Taková obyčejná párty

aneb Backstory. Dvojnásobná!

Jak už jsem psala, vím, že vám dlužím backstory ke kentauřímu diplomatovi. A dneska vám ji konečně nesu.

Mám k ní co vyprávět. Ale tentokrát poruším obvyklé pořádky a to vyprávění si nechám až po vlastním příběhu. Prosím, račte!

Tuathal se znovu ošil a co možná nenápadně si upravil klopu kabátce.

Nezamlouvala se mu společnost, nezamlouvala se mu hudba, nezamlouvalo se mu víno, nezamlouvala se mu společnost diplomatů a dhamských šlechticů, nezamlouvaly se mu střevíce s příšerně klouzavou podrážkou, které patřily k formálnímu oděvu. Na plese, pořádaném na hradě v Reims, se mu zkrátka nezamlouvalo prakticky nic.

Pravděpodobně by se mu nezamlouvali ani dva muži v livreji sloužících, kteří postávali u hlavních dveří sálu a zkoumavě si ho prohlíželi. Tuathal si jich ale pro starosti s garderobou nevšiml, a tak názory vznikaly jednostranně.

„Co ten?“ broukl tiše jeden ze sluhů.

„Elf? Ten je příliš malá ryba,“ odfrkl druhý. „Možná ale… No jo, koukni tamhle,“ ukázal bradou ke skupince, která živě rokovala pod obrazem jakési bitvy. Bitva byla vzhledem k velikosti plátna a množství zlata na rámu jistě významná, diskuze neméně. „Ten v tom modrým je od dvora, a ten tmavej, co se s ním hádá, velí adorskejm diplomatům. Nikoho lepšího nenajdeš, věř mi.“

„Tak jdem,“ zavelel první.

Dvojice zmizela za dveřmi, nepovšimnuta tak, jak se to může podařit jen dobrému služebnictvu. Tuathal si uhladil vlasy za uši, povytáhl rukávy, urovnal nákrčník a zkontroloval, jestli je mu v náprsní kapse vidět královská pečeť na jeho vyslaneckém pověření. Možná to všem těm urozeným, škrobeným chlápkům, kteří mezi sebou spřádají mezistátní pikle už dlouhé roky, připomene, že Tuathal má úplně stejné právo tady být. Je přece vyslancem svého krále. A vůbec.

Má právo tady být. S tím Tuathal narovnal záda a vykročil ke skupince pod válečným obrazem. Šel pomalu a opatrně, uklouznout po naleštěné podlaze by mu dneska tak vážně scházelo. Nepřekvapilo ho tedy, že kolem něj prošel sloužící s podnosem plným sklenic vína. Tuathal se po jedné natáhl, napadlo ho, že držet v ruce sklenici je lepší než si nervózně žmoulat lem kabátce. Sloužící mu ale odtáhl podnos z dosahu a cílevědomě pokračoval k centru hádky, kterou adorský šéfdiplomat rozpoutal s hradním pánem.

„Thaalské zlaté,“ zamumlal vínonoš. Hosty to nezaujalo natolik, aby přerušili při, ale sklenice si z podnosu rozebrali a mezi bouřlivými příspěvky do diskuze s uznalými grimasami upíjeli. Vyslanec elfího království, odkud víno pocházelo, je rozpačitě pozoroval a na poslední chvíli začal předstírat, že se celou dobu jen chtěl podívat na ten fascinující bojový výjev na stěně.

„Tak kdo?“ vydechl zvědavě druhý olivrejovaný muž, když se k němu jeho společník s podnosem vrátil.

„Nevím. Však to brzo zjistíme,“ ušklíbl se spokojeně první. „Jen si odložím ten tác, hned budu zpátky.“

Skutečně netrvalo dlouho a jeho kroky se znovu přiblížily po leštěné dlažbě.

„Tak co?“

„Skoro myslím, že ten adorskej,“ odpověděl druhý s výrazem člověka, který hledá měďák a zakopne o královskou pokladnici.

První se zkoumavě zadíval přes plesový sál. Adorský diplomat se skutečně zvláštně potácel a máchání rukama už nevypadalo jen jako důrazná gestikulace.

„Perfektní,“ vydechl. „Připrav se, jen co si ho trochu všimnou…“

Druhý kývl.

Ostatní hosté si skrz opar thaalského vína konečně všimli, že něco není v pořádku. Vyměňovali si nejisté pohledy, ozvalo se pár chabých dotazů po léčiteli.

„Jdem,“ šeptl první sloužící.

Než stihl druhý souhlasit, otřásl celým Reimsem výbuch.

