Podle archivu to vypadá, že jsem loni skorem nic nenapsala (kromě tradičního slunovratového střípku a té záležitosti s kentaurem, která do něj přetekla z roku ’21). Je to tím, že část roku jsem psala tenhle text a další, větší část se ho s betačtenářskou pomocí snažila zcivilizovat.
Už si nejsem jistá, proč přesně jsem loni touhle dobou měla pocit, že to všechno nutně potřebuju napsat. Možná lepší tak.
Již tradičně – díky za ocelové betačtenářské nervy! A, laskaví čtenáři, pokud byste k tomu rádi něco dodali, jste vítáni.
Ať se líbí.
Známá cesta. Známá křižovatka. Povědomá silueta korun stromů. Jela jsem tudy mockrát, cestou z úspěšných lovů i se staženýma ušima po debaklech, po vyjížďkách po okolí jen proto, že jsem mohla. Nevybavím si jednu každou příležitost, protože jich bylo příliš. Protože hrad Graaff byl dlouho můj domov a tahle cesta vedla domů.
Cesta je pořád stejná. Téměř podlehnu dojmu, že jsem stejná i já. Dokud kůň pode mnou nezafrká a necukne, protože se lekne ozvěny. Zapomněla jsem, že to tu nezná.
„To nic, to nic, pšššt,“ mumlám a hladím šedáka po krku. Sedím na hřbetě mladého zvířete s rodokmenem delším než má ruka, protože si comharská rada přála, abych reprezentovala. Jejich záměr je vidět i v mém oblečení, příslušném možná hodně svéhlavé, lovuchtivé šlechtičně, i v sedlových brašnách, nových a zdobených vyraženými ornamenty.
Vůbec nejsem stejná. O moc víc se od graaffských zaklínačů už lišit nemůžu.
Jenže už jsem jednou skoro tam, takže nejlepší bude, když tenhle úkol zkusím dotáhnout do konce.
„Kdo tam?“
Mladík u brány si mě zaujatě prohlíží, nejspíš neví, jak si přebrat zrzku v drahém loveckém kostýmu, který zjevně zblízka poznal zem a posloužil mimo jiné jako polštář.
„Aisling as Cill Airne,“ představím se, jak mě tu kdysi znali, i když je strážce moc mladý na to, aby mu moje jméno něco řeklo. „Jedu za velmistrem s poselstvím z Comharu.“
Mladíkův výraz ztvrdne, když slyší o Comharu. Jestli já jsem jim to neříkala pořád dokola, že se to Graaffu líbit nebude…
„Pověření?“ štěkne důležitě.
Podám mu ho a sleduju, jak si prohlíží comharskou pečeť. Vyjednavač, pod ochranou, beze zbraně, mám krasopisně potvrzeno, že jsem zcela neškodná.
Pak je samozřejmě ještě ten druhý glejt, který jsem si vydupala, který vynechává tu část o zbrani a který teď odpočívá spolu s mým mečem ve scamallském hostinci. Nikdo snad nemohl čekat, že budu týden cestovat pohraničím neozbrojená.
„Velmistr o vás ví?“
Teď už stráž hraje o čas, prostě se mu nechce tak podezřelou osobu pustit za bránu.
Rozhlédnu se po té části nádvoří, kterou mu vidím přes rameno, a spatřím jistou naději. Má podobu muže v zaprané, zmuchlané košili a s mečem na dobře udržovaném řemení.
„Lachlane!“ zaječím místo odpovědi.
Volaný sebou trhne, ohlédne se a chvilku má nejspíš problém uvěřit vlastním očím.
„Ais!“ houkne pak. Opustí svůj původní cíl a dlouhými kroky se žene k bráně.
„Ty ji znáš?“ táže se strážný lehce znechuceně a nikterak uctivě.
„To si piš,“ kýve Lachlan. „Za lepších časů jsme tu oba mistrovali.“
„Jo, za lepších časů, ale kde se tu bereš teď?“ Když jsme se viděli posledně, bydlel na samotě ve slaithenském podhůří, práce se mu víceméně promenovala pod okny a po Graaffu ani nevzdechl.
„Ale Rayner svolal velkou radu, že se potřebujeme dohodnout o budoucnosti řemesla a školy, znáš ho,“ protočí oči v sloup.
Takže abych se vrátila k původnímu tématu, velmistr o mně ví a zjevně si na mě přizval posily.
To neřeknu nahlas, jen na strážného významně zvednu obočí.
Rezignovaně kývne a gestem mě vpustí na Graaff.
