O bloku

(Ne, nemám tam překlep, a beztak jsem nikdy nevěděla, co do rubriky „o blogu“ patří.)

Čas od času se v mé bublině vynoří nějaká ta dobře míněná rada, jak překonat autorský blok. Fajn. A občas taky názor zhruba ve smyslu, že důležité je pečlivé plánování, kdo plánuje, toho blok přepadnout nemůže, plánování vše zachrání a tak.

Do jisté míry nemůžu než souhlasit. Kolik pokusů o příběhy mi zašlo na úbytě, protože skončil prvotní flow a já nevěděla, kudy dál? Inu, vydalo by to na Nedokončené příběhy. Jistý přelom v přístupu k psaní znamenalo plánování Osamělých válek, historicky druhý případ, kdy jsem si naplánovala příběh dřív, než jsem ho začala psát. (Ten první byla předvídatelná mládežnická fantasy se dvěma zásadními vadami na kráse – zaprvé z ní vzniklo osm stránek a zadruhé jsem trvala na tom, že příběh rozsekám na čtyři části, aby se na každou hrdinku dostalo, i když jsem věděla, že minimálně dvě zmíněné části jsou jen vycpávka.)

Bylo fajn vědět, kam má příběh směřovat – i když Osamělé války skončily dost jinde, než kde pravila osnova. Postupně se v plánování lepším, nechávám si nápady projít hlavou a odležet, píšu si podrobnější osnovy a dokážu se jich držet. Takže ano, tu část autorského bloku, která se týká samotného snování příběhu, odbourám.

Jenže pak je tu ještě ta druhá část, a ta se v chytrých článcích většinou opomíjí. Spisovatele, soudím, nedělá jen vymýšlení fantastických zápletek, hrdinských řešení a pomilováníhodných postav. Stejně důležitý je způsob, jakým se to všechno vypráví. Osobně si raději přečtu skvěle vyprávěnou tuctovou zápletku než skvostně originální kus, jehož jazyk drhne a skřípe v každé druhé větě.

A to je ten blok, který se mě chytá dodneška – vím přesně, co se má stát, ale nedovedu vymyslet, jak o tom vyprávět.

Řekněme, že coby autor vím, že je Ais na nočním lovu, skrývá se a čeká na škodnou. Pokud se do toho dám v rozumné náladě, dopadne to třeba následovně:

„Vmáčknutá mezi skálu a neprostupné houští čekám, dokud se ve tmě neutopí i poslední obrysy okolních stromů. Hlavně mít pořád záda krytá skalní stěnou a občas v ruce lahvici se slabým čajem. A uši nastražené na rytmus kroků, to by taky chtělo.“

A posedlá autorským blokem budu půl hodiny zírat do texťáku, abych rozpačitě nadatlila:

„Schovávám se a čekám na šelmu dlouho po setmění.“

(Což samozřejmě nemusí být špatně, někdy se stručnost hodí, někdo ji má jako styl, ale já si zpravidla svůj text představuju trochu barvitější.)

Na tohle jsem zatím žádný lék neobjevila. Do jisté míry fungovalo předsevzetí, že každý den připíšu jednu větu, protože nějakou jednu větu vždycky splichtím, ale pokrok byl pak na dlouhé lokte.

Máte nějaký nápad vy?

(A až vás přestane bavit, že půlku každého článku napíšu do závorek, tak si stěžujte!)

Post scriptum: Ptala jsem se, internet odpověděl.

Vyskočil na mě další, ehm, příspěvek do diskuze o autorském bloku (odkaz vede na Tumblr) – čtyři rady, co provést se zablokovaným autorem. Rada čtvrtá: Uklidňujícím tónem řekněte „tak to vzdej“ a sledujte, jak natruc začne psát.

Jo, to by mohlo fungovat!