Neuškoď (1. část)

Poslední týdny zapadly do rytmu sice celkem příjemného, ale kreativitě nepříliš přejícího. Laoisin příběh jsem dokončila o Samhainu – tedy, vytáhla jsem ho z Manuskriptu a s úpěním pak bušila do enteru, abych z bloku textu udělala něco alespoň zhruba čitelného. S redakcí si dám čas minimálně do Vánoc, to už vím, že měsíc na zapomenutí povídky nestačí.

Ale mezitím se mi od Michala vrátil jiný text, a když jsem konečně vymyslela, jak se nedopustit klišé a nepojmenovat ho otřepaným latinským citátem, můžu ho nabídnout k přečtení i vám.

A taky jsem mezitím získala motiv pro už skoro tradiční slunovratovou jednohubku, odsunula ho k trochu vážnějšímu zpracování do blíže neurčené budoucnosti, vymyslela nový motiv a pokusila se dostat do odpovídající nálady pomenším kreslířským cvičením.

 

 

 

 

Cesmína se mi nakonec docela líbí, ale na jmelí si asi budu muset obstarat vzorek ke studiu z první ruky…

Ale teď už se pusťte do té povídky.

„Reine? Potřebuju, abys se mnou zítra zašla do roselliánského špitálu,“ houkne Galdur, jen co za ním zapadnou dveře.

V tuhle chvíli si nedovedu představit příliš věcí, které bych slyšela ještě méně ráda.

„Vítej doma a dej mi svátek,“ odpovím z pohodlí křesla. Starý, poněkud odřený ušák jsem koupila lacino, jelikož v celém comharském království neexistuje další kus nábytku, který by se k němu hodil. Trávím v něm hodně času, knihu na kolenou a chromou ruku nenápadně položenou v klíně, a přesně tak mě najde Galdur, když se přihrne z chodby.

„Vážně, Reine, bude to zajímavý,“ vemlouvá se čaroděj, zatímco rozdělává oheň v kamnech a chystá konvici na čaj. „Nejsem si úplně jistej, o co přesně jde, na to právě potřebuju tebe, ale je to zaručeně zajímavý.“

Nejde o to, že bych mu nevěřila. S Galdurem spolu vydržíme převážně díky tomu, že spolu mluvíme na rovinu. Ale co jsme se vrátili z výpravy do Adoru, já o funkční ruku chudší, snaží se mě v jednom kuse něčím rozptylovat. Strká mi pod nos nové obory, problémy a zájmy, abych neměla tolik času se litovat. Žalostně to selhává.

„Já nepotřebuju zabavit,“ snažím se to utnout hned v počátku.

„Mně je jedno, co nepotřebuješ. Já potřebuju tvůj názor,“ odpoví Galdur bez zaváhání. Učí se, chlapec.

„A vážně nemám náladu na rosellky,“ zamítám jeho nápad. Pár let jsem strávila po rosseliánských špitálech předstíráním, že jsem řádová sestra, jelikož mě nenapadlo, kam jinam jít. K tomuhle životnímu období se nemíním vracet.

„Podívej, já prostě potřebuju vědět, o co přesně jde a jak moc budu muset lhát rektorovi do očí,“ pronese konverzačním tónem, aniž by zvedl pohled od kamen, do kterých přihazuje další polínka.

Ale no tak. Jsme dva dospělí lidé, on navíc může čarovat. Proč mu mám já asistovat u malérů? Najmě pak u malérů, které obsahují lhaní rektorovi?

Kvůli čemu vlastně by Galdur považoval za nutné lhát rektorovi?

Zírám do zdi a cítím, jak se mi rty prohýbají do rezignované grimasy. Samozřejmě s ním zítra k rosellkám půjdu, protože jsem proti vlastní vůli zvědavá, do čeho se to zase namočil.

