Nebude to navždycky (2. část)

Většinu dne po noční hlídce prospím, jelikož mám za úkol jen vaření večeře, a půlku noci pak strávím zíráním do zdi a snahou ukočírovat splašené stádo myšlenek.

Na dalším ranním nástupu mě Asgeir přidělí k Filovi, vytáhlému hnědovlasému chlapíkovi kolem třiceti, jehož nepřátelství vůči mně na sebe bere poněkud odlišný odstín než Illanovo. Fil mi hraje roli poctivého vojáka do puntíku plnící své povinnosti, od úkolů pohraničníka po zaučování nováčka v oddíle, ovšem dá si záležet na tom, aby na mě nepromluvil jediné slovo, které nutně nemusí. Kolem poledne se přistihnu, že jsem za to vděčná. S tímhle přístupem alespoň nezačne rýpat do mého soukromí.

Rychtář se nemýlil, když nám tvrdil, že skrz Tholl mnoho obchodníků nejezdí. Těch pár vozů, které si k nám najdou cestu, je Filem zkontrolováno a spočteno precizně. Maličko zbystřím, když si strážný dává načas s potvrzením cestovního glejtu jistého comharského obchodníka se dřevem, ale než se odhodlám jít se za ním podívat, vynoří se z jedněch bočních dveří a s omluvou za zdržení vrazí svazek lejster dřevaři do rukou.

Večer Fil dokonale plochým hlasem ohlásí Asgeirovi počet kontrol a výši vybraného cla. Když Asgeir sklouzne pohledem na mě, nemůžu říct nic jiného, než že je to tak.

Na základě toho zůstanu v partě s Filem i další dny. Ve službě mlčky počítáme a kontrolujeme doklady, mimo službu bych stejně dobře mohla být vzduch. Taková je asi armáda, napadá mě čím dál častěji, tohle je armáda, když jeden nemá to štěstí potloukat se po odlehlých hranicích s bandou lidí, které by neváhal označit za přátele.

Když na mě znovu vyjde noční stráž, Maven se opozdí s vařením večeře a já se odeberu na své stanoviště hladová. Nemusím se trápit dlouho, Asgeir nechá kapitánskou důstojnost plavat a donese nám na ochoz misky s jídlem, Filovi prvnímu, aby mu náhodou neposkytl záminku ke stížnostem.

„Díky,“ hlesnu, když si od něj beru svoji porci. Na hlad v tu chvíli nemyslím, chci Asgeira obejmout, opřít si hlavu o jeho rameno a nechat se obklopit jiným pocitem než vztekem a nenávistí. Jenže se příliš bojím. A zmatek, který vyzařuje z Asgeira, dost připomíná obsah mé vlastní hlavy.

„Zahnali nás do kouta. Ne my je,“ šeptnu a raději se u toho nedívám Asgeirovi do očí.

„Protože se necháme,“ odpoví Asgeir. Jeho emoce mi roztřesou ruce, odtažitý tón mnou trhne jako neopatrný vodič loutkou. Ale Asgeir už odchází. „Příjemnou hlídku,“ broukne přes rameno.

Odložím misku s jídlem do proluky cimbuří a snažím se udržet v prstech lžíci.

Asgeir nehodlá zůstat zahnaný v koutě. Něco plánuje. A neřekl co.

Přečíst cizí pocity ještě neznamená vědět, co si s nimi dotyčný počne a jak se zachová. To byla jedna z prvních lekcí, kterou mi známost s Asgeirem uštědřila. A právě teď mám až příliš nápadů, k jakým výsledkům by mohla vést směska vzteku, úzkosti a touhy udělat nejlepší možné rozhodnutí.

Přiživuju pesimistické fantazie večeří i Asgeirovými pocity a propadám se do spirály nepodloženého strachu. Abych se z něj vymanila, rozhodnu se odnést prázdnou misku do kuchyně. Pečlivě obhlédnu okolí, abych si byla jistá, že se neblíží žádná nezvaná návštěva, popadnu nádobí a vyrazím, než se mi strach stihne vetřít zpátky pod košili.

Cestou ke kuchyni musím projít kolem jídelny. Zpoza pootevřených dveří zní chodbou rozhovor a občasný smích, hlasy, které hovoří k přátelům nebo přinejmenším dobrým známým. Takovou atmosféru jsem v Thollu ještě nezažila. Mimoděk zpomalím a poslouchám.

