě konečně podezřelá úzká ulička dovede k mostu a na druhém břehu už se vyznám líp.
Jednak to a jednak ke mně začne doléhat panika vězněných čarodějů se Sawylem v čele.
Když konečně doběhnu k domu onoho údajně zlotřilého čaroděje, za okny v patře probleskuje podivné světlo. Na oheň je to moc do modra. Nejspíš už se něco děje.
Mezi funěním se snažím vyloudit alespoň pár rozpoznatelných tónů kupletu, který jsem si hvízdala prve.
Sawyl zjevně poslouchá. Jeho kouzlo, slaboučké jako mizerně utkaná pavučina, mě najde vzápětí.
„Už začal,“ hlesne mi čaroděj v hlavě. „Máš něco?“
„Jo, kus pořádně nabitýho šutru.“
„Hoď to sem. Nejlíp tím oknem napravo. Počkej… ty ho máš nalevo. Nebo ne? To je fuk, házej!“ panikaří Sawyl.
Tak se rozmáchnu a vší silou hodím.
Funguje to.
Tomu psychopatovi se proti vší pravděpodobnosti daří otevřít přemisťovací portál.
Jaké má plány, co na nás z portálu vyleze, co se stane, až dojde síla… Obavy mi v hlavě tvoří jásavý ohňstroj. A do toho znovu zaslechnu Beritino pískání.
Elfka naštěstí neztrácí čas zbytečnými řečmi.
Jedno z oken se pod nárazem kusu zelenkavého kamene rozletí na střepy. Řečený zelenkavý kámen prosviští místností, s pozoruhodnou přesností si najde hlavu toho cvoka a lízne ho po spánku. Chlap se zhroutí na dlažbu, soška zahučí do portálu.
Přistihnu se, že čekám, až dopadne na podlahu. Nedopadne. Ten portál skutečně funguje!
Odkudsi se ozývají opakované tupé údery. Nedovedu si je zařadit.
S kolegy po sobě opatrně pokukujeme. Vývoj událostí zaskočil i mě, který jsem ho více méně plánoval. Ostatní musí být v dokonalém šoku.
Z portálu se noří temný stín. Kolegyně z katedry proudové magie vyděšeně zaječí, když na sebe silueta vezme podobu chlapíka v plášti s kapucí.
Tohle nebyla jen vědecká demonstrace…
Návštěvník si s nespokojeným zasyknutím prohlédne bezvládnou postavu svého komplice. Nás, sesypané podél zdi, ohodnotí mírně pobaveným úšklebkem. Kroků na schodech si nevšímá.
Zapraští hrubě týrané dřevo.
„Zapomeň na to! Ať už myslíš na cokoli!“ zařve Berit a máchne u toho nožem, který normálně nosí u pasu. Úder o stěnu, který vyprodukují právě vykopnuté dveře, její výzvu vhodně doprovodí.
Neznámý muž, který horní polovinou těla čouhá z portálu, ještě jednou rychle přehodnotí scénu.
„Na to kašlu,“ zabrblá si pod nos.
A v dalším okamžiku tam prostě není.
Natáhnu nohu a špičkou boty odkopnu z obrazce jeden krystal. Teď, když v něm neproudí magie, se to udělat dá, a návštěvníkovi by to mělo znemožnit návrat, kdyby ho něco takového náhodou napadlo. Berit si ze mě vezme příklad a s gustem popřevrací všechny svíčky. Nechtěl bych být ten, kdo bude všechen ten rozlitý vosk škrabat z podlahy.
„Veliký zlý černokněžník, který přemohl pět čarodějů,“ pronese elfka přemítavě nad pánem domu, stále dlícím v bezvědomí.
Nevím, jestli jí mám dřív opravit terminologii, bránit se, že nás nepřemohl, nýbrž přechytračil, nebo předestřít orientační kritéria pro definici velikosti čaroděje.
Tak radši prostě mlčím.
