O pomoc nás nežádali – 8. část

Přenocujeme v Anthes, čistě kvůli mému pitomému vtipkování o runách a křišťálových koulích, které teoreticky mohl zaslechnout někdo v Rogze.

Ráno po poslední noci ve školním sklepě natrhám na nádvoří jitrocelové listí, svařím ho na vzdálenou napodobeninu čaje a v odvaru rozmíchám pečlivě promyšlenou dávku gahy. Ani kolegy nemusím moc přesvědčovat, aby si lokli. Jakmile je kotlík prázdný a batohy sbalené, Galdur nás vyžene do sedel a na cestu a já se můžu jen modlit, aby byl můj odhad správný. Zatím se kolegové drží statečně.

K Anthes dorazíme kolem poledního. Torill se ujme vedení, hlídkaře u brány pozdraví jako staré známé a naše doklady jim pod nos vnutí jakoby mimochodem, jen aby bylo protokolu učiněno zadost, i když už se přece dávno známe. Mou a Galdurovu přítomnost vysvětlí vlastně zcela pravdivě; kolegové se stejným úkolem, kteří se po jeho splnění rozhodli okusit četné krásy svobodného města Anthes. Jo. Jistě. Soustředím se na rytmus vlastního dechu a snad se ani neusmívám moc ironicky.

Hostinec si vybíráme naslepo mimo honosnější část města. Iwar žádá pohodlí, Torill zásobenou kuchyni a Galdur nenápadnost a neokázalost. Společnými silami se dopracujeme k poněkud omšelému podniku s velmi živým výčepem. Nespokojení jsou všichni tři, jak mě pobaveně upozorní Tegyd.

Jak se za námi zavřou dveře pokoje, Iwar sebou unaveně plácne na postel. Nevím, jestli jsem to přehnala s gahou nebo jestli je to pořád ještě následek magického vyčerpání, ale na každý pád se otočím na patě a vyrazím do místní kuchyně koupit, přeplatit, případě vyžebrat kus chleba, mléko a velký džbán vody. Kořist nesu do pokoje nadvakrát.

Torill se naprosto samozřejmě ujme opečovávání a Galdur prohlásí, že my dva půjdeme sehnat zásoby na další cestu.

“Není to absurdní?” prohodím. Kráčíme úplně prázdnou uličkou a jediným zvukem je ozvěna našich kroků. Znervózňuje mě to. “Když si vezmeš náš úkol, celou tuhle cestu… a stejně vždycky skončíme u jídla.”

Galdur, který na mě na okamžik vrhl výstražný pohled, se trochu uvolní.

“Jíst se musí,” pokrčí rameny. “Zvlášť když cestuješ s tak rozmazlenou partou. Jsou zvyklí na výbornou kuchyni.”

“V životě by mě nenapadlo, jak se mi bude hodit, že neumím vařit.”

“Když je o tom řeč,” ušklíbne se Galdur, “nebyl ten čaj ráno připálenej?”

Směju se mnohem déle, než by se slušelo, neumím se zastavit. Galdur rezignovaně zamlaská, vezme mě za paži a vede mě dál ulicí k hlavnímu náměstí.

První otevřené dveře, na které narazíme, patří ke krupařství. Galdur nezaváhá.

“Hezký den přeju. Mouku asi chtít nebudu, ta se špatně skladuje, ale rád bych… co je tohleto? No, každopádně bych toho chtěl čtyři libry, děkuju pěkně.”

Mám co dělat, abych se nezačala znovu řehtat, ale poslušně si zakoupené jáhly uložím do batohu. Mohli jsme dopadnout hůř. Je právě tak doba na lesní jahody. Taková jáhlová kaše s jahodami…

Podobný rozhovor se odehraje i u mlékaře, pekaře, řezníka a zelináře. Popruhy batohu mě řežou do ramen a vím, že Galdurův je přinejmenším stejně těžký, když se velitel konečně rozhodne, že by to stačilo, a můžeme se vrátit. Doploužím se k hostinci, z posledních sil se vyškrábu do schodů a vítězoslavně shodím batoh uprostřed pokoje.

“Tohle je blbej nápad,” hučí do mě Torill. “Odskáčou to. Ošklivě. Mizernej nápad.”

