Branův odhad situace se naplní dokonale a velice rychle. K rannímu nástupu zavelí Asgeir se zpožděním a jeho zmatek cítím přes celé nádvoří.
„Změna v plánech. Denní stráž má Fil s Illanem, kontroly Dysen a Pedr. Brane, Kaessien, do mojí pracovny. Okamžitě. Rozchod.“
Kolegové se sice drží a ve tvářích jim škodolibost znát není, ale bublá jim i z uší. Mám chuť se rozesmát na celé kolo. Oni si myslí, že doběhli nás, my si myslíme, že jsme doběhli je. Scéna jako na divadle.
Asgeir otevře dveře své pracovny, rozmáchlým gestem nás pošle dovnitř a zabouchne za sebou dveře.
„Nechtěli byste mi něco říct?“ zeptá se. Tryská z něj nerozšifrovatelný chaos emocí. Doteď mě nenapadlo, že by Branovu divadýlku mohl byť jen na chvilku uvěřit, ale najednou si tím nejsem jistá. Na okamžik zavřu oči a pokusím se vytěsnit z hlavy Asgeirův zmatek i Branovo královské pobavení.
„Ze všeho nejdřív ti chci říct, že někdo poslouchá na chodbě.“ Spíš jen naznačuju rty než šeptám.
Asgeir se vyřítí ze dveří a houkne na Mavena, že pokud nemá co dělat, může popadnout hromádku dopisů a odvézt je do Thollu kurýrům.
„Takže?“ obrátí se zpátky k nám.
„To byl můj nápad,“ přihlásí se Bran bez otálení. „Nechceš, aby tě shodili za to, že sis začal se svou podřízenou. Nabídnul jsem Caddocovi jinou verzi toho, s kým se Kajsa schází.“
Asgeir na něj bezvýrazně zírá.
„Prosím tě, co ti napovídal?“ zakňučím.
„To nebudu opakovat ve slušný společnosti,“ odtuší Asgeir.
„V tom případě lhal,“ ujistí ho Bran.
„Počkej venku.“
Bran mi na odchodu ještě stihne věnovat přehnaně překvapenou grimasu.
„Nic se nestalo,“ vyhrknu, jen co za kolegou zapadnou dveře. „Obejmul mě a dal mi pusu. Jednu. Do vlasů. Přísahám, že to nic neznamená.“
„I kdyby znamenalo, nemůžu vám to vyčítat.“ Asgeirův pohled mě probodne jako špendlík motýla.
Zbláznil se?
Přeskočilo mu, z toho strachu a podezírání?
Přece by mu nemohlo být doopravdy jedno, že…
„Co-cože?“ vypravím ze sebe.
„Rozumíte si. Usmíváš se, když jste spolu. A já… Kaessi, slyšelas, co si o nás povídali v Thollu, v Tessaře, všude, kde jsme sloužili. Buď tě mají za kurtizánu, nebo za moji dceru.“
„Nejsem ani jedno. Ty to víš. Na ničem jiném nezáleží.“ Cítím v očích slzy. Do háje. Nesmím vyjít z Asgeirovy pracovny ubrečená. „Bran je kamarád. Chtěl mi pomoct, protože já…“
Dech se mi zadrhne v krku a vidění se rozostří. Ne, do pytle, nesmím brečet.
„Já chci být s tebou,“ zamumlám.
„Jak dlouho?“ zeptá se Asgeir. Jeho hlas zní dutě.
„Dokud…“ Ne, některé věci vyslovit nedokážu. „Navždycky.“
„Nebude to navždycky.“
„Já vím! Tak mi zatraceně neber alespoň ten čas, který mám!“
„Nechci, abys skončila s neschopným dědkem.“
„Pořád to bude ten člověk, který mě ošetřil po pádu z koně a dostal pryč z Tosaithu. Jediný, s kým jsem kdy chtěla žít. Tak mě přestaň strkat do rukou Branovi.“ Pořád mám slzy na krajíčku.
Asgeir si povzdechne a rezignovaně pohodí hlavou. Tuhle diskuzi jsem nevyhrála.
