(Ty dvě položky nadpisu spolu nikterak nesouvisí.)
Mám ráda takovéhle poklidně roztěkané volné dny. Chvilku si číst, chvilku kreslit, něco poklidit, napsat pár vět, pustit pračku, postavit na čaj a tak pořád dokola a na přeskáčku.
Výsledkem dneška je pokus o lepší portrét Reine a necelá stránka rozpracované povídky, u které jsem strávila významné množství času dohledáváním reálií ve starších textech.
Naznačuje to, že jsem si ten svůj slavný zápisník nevedla tak pečlivě, jak by bylo potřeba. Kdyby ano, nemusela bych se prohrabovat kapitolami Osamělých válek, abych se ujistila, jaké uniformy používá která armáda.
A neuvědomila bych si – znovu a silně – jak se Osamělé války od zbytku mých příběhů liší.
Je to dlouhý text, to je jedna věc. S přehledem nejdelší, jaký jsem kdy napsala.
Je to text, na kterém jsem se dost vypsala a je to vidět. U Meče, co není ze stříbra a Osamělých válek jsem bojovala s novým světem, jiným stylem, snahou udržet příběh v kolejích, které jsem pro něj vyměřila (ne zcela úspěšně). Užívala jsem si záchvaty inspirace.
(To jsem si takhle jednou odpoledne sedla k rozepsané druhé části, chytla správnou psací slinu, probrala se v půl jedné v noci a obrečela Matse. Naštěstí byla ten den spolubydlící pryč.)
Je to text, ve kterém jsem se pokusila psát o mezilidských vztazích a moc to nevyšlo.
Je to zkrátka text, na kterém jsem se učila. Vůbec by mi to nevadilo, kdyby se kolem Osamělých válek netočil vlastně celý Aislingin svět. Rozvíjím příběhy Aisling, Kaessi, poslední rok pracuju na dějové lince Reine – všechny se setkávají v Osamělých válkách.
Nastal čas založit si nový zápisník a začít v něm, stejně jako v tom starém, rozebírat a plánovat Osamělé války. Poprvé jsem se na tomhle příběhu naučila psát; teď se na něm musím naučit přepisovat.
A slibovala jsem kresbu Reine, že?
Ráda bych se pochválila za vlasy. Obličej… eh, důležité je, že mě kreslení těší.
