Prohledáváme místnost za místností, učebny, laboratoře i učitelské pracovny. Pod vrstvou prachu vypadá všechno tak, jako by si místní čarodějové jen odskočili na oběd. Možná to tak nějak i bylo, pokud vím, přišel zákaz provozování magie bez varování a s okamžitou platností. Představím si, že by nějaký čaroděj zabloudil k mému stolu na katedře alchymie. Jak dlouho by se snažil pochopit mé tabulky s měřením tepu?
Pokud by plnil náš úkol, tak ani chvilku, napomenu se, protože by pátral po amuletu, něčem velkém a energeticky odolném. Velký kámen, kus čistého minerálu bez prasklin a kazů, nebo ještě větší kus kovu. Jiné materiály Iwar vyloučil.
Skloním se nad bozi vědí kolikátým psacím stolem a prohlížím si těžítko, tmavý oblázek se zlatavými flíčky. Snadno by se mi vešel do dlaně. Takže zase nic.
Někde něco spadne a chodbami k nám dolehne několikanásobná ozvěna. Zní to jako dřevo, těžký kus dřeva, který rozduněl kamennou dlažbu. Galdur se vyřítí z místnosti a já uháním za ním, po schodech dolů a zpátky k bráně. Slyším Torillin křik.
Doběhneme do vstupní haly a je nám jasné, co způsobilo hluk. Na dlaždičích leží trosky kusu nábytku. Světlé dřevo, místy lakované a vyřezávané, ještě před chvílí tvořilo malou skříňku nebo stolek u postele.
“Co se děje?” zařve Galdur.
“Je to amulet. Našel jsem ho.” Iwarův vítězoslavný hlas zaznívá z výšky.
“A nechtělo se mu na nás volat, tak použil jinej zdroj hluku,” vrčí Torill. Když poodejdu do středu síně, vidím ji vztekle dusat do schodů o patro a půl nad sebou. Necelá dvě jí ještě zbývají. Galdur se rozběhne za ní.
“Co to zatraceně…?”
“Iwar našel amulet,” informuju Tegyda, který se vynoří zpoza rohu.
“Tam nahoře?” povzdechne si zavalitý čaroděj.
“Tam nahoře,” potvrdím. Přinutím se do schodů vyběhnout, abych nedala svalům šanci roztřást se.
V nejvyšším patře najdu kolegy na prahu velké místnosti bez oken. Místnosti skoro bez všeho, opravím se. Jen holé stěny, hladké dlaždice na podlaze a uprostřed podstavec.
Zírám a nedokážu to pochopit. Jistě, vím, že podstatou amuletu je uchování většího množství síly v malém předmětu, ale kámen jen o trochu větší než moje pěst? Když zničil celou zemi a o další dvě se pokusil?
Kolem kamene, vybroušeného do perfektní koule, se ovíjejí jemné kovové pásky. Udělám pár kroků dopředu, abych si mohla být jistá. Jo. Nechápu jak ani proč, ale adorští svůj amulet omotali runovými kouzly.
Galdur se jde podívat ještě blíž, naklání se a prohlíží si jednotlivá kouzla zblízka.
“Ti pitomci,” cedí mezi zuby, “ti korunovaní idioti to udělali úmyslně. Vyrobili obrovsky silný amulet, který neustále odsává sílu z okolí, a mysleli to zatraceně vážně!”
“Chceš pracovat tady?” ozve se Torill věcně. Galdur to na okamžik zvažuje.
“Ne,” rozhodne se. “Ještě si ten dům strhneme na hlavu.”
“Jak ho chceš dostat ven?” zajímá se čarodějka. Na to velitel připravenou odpověď nemá, zato přede mnou se vynoří jasné řešení.
“Kam ho chceš?” zeptám se Galdura, natáhnu ruce a sevřu prsty kolem hladkého, chladného povrchu kamene. Cítím, že kovové pásky k němu perfektně přiléhají. Dobrá, alespoň se o ně nepořežu.
“Reine…” Iwarovo oslovení je někde mezi překvapením a varováním.
“Já na rozdíl od vás nemám moc síly, kterou ze mě může vycucnout,” odtuším a sevřu kámen v rukou pevněji. Jen ho neupustit. Jen nedat najevo, že se mi ty ruce pořádně klepou. A taky kolena hrozí, že vypoví službu. Zatraceně, Reine, opovaž se teď složit! Slabochu! Alespoň tuhle drobnost, u všech bohů, musíš zvládnout!
