Nepatřičná (4. část)

Útěk je únavný, ale nelze se zastavit, dokud člověk není v bezpečí. Asgeir a Kaessi míří za hranice.

Asgeir nás, už za šera, dovedl na malý palouk u lesního jezírka. Neměla jsem tušení, jak se mu to povedlo, protože jsem ho tupě následovala a nesledovala, kudy vlastně jedeme. Na přenocování se to místo zdálo ideální, koně tu měli vodu i trávu. Otřásla jsem se. My jsme tu samozřejmě neměli nic. Sice jsem s tím počítala od začátku, ale vidět přímo to místo a přemítat, kde celá dlouhá noc bude nejsnesitelnější, mě i tak vyděsilo.
Všimla jsem si, že Asgeir odsedlává, a začala jsem nešikovně rozepínat přezky na postroji Einionova koně. Pečlivě opřít sedlo proti kmeni stromu, opláchnout udidlo a uzdu zavěsit na pahýl po ulomené větvi, a tím mi došly činnosti, kterými jsem se mohla zaměstnat.
Asgeir už byl ponořený do Einionova batohu, rozkládal kolem sebe jednu věc po druhé a nad každou prohodil pár vděčných slov.
„Deka, bohové, to se mi ulevilo… co je tohle? Jo, sušený maso, to jsem rád. Košile, no, jistá věc je, že ji užiju, druhá deka, Einione, ty jsi snad jasnovidec, jabka? Určitě jsem teď cítil jabka…“
V blaženém rozpoložení se probral celým batohem, až pak zvedl oči a všiml si, že nad ním stojím.
„Máš hlad? Žízeň? Je ti zima? Stačí říct, všechno zvládnem,“ ubezpečil mě vesele, vstal a položil mi ruku na rameno. „Sněz, na cokoliv máš chuť, vodu mi, prosím tě, nějakou nech. Podívám se kolem po dříví na oheň a větvích na spaní.“ Příjemně teplá dlaň mi sklouzla po paži a pak Asgeir zmizel v rychle tmavnoucím šeru.
Věděla jsem, že bych měla jíst a pít, ale necítila jsem hlad ani žízeň. Stála jsem na břehu jezírka, pozorovala jeho hladinu a rovnala si v hlavě prožité události.
Před půldruhým dnem jsem byla princeznina dvorní dáma, se vším potřebným a mnohými rozmary na dosah ruky. Z rozmaru jsem si vyjela na projížďku… a jako smršť se na mě sesypalo zranění, lovci, fanatické davy, shnilá jablka a dlouhý útěk každou chvíli před něčím jiným. A teď se zdá, že se na zámek hned tak nevrátím… Slzy jsem si uvědomila až v okamžiku, kdy mi začaly téct po tvářích.
Byla jsem tak ponořená v sebelítosti, že jsem si Asgeira všimla až ve chvíli, kdy mě opatrně objal.
Ztuhla jsem jako zvíře, když zaslechne křupnutí větvičky pod nohou lovce, a Asgeir si toho všiml.
„Klid, Kaessi,“ zašeptal mi do ucha. „Tady je bezpečno. Nikdo ti neublíží.“ Trochu se ode mě odtáhl, aby mi viděl do obličeje. „Ani já,“ dodal napůl vážně, napůl škádlivě.
„Já vím,“ hlesla jsem ze zdvořilosti a až po chvilce jsem si uvědomila, že je to pravda, alespoň co se přímo Asgeira týkalo. Začínala jsem si na něj zvykat, už jsem neměla pocit, že na mě svoje emoce přímo křičí, lépe jsem je rozeznávala a třídila. A teď jsem si byla jistá, že ať už si mě představuje jakkoliv, myslí to s tím neublížením vážně.
„Pojď si lehnout.“ Vzal mě za ruku, přiměl mě otočit se k jezeru zády a dovedl mě k plácku pod mladými smrčky, které zřejmě předtím vystlal jehličnatými větvemi.
