Psát za sebe

Nejeden dobrý člověk mi už řekl, že mám výkonnou fantazii. Já ten pocit nesdílím. Mohla bych vyjmenovávat příklady až do Vánoc, ale je jedna věc, která mi dělá opravdu velké problémy – psát za postavu, která mi není podobná.

Ich-forma mi pro vyprávění příběhů vyhovuje. Můžu do ní beztrestně propašovat dlouhé vnitřní monology i přebruslit přes ožehavý moment tím, že postava propadne záchvatu paniky. Málokdy narazím na problém informací, které zná čtenář, ale postavě jsou utajeny, prostě proto, že čtenář věci nahlíží pohledem postavy a všechny indicie má k dispozici. Snáz mi projdou nespisovné tvary, kletby, nadávky. Naprostá většina mých textů je psaná v ich-formě, protože je pro mě nejsnazší a nejpříjemnější.

A dlouho to fungovalo krásně, protože jsem psala jen holky zhruba mého věku, které mi buď byly podezřele podobné, nebo takové, jaká jsem tehdy chtěla být. (Povahově. A, pravda, taky v zacházení s mečem.) Psala jsem prostě sama za sebe.

Později mi došlo, že to vážně není dobrý nápad, zejména když jsem se rozhodla začít psát z pohledu jiných postav než Ais. Celá pointa různých vypravěček měla být v tom, že každá řeší problémy jinak a ze stejné výchozí situace vyrobí jiný malér. Tak jsem si na to sedla, vzala sešit a o každé z hlavních postav tam sepsala všechno, co mě napadlo – popis, povahu, historii, motivace, vztahy. A často jsem ten sešit volala do služby, abych se nenechala unést psacím transem, ale držela se vytyčených kolejí.

Abych dokázala napsat sebevědomou holku, která při prvním náznaku konfliktu nesklapne a nemyslí si svoje, ale dupne si a začne ječet.

Holku, která si ve stresové situaci vybere útok a ne útěk.

Holku, která funguje v režimu omnia mea mecum porto, neomezují (a nepodpírají) ji vazby k domovu a rodině.

A myslím, že se mi to celkem dařilo.

Pak jsem se rozhodla nastavit si laťku výš a napsat něco ich-formou z mužského pohledu.

Na to, jak krátký a nezvýznamný kousek textu to je, mi zabral Aisin epilog (vyprávěný Theodorem) naprosto nepřiměřené množství času. Každou větu, každé slovo jsem opatrně datlovala s vědomím, že já – prostě – nevím – jak – to – chlapům – funguje – v – hlavě. A to se vůbec nezmiňuju o tom, jak dlouho jsem psala Asgeirovo Rozcestí, které navíc mělo dávat smysl a posunout události. Však k němu měl betačtenář hromadu zasloužených připomínek. Během psaní Rozcestí jsem si připadala jako na návštěvě v cizí zemi, jejíž jazyk se sice snažím naučit, ale pořád plavu ve skloňování. Byla jsem na sebe patřičně hrdá, že jsem tu povídku vůbec dokončila.

V některých věcech jsem tvrdohlavá a snaha naučit se psát za rozmanitější postavy k nim patří. Vymyslela jsem si další text z Theodorova úhlu pohledu. A uvědomila si, že by to neměl být takový problém – Theodor, i když je rodu mužského, je mi z mých postav povahově nejpodobnější. (Kdysi jsem totiž z nudy všem hlavním postavám vyplnila MBTI test. Dodneška mě překvapuje, že mi pokaždé vyšel jiný výsledek. Můj osobnostní typ má právě jenom Theodor.)

To je ten důvod, proč se mi tentokrát za Theodora psalo celkem hladce. Po všech těch stránkách popsaných charakteristikami, po všech přečtených článcích o psychologii a o tvorbě postav, v povídce z pohledu devatenáctiletého kluka zase píšu za sebe.

Hold, hold, hold – character psychology is no-go. Zpátky k rýsovacímu prknu.

Příspěvek byl publikován v rubrice Režijní poznámky. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..