„Jak to, že je Rayner pořád velmistrem?“ zajímám se, zčásti aby Lach ještě chvilku nezjistil, co tu pohledávám, a zčásti proto, že Rayner se jako velmistr neosvědčil už dvě války zpátky.
„Bránil se nejmíň,“ zabručí Lachlan. „Kdo by chtěl mít v těchhle časech zodpovědnost za celej Graaff? Bandu mistrů s přístupem do zbrojnice a vůbec? Já se držím z dohledu, když to jde. Akorát že teď to úplně nejde.“
„Byly to ale dobrý časy,“ povzdechnu si a myslím tím dobu, kdy jsme na Institutu pobývali my.
„A budou jenom horší. Slyšelas, že chce Comhar školu zavřít? Maj snad na to nějakou páku z mírových dohod. To chci vidět, koho sem pošlou, aby to Raynerovi řek.“
Hlavou mi proletí sprostá slova ve třech jazycích, žádné vhodné, abych Lachlanovi odpověděla, a tak z toho vybruslím s elegancí sobě vlastní.
„Jak já bych ti to jenom řekla…“
Lachlan rezignovaně zakleje.
Zvon svolává všechny mistry k radě, údery mi vibrují pod kůží a já zkouším otřepat ze sebe zbytky hrabanky, než vstoupím do síně. Asi jsem neměla zkoušet dělat ze sebe ostřílenou zaklínačku týdnem spaní v lesích. Na míru šitý lovecký kabát alespoň přiznává, kdo jsem teď – vyslanec Comharu, jejich pejsek na šňůře úliteb a laskavostí.
Kašlat na hadry, co jim řeknu?
Mám sesumírovaný celý proslov, pečlivě poskládaný a ozkoušený na přísném publiku. A jsem si najednou naprosto jistá, že zaklínačům bude připadat jako vyumělkovaná provokace. Možná by zabral na adepty léčitelství, u nich výuka uchová nějaké ty ideály a pozdější zaměstnání získá jakés takés uznání. Učni boje, zejména šermu, už tak útlocitní nebývají a zaklínači, vzdělaní ve všem trochu, řešící ty nejmizernější problémy a nejoblíbenější na odchodu, mě s diplomatickým apelem vynesou v zubech.
Podle hluku doléhajícího ze síně už na lavicích hřaduje převážná část graaffského osazenstva. Až pak na mě velmistr Rayner, šedivější než dřív a nerudný jako vždycky, mávne, že ho mám následovat.
Přelétnu pohledem po shromáždění. Naprostá většina přítomných mi pohled oplácí, jen Lachlan a pár dalších známých zírá do podlahy.
Nadechnu se, chci pozdravit, představit se, otupit hroty podezíravosti. Jenže Rayner se, jak ostatně vždycky bylo jeho zvykem, s ničím moc nepatlá.
„Zaklínačské řemeslo je svobodné čtyři sta let. Graaffský institut je svobodný osmdesát šest let. A teď si dal Comhar do mírových smluv kličku, díky které má nad námi větší moc než dhamský velkokníže, a samozřejmě se mu nelíbí, že má jeho nepřítel po ruce vojenskou školu. Chce nás držet na krátké uzdě a my se musíme dohodnout, jak se k tomu postavíme.“
Velmistr se odmlčí a věnuje radě mistrů pohled povstaleckého náčelníka.
„Comharské postoje nám přišla vysvětlit mistryně Aisling Seamair,“ dodá pak, obrátí se ke mně a předá mi slovo gestem, ze kterého jízlivost zrovna kape.
„Comhar jen chce, aby proti němu zaklínači nebojovali v dalších válkách.“ Snažím se, aby se můj hlas rozléhal stejně mocně jako Raynerův, ale nedaří se mi to. „Bojí se nás.“
Okamžitě cítím, že to byla chyba. Ne přiznat comharský strach, na to jsou mistři zaklínači hrdí, jak je znám, ale přiřadit k nim i sebe.
„Neznají graaffský výcvik,“ zkouším to honem zamluvit. „Neví, proti komu vlastně stojí, o zaklínačích kolují v Comharu legendy mnohem lichotivější než tady. Chtějí jen, aby zaklínači ve válkách bojovali výhradně na comharské straně. Pokud já vím, účast na ozbrojeném konfliktu zaklínače neživí.“
„Účast na ozbrojeným konfliktu zaklínače neživí, proto pořád jezdíš po Dhamse jako strážná a ras a nad uniformou comharský armády ohrnuješ nos, viď?“ zavolá odkudsi zprava mírně povědomý hlas. Pohrdavý úšklebek usvědčuje hubeného chlapíka s tmavými vlasy vyhlašujícími taktický ústup. Jednou mi při lekci šermu zlomil zápěstí.
