(Závěr povídky, jejíž první část je tady.)
Zpoza jednoho sloupu podloubí domu na náměstí jsem opatrně sledovala, jak se k poražené ovci, ze které se po dláždění volně rozlévala krev, plíži dva skřípavě oddechující stíny. V duchu jsem počítala, kolik upírů se do léčky chytlo za poslední čtyři dny. S těmihle dvěma se dostanu na jedenáct, a to už je na tosaithské podhradí smečka velká až až. Budu doufat, že tihle jsou poslední, že na krev dobytčete, které nechám podříznout zase pozítří, se nikdo nakrmit nepřijde.
Mám vlastně docela štěstí, že jsou jenom dva. Krvesajové jsou sice malí a zaklínačkým pohledem viděno neškodní, ale umí sebou zatraceně rychle hodit, potvory, když se po nich člověk vrhne s mečem. A když mi teď odpadli všichni pomocníci, jsou dva upíři naráz přesně akorát.
Pomaloučku jsem zvedla malou kuši a začala rozmýšlet výstřel. Dala jsem si dobrý pozor, abych se postavila od upírů po větru, jen teď musím vítr správně odhadnout, nerada bych chybila. Šipka má začerněný hrot, nemusím se bát, že se zaleskne a prozradí mě.
Ještě kousek… výdech… stisknout spoušť. Šíp proletí vzduchem a vzdálenější upír překvapeně zakňourá. Než krvesajům dojde závažnost situace, vyřítím se zpoza sloupu a druhého skolím dvěma údery meče, načež dám ránu z milosti i prvnímu.
“Tak, to jsou další,” zazněl rezignovaný hlas ze stínu podloubí a následně se z něj vyloupla silueta Tuathala, mého plavovlasého objevitele.
První lov se mnou, byť neochotně a s tisícem zbytečných řečí, absolvoval Theodor a elfy jsem od sledování, jak se plní věštba, musela odhánět nepěknými výhrůžkami. Podruhé mě Theodor poslal k čertu a nadšené elfy jsem tedy využila jako střelce. Napotřetí už nikoho plnění většby nezajímalo, upíří a ovčí krev se elfům rychle okoukala a Theodor naznačoval, že jestli ho požádám o pomoc, pošle mě do mnohem horších míst než jen k čertu. Dostavil se jen Tuathal, bez nadšení, zato s obšírným vysvětlením, proč s sebou nemá kuši.
Bohové, dejte, ať už tu žádní upíři nejsou, už tak moje oblíbenost klesá jak upuštěnej kámen.
“Hotovo už? Byli to všichni?” zeptal se elf unaveně. Opírání se o zeď zřejmě vyčerpává.
“Nevím,” vylovila jsem z batohu kus hadru a otřela do něj krev z čepele. “Řekla bych, že jedenáct je na takovýhle město docela velká smečka, ale jistá si být nemůžu. Ještě nejmíň jednou na ně nastražím, zase za dva dny.”
“Už ne,” pohodil nesouhlasně hlavou a pak se mi zadíval do očí. V šeru naštěstí ta jejich pronikavá modrá tolik nezářila. “Bheannearch, my máme potíže. Vždycky uklidit… zbavit se…” ukázal bradou na těla ovce a upírů, “umýt krev, zahladit stopy. Nikdo nesmí vědět, že ty jsi tady, bheannearch, a ty nám to neulehčuješ.”
“Cože?” Prsty se mi na jílci automaticky, výhrůžně sevřely. Radši jsem meč zastrčila zpátky do pochvy, aby si to Tuathal nevyložil špatně. “Jak, nikdo o mně nesmí vědět? O co tady jde?”
“Bheannearch-”
“Říkej mi Aisling, prosím tě,” přerušila jsem ho. Podíval se na mě dost nepříjemně.
“Bhea- Aisling,” opravil se, když jsem předvedla vzteklou grimasu, “ty přece víš, co je tohle za zemi. Pod Frolikem Adorským. Už tak je moc nebezpečné, že přijel tvůj čaroděj studovat. Jestli Frolik zjistí, že skutečně čaruješ…” Nechal větu významně myslet ve vzduchu.
