Výroční večeře elitního klubu

Le fille Ash, kolegyně z Klubu Snílků, má podobný nápad jako já – když musíme sedět doma, je fajn se něčím zabavit, něco tvořit, něco číst, něco objevit. Proto Ash vyhlásila výzvu Desítka švihlých témat a proto jsem ji já přijala.

(Ani jedna jsme zřejmě nepočítaly se zrušením omezení, ale co už, výzva je jednou výzva.)

Mailem mi dorazila první tři střelená témata a pokyn, že mám minimálně jedno zpracovat. A tak jsem se do toho dala, myslela a myslela, dohledávala… a zpracovala.

Témata vám prozradím až na konci článku, abyste nepřišli o pointu, ano?

První, co po vstupu do budovy udělám, je zhodnocení únikových cest. Až pak si zajdu pro jmenovku.
Na mladého muže za stolkem zřejmě zástupy významných osobností, které už dneska potkal, neudělaly vůbec žádný dojem.
„Jméno?“ zabručí na mě nerudně. Zjevně neví, s kým má co do činění. Možná se mu nelíbí, že jdu přesně načas. Na jeho seznamu už zbývá jen pár nepřeškrtnutých jmen.
Jemně si odkašlu, narovnám záda a představím se.
„Jsem Bond,“ řeknu přesně v okamžiku, kdy kolemjdoucí servírka upustí na podlahu podnos plný sklenic se šampaňským. „James-“
„Jo, jo, James, chápu, tady vás mám,“ přeruší mě mladík, obřadně ve svém seznamu škrtne další jméno a podá mi jmenovku. Připnu si ji na klopu poslepu, neboť ho probodávám sžíravým pohledem. A pak se vydám do konferenčního sálu.
Je přesně tak přeplněný, jak se podle odškrtaného seznamu dalo soudit. Dobrá zpráva je alespoň to, že patřím k nejlépe oblečeným účastníkům. Třeba tamhleten, co se u vstupu hádal, že nikdy nechodí pozdě… Chápu, že ne každý ovládá do detailu pravidla společenského odívání, ale přijít v zašedlém hadru na podlahu?
Procházím mezi hloučky lidí, povídajících si i věnujících se různým jiným zábavám, a nepřestávám se divit, jak moc se tenhle dříve elitní klub rozrostl. Když já jsem se stal členem, nebylo myslitelné, abychom mezi sebe vzali někoho, kdo je napůl hmyz.
Na druhou stranu, už tehdy jeden ze členů nosil spodní prádlo přes oblečení.
S povzdechem zamířím k jednomu z mnoha švédských stolů a okamžitě zase pryč, když si všimnu, čím se u něj zabývají dva členové. Koulí proti sobě cosi zabalené v barevném staniolu a objekty spadnuvší na zem pojídají. Jsou to podle všeho čokoládou polité sušenky. Jeden z členů i při jídle neustále poskakuje na podivných botách.
Kam jsem se to dostal? Tohle je poslední výroční večeře, které se účastním. Končím.
Ocitnu se tváří v tvář mohutnému světlovlasému chlapíkovi ve zbroji, nesoucímu obrovské kladivo. Než ho stihnu pozdravit, zakucká se smíchy.
„Protřepat roundhouse kopem, nemíchat?“ ušklíbne se na mě. Neřeknu ani slovo a zamířím pryč.
Mezi lidmi zahlédnu cylindr. Konečně někdo, kdo má tušení o správném oblékání.
„Nazveme-li psí ocas nohou, kolik bude mít pes nohou?“ táže se onen dobře oděný muž.
„Pět,“ odpoví váhavě děvče, které postává kousek vedle. Oranžový svetr? Holka, ty máš v odívání taky na čem pracovat.
„Že nazveme psí ocas nohou ještě neznamená, že to noha je,“ odvětí káravě muž v cylindru.
„No vždyť,“ praví dívka s pohledem upřeným na chomáč žluté srsti, který jí očichává kotníky.
Copak tu není vůbec nikdo, s kým by se dalo normálně promluvit?
„To kvádro ti sekne,“ pochválí mě osoba zakutá od hlavy k patě v oceli. Barevné oceli. „Ale pověz mi, kolik je v téhle místnosti věcí, kterými někoho dokážeš zabít? Abych se dokázal připravit!“ Kovová maska samozřejmě mimiku nemá, ale hlas naznačuje pobavení velmi jasně.
„Proč něco takového říkáš-“ ozve se odněkud zleva. Do mého zorného pole se přiřítí atleticky vyhlížející, poněkud zarostlý chlapík a zarazí se s pohledem upřeným na můj hrudník. Pak zašilhá na svůj vlastní.
„Kterej matlal ty jmenovky dělal!“ zařve. Při tom zvuku se osoba v kovovém obleku odklidí z dosahu. „Pak do mě nemají na potkání lejt neprůhledný martini!“
Podívám se, co stojí na jeho jmenovce.

Chuck Bond

S neblahým tušením zkontroluju tu svoji.

James Norris

Ruka se mi sama přemístí na pažbu mého Waltheru. Vousáč si výhrůžně prokřupne klouby prstů.
„Kdo vyráběl ty jmenovky?“ vykřikneme v dokonalé shodě a zatímco se zbylé osazenstvo sálu mlčky mačká ke stěnám, bok po boku vyrazíme k recepci.

Myslím, že téma James Norris a Chuck Bond nikoho nepřekvapí. Na pozadí se ale mihl i žluťoučký pětinohý pejsánek a (velmi přeneseně) válka Fidorek.

Ale povím vám, začínám se trochu bát, co přistane v mailu na další týden 🙂