Čtyři údery srdce panovalo naprosté ticho. Pak se rozlehl vyděšený jekot. Mnohanásobný.

„Co to bylo?“ přeslabikoval s námahou druhý.

„Nemám šajn, ale knihovna je jinde. Hoď sebou, tohle je lepší, než jsme čekali!“ zavelel první, nečekal na společníkův souhlas a rozběhl se hradními chodbami. Druhý ho s jistým zaváháním a mírně klikatě následoval. Mumlal přitom, že se mu to najednou nějak nelíbí.

Ještě než zatočili za první roh, ze sálu se ozvalo mnohohlasé řinčení rozbíjeného skla.

„Co ten randál?“ ohlédl se první po kolegovi.

„Lustr! Ten na dvě stě svíček!“ dostalo se mu přerývané odpovědi. „Prostě sletěl na zem. Tohle je špatný, něco se tu děje, moc špatný…“

„Na to kašli, knihovna je hned- Tady nemáte co dělat!“

Druhý zvedl pohled od podlahy, aby zjistil, co způsobilo náhlou změnu v názorech jeho spolupachatele. S jistou úlevou zjistil, že neřve na něj – výhrůžně se blížil k postavě v slavnostním, leč nenápaditém a nenápadném oděvu, která s provinilým výrazem stála na prahu knihovny.

„Mohu vás ujistit, že jde o naprosté nedorozumění…“ zakoktal návštěvník. Pak se podíval ještě jednou a zřejmě si uvědomil, že on je tu host a nově příchozí stojí na společenském žebříčku hluboko pod ním. „Pan Dorghe mi knihovnu doporučil jako vhodné místo pro odpočinek, nevidím tedy důvod, proč-“

„Co se to tu děje?“

Dveře knihovny se rozletěly a mezi veřejemi se zjevil dědic Reimsu, impozantně vysoký, značně rozlícený a zcela zjevně oblečený ve spěchu.

„My jsme jenom šli pro…“ zamumlal druhý olivrejovaný a toužebně zašilhal za záda muže v nakřivo zapnuté košili. Pak se zarazil a v očekávání maléru přivřel oči. Nikdo si ho ale v nastalém zmatku hlasů nevšímal.

„Hledali jsme vás, milosti,“ zalhal hladce jeho společník. „V sále je boží dopuštění, někdo otrávil adorského vyslance, všude zmatek, všichni se bojí…“

„A ve skladu potravin vybuchl moučný prach!“ vysvětloval snaživě nenápadný host. „Nikdo neví, jak se to mohlo stát! Je to úplná záhada!“

„Co je to za nesmysly?“ štěkl syn hradního pána.

„A lustr spadnul,“ snažil se druhý nositel livreje.

„Co že se to děje?“ vložil se do diskuze nový, nečekaný hlas. Ženský.

„Móirí, neboj se, všechno je v pořádku.“

Mladá žena s rozježenou hřívou tmavých vlasů na ujištění svého společníka nedala a a přistoupila ke dveřím do chodby. Ona byla ustrojená ještě nedbaleji než budoucí pán Reims, veškerá její garderoba sestávala z tenké přikrývky omotané kolem těla. Nic si z toho nedělala.

„Lustr spadl? To je zvláštní, bývají připevněné hodně důkladně, často s pojistným lanem, právě aby se nic takového nestalo.“

„No jo, bývají, byla to fakt… ehm, musely to být fakt hladový krysy nebo něco,“ pokýval hlavou nově příchozí, taktéž oděný v čemsi mezi livrejí a exotickým společenským oblekem.

Syn hradního pána zaskřípal zuby, obrátil se ke své společnici a pokusil se ji odstrčit zpátky do pokoje.

„Móirí, neměla bys-“

„Ale já vás znám,“ rozvzpomněl se nenápadný host.

Tmavovláska polkla naprázdno, podvolila se paži na svém rameni, couvla do pokoje a zabouchla za sebou dveře. Dědic se obrátil k houstnoucímu zástupu v chodbě s výrazem uražené důstojnosti.

„Takže teď si konečně uvědomujete, do jak choulostivé situace jste dostali urozenou slečnu Móirín-“

„Laoise,“ skočil mu do řeči slečnin známý. „Laoise Móirín Finn, z rodu Finnů z Tollnachu, co ji starej hrabě zbavil nástupnickýho práva a vykopnul ji z domu. Ta už v choulostivější situaci být nemůže.“

„Co to vykládáte za nesmysly?“ pobouřil se urozený syn.