„Kaessi, musíme nějak vyřešit tu stížnost. Zašlo to moc daleko, nemůžeme vyvádět takovéhle vylomeniny, abychom si zachránili místo. Pošlu do Caldarvanu rezignaci, ať to tu uklidí někdo jiný.“
„Když mluvíš o uklízení…“ Zapřísahám svůj hlas, aby byl stejně klidný a věcný jako Asgeirův. „Prohledej Filovi batoh. Možná to nic neznamená, ale když jsme měli největší fofr, zmizel s doklady v kanceláři, zdržel se třikrát tak dlouho co obvykle a vím, že se mezitím stihl pohrabat ve svém batohu.“
„Zařídím to.“ Asgeir ještě okamžik přemýšlí, pak zavolá na Brana.
Hraničář nás přejede zkoumavým pohledem. Cítím, že čekal něco trochu jiného. Zahoří mi tváře.
„Brane, byl to hloupej nápad,“ ozve se Asgeir.
„Já vím, hloupýma nápadama já jsem proslulej,“ odtuší kolega bezstarostně.
„Už to, prosím tě, nedělej.“
„Nesahat na velitelovu ženu, znamenám si.“
„Potřebuju, abys prohledal Filipovi batoh.“
„Kajsa se zmiňovala. Podívám se, jestli už Caddoc spí, lepší příležitost mít nebudu.“
„Díky. Podívej, já vím, o co šlo, ale oficiálně na vás dva byla podaná stížnost a já ji musím nějak řešit…“
„Degradovat mě nemáš kam,“ upozorní ho Bran pobaveně.
„Což je škoda. U tebe to vyřeším napomenutím, co udělám s Kaessi, to ještě promyslím. Každopádně, prosím tě, neber si to osobně.“
„Žádné strachy. Jestli na mě nic víc nemáš, šel bych se mrknout, jak to vypadá v ložnici, jestli si rozumíme.“
„Jen do toho,“ kývne Asgeir. Bran vyrazí pryč, spokojený sám se sebou, a mně se mimovolně rty prohnou do chabého úsměvu. Díky všem bohům za lidi, se kterými se známe a věříme si, díky bohům za lidi s chladnou hlavou a nadhledem.
„Kaessi, postarej se o kuchyni,“ nařídí mi Asgeir. „Nejen vaření. Umyj všechno nádobí, zkontroluj a ukliď sklady, zkontroluj skutečné zásoby proti seznamům. A dávej pozor, kdo všechno půjde do kanceláře a jak dlouho se tam zdrží.“
„Provedu.“ Táhnu se ke dveřím, jako bych měla svázané nohy. Seber se, Kaessien. Thollská eskapáda se blíží ke konci, ať už dopadne, jak chce, a pak, přísahám, vymyslím způsob, jak mít s Asgeirem čas pro sebe a vysvětlit mu, jak se cítím.
Odploužím se do kuchyně a než se dotknu jakékoli práce, pečlivě se ujistím, ze kterých míst vidím do chodby. Nesmím se pohybovat nikde, kde bych nemohla při zvuku kroků zvednout pohled a vědět.
A pak se dám do drhnutí hrnce, ve kterém večer Pedr odporně připálil míchaná vajíčka.
Po hrnci si vezmu na paškál jídelní misky, pak příbory, nože, pánve, rendlíky, vycídím každičký kousek pracovního stolu, na který dosáhnu, aniž bych spustila z očí dveře.
První, kdo projde kolem, je nabručený Illan, kterému se nechce trčet na ochozech. Cestou zpátky si zřejmě dá tu práci, aby o mém dnešním pracovním zařazení pověděl úplně každému, takže na další kolegy mě jejich pocit zadostiučinění upozorní s předstihem.
Na pracovní desce mám položený kus papíru a olůvko. Aby se mi to nepletlo, rozepsala jsem si na něj, kdo má zrovna kterou službu a jestli má co lozit do kanceláře.
Nejčastěji samozřejmě vidím Dysena a Pedra, kteří dneska kontrolují. Pedr po chodbách málem běhá. Zřejmě mají dneska zase napilno. Obyčejně se zdrží o něco déle než já nebo Fil. Kolem poledne zahlédnu, jak si to směrem ke kanceláři šine rozespalý Caddoc, v ruce svazek listin. Po chvíli za ním přikluše Dysen a hned zase odběhne, bohatší o jakési papíry. Nemám ale žádnou možnost zjistit, jestli jsou to ty samé, které před chvíli nesl Caddoc. Nejspíš to má i nějaké úplně nevinné vysvětlení.
