Slunovrat 2023

Je slunovrat.

Za okny se kymácí stromy, meluzína hvízdá, jsem moc ráda, že mám dneska volno. Poslední čtvrtrok zase nový druh výzvy, strachu i úzkostí, jakož i věcí kladných. Nedávno jsem otevřela jeden starý soubor s úvodními dvěma větami kdysi zmíněného nápadu a připsala k němu tři odstavce, tak snad z toho tentokrát bude něco rozumného. A konečně jsem převedla do slov tuhle maličkost, ta mi taky v hlavě strašila nepřiměřeně dlouho. Ať se líbí.

Přátelé, poutníci, kolemjdoucí, krásný slunovrat a hodně sil.

Je slunovrat.

Hrozně se těším na večer. Špicuju uši, abych nepřeslechl, až bude mamka volat k večeři, a kdžy konečně zavolá, utíkám domů, jak nejrychleji umím.

Ve světnici už je prostřeno, ale talíře jsou prázdné a hrnec s kaší ještě na kraji plotny. Proč už mamka nenandavá? Určitě chce mít taky večeři za sebou, aby mohla ven k ohni. Tam, co dneska přijednou elfové!

Zvenčí se blíží kroky. Samozřejmě, táta byl asi dát kozám a koni. Taky se na slunovrat musí dobře najíst, to dá rozum. Zima se líp snáší s plným břichem. Táta si odloží kabát, ani ho pořádně nevytřepne a nepověsí, však si ho za chvíli zase obleče. Dá mamce pusu na tvář a tak divně se na ni zamračí. Proč se na ni mračí?

„Co naděláš,“ řekne mu mamka, konečně vezme hrnec z kamen a donese ho ke stolu. Honem se posadím na svou židli, abych nezdržoval.

Vím, že někde se u slunovratové večeře říkají různé věci, přání a požehnání, ale u nás to neděláme. Mamka jen řekne „dobrou chuť“ a táta něco zabručí. Ale u ohně bude povídat starosta a možná i sám elfí král, to bude stejně lepší přání než takhle doma ve světnici. Házím do sebe jáhlovou kaši, abych měl co nejrychleji dojedeno, i když stejně budu muset počkat na rodiče. Ani těm to ale netrvá moc dlouho. Kaše nebylo moc a určitě měli hlad.

Jen co mamka dojí poslední sousto, vyskočím od stolu, posbírám talíře a utíkám je umýt. Schválně jsem kvůli tomu byl ještě za šera u studny, abych měl ve vědru vodu. Pak už nám nebude nic překážet, abychom šli oslavit slunovrat.

Ulidím talíře i lžíce na své místa a zadívám se na rodiče. Na co ještě čekají?

„Pojď,“ řekne mamka konečně. „Stejně se tomu nevyhneme.“

Nevím, proč by se táta chtěl vyhýbat oslavě, a nelámu si s tím hlavu. Obleču si svou kazajku s kožíškem, popadnu šálu, aby se mamka nezlobila, a vyběhnu na zápraží.

„Čekej na nás, Asgeire!“ napomene mě táta.

„Čekám,“ odpovídám poslušně. A vážně čekám, dokud se rodiče neustrojí, a pak s nimi pomalu dojdu na louku za vesnicí. Jsme snad úplně poslední, všichni už tu jsou!

A támhle už se blíží náš starosta, v ruce hořící pochodeň, a míří k velké hranici, kterou postavili kousek za posledními chalupami. Je skoro tak vysoká jako táta, a táta je nejvyšší z vesnice!

„Zapaluji plamen, který rozežene největší temnotu!“ zavolá starosta s pochodní v ruce a přiloží si zespoda k hranici, tam, co je vycpaná chrastím a kůrou. Ohni se nejdřív nechce, ale za chvilku se začne šířit. „Zapaluji oheň, který zkrátí nejdelší noc!“ pokračuje starosta a zapálí hranici z další strany. „Zapaluji oheň, který zažehná nejhorší mráz!“ volá ze třetí strany, a asi něco řekne i u čtvrté, i když v tu chvíli už hranice hoří celá a v hučení ohně ho není slyšet. Plameny šlehají výš než střechy chalup.