„Potřeboval bych si prohodit službu,“ rozliším Illanův hlas. „Za týden, devátého.“

„Ale ale, kterápak se vrátila do města?“ zasměje se kdosi, koho nepoznám. Zazní jaksi měkký úder, někdo někoho praštil, ale nemyslel to moc vážně, a pak Illan pokračuje.

„Žádná, sklapni taky. Malá bude mít narozeniny.“ Překvapeně zaznamenám, že kolegův hlas zjihne. Po výměnách názorů, které jsem měla s Illanem já, jsem to nepovažovala za možné. „Slíbil jsem jí to,“ dodá a v těch slovech se zachvěje ještě něco dalšího. Výčitky. Obavy.

„Jak jí je?“ zajímá se zdvořile Caddoc, jehož hluboký a chraplavý hlas si nemůžu splést.

„Dobře, dobře,“ vyhrkne Illan a já se divím, že tu nehoráznou lež kolegové okamžitě neprokoukli. „Hele, Dysi, pošli sem ještě pivo!“ Snaha odvést pozornost zřejmě funguje. Slovo pivo už tenhle účinek mívá.

Odložím misku vedle džberu s vodou na nádobí a zamířím zpátky na svoji věž.

Zbytek hlídky poctivě setrvám na svém stanovišti, koukám do tmy a na několika drobných poznatcích, které jsem o thollských hraničářích stihla nasbírat, vystavím hned několik verzí větrných zámků. Žádný z nich ale není zkonstruovaný dost přesvědčivě na to, abych se o něj podělila, takže kromě náležitostí hlášení se Asgeira jen zeptám, jestli náhodou neví něco o Illanově rodině. Slíbí, že se poptá.

Služby s Filem se mi svým způsobem líbí. Vím, že bude všechno v pořádku, kdyby jen proto, aby se na mě Fil mohl dívat svrchu, s autoritou dokonalého vojáka. Postupně se mezi námi vytvoří systém, jeden si vezme na starost doklady, druhý prohlídku a výměru cla. K jistému kolegovu zklamání mi výpočty nedělají sebemenší problém a rukopis mám úhlednější než on. Nechám si ale úkoly přidělovat podle Filova úsudku, protože dohadovat se mi připadá jako zbytečná třecí plocha.

Některé dny trávím na nádvoří kontrolou obchodníků a cestovatelů, některé na ochozech nekonečným zíráním do kraje, a ačkoli vím, že náš úkol není dokončený, služba v Thollu pro mě začíná být rutina. Zášť kolegů se otupila, občas se dočkám i odpovědi na pozdrav, když podávám Caddocovi snídani nebo potkám Fila na chodbě před kanceláří.

Když se k nám na večerním nástupu přidá nová posila, rutina vezme zasvé.

Jsem zrovna na cestě pro vodu, takže když zazní rozkaz, stačí jen položit vědro a udělat pár kroků, abych se dostala na své místo v řadě. Než se z různých koutů pevnosti seběhne zbytek oddílu, prohlížím si podsaditého muže s dlouhými tmavými vlasy svázanými v ohonu, který stojí vedle Asgeira. Může mu být pětadvacet stejně jako pětatřicet, má výraz člověka, který už toho v armádě viděl příliš.

„Pozdrav tě, Kajso,“ kývne na mě, když si všimne, že na něj civím.

Na okamžik mě jeho familiérnost vyděsí. Pak ho poznám.

„Nazdar, Brane,“ vydechnu. Čas, který uběhl od dhamsko-adorské války, zanechal stopy. Na všech kromě mě. „Kde se tady bereš?“

Kolega, se kterým jsme odsloužili několik téměř idylických let ve válečném pohraničí, se třemi kroky přesune tak blízko, že mi může téměř šeptat do ucha.

„Asgeir volal o pomoc a měl jsem pocit, že by užil někoho, komu může věřit alespoň dobrý ráno. Nevěděl jsem, že tu jsi taky, to je fajn.“

Zírám na kolegu a zatímco Asgeir staví oddíl do pozoru a představuje Brana z Rhodri, přemýšlím, co svou poznámkou myslel. Jak přesně Asgeir formuloval žádost o posily? Naznačil velitelství, že svým podřízeným nevěří? Myslel tím i mě?

