Nevítaná (2. část)

Druhá, závěrečná část povídky.

Užívejte léta!

„Kdo se na mě ptal?“ zaútočím na hokyni, sotva za předchozí zákaznicí zapadnou dveře. „Vím, že mě tu hledali vojáci, tak ven s tím, čí vojáci?“

„Tvoji,“ odsekne. Oči jí těkají po celém krámu, ruce tápou pod pultem. Někde po straně svého vzteku si uvědomuju, že hledá zbraň, čeká, že jí skočím po krku.

„Nejsou moji, jsou Asgeirovi,“ opravím ji. „A ti ví, kde mě najít, tak co dělali tady?“

„Neřekla jsem, že byli z Dhamsy.“

Moji. Ne Asgeirovi. Ne z Dhamsy…

„Byli tu elfové?“ zajíknu se.

Jestli si na mě vzpomněla tosaithská armáda, nevěští to nic dobrého. S pádem Frolika Adorského se svázal i pád dosazené tosaithské vlády. U moci je zpátky Colmán, král, jehož dceři jsem byla dvorní dámou. Jehož dvořani mi vmetli do očí, že jsem je všechny zradila, i když to není pravda.

Nemyslím, že se tosaithští vojáci budou nějak zvlášť pídit po pravdě.

„Kde jinde ještě byli?“ Snažím se vložit do slov autoritu a důraz výslechu.

„Šli barák po baráku,“ škubne hokyně rameny. „U Rena, u Kjella, v hospodě…“

„Jsou tu ještě?“

„Mířili k pevnosti.“ Odkapává z ní škodolibost. Jak ta se těší, až konečně dostanu, co si už dávno zasloužím… Co si hokyně myslí, že si zasloužím. Já si ani nejsem jistá, které moje hříchy má na mysli.

Chci se zeptat, kdy vojáci odjeli, jestli mám šanci je dohnat a vyříkat si to s nimi z očí do očí. Je mi jasné, že to mají dobře promyšlené, protože prochodili celé moje město a já o nich nevěděla, museli mě hlídat. Jenže co kdyby se náhodou někde zdrželi? Co kdybych náhodou měla ještě příležitost skoncovat s touhle nejistotou?

Zmizím ze dveří a vyrazím přes rynek, z rychlé chůze se stává běh, utíkám k pohraniční pevnosti, i když vím, že celou cestu to nevydržím. Ženu se chvíli po stezce, chvíli lesem, už to tady znám nazpaměť a vím přesně, kudy si zkrátit cestu.

Strážní mají vyplašené pohledy a ruce na jílcích mečů, když mě vidí hnát se k bráně. Matně slyším, že jeden něco huláká směrem na nádvoří. Oběhnu karavanu čtyř dřevařských vozů tažených flegmatickými koníky, překonám posledních pár sáhů a zastavím se s levou dlaní na ostění brány. Patřila jsem sem, ale teď můžu vstoupit jen na vyzvání.

Lapám po dechu, mávnutím zkusím uklidnit Illana, který na mě hledá buď zranění, nebo urgentní zprávu. Nemám samozřejmě ani jedno.

Z hloubi pevnosti se přižene vysoký tmavovlasý pohraničník v rozepnutém kabátci od uniformy. Bran, dávný kolega hraničář.

„Byli tu?“ vyhrknu.

Nezeptá se, koho myslím.

„Vypadli, jak se rozednilo,“ kývne. Napřáhne ruku a naznačí, že mám vejít.

Je to v pořádku, připomenu si, já jsem civilista a Bran velitel pevnosti. Časy se mění.

Bran mě vede do své pracovny. Předstíráním oficialit a subordinace už se nezatěžujeme, Bran se opře o stůl a mě nechá usadit na truhle v rohu. Vždycky mi vadilo mít za zády dveře.

„Po čem šli?“ vypravím ze sebe.