„Snažil jsem se vybírat ty nejtenčí větvičky, ale nejspíš mi tam stejně pár silnějších zbylo, ke konci mě to přestávalo bavit,“ ozval se věcně, shýbl se pro jeden ze dvou tmavých balíčků a roztřepl ho. Přikrývku mi podal, odešel posbírat obsah batohu a za pár chvil stál zase u mě.
„S tím už nic nevykoumáš,“ štouchl do mě. „Zabal se do tý deky a lehni si, jestli nechceš prostát celou noc u vody. A zaručuju ti, že nechceš, protože by ti byla pěkná zima.“ Sám už na nic nečekal, skopl z nohou boty a uvelebil se na větvičkách ve své přikrývce. Váhavě jsem ho napodobila.
Zem byla tvrdá, nerovná a studená, větve to moc nevylepšily, deka taky nehřála tak, jak jsem doufala, a Asgeirovy ponuré úvahy z něj zářily jako aura.
„Nemysli na to,“ zamumlala jsem. Můj spolunocležník se zmateně vyhrabal zpod deky.
„Jak víš, na co myslím?“ zeptal se podezíravě.
„Nevím, na co myslíš, ale vím úplně jistě, že se ti to nelíbí.“
„Jo. Hmm. Aha. Tak já to zkusím vylepšit, co už taky s tebou,“ zamumlal a znovu si lehl, tentokrát tak, že jsem na krku cítila jeho dech. Jeho pocity na mě dorážely jako příbojové vlny a každá z těch vln byla jiná.
Starý dobrý trik „nemysli na jednorožce“. Teď se Asgeir bude poctivě snažit nemyslet na špatné věci a jestli hodně rychle neusne a neuklidní se, mě z toho mezitím přeskočí.

Asgeir naštěstí usnul na neobvyklém lůžku celkem spokojeně a já tak mohla nerušeně proklínat zimu, vzpoury a smrkové větve, které ani vzdáleně nepřipomínaly postel. K ránu jsem musela na chvíli usnout, protože najednou byla tma kolem mě o poznání světlejší a mnohem, mnohem studenější. Zvedla jsem se ze země i s dekou, pevněji si ji omotala kolem těla a vydala se nazdařbůh bloumat kolem, abych se alespoň trochu zahřála.
Málem jsem přitom zakopla o Asgeira, který klečel na zemi a připravoval klestí na oheň.
„Tobě taky dobrý ráno,“ zabručel nenaloženě.
„Jak dobrý, když je taková hrozná zima,“ odsekla jsem podobným tónem. Asgeir si něco nesrozumitelně mumlal a dal se do křesání jisker. Já jsem se přinutila najít si na břehu příhodné křoví, ukrýt se za ním a ledovou vodou z jezera se co nejlépe umýt.
Asgeir opatrně, metodicky přikládal do ohně silnější a silnější kusy dřeva a soustředěně hleděl do plamenů. Až když si byl jistý, že oheň hned tak neuhasne, promluvil na mě.
„Pojď se ohřát, to je lepší než skákání. Ale pokud tě to baví, tak samozřejmě pokračuj,“ prohodil jen tak mimochodem a odešel obrátit Einionův batoh naruby, aby se z něj posléze vynořil s váčkem plným sušeného masa. Já si až v tu chvíli uvědomila, že od chvíle, kdy jsem se vrátila od vody, poskakuju na místě, abych se trochu zahřála.
„Máš hlad?“
Hlad jsem sice měla obrovský, ale pořád ne takový, aby mě přiměl vzít do pusy sušené maso.
„Vůbec ne, díky,“ pokusila jsem se znít lehce. Asgeir pokrčil rameny a začal se tou pochoutkou krmit sám. Já si místo snídaně sedla co nejblíž k ohni a snažila se rozmrznout.
„Máme něco na přikládání?“ zeptala jsem se, když plameny strávily většinu z původního přídělu dřeva.
„Ne,“ odpovědět Asgeir stručně, zatímco se zdatně propracovával našimi zásobami.