V duchu se proklínám celá tři patra a hon cesty po seschlém trávníku, než na mě Galdur zavolá, že to stačí. Položím amulet na zem a couvám od něj pryč, dokud zády nenarazím do některého z kolegů.
“Fajn,” pronese Galdur tiše. Nespouští oči z amuletu, jako by to byl jedovatý had, který může každým okamžikem uštknout. “Reine, běž pryč.”
“Cože?”
“Běž pryč,” opakuje. “Zvládneme to tu sami. Nebo nezvládneme, to je taky možnost, ale ty s blokem na krku nám každopádně nepomůžeš. Takže mazej pryč. Co nejdál. Vrať se, až bude po všem, to bys měla cítit.”
“Já… já ale…” Pryč. Galdur mě posílá pryč. To jsem přece chtěla, představa amuletu a jeho zničení mě děsí k smrti. Místo toho stojím v seschlé trávě a koktám. “Jsme tým.”
“Jsme tým,” souhlasí velitel. “A v tuhle chvíli je tvůj úkol dostat se z dosahu nejhoršího a pokud se něco podělá, vysvětlit rektorce, o co jsme se snažili. Jasné?”
“Jaký je plán?” zachraptím.
“Tegyde?”
“Na spotřebování energie využijeme mnohočetnou iluzi a zároveň z amuletu budeme napájet náš štít. Prvotní iluze bude zásobovaná jedním z našich amuletů, stejně tak zaklínadlo, které přinutí amulet energii uvolňovat..”
Poctivě se snažím, ale nedokážu si představit, jak to bude všechno dohromady fungovat. Nemusím to ani říct nahlas, Tegyd si správně přeloží můj výraz.
“Iluzi i uvolňovací kouzlo ukotvíme na naše amulety a ty pošleme do vzduchu nad…” ukáže bradou na kámen obalený runami, který mezi stébly trávy skoro není vidět. “A pak zvedneme štít.”
Usměje se. Tegyd se usměje. Musí být na ten plán vážně hrdý.
Představuju si to krok za krokem podle jeho slov a pochopím. Štít přeruší levitační zaklínadla, aktivační kouzlo spadne na amulet a spustí… a pak ať nás chrání všichni bozi.
“Jasné?” Galdurův hlas je spíš silnější šepot. Já se nezmůžu ani na ten, jen přikývnu. “Tak zmiz.”
Přejedu pohledem po čtyřech nervózních tvářích. Nemůžu odejít jen tak. Musím něco říct. Mysli, Laragh. Když o nic nejde, huba ti jede, tak se teď předveď.
“Držte se,” vypravím ze sebe.
“Ty taky,” hlesne Iwar. Tegyd se statečně pokusí o úsměv, Torill, která mě má na dosah, mi na okamžik stiskne ruku. Pátrám po Galdurově pohledu, ale velitel už věnuje veškerou pozornost kameni a řádkům run.
Tohle jsem si nezasloužila, kmitne se mi hlavou, když se k týmu otáčím zády. Ne po dvou nocích v Rogze. Mohl se po mně alespoň ohlédnout.
A jiný hlas mi v hlavě vříská, že když jde o budoucnost tří zemí, je jemnocit jedné mizerné čarodějky v žebříčku priorit na úplně posledním místě.
Jeden krok. Další. Už zase vidím rozmazaně… už zase brečím. Do háje.
Galdure, chtěla jsem si ještě promluvit. Mrzí mě, že jsem ta slova nedostala z pusy.
Třeba přežiju, abych to napravila.
Třeba přežiju, abych ho našla rozervaného na kusy. Jako Aderyn.
Třeba to nepřežiju. To není nejhorší možnost.
Ale přetížení bolí. Nesnáším bolest.
Skoro nikdo neví, kde vlastně jsem.
A já se bojím, co přijde dál.
Sice si odvážu svého koně a dál pokračuju v sedle, ale kdybych šla po svých, nebyla bych o nic pomalejší. Dokážu jen ztuhle sedět a křečovitě svírat hrušku sedla. Pořád čekám, kdy mě do zad zasáhne vlna síly. Bude předem slyšet? Vidět? Nejspíš ne, kouzla nebývají nápadná, pokud si to čaroděj vyloženě nepřeje. Bude to bez varování.
Galdur si hraje s koncem světa a já mám jen tiše čekat, jak to dopadne. Nevidět. Nevědět. Jenom čekat. Zatraceně.