„Po všem, vždyť tu toho moc nebylo,“ pokrčí Bran rameny. Pravda, oficiálně jsem tu odsloužila pár týdnů, než jsme nasbírali dostatek důkazů proti padělatelům a zlodějíčkům v našich vlastních řadách. „Hrozně je zajímalo, proč jsi odešla.“

Zakryju si obličej dlaněmi a zaskučím. Samozřejmě že je to zajímalo. Jak se asi tvářili, když zjistili, že můj konec u pohraniční stráže zapříčinily pletky s nadřízeným?

„Co ti chtějí?“ zeptá se Bran tiše.

Škubnu rameny, pohodím hlavou, všemi způsoby dávám najevo, že nevím.

A hraničář, jelikož se mnou má roky zkušeností, nenaléhá, čeká, až to ze mě vybublá samo.

„V Tosaithu se vrátil k moci král,“ vydechnu s pohledem upřeným do zaprášeného kouta místnosti. „Colmán. Ten, kterého tenkrát Ador odstranil.“

Bran pomalu kýve a nespouští ze mě oči.

„Tys byla u dvora, viď?“

„Dvorní dáma princezny.“ Jako by to šeptem neznělo tak vážně. „Tenkrát se to všechno tak divně zamotalo. Vlastně jsem utekla, nikdo nic nevěděl, a do toho vtrhnul přes hranice Ador. A pak si všichni mysleli, že jsem je zradila…“

Z chodby dolehnou kroky a hlasy. Blíží se, pak kdosi doporučí nechat Brana být, a zase se vzdálí.

Zatvářím se provinile. Bran velkomyslně mávne rukou.

„A teď, když znovu mají možnost, by se k té myšlence mohli vrátit?“ doplní můj přetrhaný řetěz úvah.

„Nebo mě chtějí odsoudit za službu v cizí armádě. Nebo za to, že jsem se zapletla do té protiadorské akce. Nebo za tu službu na velvyslanectví, to se taky nemělo stát-“

„Klid,“ ozve se Bran.

Ztichnu, ale panikařím dál. Doteď mi špatné a horší možnosti poletovaly v hlavě jako hejno vyplašených ptáků, teď se seřadily do zástupu a přidělily si čísla. Pokud se někdo v Tosaithu rozhodne, že mi prokáže spáchanou vlastizradu, důkazy si najde. Zatknou mě, odvedou na sever, možná jsem se nemusela bát, co si jednou počnu bez Asgeira, možná se Asgeir bude dívat, jak mě pověsí… Bohové, snad nepůjdou i po něm? Ale zatím se zdá, že vyšetřují jen mě, a i když byl Asgeir tosaithský občan, přece jen není elf, některé zákony se jím nezaobírají, zatímco mě, tosaithské šlechtičně, můžou srazit vaz…

„Dýchej. Uklidni se, dýchej, podívej se na mě!“ Bran stojí přede mnou a pevně mě drží za ramena. „Taky jsi občan Dhamsy a tady jsi v bezpečí.“

„Můžou mě vydat,“ hlesnu. Nevidím před sebou jiné než temné cesty.

Branovi cuknou koutky. Nepůsobí to pobaveně.

„Dhamsa možná může, ale já rozhodně nemusím.“

„Někde v Kodexu bude, že musíš, to se schová pod rozkazy v zájmu země a bezpečnosti.“

„V takovým případě budu kašlat na Kodex,“ oznámí mi. „A netvrď mi, že parta dlouholetých hraničářů nedokáže ve svým rajónu schovat třeba hejno lintů. Zejména ne před tou sebrankou, která tu včera zacláněla. Doufám, že si zfixlovali papíry, protože jestli tohle vážně byli nejlepší tosaithští tajní, tak je mi jich docela líto.“

„Lintové jsou létavci, ne? A tuším jedovatí? Nedovedu si moc představit, jak bys-“

„Můžeš se pro jednou nehádat a poslouchat mě?“ Lehce se mnou zatřese. „Prostě tě Tosaithu nedám, jasné? Neodmlouvej, jenom si to zapiš za uši, konečně už.“

Poslušně se té myšlenky chopím a opakuju si ji pořád dokola. Bran něco vymyslí. Bran mě Tosaithu nedá. Jsem v bezpečí. Bran mě Tosaithu nedá.

