Na poradu přijdu o půl hodiny dřív. Vyberu si židli na rohu velkého stolu a rozložím si před sebou knihu, která mi mezi romány v knihovně první padla pod ruku.
Ostatní ať se posadí, kam je jim libo. Nezajímá mě-
Ale ano, zajímá, přiznám si na okamžik. Chci vědět, které místo si vybere Galdur, a vyčíst z toho, kde se po včerejším večeru nacházíme. Po tom, co se mu omluvy zadrhly v krku. Na čempak se to asi zasekl?
Nemám v nejmenším úmyslu promluvit na něj jediné slovo nad rámec nejnutnější komunikace, ale potřebuju zjistit, s čím můžu počítat od něj. Jestli se posadí vedle mě, bude to ještě ošklivý. Jestli bude mít dost rozumu a zakotví na opačném konci stolu, pravděpodobně si ušetříme hlasivky.
Zvuk podrážek na dlažbě mi promění prsty v rosol, ale je to jen Lyall, zoolog z Acadaemie, s uspěchaným výrazem a deskami pod paží.
„Máš ji, skvěle,“ vyhrkne místo pozdravu.
„Dobrý ráno?“ zamrkám.
„Dobrý, dobrý. Půjč mi tu knížku, prosím tě.“ Nečeká na odpověď, usadí se vedle mě a vytáhne mi svazek zpod ruky. „Něco jsem si tu založil,“ broukne omluvně, zatímco listuje posledními stránkami, dokud nenarazí na kus papíru s odtrženým okrajem. Ani se neobtěžuje se skládáním, svůj nález si prostě zmuchlá do kapsy. I tak zahlédnu mnohokrát škrtnuté a přepisované řádky rozložením připomínající báseň. Lyall a básničky? Za vstřícnějších okolností bych se nad tím dobře pobavila, škoda, že právě teď by mi nepřišel vtipný ani celý dvorní cirkus.
Za Lyallem se trousí další. Torill, Iwar, Blanche, rektor. Zoolog vstane, položí před svého šéfa desky, z nichž čouhají zohýbané okraje papírů, a odejde. Přiženou se dva tmavovlasí čarodějové kolem pětadvaceti, které na základě jejich podobnosti odhadnu na blízké příbuzné, a dorazí Tegyd s Galdurem.
I když přijde jako poslední, má Galdur ještě ohledně místa k sezení na výběr. Posadí se tak, že mezi námi zbývá jedna volná židle. Co, zatraceně, to má znamenat?
Rektor významně pohlédne na dveře. Zavřou se s doprovodem ozvěny kouzla a další energie projede každou zdí. Dneska zřejmě budeme brát bezpečnost obzvlášť vážně.
„Všechno, co tady bude řečeno, podléhá nejpřísnějšímu utajení.“
Zdá se mi, že rektorův hlas se vrací slabou ozvěnou.
„Musíme vypracovat plán války s Adorem. Nemáme přesilu. Musíme využít jakékoli výhody, která se nám naskytne, a musíme veškeré možnosti, každý náš pohyb pečlivě uvážit. Proto jste tady.“
Nakloním se nad stůl a snažím se zachytit Blanchin pohled. Jestli máme mluvit o Adoru, kde je Theodor? Kde je Aisling?
„Všichni, kdo tu jste, máte nějaké znalosti nebo zkušenosti ohledně toho, co nás čeká, a krom toho naši plnou důvěru.“
Velmistryně mluví ke všem shromážděným, ale je to odpověď pro mě. Nevěří už ani Theodorově ženě.
Uhnu očima, nedokážu se na ni dál dívat. V zorném poli ale nechci ani Galdura, bloudím pohledem, až se zastavím na jednom z neznámých tmavovlasých mladíků. Předvádí mi poněkud podezíravý výraz, Blanchin proslov o důvěře si zjevně k srdci nevzal.
Velmistryně si toho zřejmě všimne a pokusí se jemně zakročit.
„Mí kolegové se loni vypravili do Adoru na studijní cestu,“ pronese.
Torill se po těch slovech křečovitě rozkašle a Iwar stiskne rty silou, která by rozdrtila kámen na prach. Studijní cesta? Vážně, Blanche?
„Ansgar a Rune žili na adorském dvoře, dokud je Frolikův režim nedonutil uprchnout,“ snaží se rektor přebít Blanchinu kartu. „Jejich rodina čelila krutým represím za utajované nadání k magii.“
Oba čarodějové se snaží udržet neutrální výrazy, ale chybí jim cvik. Vrásky mezi obočím, napjaté svaly na čelistech, je jasně vidět, jak rádi by byli, kdyby rektor držel pusu.
