Jak jsem se zmiňovala u poslední iluze, chci teď psát (a hlavně blogovat) trochu víc než obvykle, pro případ, že by někdo měl náladu na čtení nových příběhů. (Já ji třeba mám. Včera jsem se po letech, co o ní vím, konečně dostala k novelce Chat Parisien.) V duchu tohohle předsevzetí jsem provedla finální kontrolu u povídky, kterou jsem po několika bezradných večerech nazvala Nebude to navždycky. Nakonec to není špatný název, protože věcí, které nejsou navždycky, se v příběhu objeví povícero.
Zajímá vás, jak se Kaessi a Asgeirovi vedlo po událostech z Racionálního rozhodnutí? Buďte vítáni a čtěte dál!
Kráčíme přes náměstí a já se vší silou snažím neslyšet všechen ten jed kolem.
„Kde přišel voják k takový kočeně?“
„Ta holka musí být úplně zoufalá nebo na ni on něco ví, jinak by se s ním netahala.“
„Vždyť by mohla být jeho dcera!“
„Coura jedna, ani vojákům nedá pokoj!“
„Jaký otec může vzít svoji dceru k armádě?“
Možná to není přímo jed, kdesi po straně mysli vím, že slyším jen obvyklé městské drby, které jmenování nového velitele pohraničního oddílu nutně musí vyvolat. Jenže taky cítím, jak se Asgeir s každým dalším slovem propadá hloub a hloub do beznaděje a pochybností.
Nesmíš se na něj podívat, zakazuju si. Ani koutkem oka. Nesmíš se ušklíbat nebo zatnout zuby. Nesmíš dát najevo, že je slyšíš. Usilovně se snažím uvolnit svaly v obličeji a netvářit se vůbec nijak. Jen ty řeči ničím nepřiživit, grimasou, pohledem ani pohybem ruky.
I tak tady budeme mít o něco tvrdší chleba, než jsme zvyklí. Převelovací rozkaz v tomhle směru nezanechal žádné iluze, přinejmenším ne moje. Asgeirovy iluze mají zcela nepředvídatelnou životnost, takže mě možná ještě překvapí.
Vyšetřit podezření na zneužívání pravomocí pohraniční stráže, tak to stojí v lejstru, které má Asgeir v kapse košile. Štáb má nejspíš pocit, že Asgeir začíná být na nekonečné pobíhání po lesích trochu starý, a vyřešil to s elegancí sobě vlastní. Máme jim přivést za ucho zloděje, který si přilepšuje v řadách pohraniční stráže na dhamsko-comharské obchodní cestě. Pokud možno tiše a nenápadně, jelikož kdyby se zvěsti o nepoctivých vojácích donesly do comharských vyšších kruhů, vznikl by prvotřídní diplomatický malér.
Nádhera. Naprosto ryzí a nefalšovaná nádhera. Chce se mi rozhodit ruce a řvát k obloze.
Jenže to už bychom se z řečí nedostali nikdy. Vždyť místním stačil den a půl, aby o mně a Asgeirovi vymysleli přinejmenším pět různých divokých teorií.
Pravdu netrefil žádný.
Hned po příjezdu jsme se podle rozkazu zastavili na radnici. Rychtář, který nás měl obeznámit se svými nálezy, těkal pohledem ze mě na Asgeira a zpátky a v obličeji se mu stejným tempem střídala spokojenost a mírná nejistota. Asgeir, vysoký, šedivějící a důvěryhodný, působí dojmem zkušeného vojáka. Moje dlouhé světlé vlasy, postava pro lidi až nezdravě štíhlá a gesta dámy z lepší společnosti zpravidla budí v lidech zmatenou podezíravost. I po letech v armádě je na mně výchova u dvora poznat.
