Iluze pro Medarda

Víte co, já k těm iluzím už radši nic říkat nebudu. Vysvětlovat své myšlenkové pochody by bylo pravděpodobně delší než celá iluze…

Prostě jsem viděla obrázek, hlava zabrala a bylo.

Ať se líbí.

(Zdrojem inspirace je tentokrát obraz ilustrátorky Martiny Fačkové. Doputovalo přes Snílky.)

Je můj.

V jedné dlani mi leží jílec, v druhé cítím ostří. Snadno bych se mohla pořezat, ale tuhle myšlenku si nepřipouštím. Nemyslím ani na předchozího majitele meče, kterého beztak světské starosti už řadu let netrápí. Nemyslím na nic než že je konečně můj.

Tenhle meč je zbraň z legend… ne, tenhle meč je sám legenda. Povídá se, že ho vykoval sám bůh ohně a vyzbrojil jím svého posla, aby přemohl každého jinověrce. O tom mám své pochyby, bohům a víře obecně moc nedám. Ale na každý pád touhle čepelí vládl nejeden velký bojovník. Vyhrávali s ním souboje i celé války, chránili slabé, stáli k obraně vlasti i víry.

A teď je ten meč můj.

V tu chvíli ucítím na rameni první dotek.

Vím, že tu je, počítala jsem s ním a připravovala se na něj. Přesto se mi dech zadrhne v krku, když mi po kůži lehce sklouzne chladný, tvrdý nehet.

Je to zbraň hrdinů, šeptne mi do ucha. Rytířů. Ochránců. Vůdců. Máš pocit, že se s nimi můžeš měřit?

Zatím ne, pomyslím si, zatím ne, ale ten čas přijde. Jsem dobrá bojovnice, život mě leccos naučil, moje jméno už v zemi něco znamená a s tímhle mečem v ruce budu ještě mnohem lepší. Ten čas přijde.

Ten čas přijde, zní za mnou. Přijde a přinese s sebou krev. Přinese nekonečná nepřátelská vojska a tebe v první linii, tvé vojáky držené na místě jen tvou vůlí, připravené znásobit a rozšířit každý okamžik slabosti, který ti unikne. Přinese temná, děsivá místa, odkud vyvěrá zlo a kam se nikdo neodváží, ale ty se budeš muset odvážit, protože v zemi nebude mocnějšího bojovníka.

Prudce se nadechnu. Nebudu se ohlížet, nebudu. Prostě budu předstírat, že tu není, a soustředím se na meč. Palcem pohladím lesklou ocel, užívám si váhu kovu v rukou. Jsou to jen odlesky z mé pochodně? Skoro se mi zdá, jako by z čepele zářilo vlastní měkké světlo.

Je to mocný meč, ano. A taky je krásný.

To je jistě věc, která velice zajímala každého předchozího majitele. Tentokrát mi hlas přede za pravým ramenem. Koutkem oka zahlédnu dlouhé prsty. Jestli je ten meč hezký. Ano, myšlenka hodná největších hrdinů, jen aby nebojovali ošklivou zbraní.

Zatnu každý sval v těle. Nebudu se třást. Nejsem tu náhodou, mám za sebou dlouhou cestu, řadu překážek, nejednou jsem dokázala, že jsem téhle zbraně hodna. Žádný stín za zády mi to nemá co vymlouvat!

Ach ano, hodna téhle zbraně. Co že to přesně bylo? Ta tvá akce na ochranu válečných zajatců? Velmi roztomilé. Nebo snad myslíš na noční stráže? Že byly říši hodně platné, nemyslíš? Ten malý, zapomenutý kus země, kde ses schovávala…

Napínám vůli, co můžu, ale nedokážu zarazit chvění rukou. Prsty se mi křečovitě svírají. Cítím, že mě ostří meče řeže do kůže, ale nedokážu to zastavit.

Dlouhá cesta, jistě, a dlouhá přehlídka zklamání. Tvoje rodina si pro tebe představovala život v paláci, ne na cestách s mečem u pasu. Ti, kteří ti věřili s mečem u pasu, se dočkali jen dalších a dalších hlášení o problémech. Ti, kterým jsi měla zachránit život, ti umírali pod rukama, copak si nevzpomínáš? Ten, který ti svěřoval svůj život, o něj přichází, však se upamatuj, přišel kvůli tobě o vlast, domov, rodinu…

Ostří mi padá z rukou a skřípe na kostech předchozího majitele. Na lesklou čepel dopadají kapky mé krve, jedna a druhá a další a další, kapou do starého hrobu, dokud se pode mnou nepodlomí kolena a já se nesvezu na podlahu.

Klečím na studeném kameni, zoufale kňučím a ohavná ruka mě konejšivě hladí po ramenou.

Ale jen si ho vezmi, vezmi si ten meč. S ním a s pověstí hrdiny, kterou ti propůjčí, dokážeš nachystat světu ještě mnohem víc zklamání. Nic jiného než zklamávat stejně neumíš, viď? Tak na co čekáš?