„Já jsem dovolila, aby na mě měli páky, na to je většina přítomných příliš chytrá.“
Pohrdavá odfrknutí, nakrčené nosy, oči protočené ke stropu. Na seznam nefungujících argumentů si tímto můžu zařadit i nepravděpodobnou pravdu.
„Comhar to napsal hrozně pompézně a oficiálně, ale jenom tím říká, že lovit, hlídat, provázet a všechno můžete kdekoli a kdykoli a pokud budete chtít sloužit v armádě, tak v comharské.“
„Nezapomeň doříct tu druhou část,“ rýpne Rayner.
„Pokud nebudete souhlasit, Comhar usoudí, že jsme pro něj nebezpeční, a pokud se rozhodne, že jsme nebezpeční, může si na velkoknížeti vynutit uzavření a rozpuštění Institutu.“
Celkem rozumnou comharskou nabídku jsem zamázla vydíráním. Skvěle, výborně, diplomatická mise jako vyšitá.
„Celého Institutu?“
„Felčary by pod sebe převzala velkoknížecí akademie a výcvik boje zastane kterákoli oblastní posádka.“
„Nepotřebujeme velkoknížecí souhlas,“ ozve se z druhého konce místnosti.
Dva údery srdce je naprosté ticho, pak vzduch zavibruje souhlasným bručením. Slyším Lachlana mumlat, že jemu se to teda tak úplně nezdá, postaršího vyhublého blonďáka syčet, že je to zbytečnej boj, Ger z mého ročníku prorokuje, že dostaneme po tlamě. Ale graaffská výchova, kterou všichni máme pod kůží, nám káže přizpůsobit se, přežít a při nejbližší příležitosti zatnout protivníkovi tipec.
Akorát že to bylo myšleno na lov šelem, ne na politiku.
„Copak velkokníže, ale co Ador?“ ozve se Tara, nakrátko ostříhaná, od pohledu křehce neškodná a schopná jednou ranou setnout lintí hlavu.
„Souhlasili s comharskými podmínkami a nemyslím, že by se kvůli nám chtěli začít cukat,“ škubnu rameny.
„Tímhle to neskončilo,“ vrčí Tara. „Budou další boje a mně se nelíbí, že mám předem určeno, kdo je ten hodnej.“
„Já vím,“ povzdechnu si. Naděje na smírné řešení už dávno zmizela za obzorem.
Rayner mi nabídne nocleh a já neodmítnu. Hlavně proto, že nechci jet houstnoucí tmou sama, jen se šťouravými myšlenkami.
Mělo mi dojít, že poslouchat zaklínačské rozhovory bude mnohem, mnohem horší.
Nesu si misku rozvařené zeleniny, minu stůl, u kterého s vykulenýma očima večeří adeptky léčitelství. Chci si přisednout k tomu dalšímu, u kterého vidím Lachlanova záda a pár dalších povědomých postav, hlavy spiklenecky u sebe a pozornost rozhodně ne u jídla. Jenže pak si mě jeden z nich všimne, pohled vstřícný a přátelský jako čerstvě nabroušená čepel. Jen kolem něj projdu. Ty nadávky si umím vyjmenovat i sama, děkuju.
U dalšího stolu se služebně starší mistři hádají o politice zcela otevřeně a hlasitě. Ještě za nimi sedí přehlídka vážných tváří šermířů, kteří se dohadují, jaké by měly comharské podmínky důsledky pro ně. Taky by je čekal provaz, kdyby se ve válce přidali k nesprávné straně, nebo to platí jen pro ty magory, co se kromě šermu a lukostřelby učili i stopovat, poznávat byliny a lovit jedovaté ptakoještěry?
„Můžu?“ brouknu k následující skupince. Léčitelky statečně přisvědčí, vdechnou zbytky večeře a zmizí.
Já se zanedlouho vypravím stejnou cestou. A jelikož dneska se se mnou zjevně bude bavit jedině obsah džbánu, vezmu to do ložnice oklikou přes sklepy. Medovinu najdu tam co vždycky.
Rada mistrů si vymínila dva dny na rozmyšlenou. Chtějí se na to vyspat, pořádně to promyslet, zvážit všechny možnosti. Na Graaffu to hučí jak v úle, zaklínači se hádají na potkání a já nechci nic než vypadnout. Vrátím se do Scamallu a přijedu si sem až pro konečný verdikt.