Rychtář není první a velmi pravděpodobně ani poslední, kdo se pozastavil nad ženskou v armádě, byť má ta ženská v ruce glejt z velitelství. Ovládl se a odpustil si hloupé řeči, alespoň to mu slouží ke cti. Místo toho honem zorganizoval třetí misku na čaj a zdlouhavě nám vylíčil každou stížnost na pohraničníky, která mu v posledním roce přistála na stole. Málokomu se zřejmě chtělo pouštět do křížku přímo s armádou, preferovaná cesta stížnosti vedla oklikou přes thollskou městskou radu, jelikož pod Tholl formálně spadá i pohraniční pevnost.
Průtahy s potvrzením dokladů, špatně vyměřené clo, chybějící zboží, cestovní povolení ztracená v hloubi strážnice, někdy nalezená, někdy ne. Jedno každé je to prkotina, jenže hromada prkotin, kterou před námi navršil rychtář, dosáhla znepokojivých rozměrů.
„Skrz Tholl vede obchodní cesta. A tyhle nepříjemnosti… povídá se o nich,“ svěřil se nám. „Kupců ubývá, nechtějí překračovat hranici tady. Raději si zajedou, aby se Thollu vyhnuli.“ Rychtáři se rozostřil pohled a rozechvěly rty.
„To nemusí být jen pověstí Thollu,“ namítl celkem rozumně Asgeir. „Loni nebyl právě úrodný rok, řada obchodníků nejspíš nemá co vyvážet.“
„Mám na to čísla,“ utrhl se na něj rychtář s ostrostí, kterou bych u tak křehkého staříka nečekala. „Vyžádal jsem si záznamy pět let nazpátek ze všech příhraničních měst padesát mil na každou stranu. Ano, letos je obchod obecně o něco slabší, ale úbytek přechodů v Thollu je výrazně vyšší než kdekoli jinde.“ Bojovně přimhouřil oči a upřel je na mě. „Někdo na strážnici obírá velkoknížete o peníze z vybraného cla, naše hostinské o poctivý výdělek a každého měšťana o obchodní příležitosti. Skoncujte s tím, paní an Sliabh, pane Foraoise.“
„Skoncujeme s tím,“ slíbila jsem vážně.
Rychtář přikývl a zadíval se mi do očí. Na okamžik se zarazil. Pak jsem v jeho mysli ucítila porozumění.
„Z dhamského paláce vzkázali, že vy jste pro ten úkol nejvhodnější. Už chápu proč,“ pronesl spokojeně a opřel se o čalouněná záda židle.
Zjevně už na rozdíl od většiny thollských měšťanů něco slyšel o elfech, jakož i naší vnímavosti k cizím emocím, která chvílemi připomíná magii. Kdyby nic jiného, budoucí kolegové mi jen tak něco nenalžou.
Vyprovodili jsme se ven a ještě než jsme zahnuli za první roh, měli jsme případ napůl vyřešený.
„Jedou v tom všichni a kryjou se navzájem,“ odhadla jsem, pro jistotu šeptem a v tosaithské elfštině.
„Třeba ne všichni.“ Asgeir a jeho neochvějná víra v lidi. „Ale souhlasím, že velitel to musí přehlížet.“
„A vždycky může tvrdit, že šlo o drobnost. Všechno jsou to drobnosti, nezdálo se ti? Chybějící soudek oleje, zdržení s papíry…“
„Kdyby kradli ve velkém, nedokáže je ochránit ani velitel,“ dovodil Asgeir. „Ale tu a tam něco, trocha, které si třeba nikdo nevšimne, třeba všimne a nebude mu to stát za zdržení a vyšetřování… I tak to může být přilepšení k žoldu.“
„A co si budem povídat, ten vylepšit potřebuje,“ ucedila jsem koutkem pusy.
„Ale proč ty ztracené doklady?“ zadumal se Asgeir.
„Nebudu vymýšlet divočiny, než se jim mrknu do kanceláře,“ rozhodla jsem se.
Kancelář není jediné místo, které v nejbližších dnech prohledáme – tak nenápadně, jak to jen jde, ale důkladně. Asgeir pod záminkou převzetí pevnosti obhlédne každou místnost, sklep, skříň, truhlu a zásuvku. Já kromě opakovaných výpadů do kanceláře zaujmu přidělené místo řadového pohraničníka a se sebezapřením si od zbytku oddílu nechám vysvětlovat, jak to v Thollu chodí.