Drží se v sedle s prkenně rovnými zády a zírá před sebe, na dva čaroděje, jejichž životy a zdraví zřejmě vzala pod svou ochranu. My dvě výpravu uzavíráme, kolegové před námi vedou koně volným krokem jeden za druhým. Dnes večer nás nečeká žádný oheň v krbu a rovný, když už ne čistý slamník. Nejkratší cesta na dhamskou hranici si žádá další přespání v lese. A ačkoliv mně už se i Iwar zdá docela v pořádku, Torill zuřivě nesouhlasí a od chvíle, kdy nám Galdur oznámil svůj plán, trousí pesimistické předpovědi.

Já ji ignoruju a dlouho mi to vychází.

Cesta ubíhá klidně. Na rovné, přehledné formanské cestě opravuju ostatním jezdecký styl a nutím je vyzkoušet klus. Ve chvíli, kdy začneme uvažovat o obědě, si Tegyd všimne ohromného lánu jahodníků. Zavazadla neodlehčíme, ale z jakéhosi důvodu se v jahodišti všichni cítíme jistější a veselejší. Přívětivé místo pro tábořiště najdeme, když je slunce ještě kus nad obzorem, takže se odvážíme i rozdělat oheň a připravit si teplou večeři.

Pokazí se to až v noci, kdy na nás bez nejmenšího varování udeří hotová průtrž mračen.

Hlídku má právě Iwar, kterého to zjevně dokonale zaskočí. Než se Torill probere a vzpamatuje natolik, aby nad námi vyčarovala ochrannou stěnu, jsme už stejně promočení na kost.

Galdur se nadechne k protestům a pak si nechá zajít chuť. V tomhle nečase po nás žádný vnímač stejně pátrat nebude. Už proto, že není vidět na dvě délky.

Suchá deka držela zimu od těla, mokrá ve mně vyvolává pocit, že mě zavalila sněhová lavina. Tisknu si dlaně mezi koleny, abych se neklepala moc výrazně.

“Bohové dobří,” zamumlá Galdur. “No tak holt jo.”

Co asi chystá, že se mu do toho tak nechce?

Než se nad tím stihnu pořádně zamyslet, zalije mě teplo. Svaly povolují, promočená pokrývka najednou nestudí, už nejsem ve sněhu, ale v teplé lázni a z mých ramen stoupají obláčky páry.

Iwar s Tegydem na mě závistivě zírají, Torill vypadá, že by mi nejradši ukousla hlavu.

Galdur zvedne i druhou ruku, rozšíří kouzlo a rázem je velitelem nejspokojenějšího týmu čarodějů v celém adorském vévodství. Torill si lebedí natolik, až se přestane soustředit na své kouzlo a mně chlístne za krk ledová voda. Přidušeně vypísknu a Torill svůj štít rychle vyspraví. A omluví se.

Déšť se přežene a v dekách vyhřátých Galdurovým kouzlem se mi spí báječně, takže ráno mě probere až něčí kašel. Okamžitě vím, že máme problém.

Tegyd má zarudlé tváře, lesklé oči a málem si vykašle plíce. Jak se udrží celý den na koni, to si nedovedu představit.

“Udělám čaj,” prohodím jen tak do vzduchu, obuju se a vyrazím bloumat okolním lesem. Napadá mě přinejmenším deset různých bylin, které by Tegydovi ulevily, ale najdu jen jitrocel a proskurník. Když se vrátím, v táboře už plápolá oheň a olizuje dno kotlíku, i když do varu má voda ještě daleko.

Mezi záchvaty kašle se na mě Tegyd tázavě zadívá a když mu ukážu svůj úlovek, souhlasně přikývne.

“Dávalas pozor na botanice,” pochválí mě.

“Sloužila jsem skoro tři roky po roselliánských špitálech,” opravím ho a vezmu si od něj byliny zpátky. S přípravou čaje si hlavu nijak zvlášť nelámu, pugétek nadvakrát přelomím a neobřadně ho upustím ho do kotlíku.

Čaj Tegydovi uleví, ale i tak si skládám v hlavě ostrý proslov, kterým chci Galdura udolat, kdyby chtěl podle původního plánu pokračovat dál divočinou. Velitel dlouho hypnotizuje mapu, zvažuje různé trasy, já napjatě čekám s první větou na jazyku a Torill na čaroděje mhouří oči jako šelma na číhané.

“Musíme pod střechu,” rezignuje Galdur, sebere mapu a vstane. “Pohněte se. Uhneme k jihu, po poledni bychom měli dorazit do menšího města. Hostinec tam bude určitě, lékař možná. Jedem.”

Poslechneme bez řečí.