Do klapotu kopyt, když se s koněm blížím k bráně, se přidá druhá sada podkov.
„Kam vyrážíš, Ais?“ vyzvídá Lachlan, zastaví hnědáka barvy čaje vedle mě a utahuje popruhy sedla.
„Zpátky do Scamallu. Budu radši dva dny chlastat nebo štrikovat svetr, než to tu poslouchat.“
„A co jít si zalovit? Nechybí ti to?“
„Škodná se najde i v Comharu, ale klidně půjdu. Co lovíme?“
Výcvik je rychlejší než já, hlavou už mi táhne přehlídka nejčastější škodné, patřičná lovecká taktika a nepříjemný fakt, že nemám zbraň.
„Jordaky. Hodně oprsklý jordaky,“ upřesní Lach.
Jordak. Vzdáleně příbuzný s jezevcem, vysoký mně nad kolena, tlama plná zubů. Cítím, jak se mi na obličeji usazuje křivý úsměv. První setkání s jordakem jsem příšerně zvrzala, to vždycky pomáhá. Od toho dne vím jistě a bezpečně, že dlouhou, hustou srst neproseknu, musím bodat.
Za Lachlanem se vynoří hnědá střapatá hlava a boky omotané opaskem nadvakrát. Nikdy jsem nechápala, jak se Tara při výcviku udržela na nohou.
„Ty jedeš s námi?“ Nezní zrovna nadšeně.
„Jestli mě vezmete a jestli mi tu někdo půjčí kus železa.“
„Ty nemáš meč?“ diví se Lach.
„Neozbrojenej posel a vyjednavač,“ protočím oči k obloze.
„Tak pojď, posle,“ ušklíbne se se kolega a kývne ke graaffské zbrojnici. „A něco pracovního na sebe půjčit nechceš?“
„Já je varovala předem, že jim to nevrátím v jednom kuse.“
Cesta ubíhá a řeči se vedou. Lachlan usilovně žvaní o lovech, hlídkách a pití, my s Tarou mu poctivě odpovídáme, protože víme, že stočit řeč na politiku zavání malérem. Lach probírá podivnosti ze svého působení v pohraničních horách, Tara přebíjí zakázkou hradního pána vlastnícího nezmapovatelnou spleť chodeb a sklepení obydlených rozmanitou havětí, já si smočím dávným lovem na venefiku, protože nic ze své comharské praxe vytahovat nechci. Konečně se před námi zjeví věže zvětralého pískovce, špatně schůdný terén, skvělé rejdiště pro jordaky. Sesedneme, koně zůstavíme samy sobě a vyrazíme. Tara se bez ptaní ujme vedení, Lach se nechce nechat zahanbit, takže přes rameno se musím ohlížet já.
Ohlížím se poctivě, napínám smysly. Na kůži mě pošimrá ozvěna magie.
„Někdo tu je,“ syknu.
Lachlan se ke mně obrátí a tázavě broukne.
Další projevy mu přetrhne jordak, který mu plnou rychlostí vrazí do beder. Není velký, ale váží dost na to, aby Lacha porazil na zem.
Sáhnu k pasu. Jílec mi nesedne do ruky tak jako má vlastní zbraň. Rychle přehmátnu, abych si byla jistá, že mám čepel pod kontrolou. Tařin meč zasáhne ozubenou hromadu srsti jako první, shodí ho z Lachlana, než stihne kolega utrpět větší škody, a postrčí šelmu prakticky mě pod nohy.
„Pozor!“ řve Tara.
Cítím to taky, další záchvěv magie za zády. Majznu čepelí prvního a rychle se otočím, abych meč nastavila druhému. Náraz mě málem povalí, druhý jordak jen náhodou nepřistane na Lachlanovi, který to kvituje vybranou nadávkou.
„Jdi do háje,“ procedí Tara skrz zuby a vyrazí hrotem meče proti huňatému hrudníku.
Po jordakových drápech zůstanou v hlíně rýhy, zvíře vztekle vykvíkne a smýkne sebou do strany. Což je na tvora, jemuž by teď měl Tařin meč sloužit coby druhá páteř, celkem dost.
Lachlan kopne do čumáku prvního, já přiskočím a vší silou ho bodnu do boku.
Jordak na mě jen nevraživě zaprská.
„Co to je?“ vyhrkne Lach a škrábe se na nohy.