Že mě hned napoprvé nezatáhnou do nějaké levárny, to mi bylo jasné. Ale že si třetí den služby odskočím ke studni pro vodu a málem vrazím do strážného s náručí plnou ovčích kožešin, to jsem nečekala.
„Čekáš v noci mráz?“
„Nejsou moje,“ odfrkne a honem se ohlédne přes rameno.
Výraz jeho obličeje je dokonale čitelný, obešla bych se i bez elfích smyslů. Strážný je poněkud nervózní, nečekal, že tu na mě narazí. To, že kožešiny nejsou jeho, je pravda… s poněkud zvláštní příchutí.
„Heleď, je to složitější. Neřeš to. Pár dní budou ve skladu. Já se o ně postarám. Jasňačka?“
„Jasňačka,“ kývnu. Nic jiného udělat nemůžu.
Kolega zmizí za rohem a já se s plnou lahvicí vydám zpátky k bráně. Nový střípek zapadne do mozaiky až moc snadno. Kdo se táhl s ovčími kůžemi přes hranice, ten jich pravděpodobně měl plný vůz. Kolik jich strážný mohl pobrat do náruče? Dvě, tři? Přepočítá si je právoplatný majitel? Napadlo ho vůbec, že si musí na pohraničníky dávat pozor? Moc času ta krádež nezabere. Jednoduše navedou vůz ke zdi pevnosti, aby nepřekážel v cestě, a pak stačí, když se jeden spiklenec zahloubá do papírů a žádá vysvětlení. Jakékoli vysvětlení k čemukoli. Vždycky se najde něco nejasného, protože písaři dovedou být notně kreativní. Druhý z vozu drapne, co se mu zlíbí, a během několika úderů srdce s tím zmizí. Může dokonce tvrdit, že chce zboží prověřit, kdyby se mu nepovedlo uhnout z dohledu včas.
Neskutečně snadný přivýdělek – když má někdo dost odvahy, málo svědomí a možnost prodat kořist dál.
Vůz naložený ovčími kůžemi, spředenou vlnou a těžkými látkami je odstavený přesně tam, kde ho čekám. Sáhnout pod plachtu a zmizet některými dveřmi by bylo otázkou okamžiku. Zvlášť když majitel vozu zrovna obšírně vysvětluje rozdíl mezi plátnem a suknem. Nepochybně dobře zvolená otázka. Ještě že já jsem slušně vychovaná a poctivá hraničářka.
Umíním si, že k tomuhle přechodu rozhodně musím vidět doklady.
Řečené doklady jsou o dva týdny později jenom jedním z důkazů, pro které si na Asgeirovo pozvání přijede důstojník z Caldarvanu a ty dva shánčlivé strážné následně odvede před vojenský soud.
„Teď nás čeká vážně ošklivá služba,“ zamumlá Asgeir, když se vracíme z thollské radnice po nepříjemném výslechu a zdlouhavém sepisování dokumentů. „Zbytek posádky nás bude nesnášet.“
Zabručím něco na souhlas a nakopnu suchou větev, která mi skoro leží v cestě. Je to nejmírnější způsob, jak si ulevit.
Ti dva, kteří už k thollské posádce nepatří, v krádežích samozřejmě nejeli sami, jenže ostatních šest pohraničníků se nenechalo přistihnout při činu a veškeré neshody v dokumentech svádějí na obětní beránky.
Vím, že lžou. Jenže elfí empatie u žádného soudu neobstojí.
Asgeirovi se zjevně zpátky do pevnosti nechce, kličkuje postranními uličkami bez zjevného cíle a pohled upírá na dláždění před sebou. Patřičný směr nabere až se západem slunce. Nejspíš má v úmyslu dorazit s koncem služby, aby předstoupil před celou posádku najednou a ujistil je, že jejich komplicové se vážně nevrátí.
Branou proklouzneme ve chvíli, kdy ji strážní zavírají.