Kůň se mnou na hřbetě zvládne asi míli, pak odmítne jít dál. Svezu se ze sedla, odklopýtám jen tak daleko, aby na mě nešlápl, a pak nechám kolena vypovědět službu.
Jenom čekat. Když ani nevím na co.
Nesnáším nejistotu. Chci tam být s nimi. Je mi jedno, že je to nebezpečné, chci mít svůj podíl na tom, jak náš úkol dopadne. Galdur kolikrát tvrdil, že trocha síly dokáže hodně. Třeba bych byla užitečná, třeba ne, ale věděla bych, co se děje.
A ať by to dopadlo jakkoliv, věděla bych, že jsem udělala všechno, co bylo v mých silách.
Za zády mi zazní… zařvání draka? Pitomost, draci neexistují. Ale kdyby existovali, vzteklý bojový řev z obrovské ještěří tlamy by určitě zněl takhle. To musí být Tegydova iluze. Vím, že iluze může být i zvuková, ale nikdy jsem takové kouzlo nezkoumala. Nikdy mi nepřišlo důležité, protože bych na něj stejně neměla sílu.
Škubnu za řetízek, až se mi úzké články zaryjí do kůže na krku.
Bezmocná. Už roky. Namlouvám si, že něco dokážu, že alespoň pro pár lidí jsem důležitá, že pro ně znamenám změnu k lepšímu, pomoc v nouzi. Pár kapek v bouřce.
Jsem k ničemu.
Klečím v suché, škrábavé trávě a lapám po dechu, když mě zaplaví vlna energie.
Rozplácnu se na zemi, hlavně leknutím, protože až tak silná zase není.
Energie.
Není tak silná.
Čekám, co ještě přijde. Nepřijde nic, nebo alespoň nic, co bych cítila.
Zatraceně… k ďasu, oni to dokázali. Zvládli ukočírovat sílu vázanou v amuletu natolik, že ani já, kousek od nich, necítím následky silového přetížení.
Ještě chvíli tu myšlenku zpracovávám, než se donutím vyškrábat na nohy. Kůň, který se silové vlny lekl, naštěstí neutekl moc daleko, ale na moje roztřesené nohy je to až až. Vytáhnout se do sedla vyžaduje mobilizaci všech sil. Čekám, že budu muset koně přemlouvat, ale můj oř není nijak zvlášť chytré nebo iniciativní zvíře. Několikrát ho stisknu patami, nasměruju mu čumák ke škole a hnědák bez protestů vykročí.
Neutekla jsem moc daleko, dojde mi vzápětí. Jen z dohledu. Stejně by mě to nezachránilo. Jen malé divadlo pro Galdurův dobrý pocit.
Stočím koně trochu stranou, aby se mi zpoza rohu školní budovy vynořilo místo, kde jsem nechala tým.
I na tu dálku vidím, že leží v trávě. Všichni.
Do háje, bohové, zatraceně!
Ten pohled mě probere k akci. Nakopnu koně, znovu a ještě, až se neochotně dá do cvalu. Běží pomalu, tak nemožně pomalu, a žádná další pobídka s ním nic nedělá. Mhouřím oči a snažím se rozeznat něco víc.
Jeden z kolegů se namáhavě zvedá do kleku a naklání se nad někoho dalšího. Je to Torill? Postava vypadá drobná. Tegyd to zaručeně nebude.
Ztratím s koněm trpělivost, sklouznu ze sedla a dál utíkám po svých. Mezitím už se vzpamatuje i Galdur, opírá se o předloktí a natahuje se k Iwarovi, kterého už křísí dlouhovlasá čarodějka.
Zamířím nejdřív k Tegydovi, který leží kousek dál od ostatních, a přistanu u něj na kolenou. Vyděsím se jeho bledého obličeje a podivně rozhozených rukou. Když si ale chci poslechnout, jestli dýchá, na uchu mě zahřeje tichounký proud slov. Tegyd do sebe motá zaklínadla a nejhorší nadávky, ale žije.
Žije, vypadá na umření, nemá žádné zjevné zranění. Co mám asi dělat teď?
“Tegyde?” zakuňkám čistě proto, abych jen nezírala.
V dalším okamžiku mě do ramene praští malý balíček poskládaný z kousku plátna.
“Dej mu to,” přikáže Torill hlasem, který naznačuje, že sama do Tegydova stavu nemá daleko. Rychle rozbaluju vrstvy látky a uvnitř narazím na poslepované bílé krystalky. Cukr? Nehodlám se s Torill přít, určitý smysl to dává. Musím jen zařídit, abych Tegyda neudusila.