„Aisling!“ houkne velitelsky Tara a bradou ukáže na bližšího jordaka, chystajícího se na nás znovu vyrazit z houštin.
Skočíme po něm obě. Měl by skončit připíchnutý k zemi dvěma čepelemi, místo toho prská a chňape Lachlanovi po nohách
„Ty mrchy snad mají brnění,“ vřískne Tara.
Oženu se po další šelmě, úmyslně mu nechám sklouznout po hřbetě čepel až skoro k jílci, a začíná mi svítat.
„Jo. Magický brnění,“ houknu. „Ústup, na ně teď nemáme!“
„Nemáme na pár jordaků?“ čílí se Lachlan. Mocným sekem přitom přetáhne přes mordy oba najednou. Mám pocit, že vidím, jak se Lachovo železo zastaví těsně nad jordakovou kůží, jako by nesl neviditelný pancíř.
Nebo magickou ochranu, samozřejmě.
Kde, zatraceně, přišli ke štítu?
„Ne když se vyváleli ve stokách pod Acadaemií!“ zařvu. Kolegové brblají, ohánějí se, aby od sebe drželi jordačí zuby ve zdravé vzdálenosti, ale zamíří, odkud jsme přišli. Přidám se do hloučku, abychom si vzájemně kryli záda. Jordakové nás neženou daleko, zjevně stačí, že jsme opustili jejich teritorium. Raději mám ale meč pořád v pohotovosti, sleduju les po stranách své čepele a přemýšlím.
Jak si poradíme s magicky posílenými jordaky?
„Jak jste na tom s Acadaemií? Za kým můžeme jít pro amulety?“
Kolegové můj dotaz komentují znechucenými úšklebky.
„Acadaemia se s náma nebaví, mohla by se ušpinit,“ krčí nos Lachlan.
„Čarodějové jsou comharští mazlíčci, ti vždycky ví, ke komu se přilísat a do koho kousnout,“ doplní Tara.
Vím, že dhamská čarodějnická škola se už dřív snažila nekřižovat proti větru, ať vál kamkoli, ale že by s Graaffem úplně přerušili spolupráci?
„A co se stane, když slušně zaklepu na dveře a poprosím o pár bloků?“
„Zeptaj se na tvůj mistrovskej glejt k zacházení s artefaktama a pak, když budeš mít hodně velkou kliku, ti jenom zabouchnou bránu před čumákem a nepůjdou tě udat.“
„No, kolegové drazí…“ Odmlčím se a rovnám si v hlavě možnosti. Zavánějí vězením. „Asi mám nápad, jak si s tím poradit i bez mazlíčků. Ale potřebuju vaše slovo, že mě nepůjdete udat vy.“
„No dovol?“ urazí se Lachlan naoko. „Copak bych někdy prásknul kolegu? Když to samozřejmě není v situaci, kdy bych chtěl v šatlavě společnost…“
Tara si mě přeměřuje, je mi jasné, že nejsem na seznamu jejích nejoblíbenějších spolupracovníků, ale nakonec kývne.
„Budu mlčet.“
Počkám, dokud se nedostaneme do světlejšího, přehlednějšího lesa pod Graaffem, pak kolegy gestem zastavím.
„Mám s sebou jeden blokační amulet, silný, ale s hodně omezeným působením, aby nebyl nápadný. Prý kdybych se dostala do maléru s Acadaemií,“ mávnu rukou na znamení, že se mí zaměstnavatelé bojí zbytečně. „Napadlo mě, že kdyby se přivázal za hrot šípu, mohl by tu jejich ochranu zrušit a šíp by šel skrz.“
Okamžik ticha.
„Střílet po nich nevyváženejma šípama, tomu říkám plán!“ pleskne mě Lachlan po rameni.
„To natrénujem. Já jenom doufala, že někdo máte lepší nápad.“
„No, jestli si ten cajk musím přidělat ke zbrani, tak já si radši zničím pár šípů než meč,“ soudí Tara.
„Máte někdo luk, že bychom to vyzkoušeli ještě dneska?“
„Prej jestli máme luk, to je otázka,“ protáčí Lach oči.
„Já ho mám doma v truhle.“ Rozmrzele nakopnu suchou větev, ležící přes cestu, a raději zamlčím, jak dlouho už se můj luk z řečené truhly nepodíval na světlo. „A co si pamatuju, ty školní stávaly za houby.“
„Uděláme střeleckou soutěž,“ raduje se Lach. „Kdo prohraje, bude mi krýt s mečem záda.“
