Neuškoď (2. část)

Druhá, závěrečná část povídky.

Mimochodem, tohle je ten text, ze kterého vycházel můj pokus o perokresbu. Alespoň protentokrát jsem se soustředila a nakreslila ty ruce správně.

Pořád mi není jasné, jak bych měla situaci řešit, ale alespoň vím, co bych určitě dělat neměla. Nemůžu to na něj vychrlit bez přípravy a neměla bych to dělat ve špitále. Nebo ve městě.

Otázkou zůstává, jak počestného muže o poznání mladšího než já vylákám do polí. Zvlášť když si myslí, že jsem řádová sestra. Pro všechny případy oznámím představené, že po službě opustím klášter a budu ho sledovat. Snad se naskytne nějaká příležitost. Případní svědci si snad vystačí s výmluvou na sbírání bylin.

Ráda bych ze sebe shodila roselliánské roucho, ale nemám na to čas. Než bych to s jednou rukou dokázala, medik by se mi dávno ztratil v ulicích. Takže vyrazím v hnědé od hlavy k patě, lem suknice se mi otírá o kotníky, přes hlavu si přehodím kapuci, aby mi nebylo tak snadno vidět do tváře. Každý, kdo mě potká, si zaručeně zapamatuje, že na ulici minul roselliánku, ale mé jméno by k tomu zjevu připojit nemusel.

Mladík někam spěchá, musím přidat do kroku. Naštěstí se vždycky dá předpokládat, že roselliánku někdo zavolal k nemocnému. Proč přesně medik chvátá, to zjistím, když se v závěsu za ním přihrnu na velké náměstí právě včas na to, abych viděla, jak se mu kolem krku věší štíhlá tmavovlasá dívka. Domluvil si po práci dostaveníčko.

Šance, že ho zastihnu o samotě, se tím výrazně sníží, ale ani tak ho nespustím z očí. Náhoda občas popřeje i mně.

Ulice se hemží lidmi a ti dva se zdají dokonale zaujatí sami sebou, takže si troufnu zkrátit vzdálenost, která mě od nich dělí. Co chvíli zaslechnu pár slov jejich hovoru. Medik vypráví o práci ve špitále, o tom, jak přivezli jeho matku a mysleli, že nepřežije. Děvče soucitně brouká, jednou rukou pevně svírá medikovu dlaň a druhou konejšivě a poněkud nerozhodně přemisťuje mezi jeho paží a hrudníkem.

Alespoň já si myslím, že to má být konejšení. Pak se ale dívka unaveně zapotácí a většinou váhy se opře o svého nápadníka, aby neskončila všemi čtyřmi na dláždění.

„Sib? Sib, co ti je?“ vyjekne medik. Opatrně děvče položí na zem, hlavu a ramena jí vypodloží vlastními stehny a pořád dokola se ji snaží přimět k odpovědi.

Teď už nemusím předstírat, že k nim nepatřím. Rozběhnu se a během pár úderů srdce přistanu na kolenou hned vedle nich.

„Co se jí stalo?“

„Já nevím,“ vykvikne mladík bezradně.

Uchopím dívku za ruku a snažím si vybavit, co říkala dopoledne ta novicka. Studené ruce… jo, jako kus ledu. Puls jí nedovedu nahmatat. Zapadlé oči? Rozhodně. Nastavím tvář těsně k jejím ústům a snažím se nepřemýšlet nad tím, jak asi vypadáme, uprostřed ulice namačkaní na jedné hromadě. Dívčin dech téměř necítím.

„Měli bychom ji dostat k nám na ošetřovnu,“ zamumlám bezmyšlenkovitě, protože něco takového by roselliánka, nebo přinejmenším novicka bez ukončeného výcviku, říct měla. Ale je to jedno, protože medik mě neposlouchá.

„Sibéal… Sib…“ šeptá tak tichounce, že ho téměř neslyším, a to klečím tak blízko, že se dotýkáme koleny. Konečky prstů jí přejíždí po tvářích, po krku, pak na vnitřní stranu paže, zpátky, jeho prsty zamíří po hrudní kosti a zarazí se o šněrovačku blůzy.