Zařadím se vedle Tegyda, abych věděla, jak se vyvíjí jeho kašel, a bezradně se pokouším o nezávaznou společenskou konverzaci. Tegyd projeví zdvořilý zájem o mé botanické znalosti. Přistihnu se, že mu skoro s radostí vyprávím o svém střídavém působení v klášteře a v čarodějnické škole. Kdyby nic jiného, odvede to Tegydovu pozornost.

Před polednem mě vystřídá Torill, já trochu pozdržím svého koně a musím se přemlouvat, abych neupila z lahvice s Tegydovým čajem. Mám z toho neustálého žvanění pěkně sucho v krku.

“Jak mu je?” Galdur jen opatrně šeptá.

“Myslím, že pořád stejně,” mumlám. “Má horečku. Tohle jedna noc nespraví, Galdure.”

“Ne, to asi ne,” připustí neochotně. “Ale zdržet se na jednom místě je hrozně riskantní.”

“Můžu zůstat s ním,” navrhnu. “On je nemocný, já nemůžu čarovat, nám nic nedokážou. Vy zmizíte.”

Dlouho si mě prohlíží a já se začínám bát, že mě vezme za slovo. Nejsem tak obětavá, jen jsem chtěla Galdura vyprovokovat k rozhodnutí. Do háje temnýho, jestli vlastní vinou uvíznu v Adoru s čarodějem se zápalem plic…

“Ne,” vydechne konečně Galdur a já se snažím nedat najevo, jak obrovský balvan mi spadl ze srdce. Na okamžik se střetnu s jeho pohledem a hlavou mi kmitne noc v Rogze. Znamenala alespoň tolik, aby mě tu nenechal. Dobrá.

“Drž mi koně,” přikážu čaroději, vrazím mu do dlaně otěž a seskočím ze sedla, aniž bych koně zastavila. “Plicník,” vysvětlím přes rameno, když si klekám k okraji cesty a rychle trhám strakaté listy. Jestli je Galdur ochotný dát Tegydovi čas, měli bychom ho využít co nejlíp. Jestlipak bych tu někde našla tymián?

Tentokrát nehledáme nejvhodnější podnik, zamíříme k prvnímu vývěsnímu štítu, který zahlédneme, a skončíme všichni v jediném podkrovním pokoji.

Tiše doufám, že se Tegyd přes noc zmátoří, ale mám smůlu. Nad ránem má horečku, že bych na jeho čele mohla uvařit čaj. Galdur s Iwarem se zuřivým šeptem dohadují, jestli by kolegovi prospěla dodaná magická energie. Torill jejich směrem obrací oči v sloup, celý den vyměňuje Tegydovi obklady na čele a nutí ho pít. Já se vypařím do kuchyně a tak dlouho otravuju, uprošuju a žmuntrám, až mi draze odprodají dvě libry cukru a dovolí mi ochotmýtat se kolem plotny, dokud z něj nesvařím sirup.

Jenže ani sirup není nic platný, Tegyd sice kašle míň, ale zato přímo hoří a chvílemi blouzní. O odjezdu nepadne ani slovo.

Když se slunce konečně uráčí znovu zalézt za obzor, otevřu okno dokořán. Všichni potřebujeme čerstvý vzduch. Tegyd leží na jedné posteli, my čtyři sedíme vedle sebe na druhé a tiše ho pozorujeme.

“Musíme počkat, než se dá dohromady,” povzdechne si Galdur.

Botanik sebou trhne a cosi nezřetelně vykřikne. Iwar téměř něžným gestem napřáhne ruku a vykouzlí proud vzduchu, který Tegydovi ochladí rozpálené čelo.

Zvenčí se ozve nejasný šramot. Cítím, jak Galdur vedle mě ztuhne. Než se stačím zeptat, šerem zazní ostrý povel.

“Teď!”

Na stěnách se divoce zazmítají odlesky světel. Překvapeně se obrátím k oknu, netuším, co se děje.

Torill máchne napřaženou paží a ozvěna jejího kouzla se přese mě přelije jako mořská vlna.

Vzápětí k našemu oknu doletí několik šípů s hořícími hroty a zarazí se o Torillin magický štít.

“Zatýkám vás za provozování magie!” zaburácí kdosi pod naším oknem.

“Kloáhs,” ujede Torill. Otočím se po ní jen já, z čehož soudím, že kolegové nerozumí elfsky. Nebo alespoň neumí elfsky klít.

“Zatraceně.” Iwar se oproti Torill vyjádří ještě celkem mírně.

“Znovu!”