“Já přece nejsem čarodějka!” vyjela jsem na elfa s tentokrát nehraným vztekem. Rychle mi zakryl pusu dlaní.
“Bheannearch, nevím, co jsi, ale vím, že vojáci by se tě neptali,” napomenul mě důrazným šeptem.
Na chvilku se ve mně pralo pochopení se vzdorem – já prostě nejsem čarodějka, ať se moje povolání obrací z kterýkoliv strany, a uhájím si to i před adorským vojákem.
Pak se náměstím rozlehlo velitelské: “Jménem noční hlídky – stůjte a odhoďte zbraně.”
“A do háje,” kousla jsem se do rtu.
Něco kovového zazvonilo o dlažbu pod nohama. Automaticky jsem se k tomu shýbla a zjistila, že Tuathal, poslušen rozkazu, odhodil stříbrný nůž na ryby.
O tom, s jakými amatéry poslední dobou lovím, jsem uvažovala, dokud k nám čtyřčlenná hlídka nedoběhla a neobklopila nás. A když jsem se pokusila oplatit jejich veliteli vyzývavý pohled, něco se ve mně zlomilo a najednou mi bylo jedno, že mě vedou do šatlavy.
Oni to udělali.
Oni to udělali.
Oni to udělali.
Čelem a lokty jsem se opírala o mříže svého dočasného obydlí v královském vězení a pokoušela se zaujmout ke své momentální situaci jednoznačné stanovisko. Pro začátek si třeba ujasnit, jaké z toho mám pocity. Naštvaná, rezignovaná, ublížená? Vyděšená?
Na druhé straně mříže jsem si propletla prsty dohromady a opřela se o místy prorezlý kov větší vahou. Vždyť to ani není poprvé, co jsem kvůli práci skončila pod zámkem. Akorát že teď mě obviňujou z čarodějnictví, zatímco tenkrát v Rhodri to bylo za dluhy v hospodě.
Držej mě tu jako čarodějku, zopakovala jsem si a krk se mi najednou sevřel, jako bych už na něm cítila katovu smyčku. Tohle není benevolentní Dhamsa, kotě, kde můžeš s magií lovit, bavit se nebo vydírat městský rady. Tady je prakticky Ador, kde se za magii věší.
Jenže já nejsem čarodějnice.
“Nejsem čarodějnice,” zopakovala jsem si nahlas. Z ústí boční chodby vykouknul vysoký, svalnatý a od pohledu dost nepříjemný elf a pohrdavě si odfrknul. Smyčka kolem krku jako by se utáhla ještě trochu víc a neomítnuté stěny cely najednou jevily tendenci mě sevřít a rozmačkat. Zatřepala jsem hlavou, ale moc to nepomohlo.
Theodor! vylovila jsem z víru v hlavě jedinou povzbuzující myšlenku. Theodor o tom už určitě ví, a nějak mě dostane ven. Vždycky mě vytáh z průšvihů, na který jsem nestačila. Theodor mi zase jednou zachrání život.
Theodor je čaroděj, upozornil mě chladný, vypočítavý hlásek podvědomí. A jestli se zaplete do čarodějnickýho procesu, velice snadno může přijít o kejhák sám. Uvědomila jsem si, že mám příšerně studené ruce, a chabě, vzdáleně si přála hrnek čaje, o který bych si je ohřála.
Ne, Theodor by mě tu přece nenechal. Vzal mě sem s sebou, musel s tím počítat. Musí mít nějaký plán.
Jo? Počítal s tím, že tu přes jeho zákaz uspořádáš upírský jatka a necháš se chytit?
Tosaith mě chce popravit jako čarodějku, přeříkala jsem si znovu a najednou mi to nepřišlo jako justiční omyl, ale jako velice reálná vize budoucnosti.
Křečovitě jsem se chytla mříží a doufala, že si strážný nevšimne, jak se mi roztřásly ruce.
Já tady umřu.