Místní matka představená je malá a mírně při těle. Něco v jejím pohledu mi připomíná Breanu, v jejímž klášteře jsem žila. Nejspíš to věčně zdůrazňované milosrdenství v kontrastu s realitou špitálu, které roselliánské sestry rychle zakalí nebo zlomí. Nepříjemně často to druhé.

„Dobrá Rosella vás ochraňuj,“ pronese vlídně představená, když nás gestem zve do refektáře.

„Dobré ráno,“ pronesu ostřeji, než jsem měla v úmyslu. Najednou mám pocit, že mi z ramen visí roselliánský hábit, a snažím se ho setřást. Už sem nepatřím.

V klášterní jídelně se představená usadí do čela dlouhého stolu a my s Galdurem po její levé ruce. Nic k jídlu ani pití není v dohledu, takže čekám, že bude držet řeč, a nepletu se. Mluví ke mně, Galdur už to nejspíš všechno slyšel.

„Máme tu teď druhý měsíc studenta medicíny, pomáhá městskému lékaři, když sem přijde, i sestrám při ošetřování.“

Okamžitě mě napadne, v čem je problém s mladým mužem v ženském klášteře. Jen mi není jasné, jak do toho zapadá Galdur.

„Jedna ze sester mě upozornila, že on… jaksi…“

Zadívám se matce představené do tváře a držím si pečlivě neutrální výraz, ačkoli v duchu se ušklíbám. Jakpak se cudná řádová sestra s takovým sdělením vypořádá?

„…požívá na nemocné magii,“ dořekne rozpačitě.

Počkat.

„Magii?“ vyhrknu bez rozmyslu. „Kolik mu může být, dvacet? Dvaadvacet? Jak mohl utajit nadání k magii tak dlouho? Měl by přece skončit na Škole…“ Zmlknu, když mi dojde plný rozsah problému. Kdyby se u dotyčného projevila magie v dětství, jak to zpravidla bývá, Škola magických umění by ho přijala, zhodnotila a vychovala. Jestliže svůj talent utajil do dospělosti, Škola ho bude vnímat jako nebezpečí a spíš než odstíněná učebna ho čeká poutací amulet.

„Proto jsem zatím neoslovila rektora.“ Představená do mě zabodne pohled, který má nebezpečně blízko ke čtení myšlenek. „Ten chlapec nikomu neubližuje, naopak, je to nejschopnější léčitel, jakého jsem kdy viděla. Nerada bych, aby měl potíže, ale…“

Ale tajit magii znamená říkat si o malér. O tom já něco vím, sestro.

„Můžeme se za ním podívat?“ zeptá se Galdur pokojně. Představená přisvědčí, vstane a vede nás do jiného křídla budovy, do velké místnosti plné lůžek, kterou se hemží ženy v roselliánských hábitech.

„Tamhle je, vzadu, u starého Letara,“ šeptne představená a nenápadně kývne správným směrem.

Není těžké si studenta všimnout, je jediný, kdo na sobě nemá roselliánskou hnědou. Štíhlá postava ve světlé košili a šedých kalhotách, vlnité hnědé vlasy, povzbudivý, důvěryhodný úsměv. Pokud má alespoň průměrné znalosti z medicíny, bude z něj jednou skvělý lékař, ten jeho obličej za něj udělá půlku práce.

Neslyším, co si povídá s nemocným, ale podle toho, jak se mu mění výraz tváře, je jeho jedinou starostí mužovo zdraví. Nakonec mu urovná polštář za hlavou, dolije ze džbánu vodu na pití a přesune se o postel dál.

„Dávej pozor,“ vydechne Galdur jen pro moje uši.

Další pacient je mladší a celý zamotaný v obvazech. Medik si donese několik čistých pruhů plátna a mísu s vodou a pustí se do převazování. Když se dopracuje až k ráně, opravdu se snaží udržet klidný výraz, ale nepovede se mu to úplně. Léčba se zřejmě neubírá žádoucím směrem.

Namočí kousek plátna. Začne ránu čistit.