Podle mnoha tančících stínů po nás vystřelí další dávku zapálených šípů. Torill cosi zavrčí a pošle do svého kouzla víc síly. Galdur magicky zabarikáduje dveře, Iwar vysílá energii směrem ke stropu.

“Došková střecha,” cedí mezi zuby. “Oni jsou snad schopní nás tu upálit!”

Dusot po schodech a bušení na dveře.

“Jménem státu a zákona, otevřete!”

Torill se ožene po hlase a její obranné kouzlo se srazí s Galdurovým. Zní to skoro jako hrom.

“Klid, mám je,” mumlá Galdur. Torill kývne a znovu se soustředí na okno. Ujistí se, že její štít drží a nemá žádnou skulinu, opře se o okenní rám a zkoumá situaci.

“Je tam armáda,” hlásí šeptem. “Kam až vidím. Měls pravdu,” ušklíbne se Galdurovým směrem.

“To já už tak mívám,” ucedí čaroděj. Dveře se otřásají, jako by se je někdo snažil vyrazit. Galdur musí vytvořit kouzlo silnější než všichni vojáci v chodbě dohromady.

“Co teď?” táže se Torill a dívá se, jak po jejím štítu neškodně kloužou další a další šípy. Zatím. Nevydrží to věčně. Zalovím v batohu a sevřu v dlani nůž, protože nic víc dělat nedokážu.

“Musíme se probít pryč,” přikazuje velitel.

“Skrz štít nemůžeš čarovat,” upozorní ho Iwar věcně.

“Připravíš si omráčení, já pustím štít-“

“A jak odsud dostanem Tegyda?”

Galdur zatne zuby a přemýšlí. Bezvýsledně.

Torill od okna slabě zasténá a sveze se na kolena. Oknem, už nechráněným kouzly, prolétne první šíp a neškodně přistane na podlaze. Než může přiletět další, oba čarodějové vykřiknou a pošlou z okna proudy energie. Netuším, co ta kouzla udělají s našimi protivníky, na to nemám s bojovou magií dostatečné zkušenosti.

Jsem tu úplně k ničemu.

Jedna část mé mysli se schoulí někam do kouta a fňuká, druhá vykřikuje, že k ničemu tedy nejsem a taky mám k věci co dodat. Vymrštím se na nohy, aniž bych věděla, co chci udělat dál. V hlavě mi víří seznam pro boj použitelných kouzel a mnohem kratší výčet těch, která doopravdy zvládnu.

Pyrokineze. Ohňová kouzla nepotřebují moc energie, s ohněm to bude nejsnazší, rozhodnu se. Napřáhnu ruce k oknu, za kterým vidím vzdálené plameny pochodní.

Když je zasáhne moje magie, vyšlehnou z nich několik stop dlouhé ohnivé jazyky. Většina světlonošů se lekne a pochodně upustí, než stihnou napáchat větší škody. Pěkný trik, ale moc nám nepomohl. Potřebuju víc síly. Mám víc síly. Jen kdyby ji propustil ten pitomý amulet!

Cítím ho. Ačkoliv mi řetízek kolem krku visí volně, teď ho cítím, dusí mě, těžkne, klade odpor a já s ním bojuju. Plameny za okny bláznivě kolísají, někdy šlehnou nad hlavy vojáků, někdy se plíží při zemi.

Víc. Víc energie, zatraceně!

Není to jen můj amulet, s čím se přetlačuju. Zvedá se vítr.

Vítr…

Seberu všechnu sílu a zkusím vítr nasměrovat tak, aby plameny nehasil, ale rozdmýchával. Mám pocit, že držím za uzdu splašeného hřebce. Někdy mu vnutím svoji vůli, někdy mnou hází jako s loutkou.

Chci tohohle koně zkrotit. Sahám po zásobách energie, o kterých jsem doteď netušila, že je mám. Napínám všechny síly, přetlačuju odpor a překážky povolují, energie proudí volněji, rychleji, silněji.

Můžu si s větrem dělat, co se mi zachce. Pokosit vojáky jako pole při sklizni. Prorazit jimi únikovou cestu širokou na dva sáhy. Držím v rukou bouři.

Torill vříská. Galdur něco volá. Možná v tom bylo moje jméno. To není důležité.

Na naše dveře zase někdo buší. Oženu se po zvuku. Dveře se rozletí na déšť třísek. Zvedám ruce a nechám bouři řádit. Vítr. Vichřice tak silná, že vzduchem létají ulámané větve stromů. Větrný vír…

Ztrácím zem pod nohama, propadám se do větrného víru a před očima mám černo.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..