Umřu, umřu, umřu, to slovo mi poletovalo v hlavě v tisíci opisech, bušilo do spánků a dusilo v krku. Na kamenné podlaze vystlané náručí slámy jsem se stočila do klubíčka a zírala před sebe, aniž bych něco viděla, ani zdi a mříže, ani graaffský hrad, spolužáky, Brana a Ulicka tenkrát, jak jsme přelstili nepoctivýho výběrčího daní, Lyalla a Neru na plese Acadaemie, Theodora… Všechny smysly mi zahltila všudypřítomná skutečnost koncentrovaná v jednom slově. Umřu.
“…slečno Aisling!”
Když jsem si konečně uvědomila hlas zvenčí, měla jsem pocit, že už na mě chvíli mluví. Pomalu jsem se vyškrábala do sedu. Za mříží stál postarší elf v temně modrém taláru a naléhavě opakoval moje jméno. Natáhla jsem ruku po zrezivělém kovu a s vynaložením neobvyklé námahy se postavila. I tak mě elf převyšoval skoro o hlavu. Jeho obličej mi byl matně povědomý, že by některý ze členů královské rady?
“Slečno Aisling, chystá se s vámi přelíčení. Ohledně vaší osoby se jedná o formalitu, Ador proti vám nemá žádné důkazy, ale je nutné, abyste důrazně popřela veškeré-” na okamžik se zarazil, pak o poznání hlasitějším tónem načal novou větu. “Nemusíte se ničeho obávat, slečno Aisling, tribunál je obeznámen s podstatou povolání zaklínače, jedná se skutečně o pouhou formalitu.” V jeho jantarovém pohledu bylo něco, co s uklidňujícími slovy nepříjemně kontrastovalo. Z boční chodby se vynořil známý elfí strážný s dalším kolegou. Žlutooký elf mě probodl posledním podivně nervózním pohledem a pak ustoupil od dveří, aby je stráž mohla odemknout a vyvést mě ven.
Několikrát jsem se zhluboka nadechla, jak mě stráž vedla chodbami, zřejmě k soudní síni, a zadoufala, že mi před výslechem dají najíst, že mě nechají se umýt. Až před velkým, honosně zdobeným portálem mi došlo, že takováhle privilegia zřejmě obžalovaní nemívají.
Jantarový pohled na mně celou tu dobu přímo visel. Před vstupem do síně ke mě jeho majitel přistoupil a rychle, ale opatrně mi vytahal z vlasů stébla slámy. Zvedla jsem k němu oči a pokusila se na něj vděčně usmát; v krku jsem měla tak sucho, že by se každý pokus o slovo změnil v chrapot. Elfovy rty se lehoučce chvěly, jako by chtěl něco říct, ale nemohl se k tomu odhodlat. Upustil na zem hrstičku slámy, kterou mi vylovil z hlavy, a jemně mě postrčil do sálu.
“Obžalovaná Aisling as Cill Airne, věk dvacet tři, povoláním zaklínačka, absolventka Graaffského Institutu?” zaduněl pod klenbou obrovského sálu hromový hlas. Sklouzla jsem pohledem po stupňovitých lavicích podél tří stěn, než mě strážní postrčili doleva, tak, abych stála čelem k soudci a jeho tribunálu. Soudit mě měl drobný černovlasý elf s úzkou, ostře řezanou tváří a pichlavýma očima.
Dlouho na mě beze slova zíral, než mi došlo, že jeho rekapitulace byla formálně vzato otázka.
“Ano,” zachraptěla jsem.
“Čím jste se zabývala během svého pobytu ve městě Tosaithu?” pokračoval soudce.
“Lovem upírů.” Z pusy už mi vycházelo jenom podivné skřehotání a vyschlý krk začínal bolet.
“Na čí žádost?”
“Školy… studentů školy vysokých umění.” Možná bych řekla ještě něco navíc, ale v krku mi vzduch drhnul tak, že jsem se málem rozkašlala.
“Kdo vám s tímto lovem pomáhal či vás při lovu doprovázel?” Soudce trochu přimhouřil oči. Tohle je důležitý, holka, o to mu jde, soustřeď se… Marně.
Ten odpornej pocit, že se tu děje něco důležitýho a mě to uniká.
“Kdo vám pomáhal?” zahřměl elf znovu.
“Studenti, hlavně Tu-” Tuathalovo jméno mi v ústech přerval záchvat kašle. V krku mě zabolelo tak, že jsem se za něj jednou rukou chytla, druhou jsem si držela před pusou.