Celou dobu zalévá děvče magickou energií.

A já jen zírám. Cítím, jak mi klesá čelist, když se před mýma očima dívčin dech prohlubuje, kruhy pod očima mizí, do tváří se vrací barva, na krku si všimnu pulsující tepny.

Vím jistě, že léčitelská magie by takhle rychle nezabrala.

„Byla už dlouho nemocná?“ zeptám se, abych využila příležitost.

„Vůbec!“ brání se nekromant. Vzápětí zaváhá. „Tedy, asi dva týdny zpátky byla unavenější, spavá, hodně pila. Ale úplně se zotavila, dneska vypadala naprosto zdravě… nerozumím tomu!“ vyjekne frustrovaně.

„Já taky ne,“ zalžu.

Ze všeho nejvíc toužím zavřít se doma, uvařit spoustu čaje a důkladně všechno probrat s Galdurem. Ale nechci ještě zahazovat své maskování jako roselliánka, takže se musím spokojit s tím, že mě Galdur navštíví v klášteře a dohadujeme se za nekonečného pochodu dokola po bylinkové zahradě.

„Obě se složily na nedostatek energie. Nic jiného by tak rychle s minimem magie spravit nedokázal.“

Úzkostně zírám na Galdura a doufám, že mi to vyvrátí, ale on jen přikyvuje.

„A nikoho to nenapadlo, protože si nechtějí připustit, že jsou všichni na magii svým způsobem závislí.“

„To magie je závislá na životní síle,“ opravím ho. Z téhle strany je to snesitelnější představa.

„Jakkoli chceš.“ Galdur nad mým slovíčkařením otočí oči v sloup. „Ale jistý je, že kolem toho kluka se podezřele rozmáhá energetické vyčerpání.“

„Kdyby se to stalo ve špitále, někomu už tak slabému…“ Nechci domýšlet následky.

„Reine, ve špitále se to nestane.“

„To nemůžeš vědět jistě.“

„Vím to jistě.“

Obrátím se k němu. Ani tón hlasu, ani neobvykle vážný pohled neodpovídají tomu, že se mě Galdur snaží uklidnit.

„Ve službě, ve špitále nebo kdekoli jinde, kde se chová jako lékař, se to nestane. Má v hlavě nastaveno, že pomáhá, léčí, jakýmkoli způsobem, který má po ruce. Tehdy energii dává, proto se skoro všichni jeho pacienti alespoň trochu zlepší. Síla nespraví všechno, ale pomůže ti cítit se líp.“

Dochází mi, kam tím Galdur míří, a myslím hlavně na to, že medika to zničí.

„Když přijde domů nebo na schůzku, není lékař, chce si odpočinout, načerpat zpátky vydanou sílu,“ pokračuje. „Normální čaroděj by se z takových kouzel vzpamatovával několik dní, protože většina silových proudů je slabá…“

„Jenže tenhle truhlík dovede brát energii na potkání a neví o tom, takže to dělá,“ dokončím. „Musíme mu to vysvětlit, naučit ho, jak se ovládat…“

Střetnu se s Galdurovým pochybovačným pohledem.

„Něco každopádně udělat musíme. Rychle. Bude se to jenom horšit,“ prorokuje.

„Promluvím s ním dneska po službě.“

Promluvím si s ním po službě. To se snadno řekne a stejně snadno udělá, přikážu si, když nesu do kuchyně misku od polévky k obědu.

„Prosím tě, jak se vlastně ten náš medik jmenuje?“ zeptám se své mentorky.

„Njall,“ odpoví.

Chvíli neobvyklé jméno převaluju na jazyku, abych se ujistila, že ho nezapomenu, a pak se vrhnu do práce na ošetřovně, přičemž koutkem oka hlídám každý medikův krok a svým smyslem pro magii jeho energetické léčení. Tohle odpoledne je naštěstí klidné.