I když tím zaručeně poruší několik zákonů a já rozhodně nechci, aby se dostal do maléru ještě on…

Zavřu oči. Sevřený krk povoluje, srdce se zklidňuje, nejhorší panika opadla, dokážu se ovládnout a přinejmenším nevyžvanit každou myšlenku.

Nadechnu se, otevřu oči a pokusím se o úsměv.

„Díky.“

Bran si mě zkoumavě prohlédne, kývne a odklidí se zpátky ke svému stolu.

Soustředím se na rytmus svého dechu, abych se znovu nerozsypala.

„Promiň, že jsem tak zpanikařila.“ Vyslovuju opatrně a zřetelně. „Celý Tholl na mě něco věděl a štítil se mě kvůli tomu, ale nikdo mi neřekl, co se děje, a já se v tom utopila.“ Omluvně pokrčím rameny, vstanu a sáhnu po klice.

„Kaessi?“

Otočím se po hlase. Branova nálada neodpovídá jeho lehkému tónu.

„Proč jsi tady a ne u Asgeira?“

Znovu se mě chápe strach a tma, hučí mi v uších a začínám se klepat. Hraničář mě tentokrát nezachrání. Opírá se o stůl, pozoruje mě a čeká na odpověď.

Musím mu dát nějakou odpověď.

Proč jsem se rozběhla do pevnosti a fňukám v Branově pracovně?

Chtěla jsem tu zastihnout tosaithské vojáky, jasně.

Jenže…

„Má svých starostí dost,“ zamumlám místo toho.

Bran to nerozporuje, do Asgeirovy práce vidí a rozhodně mu ji nezávidí. Možná by mu tohle vysvětlení stačilo. Jenže já mluvím dál.

„A on by mě nechtěl před Tosaithem schovat, on by to chtěl vyřešit, vysvětlit, urovnat…“

Asgeir by mě nejradši viděl u tosaithského dvora. Jako bych se mohla vrátit do palácové knihovny a zapomenout, nemyslet na jeho ubývající čas… jako by kus mě nebyl navždycky s ním.

„Takhle to nefunguje. To už jsme taky vyzkoušeli.“ Bran do mě zabodne významný pohled. „Běž domů, všechno mu řekni…“

Kývu jako káraná školačka a šmátrám po klice.

„A kdyby nejhůř, tak pořád platí, že tě Tosaithu nedám, ano?“

Zpátky do Thollu dorazím se soumrakem, protože tentokrát neběžím. Doma roztopím kamna, nechám jim otevřená dvířka a přidám i svíčku na stole. Dneska světlo potřebuju.

Donesu si zeleninu, nůž a dám se do přípravy polévky k večeři. Asgeir dorazí na své poměry brzy, ještě mi zbývá nakrájet dvě mrkve, když zaslechnu jeho kroky v síni.

„Jak to dneska šlo?“ nadhodím, zatímco si odkládá kabátec a nalévá čaj.

„Leifr to konečně přehnal. Bude mít důtku v záznamech a přeložím ho někam, kde půjde na nervy někomu jinýmu,“ pogratuluje si Asgeir. Pak zvážní. „Co ty? Zjistilas, kdo se po tobě ptá?“

„Asi jo.“ Nepřestanu se zaobírat vařením, protože hovořit k hrnci je snazší. „Tosaith. Nevím proč, Bran to taky neví, ale myslím, že se mi snaží přišít-“ Slovo vlastizrada se mi vzpříčí v krku. „Neloajalitu za války. Colmán je zpátky na trůnu a dávalo by smysl, že půjde po těch, které vidí jako nepřátele. Pokud by mě ovšem Dhamsa vydala do Tosaithu, což doufám, že nevydá.“

Odvážím se ohlédnout přes rameno.

Asgeir zamyšleně zírá do plamenů v kamnech.