“Ctihodný, slečna as Cill Airne je zjevně vyčerpána,” ozval se za mnou jemný, melodický hlas, něčí ruce mě měkce vzaly zezadu za lokty a nasměrovaly mě k nejbližšímu prázdnému místu na lavici. “Žádám, abyste jí dopřál odpočinek. Můžete mezitím předvolat další svědky.”
Mechanicky jsem se posadila, nechala si do ruky vtisknout pohár s vodou a poslouchala, jak soudce předvolává vyslance Theodora Carwyna.
“Theodor Carwyn, věk dvacet pět let, adept alchymie, Acadaemia Magica?” přeptal se soudce, Theodor přisvědčil a elf s pichlavýma očima ho začal vyslýchat. Důvod cesty do Tosaithu, obory knih, které tu studoval, potenciální využití získaných znalostí. Jestli ví, co jsou zač upíři. Jestli je někdy viděl. Jestli zná…
“…zde přítomnou obžalovanou Aisling as Cill Airne?”
Světlovlasý čaroděj se na mě zadíval. No tak, Theodore, pomoz mi, dostaň mě z toho…
“Je to moje stráž. Poslala ji se mnou Acadaemia.”
“Jak dobře ji znáte?”
“Vlastně vůbec,” pokrčil čaroděj rameny.
„Jste si vědom toho, že vaše stráž opakovaně porušila tosaithské zákony zejména ohrožením obyvatelstva, podezřením z provozování magie a neoprávněnou porážkou zvěře?“
„O tom jsem neměl tušení.“ V Theodorově hlase zaznělo pobouření a nesouhlas. „Ale jak jsem řekl, v podstatě ji neznám.“
Nezná, nezná, nezná, rezonovalo mi v prázdné hlavě, Theodor tě nezná, nezná, nezná, umřeš tu, umřeš, umřeš…
Nezná…
Umřeš…
Nezná!
Žlutooký elf natáhl ruku právě včas, aby mi vzal z ruky pohár, který mi začínal klouzat mezi prsty. Usmíval se na mě mírným, vstřícným, povzbuzujícím úsměvem. Významným úsměvem.
Praštila bych ho, kdyby nebyl v týhle zemi jedinej, kdo se ke mně chová hezky. Kdybych na to měla sílu. Kdyby mělo cokoliv v mý existenci ještě nějakej smysl.
Nehnula jsem ani prstem.
Soudce asi skončil s výslechem; hlasy utichly a kolem mě prošel čaroděj, ani se po mně nepodíval. Elf z městské rady mě vzal za loket, vytáhnul na nohy a dostrkal zpátky před soudcovskou lavici. Sama bych se k pohybu nepřiměla. Soudce začal mluvit, hned zkraje jsem postřehla svoje jméno, řeči kolem jsem nezachytila. Vždyť je to, u všech bohů, stejně úplně jedno.
Mluvil dlouho, a když konečně zmlknul, ještě mě na rozloučenou probodnul obzvlášť nepříjemným pohledem. Otupěle jsem čekala, až mi na pažích přistanou dlaně dozorců a začnou mě strkat zpátky do cely nebo na šibenici nebo co se mnou vůbec hodlají udělat. Místo toho do mě jemně šťouchnul žlutooký elf a postrčil mě k východu. Stráže se ruší? Jak to?
“Jak to?” dostala jsem nakonec z pusy, zatímco mě můj průvodce vedl chodbami za další a další rohy, až jsem úplně ztratila přehled o tom, kde jsem.
“Okamžik,” odbyl mě elf, v kdovíkolikáté chodbě se konečně zastavil, otevřel nenápadné dveře a vznešeným gestem mě vybídl ke vstupu. Všourala jsem se dovnitř a bez vyzváni sebou praštila na nejbližší židli. Moc na výběr bych stejně neměla, pomenší místnost byla zařízená dost skromně, krom psacího stolu a dvou židlí už v ní byly jen rozhlehlé skříně plné knih a velký stojan na mapy.
Elf si sedl naproti mě, přes stůl na mě upřel jantarový pohled a ulehčeně si povzdechl.