Hlavou mi bleskne nápad. Nezastavuju se, abych ho promyslela. Hmátnu do svého batohu pro lahvici s vodou, většinu jí vyliju do trávy a do zbytku nasypu krystalky cukru. Doufám, že se nepletu a že to vážně je cukr, případně něco jiného, co se ve vodě rozpustí.
“Tegyde,” zatřesu kolegovi ramenem, “dám ti napít. Je to lék. Rozumíš?”
Otevře oči a dokonce se mi zdá, že mě poznává. Podepřu mu hlavu a ramena a vnutím po malých doušcích obsah láhve. Torill se po nás co chvíli ohlédne a souhlasně kývá.
“Lepší?” žadoním. Tegyd sice znovu zavře oči, ale dýchá hlouběji a klidněji a už se mi nezdá, že umírá vyčerpáním. Znovu zatápu ve svém batohu. “Dokážeš něco sníst? Měl bys něco sníst. Mám…” Torill mu nacpala cukr. Mám s sebou něco sladkého? “Sušený jabka. Opatrně s nima, pomalu, ale něco sněz.” Na reakci nečekám a jednu křížalu Tegydovi rovnou vnutím.
Hlídám, jestli se čaroděj náhodou nezačne dusit, a uvědomím si, že v zádech cítím lehké vlny zbytkové magie. Ohlédnu se po Iwarovi a čelist mi nechápavě klesne.
Galdur klečí nad Iwarem a kouzlí. Posílá do vzduchu jednu iluzi za druhou, motýly, drobné pestré ptáčky, lesklé vážky, z trávy nechává růst květiny. Nesoustředí se na udržení kouzla, jen tvoří další a další a vzápětí je nechá rozplynout. Torill, s rozježenými vlasy a zarputile vyceněnými zuby, se snaží dát Iwarovi napít se své lahve, ale tekutina mu vytéká koutkem úst do trávy.
“Co se děje?” vyhrknu, ačkoli to vidím přímo před sebou.
“Je úplně vyčerpaný. Moc se položil do toho štítu.” Torill málem brečí. “Potřebuje dočerpat energii, aby se vůbec probral, ale jestli to nedokáže rychle…”
Galdur vyčaruje roj světluškovitých světel, podobných těm Iwarovým, kdysi dávno a daleko u jedné churavé jabloně.
“Tak mi pomoz, Reine!” vřískne čarodějka. „Jsi přece nekromantka, ty mu můžeš energii dát rovnou! Dělej!“
„Já nevím jak,“ hlesnu. Torill na mě znovu zařve, dílem vztekle, dílem zoufale.
Jsem nejneschopnější čarodějka na světě. Neumím použít své schopnosti, když jde o život. Ačkoli vím, že můžu brát ostatním jejich energii, nikdy mě nenapadlo, že to funguje i obráceně, tím méně pak že jde o specialitu nekromancie. Jsem k ničemu.
„Tor, vždyť má ten blok už od školy,“ zamumlá Galdur. „A i kdyby byla nejsilnější leithínská nekromantka všech dob, nedovolil bych jí to. Iwara by teď příliš síly mohlo zabít.“
Rázem chápu, proč se nenamáhá s udržením svých kouzel. Zbytky síly po rozplynulých iluzích může Iwarovo tělo vstřebat tak rychle, jak potřebuje. Galdur se stará, aby zbytky nedošly.
Nemám ani ten nejmenší nápad, jak pomoct Iwarovi, takže přesměruju pozornost zpátky na Tegyda a jeho pomalé okusování křížal. Ten je alespoň při vědomí.
Bolestně si uvědomuju, že nic víc udělat nemůžu. Jen čekat a podávat Tegydovi jídlo. Koukám někam do trávy, protože kolegovi byl pohled upřený na jeho ústa zjevně nepříjemný.
Torill lapá po dechu. Galdura není slyšet. Tegyd poctivě žvýká.
A za zády se mi ozve tiché zasténání.
“Iware, tys mi dal.” V Torilliných slovech je špetka úlevy a obrovská hromada únavy. “Napij se. Pomalu. Je to lék.”
Galdur na dlouhou chvíli zavře oči a svěsí hlavu.
“Fajn. Všichni žijem. Teď se musíme někam schovat, protože jsme zaručeně přitáhli pozornost.”
“Kam se chceš schovat?” zasípe překvapená Torill.
“Někde ve škole?” Je to spíš návrh než rozkaz.