Málem si ozvěn magie nevšimnu, tak slabé jsou. Ale jak je jednou mám, cítím každý záchvěv energie v místnosti.

„Co bys řekla, že dělá?“ zamumlá Galdur, pohled upřený z okna, jako by ho dění kolem vůbec nezajímalo. Však se dívat nepotřebuje.

Soustředím se. Mimoděk udělám pár kroků směrem ke studentovi a zavřu oči, abych se lépe soustředila.

Vnímám magickou energii, to ano. Medik je čaroděj jako vyšitý. Ale jaké konkrétně kouzlo používá, tím si vůbec nejsem jistá. Energetický proud není nijak usměrněný, jako by se silou vůbec nepracoval, prostě ji jen poslal pacientovi do žil. Tak se ale léčitelská magie nedělá…

Otevřu oči, otočím hlavu ke Galdurovi a pohledem ukážu na dveře. Zjevně něco takového čekal, protože pochopí okamžitě a neodporuje. Projdeme klášterem a ven z budovy do bylinkové zahrady. Já se rozhlédnu na všechny strany, Galdur propátrá nejbližší okolí kouzlem, aby si byl jistý, že jsme sami. Pak se mi zadívá do očí a tázavě zvedne obočí.

Ví to, nebo si je přinejmenším téměř jistý. Nepotřebuje mé schopnosti, aby mu bylo jasné, co znamená tak primitivní kouzlo i proč je celý klášter v nebezpečí. Ale z nějakého důvodu chce, abych to vyslovila já.

„Je to nekromant,“ řeknu zřetelným šeptem. „Ve špitále, kde každou chvíli někdo umře, pracuje nekromant.“

„Musíme mu to říct,“ šťouchnu do Galdura cestou domů.

„Rektorovi? Ani omylem. Iwarovi? Možná, ale hodně opatrně,“ odtuší čaroděj.

„Tomu klukovi! Nemůže běhat po světě a nevědět, co dokáže, to zavání krchovem.“

„O tom už jsem něco málo slyšel,“ připustí Galdur a rádoby moudře pokývá hlavou. Ve skutečnosti slyšel víc než málo a nekromant v onom vyprávění jsem byla já.

Bezmyšlenkovitě zvednu ruku a omotám si kolem ukazováku řetízek pokrytý runami, který mi visí kolem krku. Mému demolování hostinců a klášterních chodeb odzvonilo.

„A já nechci slyšet víc, proto ho musíme varovat,“ argumentuju.

„Jen do toho, pozvi ho na pivo a pak na něj vybal, že se do špitálu chodí přiživovat na magické energii. Rád si to poslechnu,“ vybízí mě potměšile čaroděj.

„Samozřejmě to budu muset udělat nějak opatrně,“ mumlám nepřesvědčivě. Nenapadá mě žádný způsob, jak někomu opatrně sdělit nejen že dovede čarovat, ale že zdroj oné moci je cizí životní síla. Často uvolněná něčí smrtí. Pro medika, jehož posláním je vracet lidi zpátky do života, by to mohlo být trochu velké sousto.

Navíc musím být nenápadná. Poslední, co chci, je poslat nic netušícího studenta do spárů Školy, aby skončil jako já, s poutacím amuletem a lichými úvahami o vlastní moci. Takže ať se mi to líbí nebo ne, čeká mě zábava na delší dobu.

Roselliánský slib a zásady umím odrecitovat i ze spaní, roucho mi přidělí, matka představená projeví pro můj nápad překvapivé pochopení. Než si svůj plán stihnu rozmluvit, stojím v zaplněném refektáři a kloužu pohledem z jedné zaujaté tváře na druhou. Řádové sestry se na mě přívětivě usmívají a nejspíš si berou k srdci slova matky představené o tom, že mají novou sestru, to jest mě, přivítat ve svém středu jako členku rodiny, kterou se dnes stávám. Hned u dvou stolů mi uvolní místo k sezení. Zamířím k tomu, kde už sedí žena s kulatým bledým obličejem, kterou si pamatuju z ošetřovny. Co můžu zjistit dneska, to mi zítra pomůže odsud vypadnout.