A pak se kolem objeví i pár menších ohňů, co nejsou posvátné, a od jednoho zavoní koření. Táta se tam vydá, v ruce hrnek, protože takhle voní svařené víno. Určitě je hrozně dobré, ale mně nikdo nedá.

To ale nevadí, dostanu něco jiného!

Od dalšího ohně je slyšet housle a píšťaly, muzikanti se chystají začít hrát. Popadnu mamku za ruku a táhnu ji k nim, protože vím, že si ráda zatancuje. Už už to vypadá, že začnou, mají housle pod braodu a flétny v puse, ale místo písničky zazní něco jiného – rolničky.

„Hurá!“ vykřiknu, se mnou křičí i ostatní děti a běžíme tam, kde z lesa ústí cesta, protože na té cestě se teď objevily saně elfího krále, a to je podívaná. Zapřáhl černé koně, aby byli ve sněhu dobře vidět, postroje mají červené a zlaté a celí se lesknou, saně jsou velikánské se spoustou zlatých ozdob a připomínají mi dort, který jsem viděl, když jsme jednou byli na trhu v Tosaithu, nesli ho tam nějaké vzácné dámě.

Saně jsou dokonce troje, v prvních jsou čtyři vojáci v tmavozeleých uniformách, ve druhých král a další krásně oblečení elfové a ve třetích… jo! Ve třetích jsou knížky a balíčky oblečení a ovoce, to jsou slunovratové dárky!

První vyskáčou vojáci, kopí v rukou a meče u pasu. Mávají rukama, ukazují, že máme pro krále udělat místo. Poslechnu. Je to přece král!

A pak už král vystoupí ze svých saní a podá ruku holce zachumlané v bílém kožichu. Ostatní musí ze saní vylézt bez pomoci, takže ta holka je asi princezna. Páni! Vím, že máme princeznu, ale ještě jsem ji neviděl!

Král zvedne ruku a všichni zmlknou.

„Moji milí,“ začne mluvit, „jak rád s vámi znovu stojím u ohně, který zahání nejdelší noc. Vážím si pozvání k vašim zvyklostem, a dovolte mi tedy, abych i já přivezl něco ze zvyklostí tosaithských. Jako vy rozháníte světlem tmu, tak my si vyměňujeme dary, abychom se ujistili o své pospolitosti, neboť jedině s podporou svých bližních lze dosáhnout všeho. Přijměte tedy z rukou mých a mé dcery pro své děti několik drobností.“
„Drobností,“ zavrčí táta. Ani jsem si nevšiml, že už se vrátil s vínem. „Na jednu knížku bych půl roku šetřil a stejně by mi ji pak neprodali, když nejsem elf.“

Neposlouchám ho, prosebně se dívám na mamku, dokud nekývne. A pak se rozběhnu k saním.

Princezna bere z velkého koše knihy a podává je do natažených rukou. Honem se vmáčknu mezi ostatní, aby nějaká vybyla i na mě. A mám štěstí, podá mi knihu v zeleném plátně.

„Děkuju,“ řeknu zdvořile a nahlas, aby mě slyšela. Možná mě stejně neslyší, protože se pořád tváří, jako by tu nechtěla být. Na zámku je určitě menší zima, ale zase si tam těžko můžou zapálit takový krásný oheň!

Král na druhém konci saní rozdává kusy oblečení. Když se podívá na mě, sáhne pro tmavošedý plášť, jaký nosí lovci.

„Děkuju!“ řeknu znovu. Král se usměje a kývne.

Zamířím zpátky k rodičům. „Dostal jsem knížku, nemusíš na ni šetřit,“ svěřím se tátovi. „A umím ji i přečíst, nebudeš mi muset číst ty. Jsou to elfí pověsti, jméno už jsem si přečetl!“

„Hmm,“ řekne jenom a znovu se napije vína.

Mně je jedno, že rodiče nemají radost. Já radost mám. Čtu hrozně rád, a navíc mám plášť jako lovci!

Je slunovrat.

Hranice plápolá, hemží se kolem ní půl vesnice – někdo tancuje, někdo pije, děcka se honí mezi ohni, snad to neskončí malérem.