Málem přeslechnu, že na mě dneska vyšla noční stráž. Jen na sebe s Filem kývneme, abychom si potvrdili, že platí naše obvyklé rozvržení, a já s krátkou odbočkou pro svetr a plášť vyrazím na ochoz nad dhamskou branou.

Tentokrát už mám večeři v žaludku a žádné vyrušení nečekám. Kroky na schodech, které zazní do tmy, mi vyšlou po páteři nejistotu s nádechem strachu, než se návštěvníci přiblíží a já v jednom z nich poznám Asgeira. Z druhého necítím ani stopu po antipatii, takže jsem si celkem jistá, že to je Bran. Když se oba vynoří v ohybu schodiště, cítím, jak se mi koutky úst zvedají do úsměvu.

Bran vystoupí na vršek schodiště jako první, projde malým prostorem věže a zamíří na ochoz. Chvilku se dívá do dálky na Tholl, než se otočí a věnuje mi nečekaně klukovský úsměv.

„Nikdo neřekne, že je to jako za starých dobrých časů? No tak to asi budu muset říct já,“ ušklíbne se, vzepře se na rukou a usadí se v proluce cimbuří. Jeho oči sklouznou z mého obličeje někam do strany a pak zase zpátky. „Vy jste se pohádali?“

„Ne,“ vyhrknu okamžitě. Cítím, že mi nevěří.

„Jasně. Poslyš, Kajso, co když to za tebe na chvíli vezmu a půjdu vyhlížet tamhle z toho rohu? A budu fakt dupat, až se budu vracet?“ Předvede spikleneckou grimasu, seskočí z předprsně a zamíří po jižním ochozu pryč.

„Cos mu řekl?“ syknu na Asgeira, který zůstal stát na vrcholu schodiště a rozpačitě mě pozoruje.

„Nic. No… skoro nic. Znáš Brana. Na plnou pusu se zeptal, jestli je mezi námi všechno při starém. Alespoň měl dost rozumu, aby se ujistil, že nás nikdo neslyší.“

„A cos mu řekl?“

„Že nevím.“

V Asgeirových očích vidím ztělesněný smutek a rozpaky. Sálají z něj na hony daleko.

„Kaessi, já…“

Strach, nejistota, všechno to, co se od rozhovoru s Illanem mele v hlavě mě, cítím i z něj. Chci ho obejmout nebo alespoň natáhnout ruku a položit mu ji na rameno, ale mám absurdní strach, že tím někomu poskytneme důvod, aby nás naprášil velitelství. Takže si jen vyměňujeme pohledy, dokud se Bran, podle svého slibu s pořádným dusáním, nevrátí ze své krátké hlídky.

„Vy jste se vážně pohádali,“ konstatuje hraničář, když opatrně nahlédne do dveří.

„Vážně ne,“ zamumlám nepřesvědčivě. Pak usoudím, že Bran měl s tou důvěrou pravdu. Občas jednomu uleví, když svoje obavy vysloví nahlas. „Podívej… chci ti poděkovat za všechny ty roky, kdy jste nám ty a zbytek party nedělali ani ty nejmenší potíže, zejména ne u vyšších šarží.“

Překvapeně pootevře rty, ale mlčí, než si to přebere.

„Někdo vás napráskal?“

„Zatím ne, alespoň pokud já vím,“ ozve se Asgeir. „A vsadím se, že kdyby se to doneslo do Caldarvanu, nejdřív by se chytili stropu a pak uštvali koně, aby mohli co nejrychleji zakročit.“

„Ale… naznačujou,“ dodám. Když si vybavím, co přesně mi Illan řekl, nebyla to výhrůžka, ne přímo. Spíš demonstrace síly.

„Co vážně nechápu, proč jste po válce zůstali,“ zamyslí se Bran. „Myslím v armádě. Oba.“

„A čím jiným bychom se uživili?“ odpovíme s Asgeirem téměř unisono.

Bran chvilku vypadá, že se chce dohadovat, pak se zamyslí.

