Rudovláska

Pěkná věc na kreslení je, že u něj až tak moc nepřemýšlím. (Jasně, proto taky zapomínám na vytváření nových vrstev a pak si za to nadávám.) Zatímco při psaní se pohybuju ve světě, ve kterém nic neexistuje, dokud na to nepomyslím, a v hlavách několika postav najednou, u kreslení stačí vymyslet, co chci ztvárnit, a pak už jsou úvahy celkem nekomplikované. Líbí, nelíbí, vypadá to správně, vypadá to divně.

Kdysi kdesi jsem psala, že když si vezmu papír, abych jen tak cvičně nakreslila nějakého člověka, dost často z toho vyjde portrét Aisling. Takže jak to mohlo dopadnout, když jsem tuhle popadla tablet s tím, že chci prostě kreslit?

Má nějak podezřele krotké vlasy. Začala jsem s monumentální vlnitou hřívou a pak vydatně gumovala, protože vypadala podivně. Možná za to částečně mohla i ta barva, kdo ví, hlavně asi štětce, které teď na kreslení používám, protože nejsou moc krycí a každý začátek s nimi vypadá děsivě. (Musím se podívat, jestli se to nechá přenastavit.) Příště to zkusím zase líp, a protentokrát se sebou budu spokojená.

Koneckonců, jsou i přírodní návody, jak si (v mezích) narovnat vlasy, a kdo než bylinkářky z Graaffu by o nich měl vědět, ne?