“Tam půjdou jako první,” šeptá Tegyd.
“A nezapomeň, že máme s sebou koně,” upozorním.
“Koně můžem taky schovat. Škola má stáj. Bude to chtít pár amuletů na udržení dostatečně silnýho maskování, ale půjde to.”
“A všechny koňský kobližky v širým okolí zamaskuješ taky?”
Velitel zoufale zaskučí.
Jenže stejně skončíme ve školním sklepení a jsme ještě rádi, protože Iwar s Tegydem málem nedojdou ani tam.
Nikdy jsme nerozbili tábor rychleji, pokud se tak ovšem dá nazvat fakt, že parta vydoluje ze zavazadel přikrývky a pohodí je na zem, aby na ně vzápětí padla a spala. Já se zachumlám do deky vsedě, zády se opírám o dveřní rám a poslouchám ticho. Je vlastně zbytečné hlídat, kdyby nás někdo objevil, sama nic nezmůžu a ostatní jsou k smrti vyčerpaní, ale to je jedno. Chci vědět, co se děje.
“Musíme pryč,” ozve se Galdur.
Trčíme pod zemí noc a den. Zbytek týmu, mě nevyjímaje, by tu s radostí prospal ještě několik dalších západů slunce, ale velitel je jako na jehlách.
“Budou nás tu hledat,” vede si svou. “Možná se bojí, protože neví, co jsme zač, ale vědí o nás a pokud má Theodor ohledně adorských zákonů a jejich vymáhání jenom trochu pravdu, vytáhnou na nás s plnou parádou. Čím později, tím hůř, protože tím víc času budou mít na posbírání vojska.”
“Vojska? Myslíš, že se kvůli nám budou obtěžovat?” Zadívám se na Galdura a ukrutně nenápadně zašilhám směrem k ostatním.
“Předvedli jsme tu několik vážně mocných kouzel. Frolik Adorský se magie bojí. Co čekáš, že udělá, pošle na obhlídku myslivce? Samozřejmě že posbírá vojsko, a bude se hodně snažit, abychom proti němu neměli šanci. Musíme odsud vypadnout a zamést za sebou stopy, pak se snad alespoň rozdělí, když nás budou hledat.”
“A taky nám dochází jídlo,” vloží se do diskuze Torill. Ona to musí vědět. V jednom kuse nutí Iwara a Tegyda, aby něco jedli. Galdur se podle jejího názoru dostatečně zotavil, jemu má stačit obsah vlastního batohu. Po dvaceti letech nezůstalo ve školní budově nic poživatelného. Naštěstí alespoň voda ze studně se dá pít.
“Kudy a kam?” zeptám se velitele.
“Do Comharu. Co nejkratší cestou. Nenápadně.”
“Myslíš, že dovedeme být nenápadní?”
“Budeme muset,” zahučí temně.
“Všeho se zbavíme,” navrhuje Tegyd ze svého kouta. “I kdyby nás prohledali, důkazy o kouzlech nenajdou a následky silové nerovnováhy těžko dokážou, zvlášť když místní čarodějové nesměli dvacet let praktikovat. Nic nepoznají.”
“Nemusí nám nic dokazovat, podezření úplně stačí,” bručím. Galdur souhlasně přikyvuje a přidává svůj argument.
“Nevím, co kdo máte s sebou, já distanční runy zahodit nemíním. A Reine by nejspíš ráda, ale ona svůj amulet odložit ani nemůže. Takže na nás nesmíte přitáhnout pozornost.”
“Člověče, já jsem rád, že stojím na nohou,” zapochybuje Iwar. “Ani nevím, jestli se udržím v sedle.”
Galdur si to na poslední chvíli rozmyslí a nezopakuje, že Iwar holt bude muset.
“Torill?” Ukážu vedle sebe, čarodějka pochopí a jde si ke mně přisednout. “Vzala jsem si s sebou ten extrakt z gahy, co na něm dělám. Vím, že je povzbuzující, alespoň krátkodobě. Nakopne. To mám vyzkoušené na sobě.” Torill pochybovačně zvedne obočí. “A na dalších asi pětadvaceti lidech.”
Čarodějka dlouho uvažuje.
“Prověřovalas dávkování?” Přikývnu v odpověď a Torill to zahrne do svých plánů. “Asi to stojí za pokus,” usoudí nakonec.
“Akorát musíme zajistit, aby se večer pořádně najedli, jinak zase padnou vyčerpáním,” upozorním ji. Čarodějka vážně přisvědčí.
