Co Acadaemia neučí

Milí čtenáři, zase jednou je období ledové, čili pár textů leží u ledu a buď čeká na poznámky betačtenáře, nebo na to, až na ně budu mít nervy.

(To druhé je případ povídky z letošních Vidoucích, kterou jsem chtěla zveřejnit už před měsícem, ale nakonec jsem se nepřinutila ani otevřít ten soubor. Znáte ten pocit, jak před odesláním nebo publikací čtete svůj text pořád dokola, až se vám z něj začne zvedat žaludek? Mně se to poprvé stalo s maturitní prací a pak se všemi soutěžními povídkami. A vzhledem k tomu, že jsem s tímhle textem doufala v trochu lepší výsledek, to zatím nepřešlo.

Tak jsem si dala předsevzetí, že ji zveřejním, až dostanu porotcovské komentáře.)

(A sním tu čokoládu na žal, co mám přesně za tímhle účelem při každých Vidoucích ukrytou ve skříni.)

Mezitím tu mám alespoň jeden kratší text, kterým jsem chtěla trochu vysvětlit, jak v Aislingině světě funguje magie. Tedy hlavně ty její stránky, o kterých se na Acadaemii Magice neučí…

Magická energie, též zvaná životní síla či moc, prostupuje zemí, vodou a vším, co je obývá. V látkách neživých pohybuje se volně jako vzduch nad zemí, v tělech živých tvorů koluje s krví, mízou a dalšími vitálními tekutinami. Čím jest živý tvor vyspělejší, tím pevněji v sobě váže vlastní životní sílu a tím silněji se ji snaží získat z okolí.

Čaroděj pak jest člověk, který je schopen vlastní moc transformovat způsoby, kterých obyčejné lidské tělo není schopno, a působit jí i mimo vlastní tělo.

Afinita lidského těla k magii je taková, že po vyčerpání části své moci ji čaroděj nevědomky doplní z magie kolující v zemi nebo v rostlinách. Čerpání moci ze zvířat a lidí není schopen, váží ji v sobě příliš silně.

(Základní principy magického umění)

Každé klepnutí ukazovátka o tabuli se mi téměř bolestivě zaryje do uší. Včera jsem to trochu přehnal s vínem.

Mistr Oler je až po uši zabraný ve svém výkladu o léčitelské magii a právě komentuje pět hlavních principů, kterými může čaroděj lidskému tělu prospět. Urychlení hojení, odstranění všeho, co do těla nepatří, otupení vnímání, mechanická podpora a odčerpání nadbytečného tepla.

Jestlipak se kocovina počítá jako něco, co do těla nepatří? A proč tam není taky dodání tepla?

Na druhou otázku můj poněkud unavený mozek nabídne odpověď. Rozdělat oheň nebo donést deku je mnohem snazší než složitě budovat kouzlo.

První problém si vytknu jako výzkumný cíl, až mě příští rok pošlou do nějakého špitálu, abych získal praxi a napsal klauzurní práci.

Mistr se vrátil k prvnímu bodu, poklepává ukazovátkem na precizně vykroužená písmena a vyjmenovává všechna pravidla a omezení, které je bezpodmínečně nutné dodržet pro úspěšné hojivé zaklínadlo. A že je jich jako buchtiček, těch pravidel.

„Není to nějak složitý?“ syknu přes uličku mezi lavicemi, směrem k Niklasovi, který je mezi adepty léčitelské magie asi nejblíž k tomu, abych ho označil za přítele.

„Máte k našemu tématu nějakou připomínku, kolego?“ ozve se mistr Oler. Niklas rychle začne předstírat, že v životě ani na okamžik nezaslechl můj hlas.

„Nerozumím nutnosti těch omezení,“ přiznám rovnou, protože Oler by do mě stejnak rýpal tak dlouho, dokud bych neodpověděl. „Tkáň se s dodanou životní energií množí rychleji, to jsme si všichni ověřili v laboratořích. Proč tedy prostě nemůžeme pacientovi dát trochu čisté magie?“

Učitel na mě zírá hypnotickým pohledem hada.

„Kolego,“ promluví nakonec, „před příští přednáškou si znovu projděte úvod do léčitelské magie ze Základních principů magického umění. A tentokrát si ho laskavě zapamatujte.“

Tato skutečnost velmi ztěžuje léčitelské působení magie, jelikož působí oběma směry. Tělo lidské a do značné míry i tělo zvířecí svoji moc váže a proměňuje ku vlastní potřebě, vzdoruje jejímu odebrání, ale stejně silně odmítá její přijetí, pokud by tato moc měla pocházet z příliš podobného zdroje. Moc jednoho člověka je vázána právě na tohoto jednoho člověka, a je-li nutně potřeba předat ji člověku jinému, je to možné pouze prostřednictvím zaklínadel, jež z magické moci odstraní podstatu jejího původního vládce.