„Známe Frolika, známe dvůr, ale nikdo už nás tam nedostane,“ vyhrkne jeden z nich.
„To chápeme.“ Iwar klidní bouři, než se stačí rozzuřit. „Nikdo od vás nečeká, že potáhnete do války. Chceme vědět, co se stane, když odstraníme vévodu Frolika z adorského trůnu.“
Tázaní se svorně zadívají do stolní desky.
„Frolik není zrovna tyran, ne z adorského úhlu pohledu… pokud nejste čirou náhodou čaroděj.“ Statečnější mluvčí sedí blíž ke mně a jeho prsty se teď vzájemně proplétají a znovu rozmotávají ve fascinující choreografii.
„Vždyť by nechal zemi vyhladovět!“ vyjekne Torill, která má zřejmě proti obrazu Frolika Adorského jako pečujícího vládce jisté námitky.
„Z příčiny, kterou sám způsobil,“ přisadí si Tegyd.
„Může být,“ připustí statečnější. Taky z nich vypadá o chlup starší. „Jenže málokdo si propojí nedostatek potravin loni se zákazem magie před dvaceti lety. A ti, které to napadne, budou mlčet.“ Poslední slova vysloví s důrazem. Jistě, lidé s nadáním pro magii, kteří si všimli energetických anomálií na adorském území, si o tom nebudou pouštět pusu na špacír, protože z toho kouká jedině malér. A možná konopná smyčka.
„Mám věřit, že Frolik je pro většinu Adoru milosrdný, uznávaný, milovaný vládce?“ prskne Galdur.
Nečekala jsem, že adorští svedou tak pohrdavé výrazy.
„Kdo může být milosrdným, uznávaným, milovaným vládcem?“ zadeklamuje s přehnanou dikcí mladší a sám si okamžitě odpoví. „Někdo, kdo na vládnutí ve skutečnosti nesáhne ani třísáhovým klackem a věnuje se jen budování svého obrazu, který vystavuje pokud možno z dálky, třeba z války v cizině. Každý, kdo se chce skutečně věnovat řízení země, si už jen tím získá nepřátele, otevřené nebo skryté.“
„Frolik těch otevřených moc nemá,“ pokrčí rameny starší. „Ale je řada lidí, kteří mají v Adoru vliv a Frolika vnímají jako…“
Čarodějové si vymění sérii pohledů, které lze bez problémů přeložit jako hledání výstižného výrazu.
„Nepříjemnost,“ usnesou se nakonec.
„Nepříjemnost, která jim ovšem nestojí za námahu, protože víceméně odvádí potřebnou práci, a vždycky je tu riziko, že místo nepříjemnosti dosadíte na vládnoucí pozici malér,“ dokončí myšlenku starší.
„Takže pokud svrhneme Frolika z trůnu,“ krvavější možnosti raději nezmiňuju, „hrozí, že se proti nám obrátí šlechta, kterou jsme připravili o celkem pohodlnou existenci?“
„To se nedá vyloučit.“ Mladší mě teď pozoruje přes špičky sepnutých prstů a celkem úspěšně tak imituje právníka. „Pravděpodobnější ale je, že vám přijdou důkladně vysvětlit, kým byste to uvolněné místo měli zaplnit.“
„Croitha scaene,“ zamumlá Torill elfsky. Má pravdu. Adorská šlechta si se svými požadavky bude muset stoupnout do fronty za šlechtu tosaithskou.
„Je to naše nejlepší šance.“ Rektor zní, jako by ho ten závěr vyděsil. „Vyhlášení války, abychom dostáli dohodám a zbytečně si nenadělali další nepřátele. A pak rychlý a silný úder na adorský hrad, jehož jediným cílem bude Frolik. Na to nám síly stačí.“
„Tvrdíte, že adorská šlechta není natolik loajální, aby za Frolika bojovala?“ Galdurův tón nedůvěřivě šlehne.
„Pokud chcete jen Frolika, nikoho jiného…“ Mladší nechá konec věty viset v prostoru. „Proč by ohrožovali vlastní pozici? Proč by vstupovali do sporu s vítězem války, jakkoli malé, za vládce, kterého považují za…“ Okamžik pátrá v paměti. „Za nepříjemnost?“
„Oni jsou loajální,“ vloží se do věci starší. „K zemi. Ke svým spojencům, ke kterým ovšem žádný z nich nepočítá Frolika. Do značné míry ke svým poddaným. Jsou to politici, ne materiál pro báje.“
Poslední věta se mi propálí do hlavy s intenzitou doběla rozžhaveného hřebu. Politici. Prakticky uvažující lidé, kteří vědí, že košile je bližší než kabát, a dovedou ten kabát v pravou chvíli zahodit. Politici, ne materiál pro báje.