Klášterní refektář ale samozřejmě není jídelna Školy, alespoň pokud jde o drby. Tlačit na pilu se bojím, takže se o medikovi dozvím jen tolik, že do kláštera pravidelně dochází a že je pro nemocné požehnáním.

Po večeři zamíří část sester zpátky na ošetřovnu, část zůstane v refektáři, aby si poslechla matku představenou. Já coby nový přírůstek dneska v ošetřovně nesloužím, takže se přichystám pouštět šroubované náboženské rozpravy jedním uchem tam a druhým ven. Matka představená mě příjemně překvapí, když četbu utne po pěti verších, krátce pohovoří o jejich významu a přejde k novému způsobu léčby padoucnice, o kterém se zřejmě před několika dny přednášelo na medicíně. A pak k mé hrůze nechá sestrám chvíli volna.

Ženy se porůznu sesednou do dvojic a trojic, tiše si povídají, občas se některá tlumeně zasměje. Nejbližší hlouček si mě všimne a mávne na mě, abych si k nim přisedla. Děsím se, že si mě některá spojila s návštěvnicí, která tu okouněla před pár dny. Žádná to ani nenaznačí, ale když mířím chodbou ke své cele, abych se pokusila vyspat, v žaludku mi sedí pocit, že přede mnou něco tajily.

Ale no tak. Já taky byla sestra. Kdo v hábitu něco netají, ten má neobyčejně nudný život.

Roselliánský hábit je na oblékání jednou rukou mnohem jednodušší než má běžná košile a kalhoty. Díky i za malý dary, brblám si pro sebe, když se snažím vyrobit přijatelný uzel na šňůře kolem pasu.

Po snídani se konečně dostanu blíž ke splnění svého úkolu, když pod bedlivým dozorem služebně starší sestry vejdu na ošetřovnu a chopím se důležitého poslání, totiž nosit ze skladu obvazy a od studny čistou vodu. Nic víc s jednou rukou nezmůžu. Ale alespoň mám možnost pozorovat při práci nekromantského medika.

Podle nepravidelných záchvěvů surové energie, které ke mně doléhají od jeho pacientů, mám čím dál víc pocit, že vůbec netuší, co dělá. Ne že by nevěděl, odkud se bere jeho síla. Nemá ani šajn, že vůbec čaruje. Což znamená, že mě čeká rozhovor ještě zábavnější, než jsem tušila.

Zrovna přemýšlím o tom, jak velkou scénu asi ztropí, až to konečně zjistí, když se ošetřovnou rozlehne výkřik.

„Mami!“

Pacient na lůžku je zapomenut, novicka, která na medika promluvila, zrovna tak. Honem ukročím z cesty, mladík se kolem mě prožene a vyběhne ze dveří.

Co se stalo?

Pravděpodobně to řeknu nahlas, protože novicka ke mně přicupitá a začne mi šeptat do ucha.

„Před chvílí přivezli jeho matku, už dlouho prý se necítila dobře a když se ráno pokusila vstát z postele, zkolabovala. Nevěděli, co s ní, tak ji přivezli sem, ale tady už snad ani on nic nezmůže,“ povzdechne si zarmouceně. „Ledové ruce, nehmatný tep, mělký rychlý dech, zapadlé oči, bledé sliznice,“ vypočítává seznam varovných příznaků tak přesný, jako by ho četla z učebnice, z kapitoly, která přikazuje tišit bolest a vzkázat pro hrobníka.

„Chudák. To je strašné,“ utrousím šeptem a zamířím ke dveřím. Prsty zdravé ruky přejedu po malém kovovém disku, ochranném amuletu, který mám v kapse. Šok a strach jsou obvyklé přísady nekromantských malérů. Kdyby šlo do tuhého, snad dokážu alespoň zmírnit následky.