Bleskově jsem uvažovala, kde jsem udělala chybu a jak ji co nejrychleji napravit.
„Nějaké nasbírám. Mimochodem, díky za oheň.“
„Rádo se stalo,“ pokrčil rameny, „ale nech to prostě dohořet, pojedeme. Chci se dostat přes hranice a do města co nejdřív, abych se stihnul poptat po novinkách. Jo, a jestli chceš, v batohu si vezmi čistou košili a kalhoty.“
Tolik k mé touze rozmrznout.
„Dobře,“ snažila jsem se znít klidně, zvedla jsem se od ohně, šla si pro nové oblečení a co možná nenápadně se rozhlížela po houštině, kde bych se mohla převléct. Košile a kalhoty mě nijak nenadchly, ale z mých jezdeckých šatů už byl ubohý, nenositelný hadřík. „Dobře.“ Asi dostanu zápal plic.
„Neboj, na koni se zahřeješ.“
Postupem času se ukázalo, že v tom měl Asgeir pravdu. Jakmile se rozednilo dost na to, abychom viděli, kam máme namířeno, vyjeli jsme. A vedení koně cestou necestou mě rychle přimělo myslet na jiné věci, než na moje studené ruce.
Trvalo dlouho, než nás stezky vyvedly z lesa ven, Asgeirem už začínala cloumat nervozita, ale když jsme konečně narazili na hmatatelný orientační bod, totiž křižovatku s podivnou kamennou sochou, viditelně se uvolnil.
„Swizina křižovatka,“ ukázal bradou na sochu ověnčenou květinovými věnci a s mísou zrní u nohou. „Pro místní snaha udobřit si přízrak, kterej nosí smůlu, my ted víme, že to na hranice máme asi půl druhý míle. Ty, Kaessi, asi nebudeš mít po kapsách doklady a cestovní povolení, viď?“
„Nebudu mít co že to?“
Asgeir na okamžik zavřel oči a já si byla skoro jistá, že využil té příležitosti, aby je nepozorovaně obrátil v sloup.
„Když cestuješ do cizí země, máš s sebou mít glejt o tom, kdo jsi, kam a proč jedeš, vystavenej většinou městskou radou. Ale dvorní dámy se asi za hranice moc nenacestujou, tak ses s tím neměla kde setkat,“ povzdechl si. „No co. Já budu žádat o azyl, tak to pro tebe zkusíme taky.“

Pohled na tosaithsko-adorskou hranici mě překvapil. A když jsem po straně zašilhala na Asgeira, usoudila jsem, že jeho taky.
Hned za hraniční pevnůstkou, která seděla na cestě jako korálek na šnůrce, stál úplný stanový tábor, zjevně vybudovaný narychlo a ledabyle. Armádní stany a nejrůznější přístřešky byly na pláni naskládané dost nedbale, různě si překážely, leckteré měly mizerně vypnuté plachty a celkově působily dojmem, že jejich stavitelé měli naspěch a s drobnostmi si nelámali hlavu.
„Skoro se mi zdá,“ pronesl Asgeir zamyšleně, „že nás čekají.“
Kryptická poznámka mě znejistěla tak, že jsem Asgeira nechala jet o dvě délky před sebou. Nechtěla jsem být první, kdo do toho strčí nos.

„Tak copak vás přivádí?“ zeptal se pomenší, podsaditý strážný oblečený v tmavočervené uniformě. Mluvil dhamštinou, nejrozšířenějším lidským jazykem, ale se zpěvavým, typicky adorským přízvukem. Jeho tón se zoufale snažil o soucit, ale i tak prozrazoval únavu a otupělost. Bylo jasné, že nejsme ani zdaleka první, koho se zeptal.
Asgeir si dal s odpovědí načas a rozhlížel se po malém nádvoří pevnosti. Přímo uprostřed byla studna, u které se činil další uniformovaný muž, skřípajícím rumpálem vytahoval jedno vědro vody za druhým. Vždycky se našlo dost nádob v rukou unavených, chudě a nepříliš čistě oblečených lidí, zřejmě obyvatel stanů za branou, do kterých strážný vodu ze studně přeléval.