A pak tu sedím já, já a pár dalších, kteří jsme vyrazili jen s batohem na zádech a malým kusem železa u pasu do války s čímsi, co téměř nikdo jiný nevidí, natož aby v tom spatřil nebezpečí.
„Jo, materiál pro báje jsme totiž my,“ zavrčí tichounce Galdur.
„Fajn, takže máme v plánu vyhlásit válku a než se zbytek světa vzpamatuje ze šoku, doklusat až k adorskému hradu, rozumím tomu dobře?“ Kdybych zavřela oči, snadno bych si k Torillinu tónu představila jeho nositelku sedící na stolní desce a klátící nohama. „A máte někdo nějaký konkrétnější nápad, pokud jde o to, jak se dostaneme šedesát mil do adorského vnitrozemí, aniž by si nás někdo všimnul? Protože týden jim ten šok nevydrží.“
„Znáte Ador,“ promluvím na staršího. „Kde jsou rozmístěné strážní a vojenské oddíly? Kudy-“
Zarazím se a polku. Drmolím tu otázku jako žák našprtaný úkol. Protože na to samé už jsme se dopodrobna vyptávali elfů.
„Kudy vedou obvyklé hlídky a přesuny?“ dořeknu roztřeseně. Už se nedívám na adorské čaroděje, pohledem hledám Blanche a snažím se svou otázku vložit do výrazu tváře.
Co uděláme, když se výklad čarodějů nebude shodovat s informacemi, které máme od tosaithských vyslanců?
Velmistryně mi porozumí, ale žádný nápad nemá. Tak si alespoň vyložím drobné pokrčení rameny.
Vrátím se k adorským a pečlivě se snažím uvolnit každý sval v obličeji.
Úsměv staršího čaroděje mu ke koutkům úst vyryje drobné vrásky.
„Sežeň mi mapu, do které můžu psát,“ vybídne mě.
Kaessien
Když se naši svěřenci vrátí z večeře, je řada na nás. Vyměním si s Asgeirem kratičký pohled. To nám stačí – já se půjdu najíst, Asgeir pohlídá vyslance, pak se prohodíme. Za roky v armádě jsme zkratkovitý, nenápadný dorozumívací systém dovedli k dokonalosti.
Než odejdu, ještě zachytím Asgeirův pohled a špičkami prstů mu na dva údery srdce vklouznu do dlaně. Na veřejnosti to platí za dlouhé objetí a pár polibků.
A pak se otočím a zamířím směrem, kde podle Reinina popisu tuším jídelnu. Netrvá dlouho, než zachytím hlasy a cinkání nádobí, vůni pečeného masa a zeleninového vývaru.
Dojdu si pro misku, nechám si do ní naložit převážně zeleninu a posadím se s ní ke stolu, u kterého se ve své porci šťourá osamocená Reine.
„Můžu?“ zeptám se úplně zbytečně, když už jsem na lavici uvelebená. Reine i tak uvažuje, že řekne ne. Rozladění z mé drzosti z ní čiší, ale rozhodne se to přejít.
„Dík,“ blesknu po ní úsměvem a nacpu si do úst několik lžic rozvařené mrkve. Mám příšerný hlad.
„Jenom klid, žádný nervy,“ zavrčí Reine. Zní z toho vztek a únava. „Jen si tady v klidu vyřešte svoje nedohovory se sousedním vládcem, v podstatě o nic nejde.“ O její sarkasmus bych si mohla nabrousit nůž. Byli snad pro ni naši svěřenci a jejich zvěsti překvapení?
„Myslím, že je fér, abyste věděli, co je v sázce,“ pronesu mírně a zaškrábu lžící po glazuře. Hrome, dala bych si ještě.
„Asi jo,“ uzná čarodějka nerada. „Ale mohlas varovat předem.“
„Varovala jsem.“ Misku mám už úplně prázdnou. Není tu nějaká služebná, ochotná donést mi přídavek? Pravda, ve školní jídelně těžko. „Poslala jsem dopis Aisling.“
„Asi nedošel.“
„Došel,“ bráním se. „Doručil ho důvěryhodný člověk a osobně mi to potvrdil.“
„Aha. Takže varování dorazilo a jenom opět nikdo nepovažoval za nutné se zmínit,“ vrčí čarodějka. Vztek s ní přímo cloumá. To nemám na svědomí jen já…
„Co se stalo?“ zašeptám, vemlouvavě a úplně bez rozmyslu.