Když se Caddocovy kroky vrací, lehce zpomalí. Naštěstí to doprovodí mírný záchvěv podezíravosti, takže stihnu zareagovat a smést své poznámky do zásuvky na příbory.
„Takže takhle tě potrestal? Že se začneš chovat jako ženská i přes den?“ popíchne mě Caddoc, vyzývavě opřený o veřeje.
„Díky moc, fakt,“ zavrčím a snažím se co nejlépe zahrát zášť. „Čím jsme ti překáželi, zatraceně?“
Caddoc pobaveně odfrkne.
„Chutná vlastní medicína?“ otáže se medově.
Nevymyslím lepší odpověď než tlumené, chraplavé zaúpění. Kolega se znovu ušklíbne, odejde a na odchodu za sebou zabouchne dveře. Já stojím s rukama v lavoru vody, zírám na rozčeřenou hladinu a kličkuju před vlastním svědomím.
On se neplete, že? Čistě z právního úhlu pohledu jste všichni na jedné lodi, krádeže, pletky, nedbalost ve službě, ani jednoho se voják podle kodexu nemá dopustit a pokud se tak stane, ponese následky.
Jo, jenže kvůli mně s Asgeirem nikdy nikdo nepřišel ani o měďák, nikdy jsme nezanedbali stráž, nikdo nemohl říct slovo o protekci, protože na to jsme si dali vážně pozor.
Poprvé po letech mám pocit, že jediná cesta dál pro mě vede pryč z armády. Dokud náš vztah nikomu nevadil, dokázala jsem přehlížet, že formálně vzato porušujeme předpisy. Teď už to nedokážu. Vojenský výcvik se mi nezaryl tak hluboko pod kůži, abych se bez přemýšlení důsledně držela každého sebehloupějšího rozkazu, ale kdesi ve mně pořád dřímají roky strávené s princeznou Góbnait. Její úctě k zákonům by museli vyseknout poklonu i na velitelství. Naito, Naito, ty bys koukala…
Soustřeď se, Kaessien, do pytle. Caddoc. A Dysen. Potřebujeme je prohledat všechny… potřebujeme, aby sem vlítla kontrola z velitelství. To se mělo stát hned. Proč sem poslali Asgeira, aby se to pokusil vyřešit tiše a klidně?
To všechno vychrlím na Asgeira, když se večer přijde podívat, jak mi jde práce od ruky. Papír s poznámkami vůbec nezmiňuju, ale nacpu mu ho do kapsy. Veškeré hlášení o celodenní činnosti shrnu jedním bojovným zasyčením.
„Potřebujeme tu někoho shora, aby je prohledal a vyslechl všechny.“
„Zařídil jsem to,“ přikývne Asgeir. „Bran dopoledne došel k tomu samému. Je to jedna z věcí, kvůli kterým jsem jel do Thollu.“
A pak mi poví i o těch ostatních věcech.
O tři dny později jsme Asgeir a já jediní, kdo se nevyděsí, když Caddoc hlásí vojenskou jízdu na obzoru. Asgeir přikáže zavřít comharskou bránu. Já se jen ujistím, že jistý poskládaný list papíru pořád bezpečně spočívá v kapse mé košile.
Vůz naložený až po okraj dřevem je rychle odbaven a vyslán na cestu. Jeho majitel se tomu ani v nejmenším nevzpírá. Fakt, že kolem něj a jeho zboží najednou skáče celá thollská posádka, ho poněkud vyvede z míry a je zjevně rád, když nám může ukázat záda.
Jakmile ho máme z krku, Asgeir zavelí nástup. Pak zakřičí ještě jednou, protože hlídka na ochozech usoudila, že pro ni rozkaz neplatí. Jako poslední z bočních dveří vyklouzne Bran a zařadí se vedle mě.
„Pohov. Nikdo nikam nepůjde, dokud neřeknu jinak, jasné?“
Asgeirův rozkaz přivítá nejisté ticho. Kromě Brana, který mlčí navýsost spokojeně. Ten se nejspíš taky nevyděsil.
Trvá dlouho, než jezdci dorazí až k pevnosti. Asgeira to zřejmě netrápí. S rukama za zády se dívá na cestu k pevnosti a lehce se usmívá.