(Základní principy magického umění)

Naprosto chápu, co se mi autor téhle učebnice snažil říct. Je v tom jen jeden maličký problém – není to pravda.

Probírám to ze všech stran a přidávám na hromádku úvah i přednášky mistra Olera. Všechno, co mi tady na Acadaemii napovídali, do sebe logicky zapadá. Nebýt toho, že jsem na vlastní kůži vyzkoušel něco jiného.

Už je to dávno. Moje matka, její matka a několik dalších příbuzných přísahají, že jsem léčitel od narození, že jsem už jako malý opečovával opuštěná jehňata a sýkorky zmatené po nárazu do okenní tabulky. A že se mi to obdivuhodně dařilo. Trvalo patnáct let, než si kdokoli včetně mě uvědomil, že se jedná o magii.

Přesněji řečeno, chtělo to patnáct let a jednu zahradu v plném červencovém květu sežehnutou holomrazem, když jsem se o něčem pohádal s matkou. To upozornilo okolí na obecnou skutečnost, že jsem čaroděj. Že i moje hra na léčitele využívala magii, to došlo jenom mně. A konečně vím proč – protože Acadaemia Magica hlásá, že něco takového není možné.

Ale to by přece znamenalo, že můžu léčit mnohem efektivněji než spolužáci, kteří jim to věří? Proti tomu by přece nemohl nic namítat ani mistr Oler…

Už už se chci zvednout a vyhlásit světu tu dobrou zprávu, že se obejdu bez otravných omezení. Ale naštěstí se zarazím, abych si to pořádně rozmyslel.

Zrak mi padne na slova o kousek výš na stránce – na větu, která tvrdí, že čaroděj nedovede vzít životní sílu jinému člověku.

Čaroděj nemůže dát moc jinému člověku. Já to dovedu, kromě jehňat a ptáků jsem párkrát léčil kamarádům modřiny a odřená kolena.

Čaroděj nemůže brát moc jinému člověku. To jsem nikdy nezkoušel.

A tak nějak tuším, že nikdo nechce, abych to zkusil teď.

Silové vyčerpání nepředstavuje nebezpečí jen pro čaroděje, ale pro každou živoucí bytost, neboť síla s sebou nese život. Proto rostliny, ze kterých čaroděj odčerpá příliš moci, schnou a chřadnou, a proto čaroděj, který kouzlí přespříliš, umírá.

(Základní principy magického umění)

Jsem si vědom toho, že je hloupost, obrovská a nebezpečná hloupost, hrát si s cizí energií. Ale zároveň prostě nedokážu nechat se vést za ruku se zavázanýma očima, když vím, naprosto jistě vím, že kolem mě jsou další cesty.

Takže zvolím kompromis a vydám se experimentovat za město. Nejdřív s rostlinami, pak s kachnami, vepři a nakonec se psem, který by se mi rád zakousl do nohy – dokud se zčistajasna necítí tak slabý, že se stočí do klubíčka pod keř a jen tiše kníká.

Dobrá. Vím, že na Acadaemii nás neučí pravdu.

Nevědí, nebo vědomě lžou?

A co by udělali, kdyby mě u těchhle pokusů přistihli?

Zaberu se do těch úvah tak, že téměř nevnímám povykování opeřenců nad mou hlavou. Dokud mi potrhaná hrdlička nespadne pod nohy.

Probudí se ve mně dětské instinkty. Poštolku, která se sápe pro svoji kořist, zaženu a aniž bych nad tím moc přemýšlel, zraněnou hrdličku zaplavím magickou energií.

V prachu zůstanou loužičky krve, ale odsouzená kořist se za pár úderů srdce vznese a odletí. Dokonale zdravá.

Vědět, co dovedu, je jedna věc. Ale co si s tím věděním počnu?

Ovládání moci jest neobvyklé umění a lidé bez tohoto nadání na čaroděje často pohlíží nedůvěřivě, podezíravě či rovnou nepřátelsky. Jest proto na svědomí každého čaroděje, aby se naučil nejen svoji moc užívat, ale stejně tak ji neužívat, chce-li žít alespoň v příměří.

(Základní principy magického umění)

Snažím se být se svým uměním nenápadný. Ach, Orthe a Rosello, jak já se snažím. Jenže celý svět se zdá být jednou velkou příležitostí k pomoci.