„Nástup, hned!“ křičí Asgeir do skřípání zasouvaných závor.
Strážní se ujistí, že jsou obě brány bezpečně zajištěné, a s okatým pohrdáním se doklackují doprostřed nádvoří, kde před Asgeirem utvoří řadu. Já si pro jistotu stoupnu na její vzdálenější konec – chabý pokus přihlásit se ke své pozici ušlápnutého nováčka. Stejnak cítím, že mě kolegové momentálně nesnáší skoro stejně jako Asgeira.
„Všichni víte, proč a kde Fechin a Senan skončili. Kdokoli to zopakuje, bude je následovat, jasné?“
Asgeir odsekává slova s důrazem, na který u něj nejsem zvyklá. Provinění jeho posádky se ho dotklo – ačkoli věděl předem, o co půjde, a jeho posádka to byla všehovšudy dva týdny. Nedovede si držet práci od těla. Ani po patnácti letech.
„Chci od vás poctivou službu. Pokud někdo zapomněl, co to je, můžeme si o tom promluvit, stačí říct. Noční stráž má Illan a Kaessien. Během několika dní by měla dorazit posila, tak nebuďte překvapení. Rozchod.“
Obrátí se k nám zády a zmizí v pevnosti. Cítím z něj nervozitu, nejistotu, zklamání, nepříjemnou směsku, která mě pobízí běžet za ním a přivést ho na jiné myšlenky. Ale to si teď nemůžu dovolit, protože mi Asgeir přiklepl noční hlídku. Mám nejvyšší čas přichystat si k ruce pár loučí a teplý plášť.
Naše pevnost má nad každou z bran malou věž, kam se můžeme na stráži schovat před případnou nepřízní počasí, a ochoz kolem dokola. Na každé věži má být přes noc jeden hlídač a sledovat okolí. Tak to alespoň je, když mám hlídku já; kdo ví, jak si to kolegové zařídí, když mají pocit, že je Asgeir nevidí. I když ale vyfasují do dvojice mě, většinou si přijdou párkrát popovídat. I letní noc umí být pořádně dlouhá.
Nenávist, kterou cítím z Illana, dává tušit, že dneska to na klevety nevypadá.
Kolega si vybere věž nad dhamskou branou, já poslušně vyšplhám po schodech na comharské straně. Zírám na pastviny a pole, která skrz tmu stejně nevidím, pozoruju pomalý oblouk, který nade mnou opisují hvězdy, počítám, jaké přilepšení k žoldu si asi místní hraničáři nakradli a vyšvindlovali. Hlídka neutíká.
Potřebuju se rozhýbat, usoudím, když z hvězdné oblohy odhadnu, že je bezpečně po půlnoci. Hrnek čaje by neuškodil. Možná bude od večeře ještě vlažný. V dohledu ani noha a za tu chvilku, než seběhnu do kuchyně a zase zpátky, se nic nestane.
Usoudím, že donáška čaje je vstřícný krok, který by Illan mohl ocenit, takže přejdu po severním ochozu k jeho útočišti a tiše na něj zavolám.
„Illane? Jdu si pro pití, nechceš něco přinést?“
„Od tebe ne,“ zavrčí stín opírající se o předprseň.
Vím, co tím myslí, vztek z něj přímo sálá. Přesto se přistihnu, jak otevírám pusu a ptám se.
„Jak to myslíš, ode mě ne?“
„Možná musím sloužit s udavačkou, ale bavit se s tebou nemusím.“
Nech ho být. Otoč se. Odejdi.
Neposlechnu se.
„Dostala jsem rozkazy,“ pronesu. Můj hlas zní ploše a bezvýrazně.