„Myslete si co chcete, je to sotva rok, co jsem na Tollnachu býval každou chvíli a a vídal ji třikrát denně u tabule. Co se s ní stalo, když musela odejít, to nevím, možná to neví ani hrabě, ale tohle mě upřímně ani nepřekvapuje.“

„Jste hostem pod mou střechou, nebudete beztrestně urážet moje hosty!“ zařval dědic téměř pravdivě.

„Tak se jí zeptejte. Pojďte dovnitř a zeptejte se jí. Pánové nám budou svědky.“

„Budeme,“ zabručel za všechny druhý sloužící a snažil se nedat najevo, jak moc se do knihovny chce dostat. Ať už v ní bude neoblečená šlechtična nebo ne.

Budoucí hradní pán sáhl po klice a pomalu otevřel dveře knihovny.

„Móirín?“

Rozšiřující se pohled do knihovny ukázal nejdřív přikrývku pohozenou na podlaze. Pak lenošku, na které ležela šněrovačka s povolenými tkanicemi. Nakonec i otevřené okno.

„Móirín!“ zařval dědic Reims. Nevrhl se ale k oknu, nejdřív přiskočil k policím u pravé stěny. V řadách hřbetů knih zely mezery. Pak zalomcoval zásuvkami sekretáře. Když se konečně podvolily, vztekle zavrčel. Až pak se vyklonil z otevřeného okna a rozhlédl se na obě strany.

Přítomní svědci mezitím obhlíželi každý detail knihovny, prohlíželi si zlacené knižní vazby i listiny, které na některých policích ležely, a zklamaně pobrukovali.

„Tam byl zatraceně kůň!“ vyjekl zmateně šlechtic visící polovinou těla z okna. „Je tam po něm naděláno! Ona si to musela naplánovat! Zmanipulovat mě, abych ji vzal zrovna sem, a pak pobrat, co šlo… jak to věděla? Jak u všech bohů věděla, co všechno tu je? Otec mě přetrhne,“ zaúpěl.

„No, moc toho nevěděla,“ utrousil jen tak pro sebe druhý olivrejovaný sloužící. „To by tu tohle nenechala…“ Rychle se ohlédl. Ostatní byli zaujatí vlastním pátráním – když už byla urozená slečna Laoise Móirín Finn tak laskavá, že jim poskytla dokonalé alibi a ponechala i celkem zajímavou kořist. Rychle ukryl listinu do kapsy.

„Musela si to pečlivě naplánovat,“ souhlasil muž v podivném odění, který do chodby dorazil jako poslední. V dlani, kterou nenápadně přesunul ze zásuvky už jednou vyloupeného sekretáře do vlastní kapsy, se cosi rudě a zlatě zablesklo. „Tady ani pořádně není kde toho koně uvázat. A vůbec. Že jo.“

Pozorní čtenáři si jistě všimli jedné věci – nikde v textu se nenalézá slibovaný kentaur! Souvisí to s tvůrčím procesem, kterým Párty vznikla, a který byl pro mě nový a značně experimentální. Poštěstilo se mi totiž nejen najít nového betačtenáře, ale i sejít se s ním u jednoho stolu a následně přijmout výzvu pro vytvoření společného příběhu. A jelikož má k tvorbě příběhů výrazně jiný přístup než já, bylo mi od začátku jasné, že to bude přinejmenším zajímavé.

„Jmenuj lokaci,“ pravil na úvod.

„Plesový sál,“ plácla jsem.

„Sloveso.“

„Hřebelcovat.“

A o dvě minuty později už jsme měli postavu nejistého kentauřího diplomata na banketu, malé ryby, na kterou se ostatní dívají svrchu. Proč je ale vůbec označen za malou rybu? Kdo je velká ryba? Jaký osud čeká velkou rybu? Proč?

A motá se na tom hradě jenom jedna zlodějská parta, nebo jich tuhle příležitost využilo víc?

V tu chvíli jsem se začala bát, že si ukusujeme příliš velké sousto, že takový příběh nemůžeme dotáhnout do smysluplného a zajímavého závěru, načež jsme si ujasnili, že může klidně jít jen o drobný střípek, momentku, literární cvičení.

Pak se k zástupu zlodějů přidala žena.

Ale přimotala se tam jen náhodou? Nebo věděla, o co jde? Šla pro přesně určenou kořist, nebo na překotném odchodu popadla něco blýskavého jako cenu útěchy?

A pak beta pronesl onu zásadní větu: „No, taky to může být mladá šlechtična zbavená dědictví a titulu, která se snaží nějak protlouct…“

A to byl moment, kdy Tuathal přestal být kentaurem, protože v Aislingině, potažmo Laoisině světě se kentauři nevyskytují.

Má hluboká omluva.