„Myslíš, že by to brali tak vážně?“ uvažuje. „Ano, stalo se leccos, ale už dlouho ses Tosaithu ani nepřiblížila, do ničeho se nepleteš…“

„Možná hledá odstrašující příklad.“ Do hlavy se mi pomaličku vkrádá nová dávka paniky.

„I kdyby, Dhamsa tě nevydá,“ pronese Asgeir pevně. A aby to zdůraznil, vstane a jde mě obejmout.

Drž zobák, nabádá mě jedna část hlavy.

Jenže co když se plete, panikaří druhá.

Dech mi drhne v krku, ruce se začínají třást.

„Dhamsa tě nevydá,“ ujistí mě znovu Asgeir. „Já tě nedám.“

Je dobře, že mě drží, protože se pode mnou podlomí kolena. Nebo se mi podlomí z něj.

To je vlastně jedno.

Ráno se lekám každého stínu a pohledu, nic dalšího už se ale nevynoří. Thollští si ve volných chvílích pořád vyprávějí o návštěvě elfích vojáků, ale dějí se další novinky a o mně se mluví čím dál méně. Když utichne nejhorší, přesvědčím kováře, aby mě k sobě vzal na pomoc s koňmi, a Bran mi nosí listiny k přepisu. Skoro se z toho dá vyžít.

Celou záležitost nakonec pustím z hlavy i já. Do chvíle, než Asgeir jednoho večera donese obálku s tosaithskou pečetí. Stojí na ní mé jméno i pečlivě vyvedená adresa.

„Dovezl to kurýr s listinami pro pevnost, tak jsem mu ušetřil cestu,“ vysvětlí Asgeir. Neusadí se ke stolu, jak má ve zvyku, stojí ode mě na délku paže a nespouští ze mě oči.

„Tak jo,“ zamumlám, přitáhnu si židli, vezmu obálku do ruky a začnu si broukat, abych neslyšela křupnout rozlomenou pečeť.

Uvnitř jsou dva listy těžkého papíru, jeden má na okraji jemné zlacené zdobení.

Ten znám.

Rozložím nejdřív nezdobený arch.

Kaessien an Sliabh,

v nedávné době se zvláštní vyšetřovací komise vedená Její Jasností princeznou Góbnait zabývala vaším jednáním a činy vůči Tosaithskému království v období začínajícím vpádem Adorského vévodství na svrchované území Tosaithu.

Z těchto dvaceti šesti let jste strávila témeř jednadvacet let ve služách armády Dhamského království, naprostou většinu z toho ve zvláštních jednotkách. Dva roky jste působila ve zvláštní gardě tosaithského velvyslanectví v Dhamse.

Služba v armádě cizího státu, zejména pak v době, kdy je tento stát pokládán za nepřítele Tosaishského království, je považována za vlastizradu a může být trestána dlouholetým žalářem nebo trestem nejvyšším.

Vynášení státních tajemství, k jakému docházelo během vašeho působení na velvyslanectví a které mělo za následek potlačení tosaithských snah o osvobození, je taktéž považováno za vlastizradu s možností trestu nejvyššího.

Na základě závěrů vyšetřovací komise se král Colmán II. rozhodl vyšší tresty proti vám neuplatnit.

Kaessien an Sliabh, za vaši vlastizradu jste tímto z pokynu krále zbavena všech titulů a postavení, jakož i statutu občana Tosaithského království. Váš případný návrat na tosaithské území se zapovídá, vaše přítomnost v království je nežádoucí a bude případně souzena spolu s dalšími vašimi činy.

Jménem krále

Riderch Mailcun, vrchní sudí královských soudů

Zavřu oči a snažím se pravidelně dýchat.

Nikdy jsem z velvyslanectví nevynesla ani drb, natož státní tajemství. Někdo to ale dělal, to se vědělo, nechytli jsme ho.

Nejdou mi po krku.

Zbavili mě titulů a postavení.

Poslala je na mě Góbnait.

Nechtějí mě zavřít ani pověsit.

Nesmím se nikdy vrátit domů.