„Ale nic.“
Cítím z ní, že jsem nechtěně zasáhla hodně citlivé místo. Reine si ty politické záležitosti bere moc k srdci, a nebo…
„Chlap?“ brouknu soucitně.
Čarodějka si založí paže před tělem a pohled jí sklouzne kamsi na podlahu za mnou.
„To mě mrzí,“ šeptnu. Ani to s ní nehne. „Nechtěla jsem vyzvídat. Neumím ukočírovat to elfí vnímání.“
„Já vím,“ ucedí. „Elfí empatie, před kterou jsou lidé otevřená kniha. Na to tě znám dost, Kaessien.“
Přejdu to bez připomínek, jen kývnu. Mluví z ní bolest, nějaká ošklivá křivda. A navíc má pravdu.
„Kdyby ses chtěla vypovídat,“ vydechnu a posunu ruku po stolní desce, nabízím ji jako vstřícné gesto, „umím mlčet.“
Reine nevypadá, že by mou nabídku chtěla okamžitě využít, takže vstanu a jdu si pro přídavek. Když se vrátím, čarodějka si stále drží obranný postoj, ale její napjatý výraz trochu povolí.
„Vím, že umíš mlčet,“ ozve se. „Zatím vás ani jednoho z armády nevylili, pokud je mi známo.“
„Nevylili,“ souhlasím ozvěnou. V té chvíli zapomenu na Reine. Myslím na Asgeirovy šediny, na to, jak ráno těžko vstává, na to, že ho čím dál častěji porážím v šermu, i když mě nešetří.
Musí mi to být vidět ve tváři. Reine zvedne obočí a když promluví, cítím zvláštní směs jemné ironie a nefalšovaného soucitu.
„Kdyby ses chtěla vypovídat…“
Střelím pohledem kolem sebe. Jídelna se vyprazdňuje, na několik délek od nás není ani noha.
„Asgeir… hrozně ho to ničí,“ hlesnu. „Věděla jsem, že nebude stárnout se mnou, ale jde to tak strašně rychle…“
Reine kývne, jako by oceňovala moji otevřenost.
„Když se celá tahle akce chystala, měla jsem práce nad hlavu a asi jsem přítele zanedbávala. Vyřešil to v posteli s jinou,“ pronese pečlivě klidným tónem.
„To mě mrzí,“ zopakuju. Čarodějka trhne hlavou v drobném netrpělivém gestu. Ještě ji tíží něco.
„A tvrdí, že to nic neznamená. Že to byla… jen zábava.“ Pokrčí rameny. „Jak by mohla?“
„Chceš slyšet odpověď?“ nabídnu a vážně doufám, že nechce. Jenže Reine je ten typ, který se hrne za pravdou za každou cenu. Přisvědčí.
„Pro někoho celkem snadno. U elfů je to běžné.“ Reine ztuhne a začíná své zvědavosti litovat. Ale nezarazí mě, takže mluvím dál. „Elfské manželství je hlavně o porozumění, souznění ducha, tyhle věci. Partnery těla vnímají spíš jako… společníka na vyjížďku, někoho, s kým chodíš na ryby…“
Čarodějka na mě třeští oči jako na blázna. To je celkem obvyklá reakce lidí, kterým se snažím vysvětlit, jak to u mých soukmenovců chodí. Tvářila jsem se taky takhle šokovaně, když mi začalo docházet, jaké přesně sny si hýčká Asgeir? No, co si tak vybavím, nejspíš ano.
„Vy vnímáte lásku komplexně.“ Pokusím se přistoupit k problematice s odstupem. „Souhra tělesná, duševní, názorová. Elfové mají zažité, že tělesná láska je vlastně druh zábavy. A občas povinnost, když dojde na děti.“ Bohové, Kaessien, co to plácáš? Tak daleko jsem zajít nechtěla!
„Povinnost, když dojde na děti,“ zamumlá Reine nevěřícně. „A jak řešíte… počkej, ne, já to radši nechci vědět.“
„Reine, já ho neomlouvám,“ vydechnu. „Jen… ptala ses, jestli to tak může vnímat. Myslím, že může.“
„A to má být důvod?“
Sama nevím, co to má být, takže jen zavrtím hlavou a mlčím.
