Protože „archiv“ zní důstojněji než „šuplík plný starých kreseb a náčrtků, pomíchaných poznámek z gymplu, pracovních listů na angličtinu a čistých papírů nasyslených pro všechny případy“.
Hlavním tématem onoho hrabání se v útrobách psacího stolu měl být úklid. A že si to stůl vážně zasloužil, protože celých pět let vysokoškolských a dále jsem na něj téměř nesáhla. Mise byla úspěšně dokončena, ovšem asi tak v dvojnásobném čase, než by bývalo stačilo, protože a) mě zas a znovu přepadala nostalgie, když jsem z chaosu vylovila nějaký obrázek, básničku nebo dopis, na jejichž existenci jsem dávno zapomněla, a b) bylo potřeba dohledat, roztřídit a seřadit všechny stránky ze salátového vydání tří dílů skript z organické chemie, které se radostně rozlétaly po celém pokoji. (Nejvíc duševní námahy bylo potřeba na poznání, že těch třicet chybějících stránek do skript formátu A5 je tady ten paklík papírů A4, na kterém jsou ofocené.)
A našla jsem taky hromádku kreseb, které mě mile překvapily tím, že se na ně dá docela koukat. (V papírové podobě. Scanner má bohůmžel jiný názor.)
Když vezmu tužku s tím, že jen tak cvičně nakreslím „nějakého člověka“, často se z něj stane Aisling. A jelikož všechny kresby, na kterých je Theodor, z nějakého důvodu vypadají naskenované dost děsně, je následující výstavka poněkud monotematická…
Mám takový pocit, že podobná ilustrace je v Anně ze Zeleného domu (mám tenhle paperback). Hlavním záměrem tady bylo nakreslit pro jednou vážně pěkný vlasy.
(Jo, ten papír je z druhé strany potištěný. To je syndrom bílého papíru – když si vezmu hezký, čistý, kvalitní papír, že teď mám natrénováno a nakreslím něco vážně pěknýho, do deseti minut je ten hezký čistý papír prodřený gumou a letí přes místnost zmuchlaný do kuličky. Sláva tabletu!)
Ais v civilu a před plesem Acadaemie.
Kdyby nic, tak alespoň ty šaty si představuju pořád stejně, jen v digitální verzi jsem se snažila o něco delší sukni. Tohle vážně vypadá jako taneční kostým. Ještě když jsem jí v nějakém záchvatu nadšení nakreslila na nohy ghillky…
A pak jeden obrázek, který by vlastně patřil spíš na sousední odkladiště povídek, ale co si budeme vykládat, nikdo ho tam hledat nebude.
(On to asi nebyl úplně nejlepší nápad, dvoje stránky pro dva světy. Ale já si to tak pěkně vysnila, barevné ladění a tematické fotky… a od té doby jsem na Bářin blog, potažmo příběhy a svět, ani nesáhla. Ani tu flétnu jsem jí do záhlaví nevyfotila… nu což, stejně mám jen tuctovou Yamahu.)
Mělo mezi nimi být zrcadlo, ale zavčasu jsem vyhodnotila, že to nebudu riskovat. Druhá otázka je, jestli ten výjev pak ještě dává smysl…
Všechno je to nějakých pět, šest let staré. Ráda bych věřila, že dneska umím kreslit o chlup líp, ale pravděpodobně nikoli. To nevadí. Hlavně když mám v čas potřeby čím zaměstnat ruce.
