A pro tentokrát to není imperativ poté, co vdechnu tabulku čokolády, ale povzdech nad tabletem. Kreslím mnohem méně, než bych mohla a než bych měla, pokud se chci někdy někam propracovat.
Ale co. Dokud mě to baví, je všechno v pořádku, není-liž pravda?
Navíc moje kreslení má být hlavně doplněk ke psaní. A kladnou stránkou věci je, že jsem dotáhla druhou verzi příběhu o Lištičce a odeslala je k betačtení.
Takže když jsem měla celý víkend v hlavě nastěhovanou Laoise…
Lepší trochu než vůbec, i když by sis asi představovala, že nad tím sedíš dvě hodiny denně. Mám to podobně s jinými činnostmi. Ale ona i nějaká „udržovací“ fáze je lepší než zapomínat. 😀 🙂
Nevím, jak moc udržovací je vzít tablet do ruky jednou za dva měsíce 😀
Představovala bych si spoustu věcí, jen času se nějak nedostává, a teď nějakou dobu jako každodenní rituál vítězí jóga… tak snad se někam dostanu alespoň v asanách 😀
Náhodou je to hezký obrázek. To já už třeba dávno rezignovala na kreslení postav a obličejů. Když můžu, vyhÿbám se tomu.
Děkuju. Mně obličeje baví, tak je zkouším. Postavy mi nejdou, tak ty zdaleka nezkouším tak často 🙂
Já též nekreslím tak často, jak bych chtěla. Ale jak píše Vlasta, lepší méně často, ale přece. U mě třeba každodenní kreslící výzvy naprsoto nefungují. Člověk se pak do tooh strašně nudí a kreslí spíše z povinnosti, než z radosti. Co se mi ale osvědčilo začit třeba kreslit kadžý den po dobu jednoho týdne a pak si nastavit „povinné“ kreslení třeba jednou za tři dny….a postupně pak k tomu tabletu sedneš sama, automaticky a bude mít chuť kreslit. A když zrovna nebude vědět, co kreslit, je suepr se rozhlédnout kolem sebe a kreslit to, co znáš. Takže třeba tužku, co má na stole. Nebo kreslit nějakou oblbíenou postavičku v různých polohách. Nebo jenom obličej, když na ruce a nohy není nálada.
Ano, kresba mého bombičkového pera už se tu taky objevila 😀 Tohle bych potřebovala hlavně s psaním, ale času je nemnoho a inspirace zrovna tak, a nastavovat si povinné psací cvičení, když chybí obojí… inu, nemám tu správnou disciplínu, já jsem první, kdo to přizná 🙂