Po kůži mě pohladí ozvěna magie. Natáhnu krok. Ani se nemusím ptát, kam zmizel, jeho čarování mě vede stejně jistě jako loveckého psa.

Mezi veřejemi se ale zarazím a jen překvapeně zírám.

Mladík sedí na okraji lůžka, vidím z něj jen záda a rozčepýřené vlasy. Postarší žena, která měla pode všeho být v bezvědomí, sedí podepřená pelestí a hromadou polštářů a láskyplně pozoruje svého potomka. Jen zarámovat.

„Pardon,“ zamumlám. Nedokážu vymyslet, jak omluvit další okounění, takže pomalu vycouvám a opatrně za sebou zavřu dveře.

„Asi to nebylo tak vážný,“ ujistím hlouček řádových sester, které se mi za těch pár okamžiků nashromáždily za zády. Většina si oddechne a zamíří zpátky k rozdělané práci, ale matka představená a novicka, která celou scénu spustila, si mě nedůvěřivě měří.

„Jak to myslíš, ne tak vážné?“ zeptá se představená.

„Sedí na posteli a vypadá celkem zdravě.“ Zavřu oči a snažím se vybavit si co nejpřesněji, jak medikova matka vypadala. Teplotu kůže ani puls ode dveří neposoudím, ale ale v držení hlavy jsem nepostřehla únavu a oči rozhodně patřily zdravému člověku.

„Mýlíš se, sestro.“ Tón matky představené naznačuje, že by mnohem raději použila slova do pytle, ženská! „Vyšetřovala jsem ji před okamžikem. Osmnáct let jsem léčitelka a za celých osmnáct let jsem viděla jen málo lidí, kteří by se z takového stavu dostali, a žádný z nich se nelepšil tak rychle, jak se mi snažíš namluvit.“

Teď bych měla sklonit hlavu a omluvit se, ale to už dávno nemám ve zvyku, zejména ne když vím, že mám pravdu. Proto v roselliánském hábitu nikdy dlouho nevydržím.

Ustoupím o symbolický krok stranou a gestem naznačím, ať se jde představená přesvědčit sama, a ona jde. To se mi na rosellkách vždycky líbilo, dovedou konat a nežvanit. Uctívačům některých jiných bohů zkrátka chybí kontakt se skutečným světem.

Pootevřenými dveřmi neslyším celý rozhovor, ale něco málo zachytím.

„…jen únava,“ vysvětluje klidný ženský hlas.

„Velmi neobvyklé…“ oponuje představená.

„Moje dcera… podobné příznaky…“

„Můžu za to já,“ vstoupí do hovoru nešťastný medik. „Sibéal to taky měla, musel jsem se od ní nakazit a přitáhnout to domů.“

„…se nestalo…“ uklidňuje ho jeho maminka.

„…vás odpočívat,“ rozloučí se představená a vzápětí vyklouzne z místnosti ven.

„Velmi… pozoruhodné,“ praví nejistě. V očích jí vidím zmatek.

Novicka přikývne a jde si po svém, ale mě ten pohled drží na místě stejně spolehlivě jako okovy.

„Musela to být magie,“ naznačí rty. „Musela.“

„Já vím,“ šeptnu v odpověď. „Ale on to nejspíš neví.“

Matka představená vytřeští oči a sepne ruce k modlitbě.

Příspěvek byl publikován v rubrice Ilustrace, Povídky. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

4 komentáře: Neuškoď (1. část)

  1. Profilový obrázek Raja Luthriela napsal:

    Kdy bude další pokračování? Zrovna to bylo tak napínavé.
    Moc se ti to povedlo.

  2. Profilový obrázek Vlasta Rencova napsal:

    Vždycky si užívám spojení církve a magie, takový hezký protimluv. 😀 A nekromat je boží výraz.
    Taky se těším na pokračování. 🙂

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..