Lebedím si tak v autobuse, alespoň natolik, kolik si lze lebedit cestou do práce, a najednou mi bez jakéhokoli rozumného úvodu bleskne hlavou – zapracovala jsem vlastně do posledního textu onu podstatnou betačtenářovu připomínku?!
Asi ne, odpovídám si vzápětí a už není návratu, už myšlenky uhání oním textem a hledají nejvhodnější místa, slova, spojení, pátrají, jak tento lapsus nejlépe napravit.
A já si říkám hrome, už zase.
Stává se mi podezřele často, že se vracím k už publikovaným textům, ne kvůli opravám jasných chyb nebo překlepů, ale kvůli vylepšením, nápravám podivností a detailům, díky kterým by měly lépe ladit se zbytkem povídek.
Ale jak se u toho vždycky cítím…
Divně, co si budem povídat.
Když se rozhodnu, že nějaký text zveřejním, tak bych s ním měla být spokojená, ne? Měla bych mít pocit, že líp už to napsat nedovedu, že všechno mám domyšlené ještě za tři rohy, že mě nic nepřekvapí. Měla bych si za ním zkrátka stát, a ne do něj pořád šťouchat a upravovat ho k obrazu svému coby matka, jejíž dítě dávno vyletělo z hnízda.
A já je s takovým pocitem i publikuju, což o to. Jenže on velmi rychle přejde, nahrazen nutkáním trošičku, ale vážně jen trošičku to po sobě poopravit…
Ale co. I mistr Tolkien přepisoval Hobita, aby mu fungoval s Pánem prstenů.
Takže až budete mít pocit, že jste ode mě někdy četli něco fakt divnýho, ale teď to nějak nemůžete dohledat… tak se úplně pletete, jasné?