Doma mám, zatraceně, přímo tady u tohohle stolu.

Ale poslala je na mě Naita!

Třesou se mi ruce, když sahám po druhém dopise. Tom na papíře, jakých mívala Naita plný sekretář.

Kaessien,

nesmírně mě zklamalo, co jsem se o Tobě dozvěděla od svých vyšetřovatelů. Jsem ráda, že alespoň otce jsem mohla ušetřit podrobností, jistě by ho ranilo, koho mi zvolil mezi dvorní dámy.

Doufala jsem, že ne-li loajalita k zemi, pak alespoň přátelství pro Tebe bude mít větší cenu. Nejspíš už si nepamatuješ na knihu, kterou jsme četly kolem slunovratu – toho posledního, který jsme strávily společně. Ne, přepokládám, žes na ni hned zapomněla. Nedlouho poté jsi přece dokázala, jak málo pro Tebe přátelství znamená…

Doufám, že jsi spokojená.

Naita

Tenhle dopis mi nic nebere, nic nezakazuje. A právě tenhle dopis mě konečně rozbrečí.

Nijak zvlášť mi nezáleží na tom, co si o mě myslí celý Tosaith, ať si mě klidně mají za zrádkyni, s tím umím žít. Ale Naita, se kterou jsem vyrůstala, hltala jeden román za druhým, pomáhala jí s dopisy a přemítala nad básněmi… To bolí. Nechtěla jsem, aby si Góbnait myslela, že jsem ji opustila a zradila. Jenže nikdy nebyla příležitost jí to vysvětlit. Roky jsem ani nevěděla, kam bych jí měla psát.

Cítím Asgeirovu ruku na rameni, pak se mě pokusí obejmout, ale když na to nijak neodpovím, nechá mě být.

Kdybych si alespoň vzpomněla, který příběh měla princezna na mysli… Četly jsme, co nám přišlo pod ruku, a palácová knihovna byla velká. Poslední slunovrat… Čím byl zvláštní poslední slunovrat, k čemu bych mohla přiřadit vzpomínky? Byl to tehdy, kdy se pořádal maskovaný ples? Měla jsem na očích podivnou masku se závojem, který mě celý večer nemožně šimral na nose. A pak jsme se s Naitou vytratily na balkón její ložnice, dívaly jsme se na hvězdy a mluvily… o knížce, ale navedly nás na to ty masky… Skoro v každém románu hrálo přátelství velkou roli, v tomhle to bylo… o špionech. Proto ty masky. Dva přátelé, šlechtici, jeden diplomat, jeden špeh, ale navzájem si bezvýhradně věřili, a nakonec…

… nakonec snad odvrátili válku nebo podobný malér, protože jeden věděl, že ten druhý jen hraje divadlo.

Ruce s dopisem mi klesnou na stolní desku. Skrz slzy se začnu smát.

Mohlo mě to trknout hned. Kdyby mě chtěla pokárat, podepsala by se Góbnait. Kdybych ji opravdu naštvala, podpis by začínal její královská Výsost a pokračoval výčtem titulů. Ale podepsala se tak, jak jsme si roky adresovaly rychle načrtnuté vzkazy.

Kdyby se jí náhodou někdo zeptal, kterou že knihu to má na mysli, určitě by si něco vymyslela. Ani já sama bych nedokázala říct, co všechno jsme jen ten poslední rok přečetly.

Naita mi věří.

A napsala mi to tak, aby si toho soudci a vojáci nevšimli a ještě mi její dopis přivezli až domů.

Zadívám se na řádek nad podpisem. Najednou to nezní jako jedovatost, najednou je to přání.

A pak už ho nevidím, protože mi slzy všechno rozmažou. Ale tentokrát je to úlevou.

Skoro poslepu vstanu, popadnu Asgeira kolem pasu a obličej mu zabořím někam ke klíční kosti. Cítím, jak mi jeho ruce objetí nejistě oplácí.

Jsem spokojená, Naito.

Doufám, že ty taky.