„Nevykoplas právě kvůli tomuhle Aisling?“ zeptá se mě s významně zdviženým obočím. „Protože kdo z armády neodejde včas, neodejde vůbec?“

„Ničeho nelituju,“ odbrouknu.

Branovi se rozostří pohled. Čekám, že se na svoji dávnou kolegyni a kamarádku zeptá, ale stará, vzdálená bolest, která podbarví jeho pocity, naznačuje, že zřejmě bude raději mlčet.

„Pojď, máme ještě co řešit,“ ozve se Asgeir.

„To máme,“ přitaká Bran a vykročí ke schodišti. Teď mám ošklivý pocit, že se spikli ti dva.

„Pěknou hlídku,“ hodí přes rameno Bran. Asgeir se ani neohlédne.

Vyhoupnu se do proluky a hledám ve tmě cestu od Thollu. Liduprázdná. Jako obvykle.

Stráže s Filem jsou tak korektní a monotónní, že se přestanu soustředit na své předsevzetí kolegu nenápadně hlídat. Uběhne týden, druhý, a já se svým vyšetřováním nejsem ani o chlup dál.

Netuším, proč si tolik obchodníků vybralo k cestě zrovna obyčejné podzimní úterý. Na nádvoří stojí porůznu rozeseté vozy tří různých obchodníků. Fil je jako na potvoru zrovna v kanceláři s doklady, když se přihrne čtvrtá karavana. Příliš mnoho civilistů teď nemá co dělat, takže se zájmem pozoruje, jak prohlížím vozy se zbožím a píšu si poznámky. Mají k tomu samozřejmě hodně co říct, od prostého faktu, že ženskou tu nečekali, přes názory na moji uniformu a všechno pod ní po rozladěné obviňování, že jsem pomalá a zdržuju.

Budou se s tím muset nějak srovnat, protože nikdo jiný tu není. Dva kolegové drží stráž na ochozech, dva vyspávají po noční hlídce, dva se na den volna prostě vypařili a Asgeir jel něco vyřídit do Thollu. Takže všichni cestovatelé budou prostě muset počkat.

Když se Fil konečně vrátí, přivítá ho ulehčené mumlání. Vojákovi určitě půjde práce od ruky rychleji než mě, alespoň si to myslí ti nově příchozí, kteří neví, jak dlouho se zdržel u papírování. Kolega na mě omluvně mávne rukou zamazanou od inkoustu, vrazí netrpělivému hrnčíři jeho doklady a vrhne se do práce na dalším povoze.

Společnými silami odbavíme celé nádvoří před polednem a nikdo další, zdá se, po překročení hranic netouží.

„Hlady nevidím,“ přizná Fil tónem, který má neobvykle blízko k přátelskému. „Vydržíš tu chvíli? Musím něco spolknout, nebo se neudržím na nohou.“

„Dej mi okamžik, donesu si hrnek a budu tu,“ zachrčím na něj. Fil kývne a já vyrazím do útrob pevnosti.

Nikde v jídelně svůj hrnek nevidím. Musím trochu potrápit paměť, abych si vybavila, že jsem si ráno zbytek čaje donesla do ložnice. Opatrně otevřu dveře, abych nevzbudila spící kolegy, a zamířím rovnou k okennímu výklenku, kde se leskne hnědá glazura hrnku. Koutkem oka zachytím něco, co do obrazu naší ložnice nepatří. Mimoděk otočím hlavu a hledám, co mě zaujalo.

Tmavé skvrny. Na jednolité, světle šedé látce Filova batohu je několik lehce rozmazaných skvrn, kterých jsem si nikdy dřív nevšimla. Kleknu si na podlahu a aniž bych se dotkla zavazadla, ležícího u nohou postele, prohlížím si tvar skvrn. Podlouhlé, asi na prst široké, s neostrými okraji…

Jasně. Filova ruka pocákaná inkoustem. Nevšiml si toho a umazal si batoh.

Jenže proč, když věděl, že máme práci a neměli bychom se zdržovat, se šel přehrabovat ve svém batohu? Ložnice je na opačné straně pevnosti než kancelář.

Chci se podívat dovnitř, zjistit, jestli si něco bral nebo naopak schovával. Ale prohrabovat cizí zavazadlo, když kolem spí kolegové, je čirá bláznivina.