Když konečně odloží zástěru na židli, rozloučí se s matkou představenou a zamíří z kláštera pryč, postavím svůj džbán s vodou do nejbližšího okenního výklenku a rozběhnu se za ním. Nemusím běžet daleko, protože se překvapeně ohlédne a čeká na mě.

„Poslechni, Njalle?“ nadhodím tázavě. Trefila jsem jeho jméno správně? Snad ano. „Potřebuju s tebou mluvit, týká se to tvojí mamky a přítelkyně, té nemoci, kterou mají.“

Medik překvapeně zamrká, ale neváhá dlouho.

„Samozřejmě, sestro,“ kývne a zdvořile mi přidrží dveře.

„Co o té nemoci víte?“ vyhrkne dychtivě, jen co uděláme pár kroků. „Ve škole se nezmiňovali o ničem, co by tak rychle přivodilo šok…“

To bych řekla, že nezmiňovali. Proč mladé adepty lékařství zatěžovat s problémem, který pravděpodobně nikdy neuvidí a rozhodně ho nebudou umět vyřešit?

„Víš, je to složitější. Myslím, že by bylo dobře promluvit si někde, kde nás nikdo nebude poslouchat.“

Njall přimhouří oči. Páni drazí, zkazím rosellkám pověst na věky věků.

„Taky ti povím, co jim tak rychle pomohlo,“ nabídnu. To zabere. Medik se mnou srovná krok a drží se po mém levém boku, dokud neprojdeme doširoka otevřenou městskou branou a ještě kus do polí.

„Všechno to spolu souvisí,“ promluvím, když vidím, že se Njall nadechuje ke slovu. „Jsi dobrý lékař, ty to víš a všechny sestry ve špitále to ví. Proti spolužákům máš určitou výhodu. Řekni mi, nemáte v rodině čaroděje?“

Ztuhne na místě a zdá se, že nedokáže najít slova.

„Ne,“ zachraptí nakonec. Ani v nejmenším mě to nepřekvapuje, já v rodokmenu taky žádného divotvůrce nemám, ale potřebovala jsem mu tu myšlenku nasadit do hlavy.

„Důvod, proč ti pacienti pod rukama jen kvetou, je ten, že je podporuješ kouzly,“ vyložím mu. Soustředím se na to, abych mluvila pomalu a zřetelně. Teď se vážně nehodí podlehnout chuti všechno to ze sebe vychrlit. „Viděls, jak rychle se zotavilo tvoje děvče. Lidské tělo zvládne hodně, ale tolik ne. Očarovals ji.“

Hrozně moc mi chce odporovat, ale nedovede v mém tvrzení najít chybu.

„Neděs se, magie není špatná věc. Je ale potřeba naučit se s ní zacházet, každý nástroj umí být nebezpečný.“

Nevypadá přesvědčeně.

„Tvoje maminka a přítelkyně jsou speciální případ. Víš, energie, kterou používáme k čarování, není žádná čarodějnická specialita. Všechno, co žije, zvířata i rostliny, všechno v sobě má míň nebo víc životní energie. Čarodějové jsou prostě lidi, kteří s tou energií umí provádět něco navíc. A my dva jsme trochu zvláštní i na čaroděje, protože my dovedeme brát a dávat tuhle energii jiným lidem, to většina mágů nedokáže.“

Přepískla jsem to. Vidím mu v obličeji, že že je jen kousek od toho, aby začal řvát a nadávat.

„Já jsem nekromant?“ vypraví ze sebe. Moje stručná přednáška zřejmě není jeho první kontakt s magií.

Lhát do očí mu nechci, takže přikývnu.