„Tosaithský nehledejte,“ upozornil ho strážný. „Náš vévoda vydal výnos, že přijme všechny uprchlíky z Tosaithu, který se na nás obrátí, a že žádá, aby mu v tom nebránili. Elfové formality přenechali nám a sedí nahoře na věži.“
„Takže uprchlíků z Tosaithu je víc?“ zeptal se Asgeir opatrně. Pohraničník se štěkavě zasmál.
„Víc, říkáte? Vždyť elfové vyhání lidi z celýho riasckýho okresu, jednoho každýho, domy jim vypalujou, hrozí železem… počkejte, kdo vy vlastně jste, že vám tohle uniklo?“
Strážný si opožděně vzpomněl na nutnou opatrnost, narovnal se v zádech a položil ruku na jílec svého meče.
Asgeir mu ve smírném gestu ukázal svoje prázdné dlaně.
„Elfové vypálili moji osadu a viděl jsem, co se stalo s domem jedněch známých v elfské vesnici, proto jsem tady. Ale nevěděl jsem, že se to děje i jinde,“ vysvětlil posmutněle. „Aby tohle zasáhlo celej kraj, to je…“
„To je katastrofa,“ dořekl pohraničník. „Podívejte se na to,“ máchl rukou k pláni pokryté široko daleko nejrůznějšími nouzovými přístřešky, „ti všichni přišli o domov, a o ty všechny se vévoda má postarat.“
„Musíme zůstat tady, nebo můžeme pokračovat do Sorgu?“ zeptal se Asgeir.
„Jeďte si, kam je vám libo, jenom se zastavte v Sorgu na komisařství, ať vám potvrdí azyl a novej osobní doklad. Všichni by mohli odject klidně hned,“ naznačil, že myslí obyvatele stanového města, „ale nechtějí. Chtěj počkat přímo tady, jen co to vévoda nějak urovná, doufají, že se budou moct vrátit. Ne že by na to neměli právo, ale dovedete si představit, jak to tady bude za chvíli vypadat?“
„Velmi živě,“ přisvědčil Asgeir vážně. „Nedostatek jídla a vody bude mít za následek špínu, nemoci, nakonec i spory, hádky, boje, a to, že nemají co na práci než čekat, věci taky nepomůže. Jestli vám můžu radit, přesvědčte je alespoň, ať nějak vyřeší, ehm, latríny. A dál od pevnosti, ať vám nezničí tu studni.“
„Rozumná rada,“ přisvědčil strážný a unaveně přivřel oči. „Ale vysvětlete to těm dvěma stovkám tam venku. No, nestůjme tady a pojďme vyřešit vaše doklady, ať se hneme z místa.“
Gestem nás pozval do malé kanceláře, jejíž otevřené dveře ústily přímo na nádvoří.
Nejdřív vyslechl Asgeira a psal přitom poznámky do připraveného formuláře – jméno, povolání, věk, co se přihodilo jemu, jeho domu a majetku v Tosaithu. Datum, podpis, pečeť a Asgeir byl oficiálně uprchlíkem pod adorskou ochranou.
Pak se pohraničník poprvé pořádně zadíval na mě.
„A jaképak vy máte důvody pro opuštění království, paní?“ zeptal se podezíravě.
„Prakticky stejné jako tady pan Foraoise,“ odpověděla jsem pevně a pokusila se ještě víc narovnat záda. „Pouhou náhodou jsem se nacházela v jeho společnosti, když jsme narazili na skupiny ozbrojených elfů, jejichž záměrem bylo vyhnat usazené lidi za hranice království. Tito ozbrojenci mě opakovaně přiřadili k lidem, označili za nepřijatelnou a vyhrožovali mi stejným způsobem jako lidem. Žádám proto o ochranu Adorského vévodství, minimálně do doby, než se situace v Tosaithu stabilizuje natolik, abych se tam mohla bezpečně navrátit. Jmenuji se Kaessien an Sliabh, je mi dvacet šest let, do včerejška jsem žila na zámku Riasc. Potřebujete se zeptat ještě na něco?“
Místo odpovědi se na mě upíraly dva páry mírně řečeno překvapených očí.