Pozdě odpoledne doděláváme úkol v laboratoři alchymie. Už jsme tam jen tři, když na sebe spolužačka strhne destilační aparaturu, upadne a zvedá se ze země tak nešikovně, že si do předloktí zarazí jeden z největších střepů. Ani nešpitne, jen rychle, mělce dýchá a vytřeštěnýma očima pozoruje pramínky krve, které jí po kůži stékají na podlahu. Druhý kolega okamžitě odběhne pro pomoc. Strhnu z věšáku něčí laboratorní zástěru, vytrhnu dívce sklo z paže a přitisknu na ránu světlou látku. Drmolím uklidňující fráze a vůbec se na ně nesoustředím, protože zkoumám její ránu magicky. Snažím se zacelit poraněnou žílu, ale nechat ránu v kůži, abych dokázal vysvětlit tu louži krve.

Jeden z mála jezdeckých koní, které si Acadaemia drží, začne kulhat. Spolužáci, kteří mají s koňmi nějaké zkušenosti, vysloví podezření na schvácení kopyt, ale žádný z jejich pokusů o léčbu koni neulevuje. Vedení školy se o osud zvířete nijak zvlášť nezajímá – kůň je pro ně něco jako román v knihovně, je celkem příjemné ho mít, ale nesmí vyžadovat nadměrnou pozornost a pokud by o něj měli přijít, zase tak moc je to pálit nebude.

Když večer stáje osiří, proplížím se do koňského stání, ohmatám horké kopyto a dodám koňskému tělu sílu k uzdravení. Ráno spolužáci nechápou, že kůň na nemocnou nohu dokáže přenést váhu.

Niklas se z náročné botanické procházky vrátí kulhající a stěžuje si na bolest nártu. Vyzkouší na sobě průzkumná kouzla, která nás mistr Oler učil pro stanovení diagnózy, ale na nic nepřijde. Na mě ostré hrany zlomené kosti přímo křičí, ale zalžu Niklasovi do očí, že taky nevím, a nechám ho otupit bolest vínem. Díky tomu usne tak tvrdě, že si troufnu zahojit mu zlomeninu na jeden zátah.

Chci se prostě jen projít po městě, ale vyberu si špatnou dobu – právě končí městský trh a ulice jsou plné vozů i chodců. Jen tak tak stihnu uskočit z cesty klusajícím koním a bryčce, ve které jsou zapřažení.

„Betty!“ Dětský výkřik trhne každým v doslechu, i já se ohlížím, co se stalo. Mezi lidmi se prodírá malá holčička a zřejmě se snaží dostat doprostřed ulice, jen kousek ode mě.

Když se tím směrem podívám, je mi jasné proč. Na dláždění leží chomáč dlouhé srsti zbrocený krví.

„Betty!“ vykřikne děvče znovu. Bezmyšlenkovitě se ke zvířeti vrhnu sám, kleknu si na dláždění tak, abych byl k dívce zády.

Je to kočka, nejspíš cizokrajná a šlechtěná, usoudím podle dlouhé, pískově žluté srsti. Je to kočka s přeraženýma nohama a poraněnou tepnou, zhodnotím situaci realističtěji. Skloním se ke zvířeti jako ochranářská matka kvočna, hlavně proto, že téhle řezničiny chci holčičku ušetřit, a bezmyšlenkovitě zaplavím kočku snad veškerou energií, která mi koluje v žilách.

„Betty!“ zavříská mi dítě přímo za zády. V odpověď se mi kočka vysmekne z rukou a ladně odkráčí do dívčiny náruče.

Vzápětí mi někdo promluví přímo u ucha, tiše, uhlazeně a chladně.

„Pojďme si promluvit, mladý muži.“

Síla přebývající v lidském těle je nezměrná a čaroděj s ní může napáchat mnohé. Je proto naprosto zásadní soustředit se na mravní kvality adeptů a nedovolit mocí vládnout nikomu, kdo byť jen zaváhá nad rozlišením dobrého a špatného.

(Nejvyšší čarodějná rada velkoknížeti dhamskému ve věci založení Acadaemie Magicy a stanovení povinného studia a zkoušek pro dhamské čaroděje)

„Tohle bys neměl dokázat.“

Šedý pohled muže, který mě překvapil na ulici, dokáže probodnout a přidržet na místě jako špendlík, který projede tělem brouka.

„Já vím,“ hlesnu téměř neslyšně. Něco říct musím, mám podivný pocit, že mlčet by bylo ze všeho nejhorší.