Asgeir, uložím si do paměti, jakmile se Asgeir vrátí, musím mu to říct.

Popadnu hrnek a zamířím zpátky na nádvoří, abych kolegu vysvobodila. Úmyslně za sebou nechám pootevřené dveře a stoupnu si tak, abych skrz ně viděla. Mám v zorném poli ani ne stopu chodby, ale je to necelá stopa chodby vedoucí od jídelny k ložnici. Chci vědět, jestli se Fil pod záminkou oběda k batohu vrátí, jestli bude mít později cenu ho prohledávat. Jenže pak se vzbudí některý z mužů v ložnici a cestou pro jídlo mi dveře přibouchne.

Tak příště, File.

Zbytek odpoledne se víc než na vlastní práci soustředím na Fila, ale už mi nedá žádnou další záminku k podezření. Dokonce mě pošle do kanceláře s doklady. Dám si záležet na tom, abych se vrátila co nejrychleji.

Na večerním nástupu se snažím zachytit Asgeirův pohled, ale pak si to rozmyslím a celou epizodu radši převyprávím Branovi, na kterého připadla noční hlídka. Strážní věže jsou perfektní místo pro nerušený rozhovor. Škoda, že se paranoidně bojím zůstat s Asgeirem delší dobu sama v jedné místnosti pro případ, že by si toho všiml ještě někdo další.

„Něco vymyslím,“ slíbí mi kolega vážně. „Hele, zítra dopoledne budu mít ložnici v podstatě cenou pro sebe, Caddoc spí jako medvěd v zimě. Mrknu se na to.“

„Díky,“ hlesnu. Tím jsem vyřídila všechno, co potřebuju, mohla bych seběhnout schody a jít spát, ale jsem ohromně ráda, že si můžu konečně otevřeně povídat s někým, kdo se mě nesnaží přechytračit a vyhodit z armády. Opřu se o zeď vedle proluky, o kterou se Bran opírá lokty a zamyšleně hledí do tmy.

„Co tys vůbec dělal, co jsme se neviděli?“ nadhodím.

„Prvních pár let zaklínače, pohodnýho a stráž na obchodních stezkách. Pak jsem se vrátil k hraničářům, protože pravidelnej žold je holt pravidelnej žold.“

„Vykládej mi o tom,“ přisvědčím.

„Kajso, poslyš… vážně vás s Asgeirem takhle rozhodila jedna hloupá poznámka od chlapa, kterej nespočte clo bez počítadla?“

„Vojenský kodex v tomhle případě hovoří celkem jasně. Asgeira by degradovali, mě možná vyhodili, rozhodně by se postarali, abychom na sebe nemohli ani náhodou narazit. A to…“

Bran se ke mně obrátí. Zírám mu do očí, nevím, nakolik ve tmě rozezná můj výraz a všechno, co se neodvážím vyslovit nahlas. Jediný důvod, proč žiju v Dhamse, je ten, že jsem sem následovala Asgeira. Nedokážu tu být bez něj, čelit veškerým předsudkům vůči ženským, elfům a vojačkám bez vědomí, že mě večer obejme a bude mi do ucha šeptat, ať na to nemyslím.

Když si vybavím, jak dlouho už jsem tuhle příležitost neměla, cítím v očích slzy.

„Tyhle věci řeší přímý nadřízený, viď?“ zamyslí se kolega. „Jde sem Caddoc,“ upozorní mě šeptem ne hlasitějším než dech. „Máš chuť mu trochu zamotat hlavu?“ Vím, že něco chystá, ale nemám nejmenší představu, co by to mohlo být. Přikývnu.

Bran mě chytne kolem pasu, přitáhne si mě k sobě a vlepí mi pusu někam do vlasů.

„Jen ať má co žalovat,“ vydechne potměšile.

Po všem, s čím jsem si poslední týdny lámala hlavu, je tohle poslední kapka. Začnu se tiše, ale naprosto neovladatelně a mírně hystericky smát. Chytnu se Brana kolem krku, čistě proto, abych se udržela na nohou.

„Radši už běž spát,“ soudí Bran a lehce mě popostrčí směrem ke schodišti. „A nespadni ze schodů, prosím tebe.“

Příspěvek byl publikován v rubrice Povídky. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..