Iluze pro Bořislava

Je to tak, řekla bych, že nastal čas podělit se o další iluzi. Jednak aby bylo co číst a jednak abych se konečně přiměla dotáhnout dokončovací práce na novém textu, když mě teď nebude hřát vědomí, že mám ještě pár normostran v zásobě.

Tahle iluze mi maličko ujela. Když jsem článek otevřela poprvé, měla jsem čas ho jen letmo přeletět pohledem, než jsem musela odběhnout. Z dojmu, jaký na mě udělal obrázek, se mi v hlavě velmi rychle zrodil nápad níže. A když jsem se potom na obrázek podívala znovu a zjistila, že si ho nepamatuju úplně správně, jen jsem zadoufala, že to nevadí.

Tak uvidíme.

(Autorem inspirace je Anna Steinbauer, doputovalo přes Snílky.)

Probuzení je jiné než obvykle.

Ale to se v zásadě dá čekat, když poslední věc, kterou si vybavujete, je kouzlo, které se vám totálně vymklo z rukou. Takže budu rád, že se vůbec probouzím, a nebudu si stěžovat, že ano.

Mimochodem, věděli jste, proč mají čarodějové kočky? Proč zrovna kočky?

Já to do včerejška nevěděl. Dneska už to vím.

Protože kočky vám doprostřed náročného zaříkávání nepřinesou balonek s tím, že si chtějí hrát, do pytle!

No nic. Dost bylo sebereflexe, musím vstát a zjistit, jaké škody napáchalo kouzlo poté, co jsem pravděpodobně upadl do bezvědomí.

Hýbu se jen opatrně, protože ztuhlé svaly působí dojmem, jako by mi ani nepatřily. Protáhnu si ruce, nohy, párkrát pohnu hlavou a pak se rozhodnu otevřít oči.

A v ten moment zjistím, že jsem ve větším maléru, než mě doteď napadlo. Mnohem větším.

Klid, klid, nesmím panikařit. Hlavně chladnou hlavu a dívat se na věci pozitivně, jak mi to v jednom kuse opakuje mistr.

Rozhlédnu se po místnosti a hledám, za co bych mohl vyjádřit svoji vděčnost.

Střecha je v jednom kuse. To je rozhodně důležitá věc.

Zdi taky stojí.

Na podlaze je pořád nakreslený složitý obrazec, který jsem potřeboval ke svému kouzlu, jen je na několika místech rozmazaný. To mám z toho, že se válím po zemi.

V mělké bronzové misce, na které jsem během zaříkávání zapálil pečlivě namíchanou směs bylin, teď není ani stopa po popelu. Místo rostlin na ní leží ten Taikiho míček. Přemýšlím, co to může znamenat, a nic dobrého mě nenapadá.

No, a pak je tu samozřejmě to tělo.

Zírám na tělo mladého muže, bezvládně ležící v koutě, a pro veškerou vyšší moc, která zrovna poslouchá, mám jen sprostá slova.

Uklidni se. Dýchej. Přijdeš na to, co se stalo, a pak taky vymyslíš, jak to spravit. Jenom klid.

Nádech. Výdech. Zaprvé, co jsem to vlastně použil za kouzlo?

Prohlížím si znaky, které jsem vlastní rukou nakreslil na podlahu uhlem, už už panikařím, protože si z knih žádné takové kouzlo nevybavuju, když se mi konečně rozsvítí. Zkoušel jsem zbrusu nové kouzlo, které vyvíjejí kolegové. Má umožnit přesun duše a vědomí, aniž by to ublížilo tělu a tak, aby se později mohly do svého těla zase vrátit.

Myslel jsem, že provedu kouzlo, coby nehmotná existence se jen tak cvičně zajdu podívat do čajovny za rohem a pak se vrátím. A místo toho…

Dýchej!

Zadruhé, jakou roli v tomhle maléru sehrál Taiki, když vstoupil do obrazce uprostřed zaříkávání?

Těkám očima z míčku na postavu v koutě a začínám mít tušení, které bych ještě včera označil za ošklivé. Teď mi připadá jako nejlepší zpráva dne.

Nadechnu se.

„Hej, vzbuď se! Slyšíš?“

To mám alespoň v úmyslu vyslovit, ale vyjdou mi z toho jen neartikulované zvuky. Nemůžu říct, že by mě to překvapovalo. Z nedostatku jiných možností k muži přijdu a šťouchám do něj, dokud se konečně neprobere.