“Všechno dobře dopadlo.”
“Jak, dobře?” Ruka se mi vymrštila a dlaň uhodila do stolu snad sama od sebe. “Jak, všechno?” zasípala jsem. Elfovi se na tváři objevil alespoň náznak netrpělivosti.
“Na svobodě jste i vy, i všichni, kdo vám pomáhali s tím nesmyslem s věštbou.”
“Já věděla, že jsou věštby tak akorát na dvě věci,” zamumlala jsem si spíš pro sebe, ale elf mi rozuměl.
“Kvalitní většba v rukou zkušeného historika může být velice informativní a užitečná, slečno Aisling,” napomenul mě. Pak sepnul dlaně před obličejem a naklonil hlavu ke straně. “Ale studenti z věštby o fénixovi nadělali skutečně takříkajíc guláš,” přiznal.
“Takže nejsem bheannearch předurčená k záchraně města před démony? Díky bohům za ty dary,” procedila jsem skrz zuby. Elf se pousmál.
“Slečno Aisling, vykonala jste pro Tosaith velký kus práce a rád bych vám za to vyjádřil svůj vděk, ale… ne, bheannearch zmiňovaná ve věštbě nejste. Studenti tento výraz špatně pochopili, zapomněli, že slovní spojení bheann earch se používalo především v přeneseném významu, planoucí neboli bystrá mysl, s barvou vašich vlasů to skutečně nemělo nic společného. Nechci samozřejmě podceňovat váš intelekt,” dodal rychle. “Hlavní chybou v jejich výkladu věštby bylo nesprávné pochopení datace. Použili značně neortodoxní výklad dat Velkého Věku, takže se ve výsledku zmýlili přibližně o dvacet let.”
“Tak já přijdu za těch dvacet let.” Opřela jsem se o stolní destu a vstala. “Doprovodíte mě ven?”
Pootevřel ústa, ale neřekl nic, přikývl a vykročil ke dveřím.
“Ještě…” zarazila jsem ho. Hlas mi v krku vyhrožoval třesem a selháním, ale to se mi teď vážně nehodilo. “Co Theodor?”
“Pan Carwyn vás doprovázet nebude a nemůžete se s ním vidět ani zde.” Elf mluvil tiše a přísně. Polkla jsem naprázdno a tupě vykročila za ním.
Stáje. Od podkoního převzít otěže nasedlaného Faichana. Žlutooký osobně mi pomáhá do sedla.
Město. Podkovy klapou. Elfí obličeje se po mně otáčí. Ticho, nikdo uctivě nešeptá Fénixovi na pozdrav. Domnělému Fénixovi.
Pole, louky, les. Faichan kluše drobně, pravidelně, měkce, pak přejde do kroku, protože mu v sedle nadskakuju jako žok.
Šeří se. Nejsem schopná nad tím přemýšlet, sesednu, až když se Faichan zastaví na okrají lesa, ze kterého vytéká potok, a odmítne jít dál.
Rozhodím deku na zem, praštím sebou na ni, ruce si omotám kolem sebe a rozbrečím se.
Theodor… Bohové, proč mě v tom nechal? Fakt nemoh nic dělat? Nebo ho prostě omrzelo tahat mě z průšvihů? Theodore… vrať se.
Theodore, miluju tě.
A se svítáním se vyškrábat do sedla a vyrazit zase dál.
Faichana nechám ve stájích dole ve vsi a na Graaff jdu pěšky. Co jdu; běžím. Letím lesem hlava nehlava, do kopce, přes kameny a popadané stromy, v boku mě snad něco dloubá dýkou, jako to bolí, ale nepovolím, krev mi v žilách teče šílenou rychlostí a já cítím, že žiju. Alespoň fyzicky.
Proběhnu přes první nádvoří, zastavím se v bráně, opřu se o jedno její křídlo a prudce oddechuju. Na plácku pod okny pokojů Bran štípá dříví a Ulick s Lachlanem ho odnáší kamsi do hradu.
Bran si mě všimne jako první. Nechá dříví dřívím, sekeru zatne do špalku a rozběhne se ke mně.
“Ais, co se stalo?”