„Ne, paní… ne, takhle je to v pořádku, jen mi, prosím, zopakujte vaše jméno,“ ozval se strážný krotce, a za pár okamžiků jsem držela v ruce svoji vlastní propustku na půdu vévodství.
„To bylo působivý,“ poznamenal uznale Asgeir, když jsme vyjížděli z pevnosti. „A rád jsem tě viděl ve tvým vlastním živlu.“
„Pokud neumíš velmi zdvořile a velmi pevně trvat na svým,“ pokrčila jsem rameny, „žije se ti ve vyšších kruzích dost těžko. Nebo dost dobře, ale pak už to zase nejsi ty, jenom to, co z tebe chce mít okolí.“
„Tys evidentně neměla problém se ubránit,“ konstatoval spokojeně. Pak maličko zaváhal, než se odhodlal k předestření další myšlenky. „Jsi fakt mladá. Šestadvacet? To by mě nenapadlo.“
„Jsme sice z vašeho pohledu dlouhověcí, ale narodit se někdy musíme, a pak to chvilku trvá, než nasbíráme úctyhodnej počet let, tak promiň, že jsem tě zklamala,“ dovolila jsem si mírný úsměv. „A pořád jsem starší než ty.“
Když jsme vjeli mezi první stany, začal se Asgeir rozhlížet kolem.
„Rád bych tu našel někoho z osady,“ vysvětlil mi, zatímco studoval situaci daleko za mým pravým ramenem. „Chci vědět, co se přesně dělo.“
Ujeli jsme jen několik délek, než lovcovo pátrání přerušil výkřik odněkud zleva. Ohlédli jsme se po hlase; to povykoval černovlasý Reese a mával rukama nad hlavou.
Asgeir se na kratičký okamžik zamyslel.
„Jeď napřed, Kaessi. Cesta z pevnosti pokračuje více méně rovně až do Sorgu, až se vymotáš z tohohle zmatku, určitě ji uvidíš. Nemusíš spěchat. Já si s nima promluvím a doženu tě.“
„Nebudou chtít, abys zůstal s nimi?“ Při tom pomyšlení mě dusila úzkost. Světlovlasý lovec byl jediný člověk, kterého jsem v téhle zemi znala, měl plán, na rozdíl ode mě věděl, co dělat. Představa, že mě tu nechá o samotě, byla děsivá, a myšlenka na to, že bych se k jejich skupině přidala já, nevypadala o moc nadějněji, soudě podle toho, jak se na mě tenkrát v táboře tvářili Reese s Talem.
„Asi budou, ale mají smůlu,“ odpověděl bezstarostně.
„Nebudou tě potřebovat?“ Ta otázka mě stála obrovské sebezapření a trochu se mě dotklo, když se Asgeir chlácholivě usmál.
„Nebudou. Já nejsem až tak úžasnej lovec, Kaessi, nejsem vůdce osady, nejsem ničí živitel, nikdo na mě není závislej, moje rodina se vesele uživí i beze mě. Chtít můžou, ale já nechci, neboj se a jeď.“
Co mi zbylo. Jela jsem a předstírala, že se nebojím, ačkoliv mi vidina toho, že zůstanu sama v Adorském vévodství, připadala zároveň děsivá a reálná.
Jak jsem projížděla mezi tosaithskými uprchlíky, strach o sebe samu mě přecházel. Byly tu mnohem naléhavější věci. Proč se soužití elfů a lidí, které celá desetiletí fungovalo bez problémů, zčistajasna, během jediného dne, takhle zvrtlo?