Dívá se na mě tupě a zmateně. Když otevře ústa, vydává podobné zvuky jako já.

Fajn. Vím, co se stalo. Teď už jen potřebuju zjistit, jak to vyřešit…

Taikiho míček. Ležel přece v centru zaříkávání. Pokud to kouzlo nějakým způsobem fungovalo, jakože fungovalo, pak je pravděpodobné, že se zachytilo a uložilo právě v něm.

Kolegové se předhánějí v tom, kdo bude mít pro svá kouzla lepší nosiče. Zlaté mince, jadeitové sošky, šperky. Až se dozví, že jsem vložil kouzlo na psí hračku…

Ani to mi ale nemůže zkazit náladu. Vím totiž úplně přesně, jak účinky kouzla zrušit. Na nádvoří chrámu je nádrž s čímsi, co nezasvěceným připadá jako voda. Ale dokáže to zrušit každé kouzlo, úplně každé. Často spatříte některého z učňů, jak si v ní s bolestným výrazem máchá ruku, párkrát už do ní méně šikovní kolegové skočili po hlavě, aby ze sebe dostali následky nepodařeného zaříkávadla. Mně úplně stačí hodit tam ten míček.

Má to jen jeden drobounký problém. Mě s ním teď do chrámu nepustí.

Podívám se na muže, který se pořád nechápavě rozhlíží kolem.

Myslím, že i tenhle problém dokážu vyřešit.

Vezmu míček a donesu mu ho.

Vzhledem k okolnostem mu to nakonec zapaluje docela slušně. Sice se ten míček snaží házet všemi směry, ale já mu ho vždycky přinesu zpátky. Už vím, že hlasem se domluvit nedokážeme, takže ho vedu k chrámu nejvýmluvnější pantomimou, jaké jsem schopný. Muž se široce usmívá a působí dojmem, že se dobře baví.

Radši nechci vědět, kolik odboček za odhozenou hračkou jsem musel udělat, ale nakonec stojíme před chrámem. Od nádrže nás dělí jen pár kroků – a ke vší smůle taky brána a stráže, které před ní stojí.

„Dál s tím psem nemůžete,“ osloví nás jeden z nich. Jako bych to nevěděl. Děkuju za připomenutí.

Mého chlapíka se to ale ani v nejmenším nedotkne. Nespouští oči ze mě a znovu zvedá ruku s míčkem.

Předvedu co nejnadšenější taneček přímo před branou. Jo. Sem ho hoď a trochu se do toho opři.

„Jděte si s tím čoklem hrát někam jinam!“ vyjede na nás strážný.

Ale to už mladík hodí ožužlaný míček skrz oblouk brány a za okamžik se ozve ten nejnádhernější zvuk na světě – šplouchnutí.

A pak se mi zatmí před očima.

 

„Pane? Pane!“

Čísi ruka mě pleská po tváři.

S potěšením zaznamenám, že tentokrát jsou mi svaly a pohyby příjemně známé.

Otevřu oči.

„Vstaňte, vezměte si to svý zvíře a zmizte odsud,“ přikazuje mi strážný od chrámové brány, jeden z hloučku lidí, kteří se nade mnou sklání. Poslušně se začnu sbírat ze země.

Nestihnu ale ani vstát, když mi v klíně přistane mokrý Taikiho míček. Podívám se vzhůru, abych zjistil, kdo ho po mně hodil.

Poněkud rozladěně na mě hledí můj mistr.

„Já to můžu vysvětlit!“ vyhrknu.

„To si se zájmem vyslechnu,“ zavrčí v odpověď a velitelsky ukáže na boční vchod do chrámu, za kterým se nachází naše učebny.

Opatrně vstávám, rozhlížím se po Taikim a představuju si, co mu vlastně řeknu.

Zmršil jsem kouzlo, takže moje vědomí na pár hodin skončilo v těle mého psa. A psí vědomí v mém těle. A celé to bylo zakotvené na tom míčku, který Taiki nese v tlamě.

Proč jenom mám pocit, že pro to mistr nebude mít přehnané pochopení?

Příspěvek byl publikován v rubrice Zápisník. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

2 komentáře: Iluze pro Bořislava

  1. Profilový obrázek Vivienne napsal:

    Moc se mi to líbí… Celou dobu čtení jsem měla pozvedlé koutky v úsměvu 😉

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..