Já si hřeju dlaně u dalšího menšího ohně, náš je víc stranou než ostatní. Jsem rád, že jsme konečně venku. Slunovratovou večeři pořád hltám jako vyhládlý vlk, ale proto, že mi nadšení mého malého bratra leze krkem. Teď někde pobíhá a já mám konečně klid. Reese, Talgyd a Idwal jsou mnohem lepší společnost.

Starosta mluví, hranice hoří, a pak se samozřejmě ozvou rolničky. Beztak elfí spřežení čeká v lese, dokud neuvidí záři ohně, a až pak slavnostně přikluše. Elfové odehrají své představení, dokud se ještě hranice nebortí, děti nejsou unavené, nástroje rozladené a ještě zbývá víno.

„Motaj si děcka okolo prstu.“ Reese vrčí jako vzteklý pes. „Tejden neslyším doma nic jinýho – elfové, dárky, knížky, sladkosti.“

„A jeho Veličenstvo předvádí, jak se milostivě stará o poslední poddaný,“ přisadí si Talgryd.

„Její Veličenstvo,“ opravím ho. Letos nedorazil král osobně, poslal za sebe princeznu. Už si nacvičila blahosklonnou masku a úsměv při vykládce saní do dětských rukou.

„Že by si králík našel nějaký ještě lepší chudáky na divadlo?“ nadhodí Reese.

„Spíš už jsme ho konečně přestali bavit.“

Mám nejasný vztek na Reeseho, že nás má za chudáky. Na děcka, že se nechají tak snadno zlákat pozlátkem. Na elfy, kteří nám přesně vymezují povinnosti, pustí nás jen k práci, kterou si nechtějí dělat sami, a ještě to vydávají za milost. Na sebe, že jsem jim to tak dlouho věřil, měl je za zachránce, kteří mi umožnili chodit do školy, číst knihy, učit se o světě z vyprávění, místo abych se staral sám o sebe v lesích, s nožem a lukem a vlastní silou…

Dneska se v tom nechci motat.

„Reese?“ řeknu, abych přestal myslet na elfy, a když ke mně kamarád otočí hlavu, kývnu k našemu ohni.

„Snad se nechceš předvádět před honorací?“ ušklídne se Reese, ale výzvě neodolá. Udělá pár kroků dozadu, rozběhne se a skočí. Na okamžik se vznáší nad plameny jako obraz boha války, než dopadne do sněhu.

Opráší si sníh z kalhot a ohlédne se po mně. Já s tím začal, tak teď nemůžu vycouvat. Stejně jako Reese si dopřeju víc místa na rozběh – odraz – cítím pod sebou horko plamenů – přistanu ve sněhu. Neudržím se na nohou, rozplácnu se v závěji, ale alespoň jsem se nespálil.

Reese mě vytáhne na nohy a pobízí ostatní. Přes oheň skáčou ti stateční, bojovníci, vůdci…

Elfí delegace je hotová s dárky a teď poslouchá muziku. Na to se ještě princezna nevytrénovala dostatečně, vidím, jak jí tuhne úsměv a oči se přivírají pokaždé, když housle zavržou. Její dvorní dámy se dívají vesměs stejným směrem a s podobně zmučenými výrazy, byť se snaží pohupovat do rytmu, aby daly najevo sounáležitost s lidem. Nebo je jim jen taková zima.

Kromě jedné. Elfka v tmavozeleném plášti s kapucí se dívá naším směrem. Když se Talgryd rozběne a skočí, její výraz se podobá natěšeným dětem. Pohled jí sklouzne k zemi, rukou v rukavici si zkusmo přizvedne lem šatů a zatváří se zklamaně.

Počkám si, než se naše pohledy potkají, obrátím se k ní zády a skočím znovu. Alespoň něco můžu, co ty ne.

Závist v dívčině výrazu mě nesmyslně potěší.

Pak už naštěstí princezna svolá svoje hejno zpátky do saní. Divadlo končí, úplatky jsou rozdané, můžeme si zase alespoň myslet, že je vesnice jenom naše.