Když branou prokluše první kůň, zavalí mě vlna strachu, kterou ten pohled vyvolal v hraničářích. Hodnost jezdce je vysoká a na první pohled patrná, na tom si dhamská armáda dává záležet. Široké barevné stužky na šedé uniformě přímo září. Stojí před námi velitel západní oblasti, to jest čtvrtiny celé Dhamsy.
Seskočí z koně, vrazí jeho otěže do ruky značně překvapenému Filovi a dorázuje před Asgeira.
„Kapitáne?“
„Pane?“
„Přebírám velení.“
„Ano, pane.“
Oblastní se otočí na patě a významně si prohlíží naši řadu.
„V tomto oddílu vzniklo závažné podezření na krádeže, padělatelství, špionáž a vlastizradu,“ pronese důrazně. „Moji muži prohledají celou pevnost kvůli důkazům. Dokud s tím nebudou hotovi, nikdo z vás se odsud nehne. Má mi k tomu někdo co říct?“
Přes jeho rameno zachytím Asgeirův pohled. Vím, k čemu mě pobízí. Sice mě nenapadá, jak to udělat formálně správně a důstojně, ale to je koneckonců jedno.
„K tomu úplně ne, ale jestli dovolíte, předala bych vám…“ Vylovím z kapsy poskládané lejstro a podám mu ho. Nemá čím jiným se zabavit, takže ho okamžitě rozloží a přečte.
Pak si ho přečte ještě jednou. A potom se na mě opravdu zkoumavě, nedůvěřivě zadívá. Kdybych měla hádat, zejména nevěří mým odslouženým letům. V jeho očích jsem dvacetiletá žába.
„Beru na vědomí,“ odsekne.
A je to.
Cítím na sobě tázavý Branův pohled, ale vysvětlovat se mi nic nechce. Na to bude času ještě dost.
To už se z pevnosti vrací vojáci s náručemi plnými kořisti z ložnice. Batohy, měšce, ve kterých zvoní kov, svazky lejster. Jeden z nich promluví s oblastním tak tiše, že se k nám nedonese ani slovo.
„Prohlídka ještě zdaleka není u konce, ale máme dost důkazů na to, abychom vás zadrželi. Oddíle!“ houkne velitel a jeho muži se po nás vrhnou.
Asgeir, Bran a já jen nastavíme ruce. Ostatní kolegové to neberou s takovým klidem. Illan se se svými vězniteli pere. Fil se pokusí vyšvihnout do sedla velitelova koně, ale jeden z vojáků ho popadne za košili a shodí ho na zem. Dysen kleje tak, až se začnu červenat.
Stejně ale netrvá dlouho a skončí do jednoho v malém pevnostním vězení. Všichni kromě mě. Já z nějakého velitelova hnutí mysli skončím pod zámkem v Asgeirově ložnici.
Na celé dva týdny, než je oblastní hotový s výslechy.
Po oněch dvou týdnech nás znovu vyvede na nádvoří, kde je tentokrát mnohem víc vojáků a taky zamřížovaný vůz. Ačkoli vím, že mi nemůže udělat nic horšího než pokrátit žold, v zádech mě šimrá strach.
Oblastní se postaví před nás a dá si načas, než začne předčítat z listiny s pečetí, kterou drží v ruce.
„Vyšetřování odhalilo tyto skutečnosti,“ nasadí tón pouťového vyvolávače. „Za prvé, vojáci Caddoc Sogdur, Dysen Sogdur, a Filip Ciotach jsou shledání vinnými z krádeže svěřeného zboží, přijímání úplatků, falšování dokladů a vlastizrady. Budou postaveni před vojenský soud.“
Na okamžik se odmlčí, aby na nás jeho oznámení patřičně dolehlo. V mém případě se mu to povedlo. Padělané doklady? Kvůli tomu trávili tolik času v kanceláři?
„Za druhé, voják Illan Nachor je shledán vinným z krádeže svěřeného zboží. Bude převelen k jinému útvaru a bude mu ponížen žold.“
Illanovi se uleví, cítím to přes celé nádvoří. Byl pořádně vyděšený, když si myslel, že kvůli zboží uvázlému za nehty na něj Asgeir poštval oblastního velitele.