„Já taky,“ pokusím se to alespoň trochu zmírnit. „Bát se mě nemusíš, čarování mi zatrhli.“ Zajedu si prstem pod límec a ukážu mu řetízek z plochých článků pokrytých runami. „Nekromancie není oblíbená, to je pravda. Já tě nechci udat. Chci ti pomoct, aby ses naučil se svým nadáním zacházet, abys nebyl nebezpečný.“

„Já jsem jim ublížil.“ Njallovy myšlenky se zjevně vydaly jiným směrem. „Mamce… Sibéal… Nebyly nemocné, to já jsem je…“

„Jo, potřeboval jsi doplnit sílu, kterou jsi ve špitále vydal na léčení,“ potvrdím. „Ale s tím se dá naučit pracovat. Zjistíš, co si můžeš dovolit vydat a kde energii nabrat zpátky, aniž bys někomu uškodil-“

„Já jsem jim ublížil. Já jsem jim ublížil…“

Dobrá, informací už bylo dost.

„Ale taky jsi jim pomohl,“ připomenu mu.

„Ti všichni ve špitále… na úkor Sibéal?“

Na úkor? Jsem jediná, kdo se v šoku vyjadřuje převážně ukazovacími zájmeny?

„Ano. Mrzí mě to. Ale nemusí to tak být, stačí si dát trochu pozor-“

„Váš náhrdelník,“ pronese Njall jasně a zřetelně s pohledem upřeným na můj hrudník. „Nedovolí vám čarovat?“

„Nedovolí.“

„Ani… ubližovat?“

„Zejména ubližovat, to je jeho hlavní účel. Čarování by nevadilo, krást cizí životy vadí,“ pokrčím rameny.

„Chci ho.“

Teď je řada na mě, abych překvapeně zmlkla.

„Njalle, to je zbytečné. Stačí ti trocha tréninku, já to zvládla za pár týdnů. Nebudeš nikomu ubližovat a pořád budeš pomáhat lidem, se kterými si matka představená nebude vědět rady.“

„Chci ho,“ zopakuje.

„Podívej, já vím, že nekromancie umí být ohavná, ale dá se s ní udělat i spousta dobrého, nevzdávej se té možnosti-“

„Chci ho! Nebudu riskovat, že znovu někomu ublížím! Co kdybych některou z nich…“ Další slovo se mu zasekne v krku. Chvilku s ním zápasí, než se na mě znovu rozkřičí. „Nechci pomáhat za tuhle cenu, nechci! Nikomu už neseberu sílu, nikomu, slyšíte!“

„Slyším.“ A taky poznám prohranou bitvu. „Jestli na tom trváš, jdeme. Myslím, že mistra Iwara ještě ve Škole zastihneme.“

Matce představené jen řeknu, že Njall už při léčení kouzlit nebude. Nezeptá se na podrobnosti, ačkoli jí vidím na očích, že je zvědavá. Nejspíš tuší, že některé věci je lepší nevědět.

Galdur ani já do téhle sorty nepatříme, takže mu začnu všechno vykládat hned, jak za mnou zapadnou dveře. Nevyrušuje, pozorně poslouchá a upíjí přitom víno.

„A teď mu Iwar narychlo dává dohromady blokační amulet,“ zakončím podrážděně a škubnu za vlastní řetízek. „On si ho vybral dobrovolně, rozumíš tomu? Já chápu, že se bojí o svoji rodinu, ale trocha tréninku a sem tam procházka o samotě by to spravila, nemusel si hned nechat na krk věšet blok!“ Může mi sice být celkem jedno, co se svým životem provádí nějaký medik, ale nedokážu to vyhnat z hlavy. Já na vybranou neměla.

„Asi se o ně bojí vážně hodně,“ zamumlá Galdur zamyšleně.

„Ani se nepokusil něco naučit! Jak rychle Iwar vycvičil mě, za tři týdny? Ale ne, on se honem musel magie zbavit.“

„Je lékař, snaží se neškodit.“

„A já snad někomu uškodila?“ vyjeknu podrážděně.

„Reine, ty jsi důkaz, že učebnice o zavrženíhodnosti nekromancie naprosto lžou. Ale pro něj je to všechno nové, jako malého ho nekromanty strašili a jeho holka mu omdlela v náruči, protože nevěděl, co dělá. Bojí se. Ať se toho strachu zbaví, když chce, a ty ho pusť z hlavy.“