A naše, Reeseho a Talgrydova a Idwalova a moje, je celá noc, kterou smíme strávit u ohně. Slunovratový oheň hlavně nesmí vyhasnout.

Je slunovrat.

V krbu praská dřevo, na stole hoří několik loučí. Na psaní by mi stačila jedna, ale chci rozehnat slunovratovou tmu. Za okny chumelí, není vidět na krok a někde venku jsou pořád dva moji hraničáři.

Psaní hlášení mi jde od ruky, protože se tu nic hlášeníhodného neděje. Blížím se ke konci seznamu zásob, které žádám pro základnu na příští čtvrtrok, když se na zápraží ozvou kroky. Někdo si z bot odupává sníhy, pak rozrazí dveře.

„Tam je hnusně,“ zvěstuje Sepp.

„Pojď si dát svařák,“ odpovím a snažím se skrýt zklamání. „Svařák, čaj, polívka,“ ukážu po řadě na tři hrnce, které se snažím držet v přiměřeném teple. Sepp se nejdřív vrhne po polévce, nalije si plnou misku a propracuje se do poloviny, než najde chvíli na otázku.

„Všichni už jsou zpátky?“

„Kaessi je venku.“ Snažím se neznít, jako že mám o ni strach. Samozřejmě že mám o ni strach. „Ostatní už spí.“

Sepp se bleskurychle prohltá ke snu misky a pokračuje v hostině hrnkem svařeného vína.

„Cheš vystřídat?“ broukne.

„Ne, jdi spát.“

Nemyslím, že čekla jinou odpověď. Nalije si ještě plný hrnek čaje, pozvedne ho k přípitku a popřeje mi pěkný slunovrat.

Jsem dhamským hraničářům k smíchu? Nebo jen zvláštní? Je mi to vlastně jedno.

I v mizerném světle loučí vidím za okenními tabulkami vířit sněhové vločky. Sněží čím dál víc. Kde jsi, Kaessi?

Za dveřmi se ozvou další kroky.

„Je tam naprosto odporně,“ prská Kaessi, věší plášť se zbytky sněhu na hřebík zaražený do trámu a otírá si obličej. „Myslela jsem si, že uvidím světlo, ale ne, málem jsem narazila přímo do zdi.“ Postaví se zády ke krbu a nadzdvihne pokličku jednoho z hrnců. „Jsi úžasnej. Kdo všechno ještě nevečeřel?“

„Celé tvoje.“ Vstanu a jdu přiložit do ohně. Stoupnu si od Kaessi na dosah ruky, ale ona zamíří do kuchyně. Vrátí se se dvěma miskami.

„Ptám se, tys jedl?“ šťouchne do mě loktem.

„Ne,“ přiznám. Místo abych jí vzal z ruky misku, obejmu ji. Je tady, je v bezpečí. Vrátila se mi celá posádka, alespoň chvíli se nemusím o nikoho bát.

Kaessi si na chvilku opře hlavu o moje rameno a pak se odtáhne.

„Mám vážně hlad,“ zamumlá na omluvu, když rozlévá do misek zbytky polévky.

Než prohrábnu oheň, přiložím další poleno a vrátím se ke stolu, ona už má večeři v sobě,

„Chceš si jít lehnout? Budu tady,“ nabídne mi pak.

„Tohle je moje hlídka, ale děkuju.“

Kývne a zamíří ke schodišti do patra.

Sáhnu po rozepsaném hlášení a pak mávnu rukou. O slunovratu se nepracuje, o slunovratu se hlídá a zahání tma. Držím hlídku.

Kaessiny kroky se mi teď ozývají nad hlavou. O slunovratu se ani nezmínila… Protože strávila celý den v závějích a chumelenici a je ráda, že je pod střechou, samozřejmě.

Znovu zavržou schody. Poslouchám rytmus kroků, ale nejsem si jistý, kdo přichází. Rozespalí a potmě chodí lidi všelijak.

Dveřmi projde nejdřív hromada dek a pak Kaessi. Zamíří k lavici, na které sedím, jednu přikrývku mi hodí do klína, druhou si přehodí přes ramena a posadí se ke mně.

„Já vím, že je to to tvoje hlídka,“ řekne tiše. „Pěkný slunovrat.“