„Za třetí, vojáci Bran z Rhodri a Kaessien an Sliabh jsou obviněni z nevhodného chování a porušení disciplíny. Toho bude vyřešeno odchodem Kaessien an Sliabh ze služby.“
„Promiň, Kajso,“ vydechne Bran.
„To nic,“ zamumlám zpátky.
„Za čtvrté, vojáci Pedr Gadal a Maven Lusmor a pevnostní velitel Asgeir Foraoise nebyli shledáni vinnými v žádné věci.“
S Branem si naprosto synchronizovaně oddechneme.
Oblastní nedá žádný zjevný rozkaz, přesto jeho vojáci jako jeden muž vykročí ke Caddocově skupině a snaží se je odvést do vozu. Nehodlají zřejmě riskovat vůbec nic, dokud je nedovlečou před soudcovskou stolici.
„Kapitáne,“ obrátí se oblastní k Asgeirovi.
„Pane?“
„Nechám vám tu oddíl svých mužů, než dorazí nová posádka, ve čtyřech by se vám tu sloužilo těžko. Nachora vezmu do Caldarvanu, tam se pro něj najde nová pozice.“
„Ve vší úctě, pane, pokud dovolíte,“ odváží se Asgeir, „Illan Nachor má v Thollu rodinu včetně těžce nemocné dcery. Myslím, že byste se od něj dočkal spolehlivější a oddanější služby, kdybyste mu našel umístění, při kterém by svoji rodinu vídal.“
Oblastní nad tím chvilku uvažuje.
„Vraťte se ke svým povinnostem, kapitáne,“ zavelí potom a mávne na svoje muže. Jezdci, pěšáci a zamřížovaný povoz se začnou řadit do zástupu a jeden za druhým mizí z nádvoří.
„Illan má těžce nemocnou dceru,“ zamumlám zahanbeně.
„Vím od Aisling, kolik stojí léky na padoucnici,“ nechá se slyšet Asgeir. „Ne že bych mu ty krádeže schvaloval, ale chápu, že to pro něj byla příliš snadná a lákavá možnost.“
„Kdybych to věděla…“ Asi bych ho nedokázala jít udat. Snažila bych se pro něj vymyslet jiné možnosti, jak získat peníze. A já to mohla vědět, zaslechla jsem přece ten rozhovor v jídelně a vybídla Asgeira, ať si na Illanovu rodinu posvítí…
„Kdybys to věděla, nečmuchala bys kolem a nezakopla bys o tu partu, která si opisovala cestovní povolení a pak podle těch údajů vyráběla a draze prodávala falešné papíry, to chceš říct?“ navrhne Bran. Pak znervózní. „Kajso, promiň, nenapadlo mě, že ti takhle zavařím…“
„Klid. Já jsem rezignovala sama. Jen by to zřejmě nemělo takový zvuk, kdyby oblastní řekl, že jsem se vlastně z jakéhokoli trestu vykroutila.“
„To asi ne,“ přisvědčí hraničář. „Asgeire, kde teď vlastně jsme v rozpisu služeb? Mám jít něco dělat?“
„Na služby se podívám večer, dneska máš volno. Řekl bych, že po dvou týdnech za mřížemi si ho zasloužíš.“
Bran se souhlasně ušklíbne a na odchodu mě pleskne po rameni.
„A kdy čekají v Thollu mě?“ obrátím se na Asgeira. Když se vrátil od rychtáře s tím, že mi sehnal zaměstnání písařky, nijak zvlášť mě ta představa nenadchla, ale během domácího vězení jsem se s ní smířila.
„Příští měsíc prvního.“
„Výtečně.“ Neubráním se spokojenému úsměvu. „A do té doby… když já jsem konečně civilista a můžu se scházet, s kým chci…“
„Kaessi,“ šeptne. Je v tom strach a bolest a pochyby.
„S kým chci,“ vyslovím tiše, ale velice zřetelně.
Asgeir naprázdno polkne. Cítím z něj stejný hlad, který se mi tetelí v břiše.
„S kým chceš, ano. Kde chceš, v rámci slušných mravů. Nádvoří pevnosti nepatří ke vhodným místům, Kaessi.“
„Tak večer u tebe,“ zašeptám.
Asgeir se pomalu nadechne. Jeho oči najdou ty moje a hlad převezme otěže.
„Proč až večer?“