Náhoda to nebyla, na to se stačilo rozhlédnout. Strážný se zmínil o dvou stovkách uprchlíků a sama jsem věděla, že žili na různých místech. Kdyby šlo o něčí náhlý nápad, hádku, pomstu, nemohl by stihnout objet všechny vesnice a osady. Ne, tady něco rychle a důkladně přimělo elfy z širého okolí, aby začali nenávidět lidi.
Ale co to, hrome, mohlo být? Co přimělo vesničany z Křížení a stráž u Airgid nejen obrátit se proti lidem, ale i proti mně, jen proto, že jsem stála vedle Asgeira, aniž by se na cokoliv zeptali?
Tohle bylo naprosto špatně. Impulzivní jednání k elfům nepatřilo. Oproti lidem jsme rozvážnější. Ve všem – v úvahách, v rozhodování, v životě. Není pravidla bez výjimky, měla jsem tušení, že u dvora mě k takovým zbrklým výjimkám počítají, ale znovu – co se stalo, že to strhlo celé davy?
Vzápětí mě napadla důležitější otázka. Komu to stálo za to, kdo tím něco získal?
Elfové z Křížení? Co já vím, třeba si s lidskou rodinou nerozuměli, třeba si lidé začali, nějak elfům uškodili. Krádež, rvačka, neshody v plánování… ale je něco z toho důvod podpálit jim střechu nad hlavou?
Co osada u Airgid? Někomu mohlo vadit, že v rozsáhlých lesích loví převážně lidé, lučištník tam vřeštěl něco o pytláctví. Ale co já věděla, elfové si raději koupili připravené maso, než se za ním honit po lese a pak ho bourat a čistit.
Tourane? Nic. Lidé obstarávali významnou část ulovené zvěře a úrody z polí, která se dostala na touranský trh. Tady pachatel dosáhl jen toho, že nebude dost rukou na sklizeň a v lesích se přemnoží vysoká.
Počkat, nemohl by právě tohle být motiv? Někdo chce způsobit kraji kolem Riascu problémy s potravinami? Bylo by dost krkolomné jít na to zrovna přes vyhnání lidí, ale byla to jediná možnost, která dávala alespoň nějakou odpověď na otázku proč. Otázka kdo zůstala i v téhle teorii nezodpovězená.
Asgeir měl pravdu. Cesta z louky ústila přehledně a předvídatelně a on sám mě dohnal, jen co jsem z ní zdolala prvních pár délek.
„Co se tak mračíš?“ zeptal se konverzačním tónem.
„Přemýšlím, komu se vyplatilo uspořádat tenhle malér,“ ukázala jsem palcem za sebe.
Asgeir pokýval hlavou.
„To jsme tři. Reese tvrdí, že nějaký jižní elfí knížectví prohrálo válku a obsadili ho lidi, takže se Tosaith chce uzavřít a opevnit, aby vydržel protielfí nájezdy. Já si spíš myslím, že se někomu nelíbilo, že máme v ruce zemědělství.“
„Řekla bych, že máš pravdu. Reese žvaní hlouposti, na jihu se nebojovalo alespoň čtyři roky.“ Asgeir tázavě zvedl obočí. „Naita si píše s jedním tamním princem,“ vysvětlila jsem, „a já mám mimo jiné na starosti radit jí s korespondencí, takže vím, co v těch dopisech je. O válce se rozhodně nikdo ani nezmínil.“
Asgeir souhlasně zamručel a sledoval cestu před kopyty koní.
„Na druhou stranu, válka velmi pravděpodobně není společensky přijatelné konverzační téma,“ uvažovala jsem dál. „Jak znám Naitu, té by hořela střecha nad hlavou a pořád by do dopisů psala o skladbách pro loutnu.“
„Váš zámek musí bejt báječný místo k životu.“

Příspěvek byl publikován v rubrice "Nepatřičná". Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

2 komentáře: Nepatřičná (4. část)

  1. Profilový obrázek vyvrzenec napsal:

    Ouuh. Chci další 😀 já prostě miluju cizí světy.

Napsat komentář: Alissa Zrušit odpověď na komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..