„Rozkazy, jistě,“ odfrkne Illan. „Ty určitě. Ty jseš tady na to dělání pořádku, samozřejmě, a ne ten kapitán, co je tak rovnej, až to zatraceně bolí.“ Ironie kape z každého slova. Pak se Illanova nálada mírně změní a mě z té zášti zamrazí za krkem. „A nebo je to tak, že od pořádku je tu kapitán a ty se mu prostě chceš zavděčit? To by bylo pravděpodobnější, viď, když s ním chrápeš? Proto tě vzal s sebou? A jakpak to asi zdůvodnil nahoře?“
„Cože?“ vyhrknu a podtrhnu to nevěřícným zasmáním. „A tos jako sebral kde?“
Cože, zní mi v hlavě ozvěnou, cože? Co to plácám?
„Jen se nedělej. Mám oči, vidím, jak se za ním táhneš a jak na tebe zírá,“ odfrkne Illan znechuceně a obrátí se ke mně zády. „A krádeže nejsou to jediný, co velitelství zajímá.“
Hlavou mi zavíří panika.
Armáda se na romantiku mezi vojáky nedívá zrovna s pochopením. Milostné pletky mezi velitelem a podřízenou, z toho by byl štáb radostí bez sebe a Illan to ví. Ráda bych věřila, že se mě jen pokouší zastrašit, ale jasně cítím, že Illanova nechuť má hlubší a pevnější základ.
Byli jsme tak neopatrní? Mám na Asgeira mnohem méně času, než by se mi zamlouvalo, byť pořád o poznání víc, než kolik trávím s každým jiným kolegou. Přesto zjevně nejsme dost nenápadní.
Na okamžik mám v hlavě jen zmatek. Pak se mysl uchýlí k nejspolehlivější obraně.
„Já a kapitán?“ slyším se říkat. „Co blázníš? Vždyť se na něj podívej, fakt, takovej nesmysl…“
Illan mi odpoví jen dalším nerudným zabručením.
Dotápu ke schodišti v dhamské věži, klopýtám dolů a svírám zábradlí, kdykoli špatně došlápnu.
Jestli nás Illan práskne, v armádě jsme skončili. Co bychom dělali? Vždyť z Dhamsy známe jen kasárna, hraničářské základny a rozkazy z velitelství, strachuje se cosi ve mně.
Zapřelas Asgeira, zapřelas Asgeira, ty bezcitná, sobecká bestie, kvílí moje svědomí. Zachránil ti život, opustil kvůli tobě svoji rodinu a zemi, jenom aby ses mu při prvním náznaku maléru vysmála?
Já nás tím chráním, opakuju si s umanutostí malého dítěte, nemůžu dovolit, aby nás vyrazili, aby nás rozdělili…
Bestie, mrcho, potvoro, ozývá se svědomí.
Promiň, Asgeire, promiň…
„Illan o nás ví,“ syknu elfsky, když ráno natrefím na Asgeira u studny. „Nebo alespoň tuší. A vyhrožuje.“
Čím přesně vyhrožuje, to upřesňovat nemusím, Asgeirovi je to jasné stejně jako mě.
Věděla jsem celé ty roky, jaké štěstí jsme u pohraniční stráže měli na kolegy. Teď, když pominulo, ho ovšem vnímám obzvlášť silně.
„Já ho…“ zavrčí Asgeir, škubne za lano rumpálu a pak se zarazí. „Vyprovokuju, aby si pustil pusu na špacír,“ dokončí rezignovaně.
„Přesně tak.“
Asgeir přemýšlí, starost mu ryje do tváře další vrásky a zvýrazňuje šedé vlasy na spáncích.
„Za řeči ho vyhodit nemůžu,“ hlesne. „Nesmíme mu dát záminku.“
„Takže pokud se rozhodne,“ mluvím pomalu a vysílám přitom úvahy k ošemetným závěrům, „že se mu nechce dělat poctivého strážného, velice těžko ho za to budeme trestat. Ví, co jsme hledali, jak jsme je chytili. Dá si na to pozor a skončíme před soudem všichni, tvrzení proti tvrzení.“
„Chybí mi Tessara,“ nechá se slyšet Asgeir.
Než stihne odnést vědro s vodou, ponořím do něj obě ruce a vyšplíchnu si studenou vodu na obličej. Doufám, že mě to probere z noční můry, ale takové štěstí nemám.