„Mohl bys způsobit hrozné věci.“

„Ale nepůsobím.“

„To je pravda.“

Bílá košile, tmavomodrá vesta, vysoké kožené boty, ten kočár, kterému jsem uskakoval z cesty, knihovna o stovkách svazků. Můj hostitel – nebo věznitel? – pravděpodobně patří k nižší šlechtě, měšťan by neměl chodby lemované rodinnými portréty v téměř životní velikosti.

„Potřebuji tvoji pomoc,“ pronese tak klidně, jako bychom nad pohárem vína mluvili o obchodě.

Kývnu. Přísně vzato mě to k ničemu nezavazuje.

Závazek ale přijde co nevidět, nemá cenu nalhávat si cokoli jiného.

„Chci, abys uzdravil mého bratra.“ Kdyby nic jiného, pán domu nechodí dlouho kolem horké kaše. „Veze ho sem kočár z našeho loveckého sídla, zle ho zřídil jelen. Potřebuji, aby žil.“

Potřebuji. Ne chci, aby žil, ale potřebuji.

„Udělám, co bude v mých silách, ale nevím, jestli…“

„Uděláš, co bude v tvých silách. To mi stačí,“ přikývne muž.

Nedozvím se, co dalšího mohl mít na srdci, protože v tu chvíli zahrčí na dláždění kola kočáru. Hostitel se vymrští z křesla a vrhne se k oknu.

„To je on. Rychle, neztrácejme čas,“ mávne na mě a vyběhne ze dveří. Držím se mu v patách, když pádíme ze schodů do vstupní haly. Jedno křídlo širokých, okovaných dveří už je otevřené a pronášejí jím nosítka. Spočívá na nich mohutná, úplně nehybná postava…

Na nic nečekám. Moc mi vytryskne z dlaní, najde si tělo zraněného a zaceluje rány, hojí nervy, navrací vědomí.

Muž na nosítkách slabě zavzdychá a otočí hlavu.

„Flanne?“

„Conne?“ přiskočí k němu pán domu a cosi na něj vychrlí v jazyce, kterému nerozumím. Zraněný nezřetelně, namáhavě odpovídá. Nepřestávám ho podporovat energií. Jeho léčba mě vyčerpává víc než jakékoli jiné kouzlo, které jsem kdy zažil, ale lidský život za to přece stojí.

Pak jedna ze služebných, které doteď zkameněle stály pod schody, začne vřískat.

Umění vládnout magií nesmí jejího nositele stavět nad zákon. Naopak, prohřešky spojené s magií je potřeba trestat obzvlášť přísně, jelikož magii používají čarodějové z vlastní vůle a vědomi si toho, že lidé se nedovedou bránit.

(Velkokníže dhamský nejvyšší čarodějné radě ve věci výchovy dhamských čarodějů)

Nikdy by mě nenapadlo, že spáchám zločin stejně ohavný jako vražda. Ale zřejmě se stalo.

Kdykoli jen na okamžik zavřu oči, znovu před sebou vidím soudní síň a slyším skřehotavý hlas čtoucí rozsudek.

„Za pomoci magie spáchal čin nejopovrhovanější, narušení klidu zesnulého a nepřirozeného oživení mrtvého těla. Za tento skutek propadá hrdlem.“

Měl jsem poznat, že je mrtvý, ale vůbec jsem se nepokusil ho vyšetřit, rovnou jsem ho zaplavil mocí.

A bozi dobří, ono to fungovalo…

Zaúpím a opřu si čelo o kolena. Choulím se na kavalci kdesi v hloubce tessarského žaláře a čekám, až si pro mě přijdou, aby vykonali rozsudek. Soudci, strážní a čarodějové…

Ukázalo se, že čarodějové pro mě mají jméno. Nejspíš celou dobu věděli, že není všechno tak, jak nám to předkládají v učebnicích, ale nechtěli to šířit dál. Samozřejmě že nechtěli. Vykládat lidem, že jsou čarodějové, kteří z nich během mrknutí oka dovedou vysát život? Skončili bychom na hranici všichni.

Takhle tam skončím jenom já…

Nekromant. Válím po jazyku to zvláštní slovo, poskládané z útržků cizí řeči, aby vyjádřilo čaroděje se smrtí. Nekromant. Sigge nekromant. Vysloužil jsem si pěkné jméno.

Rozhlédnu se kolem sebe, hodnotím to málo, co vidím ve světle pochodně z chodby. Možná bych se odsud dokázal dostat… ale někdo jiný by přišel k úhoně. A to nechci. Nedopustím, aby kvůli mně trpěl ještě někdo další.

Prostě tu na ně počkám.